Povinnost milosrdenství vůči mladším a respektu vůči starším, díl 2.

March 22, 2021 March 22, 2021

Důležitost dobrých mravů pro nauku

Hadís je jedním z těch, které podávají komplexní pohled na mravnost, bez které není myslitelná ani nauka, ani její získávání a ani její šíření. Naši zbožní předkové velmi často upozorňovali na velmi úzkou spojitost mezi znalostí či naukou na straně jedné a vznešenou morálkou a dobrými mravy na straně druhé.

Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه pravil: „Ještě předtím, než budete studovat nauku, naučte se příkladným mravům.“1

Al-Awzá’í pravil: „Naučte se pravdymilovnosti a dobrým mravům ještě předtím, než začnete hledat nauku.“2

Abdulláh ibn Mubárek řekl: „Já se učil vznešeným mravům celých třicet let a potom jsem dalších dvacet let studoval nauku, neboť i zbožní předkové se ještě před studiem nauky věnovali učení se dobrým mravům.“3

Naše nemravné jednání je nejenže neslučitelné s islámskou naukou a přednostmi učence, navíc je pro ni přímo zhoubné, neboť Ibnu l-Kajjim al-Džewzíja pravil:

„Smýšlím, že člověk snadno zapomene něco, co kdysi věděl, jen díky hříchu, kterého se dopustí.“4

Muhammed ibn Sálih al-‘Usejmín pravil:

„Pokud se student nauky nenaučil vytříbené mravnosti, potom pro něho jeho studium nauky nemá žádný užitek.”5

A to je situace, která postihla mnoho dnešních hledačů nauky, jak popsal Muhammed Násiruddín al-Albání:

„Chorobou, jež v dnešní době postihla muslimskou mládež je, že záhy cítí, že se už něco naučili, něco, o čem dříve neměi ani ponětí. Proto v zápětí zvedají své hlavy a myslí si, že spolkli všechnu moudrost světa, díky čemuž se začnou chovat arogantně a zahleděně do sebe.“6

 

Vysvětlení zdánlivého rozporu

Hadís vybízí k soucitu, milosrdenství, milosti, smilování slitovnosti vůči nastupující generaci, která bude žít v novém světě, poněkud odlišném od světa generací předchozích.

Jak jde ale dohromady s podáními, které konstatují všeobecný úpadek a hovoří o časech a generacích, které budou čím dál horší?

Jsou to například tyto hadísy:

‘Abdulláh ibn Mes’úd رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم pravil:

‏ لاَ تَقُومُ السَّاعَةُ إِلاَّ عَلَى شِرَارِ النَّاسِ

„Hodina nenastoupí, leda nad těmi nejhoršími lidmi vůbec.“7

Zubejr ibn ‘Adí vypráví, že k němu a jeho společníkům přišel Anas ibn Málik رضي الله عنه. Stěžovali si mu na zvůli, kterou zakoušejí z rukou tyrana al-Haddžádže a Anas jim řekl:

اصْبِرُوا، فَإِنَّهُ لاَ يَأْتِي عَلَيْكُمْ زَمَانٌ إِلاَّ الَّذِي بَعْدَهُ شَرٌّ مِنْهُ، حَتَّى تَلْقَوْا رَبَّكُمْ

„Zůstaňte trpěliví, protože věru nepřijde rok, aniž by po něm nepřišel další, ještě horší, než právě uplynuvší, dokud se nesetkáte se svým Pánem.“ Načež dodal: Toto jsem slyšel od vašeho Proroka صلى الله عليه وسلم.“8

Proč tedy vůbec mít slitování s mladšími pokoleními, když stejně budou určitě horší, než ta předcházející?

Ibn Hadžer uvádí od al-Hasana al-Basrího vysvětlení, že se jedná o obecné pravidlo, které nemusí platit vždy a všude či za všech okolností a může z něj existovat celá řada výjimek.9 Po době zmíněného tyrana al-Hadždžádže tak přišel čas spravedlivého vládce Omara ibn ‘Abdil’azíz. A také před koncem dní spravedlivá vláda al-Mehdího nadejde po obtížných časech pokušení. Nicméně, jak poznamenává Ibnu l-Džewzí, „s postupem času bude mizet Sunna a bude se šířit inovace, bude čím dál méně znalosti, avšak rozšíří se ignorantství, lidé budou čím dál nejistější, bude čím dál méně toho, co zasluhuje chválu a bude to i vzácnější.“10

