Poučení z půstu v měsíci Ramadánu podle šejcha al-'Abbáda, díl ii.: Praktická poučení

 

Sezóna ramadánu v sobě obsahuje bezpočet lekcí a připomenutí, které podněcují duši k jejímu vývoji, k probuzení lásky k dobru a neustálé poslušnosti vůči Alláhu. Ve stejném čase pak motivují duši k tomu, aby získala odpor a averzi k činům beposlušnosti a probouzejí ji k úsilí vyhýbat se čemukoli, co s sebou přináší hněv Všemohoucího a Vznešeného Alláha.

 

Tato praktická poučení a připomenutí, kterými je muslim v tomto měsíci půstu obdařen, jsou ušlechtilými plody těchto dní. Na následujících řádkách se budu snažit alespoň některé z nich vyjmenovat. A spoléhám se na Alláha s prosbou o úspěch a správnost.

 

 

 

Jak ramadánské dni ubíhají, muslim přímo před sebou vidí životní příležitosti. Jsou to možnosti, které přijdou možná jen jednou jedinkrát za život a nemusí se opakovat následující rok, pokud se nad ním naplní Alláhem určený osud a dostihne ho dříve, než následující ramadán. Nicméně co je ještě důležitější, tato příležitost je zužitkována tím, že bude proměněna v bezpočet zbožných skutků a v neochvějnost ve zdržování se zla a hříchu. Ještě důležitější je zůstat stále vytrvalý v konání dobra, neboť jednou z podoby odměny za přijatý dobrý čin je, že svého vykonavatele navádí na další dobré činy následující po něm. Podobně je i jednou z podob trestu to, že pachatel hříchu je svým hříchem naváděn ke konání hříchů dalších. Proto zvažme případ muslima, jenž chce pro sebe získat dobro a štěstí z tohoto měsíce a získat z něj požehnání, využít ho naplno pro činy poslušnosti vůči Jeho Pánu, Který jej stvořil proto, aby Ho uctíval a zahrnul jej zjevným i skrytým dobrodiním. Jeho duše najde odpočinek ve vykonávání zbožných činů a jeho srdce se samo nalezne v tom, jak se bude posouvat směrem k onomu světu, což je konečný příbytek. Je snad něco, co člověku přinese prospěch v den, kdy ani bohatství ani potomstvo ochranu skýtat nebude, kromě pouzte toho, co vykonaly jeho vlastní ruce a kdy záchrany dojde pouze ten, kdo před Alláha předstoupí se srdcem čistým?

 

Během těchto požehnaných ramadánských dní se duše navykne na poslušnost vůči Alláhu, doufajíce v odmenu u Něho, naučí se zdržovat se hříchu ze strachu před Jeho trestem. Když k tomuto dojde, muslimovi se bezpochyb dostane přínosu plynoucího z této lekce. V přímém důsledku tohoto bude i nadále konat dobro a vyhýbat se zlu, neboť Alláh Svým služebníkům přikázal uctívat Ho vytrvale, neochvějně a vydržet přitom po celý svůj život:

وَاعْبُدْ رَبَّكَ حَتَّىٰ يَأْتِيَكَ الْيَقِينُ

a Pánu svému služ do chvíle, kdy k tobě nepochybně přijde! (Hidž: 99)

Jinými slovy:

يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا اتَّقُوا اللَّهَ حَقَّ تُقَاتِهِ وَلَا تَمُوتُنَّ إِلَّا وَأَنتُم مُّسْلِمُونَ

Vy, kteří věříte! Bojte se Boha bázní, jež Mu přísluší, a neumírejte jinak, než když jste se do vůle Jeho odevzdali! (Áli ‘Imrán: 102)

 

Jak již muslim jednou okusí sladkost poslušnosti vůči Alláhu v měsíci půstu, pak již nestojí o to zaměnit ji za hořkost spojenou s neposlušností. Jak již jednou zvítězí nad svým nepřítelem během ramadánu, měsíce půstu, pak mu již nedá příležitost radovat se v šewwálu či měsících následujících po něm. Pokud pro sebe muslim chce dobro, nesmí přestat konat dobro, jakmile měsíc půstu skončí. Pokud by tak učinil, bylo by to jako kdyby nahradit čas hořkosti časem, který je ještě horší. Během ramadánu stejně jako v jiných obdobích, Alláh je Živý a nikdy neumírá. Dává Svým stvořením obživu, chrání je a nikdy nespí. Činy dne k Němu stoupají před činy noci, stejně jako k Němu stoupají činy noci před činy dne. A On nikomu v ničem neukřivdí.

Vznešený Alláh praví:

إِنَّ اللَّهَ لَا يَظْلِمُ مِثْقَالَ ذَرَّةٍ ۖ وَإِن تَكُ حَسَنَةً يُضَاعِفْهَا وَيُؤْتِ مِن لَّدُنْهُ أَجْرًا عَظِيمًا

Bůh věru neošidí nikoho ani o váhu prášku jediného, a jde-li o skutek dobrý, oplatí jej dvojnásobně a sám od Sebe dá odměnu nesmírnou. (Nisá´: 40)

 

 

 

 

Je tomu tak proto, že je možné, aby se služebník schoval před lidmi a přitom za zavřenými dveřmi jedl i pil, avšak před lidmi říkat, že se postí. Skutečnou pravdu tak nemůže znát nikdo jiný, než Alláh Vznešený. Proto postící se dosahuje stupně bohabojnosti, tedy plného vědomí, že ho Alláh vždy a všude sleduje, což je vskutku povinná vlastnost, kterou musí získat každý jednotlivec.

 

Klíčovým poučením je zde to, že Ten, Koho se služebník obává co se týče svého půstu, je právě Tím, Koho se má obávat kvůli nedostatkům ve své modlitbě, zekátu, hadždži nebo kterémkoli z činů, které Alláh předepsal.

Jinými slovy, Ten, Který za povinnost stanovil půst, je Tím, Kdo ustavil i povinnost modlitby, která je nejdůležitějším pilířem islámu ihned po svědectví, že není ničeho hodného uctívání, kromě Alláha Jediného a že Muhammed je Posel Boží صلى الله عليه و سلم.

On předepsal Svému Prorokovi صلى الله عليه و سلم modlitbu v noci, během které byl vyzdvižen na nebesa. To kvůli obrovskému významu a výsadnímu postavení modlitby, neboť ona slouží jako nepřetržité spojení mezi služebníkem a jeho Pánem.

Tedy, pokud muslim považuje své nedostatky v půstu za něco ohromného a strašného, potom si musí uvědomit, že nedostatky v modlitbě jsou ještě mnohem, mnohem horší. Toto je jedna z nejsignifikantnějších a nejdůležitějších lekcí, kterou muslim může z měsíce půstu vyvodit.

 

 

 

Jednou z věcí, která přináší potěšení a štěstí dobrým duším je atmosféra v mešitách během ramadánu, kdy se zaplní věřícími, uctívajícími svého Pána. Pokud by se povedlo tento stav zachovat i nadále během roku, povznesený pocit v srdci by se o to více znásobil. V tomto tkví i naše třetí poučení – během ramadánu, kdy všichni vidíme plné mešity, se každý z nás může předsevzít, že se odhodlá, že tento úžasný stav prodlouží, jak jen bude nadále moci, pokud ne rovnou trvale.