Také je řečeno, že je nutno zvážit klady a zápory dotyčné doby jako celku, např. byť sice byl al-Hadždžádž jedním z nejukrutnějších tyranů světových dějin, v jeho době nicméně žili četní Prorokovi صلى الله عليه وسلم společníci, nechť je s nimi Alláh spokojen.11

Výše citované hadísy se také nevztahují na konkrétní lidi, vládce, hlavy států, učence apod., ale na danou dobu jakožto celek a na vše, co je v ní dobré a co je špatné.12

Nastupující generace si tím zasluhuje naše smilování a slitování právě proto, že bude žít v časech, které budou celkově horší a obtížnější, než byly ty naše. Byť jako celá generace může být (a pravděpodobněji také bude) i horší, než byla ta naše, nikdy nevíme, zda onen konkrétní mladý člověk, ke kterému se obracíme, nakonec nebude onou výjimkou z pravidla. Navíc odměna za každý dobrý skutek vykonaný v těžší a obtížnější době bude o to více znásobena.

Na to ukazují mnohá další podání, např.:

Anas ibn Málik رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:

يَأْتِي عَلَى النَّاسِ زَمَانٌ الصَّابِرُ فِيهِمْ عَلَى دِينِهِ كَالْقَابِضِ عَلَى الْجَمْرِ

„Nadejde lidem doba, kdy ten z nich, kdo se bude neochvějně držet své víry, jakoby se držel žhnoucího uhlíku.“13

Abú Hurejra رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:

إِنَّكُمْ فِي زَمَانٍ مَنْ تَرَكَ مِنْكُمْ عُشْرَ مَا أُمِرَ بِهِ هَلَكَ ، ثُمَّ يَأْتِي زَمَانٌ مَنْ عَمِلَ مِنْهُمْ بِعُشْرِ مَا أُمِرَ بِهِ نَجَا

„Nyní věru žijete v době, kdy pokud by někdo z vás odvrhl deset věcí z toho, co vám bylo přikázáno, propadl by kvůli tomu zkáze. Avšak nadejde den, kdy pokud někdo vykoná jen deset věcí z toho, co mu bylo přikázáno, dojde díky tomu spásy.“14

 

Odrazy a reflexe tohoto hadísu v současném světě

Některé výše citované komentáře a úvahy předních islámských učenců doby současné i klasické směřují k výkladu pojmu أكبر akbar jako „starší“ či „větší“ aأصغر asghar jako „mladší“ či „menší“ nejen co do věku, ale také co do znalostí či odbornosti, případně autority.

Nejen tedy doslovnější výklad tohoto hadísu, hovořící o starší a mladší generaci, ale i výklad volnější, hovořící analogicky k tomu i o odbornících a laicích nebo autoritách a prostém lidu, poskytuje dnešní společnosti užitečné rady s osobním, každodenním a bezprostředně aktuálním přesahem.

Ba co více, dokazuje nadčasovost a zázračnost, jakož i Boží původ Sunny Posla Božího coby Zjevení, vyvěrající ze stejného pramene jako sám Korán. A věru Sunna je pro Muhammeda tím, co byla pro Núha/Noema jeho archa. Kdokoli na ni nastoupí, bude zachráněn a kdokoli na ni nastoupit odmítne, sám sebe odsoudí k smrti a věčnému zatracení.

Samotný Posel Boží صلى الله عليه وسلم to v hadísu od Abú Hurejry رضي الله عنه vysvětluje působivým příměrem:

إِنَّمَا مَثَلِي وَمَثَلُ النَّاسِ كَمَثَلِ رَجُلٍ اسْتَوْقَدَ نَارًا، فَلَمَّا أَضَاءَتْ مَا حَوْلَهُ جَعَلَ الْفَرَاشُ وَهَذِهِ الدَّوَابُّ الَّتِي تَقَعُ فِي النَّارِ يَقَعْنَ فِيهَا، فَجَعَلَ يَنْزِعُهُنَّ وَيَغْلِبْنَهُ فَيَقْتَحِمْنَ فِيهَا، فَأَنَا آخُذُ بِحُجَزِكُمْ عَنِ النَّارِ، وَأَنْتُمْ تَقْتَحِمُونَ فِيهَا

„Příklad mne ve vztahu k ostatním lidem je jako příklad muže, který zapálil oheň, jehož světlo pak zmámilo vše okolo něj. Můry a další hmyz pak začaly do tohoto ohně nalétávat a padat. Ten muž se jim v tom ze všech sil snažil zabránit, avšak bylo to nad jeho síly a ony do ohně popadaly. Já, nyní podobně tomu, vás držím za opasky, abyste do ohně popadali také, ale vy se mi snažíte vysmeknout a střemhlavě se do něj vrhnout!“15

Mnoho z problémů dneška pramení z odvržení mravního principu postulovaného tímto hadísem, ať už v jeho bezprostředním a doslovnějším, anebo v jeho analogickém a volnějším výkladu.