Pokud tak učiní, stane se jedním ze sedmi, kterým Alláh poskytne stín v den, kdy jiného stínu, nežli Jeho, nebude. Protože vskutku, jak je doloženo z autentických hadísů od Posla Božího صلى الله عليه و سلم, jedním z těchto sedmi typů lidí je i „ten, kterého srdce bylo svázáno s mešitami.“

 

 

 

Povinnost postit se v ramadánu a během tohoto půstu se zdržovat jídla pití a všeho dalšího, co půst ruší, není splněna úplně, dokud se člověk nezdržuje také veškerého zakázaného konání, kterého je ostatně nutno zdržovat se celý život. Během ramadánu se člověk vyhýbá jak tomu, co je v jiných měsících roku povoleno, tak i tomu, co není povoleno nikdy. Po uplynutí ramadánu půst od věcí jinak povolených končí, ale nutnost zdržovat se věcí, které jsou zakázány vždy, platí i nadále. V jazyce slovo صوم sawm – půst, znamená zdržování se něčeho (arab. إمساك imsák), ale v islámskoprávní terminologii jde o zdržování se jídla, pití a všeho ostatního, co půst ruší, v časovém rozmezí od úsvitu do západu slunce. Šarí’atský smysl tohoto pojmu je tedy jen jedním možným jeho významem. Sawm je proto z hlediska jazyka nejen půst šarí’atský, ale také v širším smyslu půst od všeho toho, co je zakázáno, doživotně. Proto i pro oko, jazyk, ucho, ruku, nohu, či pro přirození platí specifická forma půstu ve smyslu tohoto obecného pojmenování v jazyce, tedy onoho půstu od konání, které je zakázáno.

 

Alláh poskytl svou přízeň Svým služebníkům tím, že je obdařil nespočítatelnými požehnáními. Nicméně jim kromě těchto požehnání navíc i přikázal způsoby, jak je užívat způsoby, které Ho těší, stejně jako jim zakázal užívat je způsoby, které způsobují Jeho hněv. Jedním z nejlepších způsobů jak Alláhu prokázat vděk za tato požehnání je pro muslima zapojit je do toho, co bylo přikázáno a nijak se s jejich pomocí nezapojovat do konání toho, co bylo zakázáno Tím, Který nás těmito požehnáními obdařil v případě viditelných požehnání úplně stejně, jako v případě těch, která viditelná nejsou.

Tedy je dovoleno užívat zraku k dívání se na to, co Alláh povolil a zakázáno užívat ho k zírání na to, co Alláh zakázal. Půst oka nastává potom tehdy, kdy se oko zdržuje pohledu na to, co je zakázáno a platí pořád.

Podobně je dovoleno užívat sluch k naslouchání všemu, co je dovoleno, stejně jako je zakázáno užívat jej k poslechu zakázaného. Půst sluchu je potom situace, kdy se ucho zdržuje poslouchat zakázané a toto platí pořád.

Je dovoleno užívat jazyk k dobrému slovu a je zakázáno užívat ho ke slovu zlému. Půst jazyka je proto situace, kdy se jazyk zdržuje špatných slov. A toto platí pořád.

Je dovoleno užívat rukou k činům, které Alláh povolil a je zakázáno užívat je k páchání zla a hříchu. Půstem pro ně pak bude, když se zdrží konání všeho, co Alláh zakázal, což platí pořád.

Povoleno je užívat nohou ke kráčení ke každému dobru a je zakázáno chodit jimi k tomu, co je zakázáno. Půst v tomto ohledu pak znamená, že se nohy zdržují chůze tam, kam je chodit zakázáno a toto platí pořád.

Také ostatní části těla je možno používat ke konání toho, co je povoleno, ale nesmí být užívány ke konání zakázaného. Jejich půst je vždy to, když se budou zdržovat od konání toho, co je zakázáno a to platí pořád.

 

Člověk prokazuje Alláhu vděk za tato dobrodiní tak, že je vždy užívá v souladu s jeho příkazem a potom je mu přislíbena obrovská odměna od Alláha. V protikladu k tomu stojí ten, kdo tato dobrodiní zanedbá a nestará se o správné využití jejich požehnání. Takový člověk nechá části svého těla páchat skutky, které přináší hněv Boží a uspokojují šejtána, který je nepřítelem Alláha i Jeho oddaných upřímných služebníků. Takovému Alláh hrozí trestem a varuje ho, že tyto části těla budou v Den Soudu dotazovány a on bude dotazován, k čemu je využíval. Vznešený Alláh praví:

وَلَا تَقْفُ مَا لَيْسَ لَكَ بِهِ عِلْمٌ ۚ إِنَّ السَّمْعَ وَالْبَصَرَ وَالْفُؤَادَ كُلُّ أُولَٰئِكَ كَانَ عَنْهُ مَسْئُولًا

A nenásleduj to, o čem vědění nemáš, vždyť sluch, zrak i srdce budou všechny žádány, aby počet vydaly. (Isrá´:36)

الْيَوْمَ نَخْتِمُ عَلَىٰ أَفْوَاهِهِمْ وَتُكَلِّمُنَا أَيْدِيهِمْ وَتَشْهَدُ أَرْجُلُهُم بِمَا كَانُوا يَكْسِبُونَ

Dnes ústa jejich zapečetíme, však budou mluvit jejich ruce a svědčit jejich nohy o tom, čeho ze špatnosti nabyli. (JáSín:65)

وَيَوْمَ يُحْشَرُ أَعْدَاءُ اللَّهِ إِلَى النَّارِ فَهُمْ يُوزَعُونَ حَتَّىٰ إِذَا مَا جَاءُوهَا شَهِدَ عَلَيْهِمْ سَمْعُهُمْ وَأَبْصَارُهُمْ وَجُلُودُهُم بِمَا كَانُوا يَعْمَلُونَ وَقَالُوا لِجُلُودِهِمْ لِمَ شَهِدتُّمْ عَلَيْنَا ۖ قَالُوا أَنطَقَنَا اللَّهُ الَّذِي أَنطَقَ كُلَّ شَيْءٍ وَهُوَ خَلَقَكُمْ أَوَّلَ مَرَّةٍ وَإِلَيْهِ تُرْجَعُونَ

A v den, kdy nepřátelé Boží budou u ohně pekelného shromážděni, budou na skupiny rozděleni, a když pak k němu přijdou, bude proti nim svědčit sluch a zrak i kůže jejich o tom, co činili. A zeptají se kůží svých: "Proč proti nám svědčíte?" I odvětí: "Bůh, jenž věci každé promluvit dává, nám slovo udělil a On poprvé vás stvořil a k Němu budete navráceni. (Fussilet: 19-21)

 

Posel Boží صلى الله عليه و سلم navíc přikázal Mu’ázu ibn Džebelovi رضي الله عنه, aby si hlídal svůj jazyk. Mu’áz se podivil: „Posle Boží, to budeme tázáni i na slova, která vyřkneme?“ Posel Boží صلى الله عليه و سلم mu vyčinil: „Matka tě ztratila, Mu’ázi! Což lidé nebudou odsmýkáni do Ohně po svých tvářích (nebo řekl po svých nosech) za žně jejich jazyků spíše, nežli za cokoli jiného?“¹

 

Také pravil: „Komukoli, kdo se mi zaručí za to, co je mezi jeho čelistmi a za to, co je mezi jeho nohama, se já zaručím o Ráj.“²

 

Posel Boží صلى الله عليه و سلم také řekl: „Kdokoli věří v Alláha a Den poslední, nechť promluví dobrým slovem, nebo nechť raději mlčí.“³

 

Abú Músá رضي الله عنه také uvedl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil: „Pravým muslimem je ten, před čímž jazykem a rukou jsou ostatní muslimové v bezpečí.“⁴

 