Je mnoho mladých lidí, kterým je cizí úcta vůči starším, kteří staršími opovrhují a vysmývají se jim, jejich způsobům a jejich názorům, považují je za pomýlené zpátečníky ztracené ve světě, kterému nerozumí, ignorují jejich zkušenosti, upírají jim vlastní soudnost a považují za zmanipulované, za ošálené totalitářskými manipulacemi a falešnými zprávami, za zahleděné do světa svých subjektivních vzpomínek na idealizovanou minulost, tedy za takřka nesvéprávné osoby, nevědomky ohrožující získané civilizační statky a nadobytou svobodu a demokracii. Jejich pohrdání starší generací přerůstá až v gerontofobii, chorobnou nenávist k seniorům.

K podobnému jevu dochází i na opačné straně, kdy někteří starší lidé pohlížejí na ty mladší paušálně a a priori jako na zlé a nevychované spratky, zfanatizované cizorodými velmocemi a naočkované nesmyslnými, destruktivními ideologiemi rozvracejícími jejich národy a tradiční hodnoty, jako na parazity neschopné pražádného tvůrčího přínosu, tyjící ze zásob kultury a civilizace nastřádaných výlučně předcházejícími generacemi. Jalově moralizují a nejsou schopni ani špetky empatie vůči mladé generaci.

Jak první, tak druhý přístup je nespravedlivý, jednak konkrétně kvůli svému zevšeobecňování a jednak také principiálně, protože odporuje citovanému mravnímu postulátu nejlepšího ze synů lidstva, Posla Božího Muhammeda صلى الله عليه وسلم.

Nespravedlivost obou těchto přístupů je destruktivní, protože podkopává nutnost spravedlivého jednání a spolupráce v dobru, což jsou pilíře, na kterých stojí a padá blahobyt vezdejšího světa. Tato jím působená destrukce se projevuje prohlubováním a nárůstem toho, co bývá nazýváno jako mezigenerační propast. Tvrdíme-li, že je přežití kultur a civilizací závislé na sdílení a přenosu jejich hodnot a výdobytků, jejich nejen materiální, ale také duchovní kultury, z generace na generaci, dostávají oba tyto druhy křivdy přímo smrtonosný potenciál.

To samé možno říci o dvou dalších nespravedlivých přístupech, jejichž označení rezonují současnými debatami. Jsou jimi elitářství a populizmus, jednak v podobě odborníků opovrhujících laiky a vysmívajících se jim, a jednak v podobě laiků shazujících odborníky a podezřívajících je jak po stránce vědomostní, tak po stránce mravní. Jak v podobě veřejných autorit žehrajících na neotesanost a zvlčilost buřičských mas, tak i na masy nadávající na odcizenost a samolibost veřejných autorit.

Jde o stejnou křivdu, stejné zevšeobecňování, stejné tříštění společnosti, stejné zasévání nedůvěry, stejnou zradu prorocké morálky a stejné podkopávání vezdejšího blahobytu všech. Projevuje se však hloubením jezu v expertním poznání mezi těmi, kteří jsou jeho nositeli a těmi, v jejichž jménu ho první jmenovaní nesou. Jedná se o sabotáž vědění ve smyslu systematického a exaktního poznávání reality, zcela nezbytného pro udržení a tvorbu civilizačních statků a kulturních výdobytků. A jedná se také o diverzi vůči kultuře a civilizaci, neboť její přežití je závislé také na přerozdělování a distribuci materiální a duchovní kultury od jejích původních držitelů k jejich dalším příjemcům.

Takovou křivdou v dnešní době trpí nejen veřejný život, ale také vědy, nauky a řemesla, jak ty světské, tak i nauky náboženské, ba i sama náboženská praxe. Křivda je to tak ničivá, že ústí ve vznik pavěd a pseudověr, které společenskou soudržnost rozkližují ještě více, rychleji a markantněji.