Také pravil: „Tratícím je v mé ummě ten, který v Den Soudu přijde s modlitbou, půstem a zekátem. Jenže přijde také s tím, že tam toho proklel, onoho pomluvil, pohltil bezprávně majetek dalšího, prolil krev dalšího a jiného zbil. Každý z těchto lidí proto obdrží část z jeho dobrých skutlů. A pokud budou jeho dobré skutky vyčerpány ještě předtím, než bude dluh dorovnán, potom na něj budou naloženy hříchy oněch lidí, načež bude uvržen do Ohně.“⁵

 

Také pravil ve smyslu: „Ráj je obklopen těžkostmi, zatímco Oheň Pekelný je obklopen lákadly.“⁶

 

Tedy to, co jsme uvedli, představuje příkaz od Alláha, aby si jeho služebníci strážili své jazyky, svá pohlaví, sluch, zrak, ruce i nohy a nepáchali jimi zakázané. Toto zdržování se zakázaných činů je v jazykovém významu slova rovněž půstem. Tento typ půstu není časově nijak ohraničen, spíše jde o akt poslušnosti vůči Vznešenému Alláhu, který musí být plněn neustále až do smrti, pokud si chceme vysloužit Jeho spokojenost a zachránit se před Jeho hněvem a trestem.

Během měsíce půstu si muslimové odpírají i to, co Alláh v jiných časech povolil, protože tyto věci jsou načas, po dobu ramadánu, přes den zakázány. Lekce, kterou si z toho máme vzít, je, že to, co je zakázáno, Alláh zakázal napořád a po všechny časy je třeba se toho zdržovat. Toto musí být činěno z bázně před Alláhem, Který připravil pro ty, jež mu budou oponovat a budou se dopouštět toho, co On zakázal, trest.

 

Posel Boží صلى الله عليه و سلم nás zpravil v kudsí hadísu citujíce slova svého Pána, že postící se má dvě radosti. Jedna z nich je okamžik, kdy přeruší svůj půst, zatímco druhý je chvíle, kdy předstoupí před svého Pána. Postící se raduje z přerušení půstu proto, že tělo si konečně může dopřát toho, co má rádo a co si doposud odpíralo. Postící se také raduje z toho, že zvládl vyplnit příkaz půstu, za jehož splnění je přislíbena nesmírná odměna. Navíc by se měl o to více radovat ve chvíli, kdy stane před svým Pánem a bude za svůj půst velkodušně odměněn. Kdokoli nedovolí svému jazyku pronášet bláhová slova a falešné řeči, kdokoli nedovolí svému přirození to, co Alláh zakázal, své ruce to, čeho jí bylo zakázáno se účastnit, svému sluchu poslouchat to, co je zakázáno a svému zraku to, na co bylo se zakázáno dívat, kdokoli využije části svého těla a smysly povoleným způsobem, krotíce je a chráníce je před zlem, dokud mu Alláh nevezme život, ten by měl přerušovat půst s obzvláštním potěšením, které Alláh přislíbil těm, kdo jsou mu poslušní.

 

Posel Boží صلى الله عليه و سلم vysvětlil, že se s tím pojí i další velké potěšení, které věřící zažije přímo v čase svého odchodu z tohoto světa do věčného příbytku na světě onom. Během posledních chvil svého pozemského života k němu přistoupí andělé s tvářemi zářícími jako slunce. Dají mu rajské roucho navoněné rajskou voňavkou. Povede je anděl smrti a řekne: „Dobrá duše, pojď vstříc odpuštění Alláha a budiž ti od něj požehnáno.“ Potom jeho duše vyjde z těla tak lehounce, jako odkápne kapka vody z blanky na povrchu vodní hladiny. Tak učil Posel Boží صلى الله عليه و سلم.

 

Toto jsou jasná znamení zažívaná osobou snažící se získat pro sebe štěstí a usilující se vyhnout všemu, co vede ke škodě a ztrátě. Z tohoto důvodu byl muž, který se tázal na čas, kdy nastoupí Hodina, nasměrován nejlepším lékařem z lékařů lidských srdcí, Poslem Božím صلى الله عليه و سلم, na něco zcela jiného a omnoho důležitějšího – na přípravu pro tento okamžik konáním dobrých činů. Posel Božíصلى الله عليه و سلم mu na jeho dotaz totiž odpověděl: „A co sis pro ni připravil?“

To naznačuje, že člověk se má po dobu své existence na tomto světě připravovat pro svět onen:

وَتَزَوَّدُوا فَإِنَّ خَيْرَ الزَّادِ التَّقْوَىٰ

a zásobte se na cestu, však nejlepší zásobou na cestu je bohabojnost! (Bekara: 197)

Každá cesta, kterou podnikneme, si vyžaduje určitou přípravu a zásobování. A cesta na onen svět musí být zásobována bohabojností, konáním skutků poslušnosti vůči Alláhu a následováním zdravého směřování, které vytýčil Posel Boží صلى الله عليه و سلم.

 

 

 

Chtěl bych tuto přednášku uzavřít zvláštním slovem pro všechny nás, kterým Alláh dovolil pobívat v Tajbě, v místě hidžry, v Medíně, v prvním hlavním městě muslimů.

Požehnaný měsíc Ramadán byl Všemohoucím Alláhem učiněn měsícem výjimečným, kterému bylo dáno mnoho specifických kvalit, které všechny ostatní měsíce postrádají. Doufáme, stejně jako zbytek ummy, že jsme v tomto měsíci uspěli v našem úsilí zavděčit se Alláhu.

 

Zde bych připomenul, že tak jako tento výjimečný čas opustí nás zde, tak opustí i ostatní muslimy na jiných místech světa. Jenže na rozdíl od nich my žijeme na posvátné půdě, za což náleží všechna chvála a vděk Alláhu. Proto v Ramadánu nás Alláh obdaroval výjimečným časem na výjimečném místě. První odejde, ale druhé zůstane.

Zde, přímo před námi, se nachází mešita Božího Posla صلى الله عليه و سلم, která je jedním z tržišť rajských. To se traduje přímo od něho صلى الله عليه و سلم, od člověka, který nemluví ze svého vlastního popudu. To on صلى الله عليه و سلم pravil: „Modlitba v této mojí mešitě má hodnotu tisíce modliteb kdekoli jinde, kromě v Mesdžidu l-Harám.“

 

Věru obrovským požehnáním z Jeho hojnosti je, že jediná modlitba v této požehnané mešitě Vznešeného Posla صلى الله عليه و سلمplatí za tisíc modliteb ve kterékoli jiné mešitě na světě, kromě mešity al-Harám v Mekce. Ti, kteří zabředli do světských záležitostí obchodování se zbožím a jsou posedlí byznysem, by, kdyby věděli, bezpochyby překonávali vzdálenosti moří a pouští, jen aby se zde mohli byť i jedinkrát pomodlit. Dokáží vynaložit obrovské úsilí k tomu, aby své zboží přesměrovali na jiný trh, kde na něm mohou vydělat dvojnásobek původní ceny. Jenže tohle město má mešitu, v níž je modlitba násobena ne dvakrát nebo třikrát, či dokonce stokrát, ale rovnou tisíckrát oproti jakémukoli jinému místu světa s výjimkou mešity v Mekce. Sláva Alláhu! Jak neuvěřitelná je jeho štědrost a laskavost. Jen Jemu náleží chvála a vděk za Jeho požehnání.