Taková křivda se dnes nevyhnula ani společnostem muslimským. Učenci spílají lidu a lid opovrhuje učenci. Noví a mladší muslimové se stavějí proti těm starším, s delší stáží v islámu. A ti jim na oplátku nedávají žádný prostor. Ti, kteří islám přijmou, si za pár dní usmyslí, že ho pochopili lépe, než stamiliony těch, kteří se do muslimských rodin narodili, vyrostli v islámu a žijí ho po celý svůj život. A takoví zase odmítají vidět své chyby, pokud jim na ně oprávněně ukáže někdo, kdo se do muslimské rodiny nenarodil.
Také proto Sufján as-Sewrí pravil: „Utíkám se k Alláhu před rozkolem díky nevědomému horlivci a zkaženému učenci, neboť věru jejich zkouška je pohromou pro každého, kdo je vystaven pokušení.“16

 

Nebezpečí tupého ignorantství

Při nedodržení prorockého imperativu útočí nebezpečí ze dvou směrů. Prvním z nich je tupé ignorantství mas obracející se proti starším, učenějším a proti autoritám. Není divu, že na něho zbožní předkové upozorňují v bezpočtu podání.

Abu d-Derdá رضي الله عنه pravil: „Prvním pokrytectvím, kterého se lze dopustit, je osočovat a útočit na autoritu.“17

Ibn Džerír at-Taberí ve svých letopisech uvádí, že intrikán ‘Abdulláh ibn Saba, stojící v pozadí cháridžovských a ší’itských vzpour v raných dějinách chalífátu, radíval svým stoupencům: „Začínejte osočováním a napadáním autorit pod maskou vybízení k dobru a odvracení od zla, abyste si lid získali na svou stranu.“18

Al-Muhalleb pravil: „Důvodem, proč se lidé staví proti svým právoplatným vůdcům je jedině jejich mocichtivost. Jejich touha po moci je tak silná, že neváhají prolévat krev, uzurpovat si cizí majetek a napadat cizí čest, čímž dopomáhají k tomu, aby zlo a zkáza převládly.“19

Al-Berbehárí proto napsal:

„Věz proto, že se nikdy neobjevila žádná hereze či inovace, kromě kvůli tupé a barbarské lůze, následující číkoli plamenné řeči a ohýbající s jakýmkoli poryvem větru. Proto každý, kdo je takový, ani žádnou skutečnou víru nemá.“20

Soudobý učenec Muhammed ibn Sálih al-‘Usejmín pravil:

„Proto kdokoli chce umožnit všeobecně masám, aby se účastnili na politice muslimských lídrů, aby určovali jejich ideje a názory, ten dalece, dalece zbloudil. Vzdálil se vedení a příkladu Prorokových společníků, spravedlivých a správně vedených chalífů, správnému vedení zbožných předků této ummy.“21

A proto také soudobý učenec ‘Abdul’azíz ibn ‘Abdilláh ibn Báz pravil:

„Jedním z nejtěžších zločinů muslima je vynášet o islámu verdikty bez patřičné znalosti a kvalifikace. Kolik jen lidí díky tomuto zbloudilo a propadlo zkáze?”22

 

Nebezpečí zpupnosti a zneužití autority

Hovoříme-li o tupém ignorantství jedněch, nemůžeme mlčet o důležitosti skromnosti těch druhých. Ani tento moment nezůstal stranou pozornosti zbožných předků.

‘Abdulláh ibn Mes’úd رضي الله عنه praví: „Buďte zdroji vedění, paprsky světla, zůstávajícími ve svých domech, lucernami noci, těmi, kteří stále probouzejí svá srdce, skromně se odívajícími, známými na nebesích a ukrytými před obyvateli země.“23

Jistý muž řekl učenci Mejmúnu ibn Mihránovi: „Abú Ajjúbe, lidé nepřestanou následovat dobro, dokud mezi nimi budou takoví, jako jsi ty!“ Mejmún mu odpověděl: „Nikoli. Lidé nepřestanou následovat dobro, dokud nepřestanou bát svého Pána.“24

Ahmed ibn Hanbel se jednou na bagdádském trhu procházel s otepí dříví na zádech. Když si lidé uvědomili, o koho jde, zanechali svých obchodů, přispěchali k němu, zdravili se s ním a volali: „Odneseme ti to dřevo!“ Ahmed jim však potřásl rukama, jeho tvář zrudla, do očí se mu nahrnuly slzy a řekl: „Jsem jen ubohý člověk. Pokud by Alláh neskryl mé hříchy, byl byl přede všemi odhalen.“25