 

Také nesmím opomenout fakt, že Alláhovo požehnání vůči nám tím, že nás učinil obyvateli tohoto místa, je také vyváženo opačným směrem. Nesmíme zapomínat ani na zodpovědnost, která na základě toho na nás spočívá. Podobně jako vykonání dobrého činu na tomto posvátném místě s sebou nese ohromnou odměnu od Alláha, tak i páchání hříchu na tomto posvátném místě není jako hřešení kdekoli jinde na světě, které těmito vybranými kvalitami neoplývá. To znamená, že kdokoli není poslušný vůči Alláhu, když se nachází daleko od posvátné oblasti, není jako ten, kdo je vůči Němu neposlušný i když se nachází přímo uvnitř ní. Tedy hřích někoho, kdo ho spáchá na východě nebo na západě odsud, není jako hřích toho, kdo ho spáchá zde, uvnitř posvátných míst v Mekce a v Medíně. Rozdíl mezi nimi je v pravdě obrovský. Jak již bylo řečeno, Medína je nejlepším místem na povrchu Země hned po Mekce. Následuje po Mekce a po Medíně následuje mešita al-Aksá. Toto město, Medína, bylo startovním bodem pro šíření Poselství, jehož světlo se odsud rozšířilo do všech koutů planety.

 

Bylo středobodem a první metropolí muslimů v době Božího Posla صلى الله عليه و سلمod doby, kdy se sem přesídlil z Mekky, potom v době panování chalífů Abú Bekra, Omara, Osmána a částečně i za vlády ‘Alího رضي الله عنهم أجمعين . V tomto městě se nachází hrob Božího Posla صلى الله عليه و سلم, Abú Bekra, Omara, Osmána a mnoha dalších sahábů. Na tento požehnaný malý kousek země sestupoval Džibríl, mír s ním, aby Poslu Božímu صلى الله عليه و سلمpředával zjevení.

 

V tomto městě se nacházela první škola islámských nauk, jejímiž nejvýznamnějšími absolventy byli Abú Bekr as-Siddík. Omar al-Fárúk, Osmán Zu n-Núrejn, či ‘Alí Abu l-Hasanejn, bratranec a zeť Božího Proroka صلى الله عليه و سلمa čtvrtý z pravověrných chalífů. Nechť je s nimi všemi Alláh spokojen, stejně jako se všemi ostatními společníky Prorokovými.

Toto je země, po které kráčela ta nejvznešenější chodidla lidstva hned po prorocích, chodidla společníků Posla Božího Muhammedaصلى الله عليه و سلم. Alláh budiž spokojen s nimi.

 

Protože nás Alláh poctil tím, že tu můžeme žít, měli bychom se snažit dobrodiní a požehnání tohoto místa maximálně využít pro dobré činy, které nám budou ku prospěchu po smrti. Měli bychom se mít velmi dobře na pozoru před činy, které toto místo znesvěcují a kterými na sebe přivoláváme Boží hněv.

 

Prosím Alláha Nejvznešenějšího, aby nás učinil těmi, jejichž půst i stání na modlitby jím budou přijaty, kterým zaručí tuto požehnanou zemi a důstojný život, příkladnou mravnost a dobrý konec. Vzývám Ho, budiž On slaven, aby uvedl muslimy na celém světě na cestu Knihy jejich Pána a Sunny jejich Posla صلى الله عليه و سلم, aby uspěli a dosáhli štěstí na tomto i na onom světě, věru On je Všeslyšící, Který Jediný vyslyší modlitby. Nechť žehná a dopřeje mír Svému služebníku přiblíženému, nejvybranějšímu ze všech stvoření, Muhammedu synu ‘Abdulláhovu صلى الله عليه و سلم, jeho rodině, společníkům a všem, kteří následují jeho cestu a ubírají vpřed podle jeho vedení, až do Dne Posledního. Ámín.

 

 

 

 

Zdroj: http://www.iu.edu.sa/Magazine/10/7.htm

 

Autor: šejch ‘Abdulmuhsin ibn Hammád al-‘Abbád

 

Poznámka redakce: Tento překlad je založen na šejchově přednášce z 16. šewwálu 1390 hidžry na střední škole at-Tajba v Medíně. Byla také publikována v 10. vydání časopisu Islámské univerzity v Medíně. Některé hadísy jsou citovány podle jejich významu a nikoli dle svého přesného znění dohledatelného v knihách hadísů.