Muhammed Sálih al-‘Usejmín praví:

„Kolik jen je takových, kteří užívají na tomto světě vysokého postavení mezi lidmi, avšak v Den zmrtvýchvstání budou mezi těmi nejpřehlíženějšími z Božích služebníků. Ti, kteří jsou zpupní a namyšlení budou v Den Zmrtvýchvstání shromážděni a vzkříšeni ve velikosti mravenečků, na které budou ostatní lidé šlapat, navzdory tomu, že v pozemském životě byli chvástaví a domýšliví a že na ostatní pohlíželi zvýše. V Soudný Den budou poníženi a zahanbeni, ostouzeni Vznešeným Alláhem.“26

Mukbil ibn Hádí al-Wádi’í pravil:

„Buďte trpěliví a milosrdní vůči obyčejným lidem. Možná jen za několik málo dní bude jejich víra silnější, než je nyní ta vaše.“27

 

  1. Povinnost milosrdenství vůči mladším a respektu vůči starším, díl 1.
  2. Povinnost milosrdenství vůči mladším a respektu vůči starším, díl 2.
  1. Zaznamenal Ibn Muflih al-Ádábu š-šar’íja, 3/552.
  2. Uvádí Chatíb al-Baghdádí v al-Džámi’, 1/304.
  3. Zaznamenal Ibnu l-Džezerí v Tabakátu l-kurrá´, 1/446.
  4. Viz al-Fewáid, str. 215.
  5. Viz Šerhu Hiljeti tálibi l-‘ilm, str. 7.
  6. Viz Silsiletu l-hudá wen-núr, páska č. 861.
  7. Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2939.
  8. Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 7068.
  9. Viz Fethu l-Bárí, 13/21.
  10. Viz Kešfu l-muškil, 3/295.
  11. Viz Ibn Hadžer, op.cit.
  12. Viz Ahmed ibn Ismá’íl al-Kewrání v Kewseru l-džárí, 11/14.
  13. Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2260 jako gharíb; Ibn Batta v al-Ibánetu l-kubrá, hadís č. 31; a jako slabý ho kvůli Omaru ibn Šákirovi oceňuje Ibn ‘Adí v al-Kámilu fi d-du’afá, 5/55. Na základě velkého množství a autenticity jeho podpůrných podání ho na sahíh posílil al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 957.
  14. Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2267 jako gharíb, s tím, že totéž se uvádí i od Abú Sa’ída a Abú Zerra; dále at-Taberání v al-Mu’džemu s-saghír, hadís č. 1156; a Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá, 7/316. Hadís je slabý kvůli Nu’ajmu ibn Hammádovi, který je sice pravdomluvný, ale v hadísech příliš moc chyboval, viz Ibn ‘Adí v al-Kámilu fi d-du’afá, 7/18. Nicméně podpůrná podání k němu dokládá v trochu odlišné verzi od Abú Zerra Ahmed v Musnedu, hadís č. 21372; al-Buchárí v at-Táríchu l-kebír, hadís č. 2819; a al-Herewí v Zemmu l-kelám, hadís č. 97. Jako sahíhí ho proto doložil mimo jiné i al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 2510 jako své konečné ocenění poté, co ho předtím v ad-Da’ífa prohlásil za slabý, viz hadís č. 684.
  15. Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6483, podobné hadísy viz Ibid., pod č. 3426 a 3427.
  16. Uvádí al-Ádžurrí v Achláku l-‘ulemá, str. 63.
  17. Zaznamenal al-Bejhekí v Šu’abu l-ímán, 7/48.
  18. Viz at-Tárích, 4/341.
  19. Zaznamenal Ibn Hadžer ve Fethu l-Bárí, 13/135.
  20. Viz Šerhu Kurreti a’juni l-muwahhidín, str. 20.
  21. Viz Šerhu Rijádi s-sálihín, 6/225.
  22. Viz Medžmú’u l-fetáwá, 3/219.
  23. Uvádí Ibnu l-Kajjim v al-Fewáid, str. 215.
  24. Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá, 5/75.
  25. Zaznamenal Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá´, 9/181.
  26. Viz Tefsíru súreti l-Wáki’a, str. 328.
  27. Viz al-Bešáiru fi s-semái l-mubášir, str. 17.
Tags: