Povraždil sto lidí, kál se a bylo mu odpuštěno

كَانَ فِيمَنْ كَانَ قَبْلَكُمْ رَجُلٌ قَتَلَ تِسْعَةً وَتِسْعِينَ نَفْسًا ، فَسَأَلَ عَنْ أَعْلَمِ أَهْلِ الْأَرْضِ، فَدُلَّ عَلَى رَاهِبٍ ، فَأَتَاهُ فَقَالَ : إِنَّهُ قَتَلَ تِسْعَةً وَتِسْعِينَ نَفْسًا فَهَلْ لَهُ مِنْ تَوْبَةٍ ، فَقَالَ : لا ، فَقَتَلَهُ فَكَمَّلَ بِهِ مِائَةً، ثُمَّ سَأَلَ عَنْ أَعْلَمِ أَهْلِ الأَرْضِ فَدُلَّ عَلَى رَجُلٍ عَالِمٍ ، فَقَالَ : إِنَّهُ قَتَلَ مِائَةَ نَفْسٍ فَهَلْ لَهُ مِنْ تَوْبَةٍ ؟ فَقَالَ : نَعَمْ، وَمَنْ يَحُولُ بَيْنَهُ وَبَيْنَ التَّوْبَةِ ، انْطَلِقْ إِلَى أَرْضِ كَذَا وَكَذَا ؛ فَإِنَّ بِهَا أُنَاسًا يَعْبُدُونَ اللَّهَ فَاعْبُدْ اللَّهَ مَعَهُمْ وَلا تَرْجِعْ إِلَى أَرْضِكَ فَإِنَّهَا أَرْضُ سَوْءٍ . فَانْطَلَقَ حَتَّى إِذَا نَصَفَ الطَّرِيقَ أَتَاهُ الْمَوْتُ ، فَاخْتَصَمَتْ فِيهِ مَلائِكَةُ الرَّحْمَةِ وَمَلَائِكَةُ الْعَذَابِ ، فَقَالَتْ مَلَائِكَةُ الرَّحْمَةِ : جَاءَ تَائِبًا مُقْبِلا بِقَلْبِهِ إِلَى اللَّهِ ، وَقَالَتْ مَلائِكَةُ الْعَذَابِ إِنَّهُ لَمْ يَعْمَلْ خَيْرًا قَطُّ , فَأَتَاهُمْ مَلَكٌ فِي صُورَةِ آدَمِيٍّ فَجَعَلُوهُ بَيْنَهُمْ ، فَقَالَ : قِيسُوا مَا بَيْنَ الأَرْضَيْنِ فَإِلَى أَيَّتِهِمَا كَانَ أَدْنَى فَهُوَ لَهُ ،  فَقَاسُوهُ فَوَجَدُوهُ أَدْنَى إِلَى الأرْضِ الَّتِي أَرَادَ ، فَقَبَضَتْهُ مَلائِكَةُ الرَّحْمَةِ 

„Mezi následovníky předešlých proroků byl muž, který zabil devětadevadesát lidí. Když se zeptal, kdo je na světě nejučenější, poslali ho za mudrcem. Přišel za ním a zpravil ho o tom, že zabil devětadevadesát lidí a zeptal se jej, jestli má možnost pokání (a odpuštění). Mudrc mu odpověděl záporně, načež dotyčný zabil i jeho a tím dovrší stovku obětí. Pak se muž znovu tázal, kdo je na světě nejmoudřejší a byl poslán k dalšímu učenci, prý nejvzdělanějšího a nejmoudřejšího. Pověděl mu, že zabil stovku lidí a zeptal se jej, jestli pro něj existuje pokání. Učenec mu odpověděl: „Ano. Stojí snad něco mezi tebou a pokáním? Odejdi do země té a té, tam jsou lidé, kteří Alláha oddaně uctívají. Uctívej Ho spolu s nimi a nikdy se nevracej do své země, protože to je místo zla.“ Muž se tedy vydal na cestu, jenže v její polovině zemřel. Andělé milosti a andělé trestu se nad ním začali dohadovat. Andělé milosti řekli: „Šel se kát, jeho srdce se obrátilo k Alláhu!“ Andělé trestu však namítli: „Ale nikdy neuvykonal žádný dobrý skutek.“ Přišel k nim tedy v lidské podobě další anděl a oni jej požádali, aby spor rozhodl. Pravil: „Změřte vzdálenost mezi ním a oběma zeměmi a podle té, ke které bude blíže, nechť se odvíjí jeho osud.“ Změřili vzdálenost a shledali jej být blíže druhé zemi. Vzali si jej tedy andělé milosti.“[1]

 

Hadís nám ukazuje, že ve věcech věrouky se zákon těch, kteří byli před námi, neliší od Šarí’y, kterou Alláh zjevil Muhammedovi صلى الله عليه و سلم. Nabádá nás, abychom se zamýšleli nad případy a situacemi, které se odehrály předešlým pokolením proroků a jejich následovníků. Ukazuje na důležitost znalosti, hledání nauky a pokládání otázek učencům.

 

Tento hadís učí, že není hříchu, za který by nebyla možnost pokání a naděje na odpuštění hříchů trvá, dokud je člověk naživu a dokud slunce ještě nevyšlo od západu. Stejný je i smysl Božích slov:

يَا عِبَادِيَ الَّذِينَ أَسْرَفُوا عَلَى أَنْفُسِهِمْ لا تَقْنَطُوا مِنْ رَحْمَةِ اللَّهِ إِنَّ اللَّهَ يَغْفِرُ الذُّنُوبَ جَمِيعًا إِنَّهُ هُوَ الْغَفُورُ الرَّحِيمُ

Služebníci moji, kteří jste se dopustili přestupků proti sobě samým, neztrácejte naději v milosrdenství Boží, vždyť Bůh věru odpouští viny všechny – On odpouštějící je i slitovný. (Zumer: 53)

 

Proto třeba chápat Boží slova:

وَمَنْ يَقْتُلْ مُؤْمِنًا مُتَعَمِّدًا فَجَزَاؤُهُ جَهَنَّمُ خَالِدًا فِيهَا وَغَضِبَ اللَّهُ عَلَيْهِ وَلَعَنَهُ وَأَعَدَّ لَهُ عَذَابًا عَظِيمًا

Kdokoliv zabije úmyslně věřícího, bude jeho odměnou peklo a bude v něm nesmrtelný. A Bůh se naň rozhněvá a prokleje ho a připraví mu trest strašlivý. (Nisá´: 93)

jako závažnou hrozbu a výhružku, mající za cíl odstrašit potenciální pachatele. Proto také aš-Šáfi’í odpověděl záporně rozlícenému muži, jenž se ho tázal, zda se přijímá také pokání vraha, i když jinému muži, evidentně sklíčenému výčitkami svědomí, na stejnou otázku odpověděl souhlasně.

 

Selef také rozlišovali mezi člověkem, který zabije a člověkem, který zabije a prolití krve toho, jehož krev prolít je zakázáno, navíc povoluje. Druhý z nich se dopustil nevíry a zneplatnil všechny své dobré činy.

 

Muslimští učenci tento hadís berou jako důkaz toho, že tedy pokání, je-li upřímné může být přijato i za tak závažný zločin, jakým je vražda, dokonce i v případě recidivisty. Toto pokání musí jít ze srdce, nesmí být následováno návratem ke zlému jednání a provázeno usilovným konáním dobra.

 

První mudrc i přes svou reputaci vlastně skutečným mudrcem a učencem nebyl. Nejenže ignoroval princip víry, že možnost kát a polepšit se je otevřena i tomu nejhoršímu z lidí, ale zachoval se také velmi nemoudře vzhledem k tomu, že člověku, známému jako nebezpečný vrah, odpověděl tak, jak odpověděl. Rozlítil jej a tím vlastně způsobil sám sobě smrt.

 

Důležitým prvkem každého pokání a nápravy je brát ohled na prostředí, ve kterém se dotyčný doposud nacházel. Vrahovi staří pobratimové jej podle všeho negativně ovlivňovali a sehráli svou úlohu v tom, že z muže vytvořili masového zabijáka. Ostaní, kteří se ho stranili, jej odsuzovali a popírali možnost, že by se i on mohl změnit a napravit. Tato jejich negativita jej již na samém počátku odrazovala od snahy změnit se a polepšit.

Jinými slovy, hadís vybízí k hledání prostředí a společnosti, která vybízí k dobru a odrazuje od páchání zla. Hadís přikazuje opustit takovou společnost, která svádí ke všem podobám zla, zkaženosti, hříchu, prostopášnosti a bezuzdnosti.

 

Muslim žije mezi obavou a nadějí, mezi obavou ze svých hříchů a strachem z jejich následků na straně jedné a nadějí v Boží milost a odpuštění na straně druhé. Nikdo si není jist před lstí Boží (arab. mekru lláh), tedy tím, že ho Alláh přiblíží k tomu, k čemu jeho nitro více tíhne. Pokrytce, který se po celý svůj život před lidmi vytahoval okázalou zbožností a dobročinností, Alláh odhalí a nebožáka, který byl zkaženou společností vláčen špínou a sražen na samé dno odsouzeníhodného jednání, nakonec vyprostí a přivede k dobru.

 

Praxí a přístupem sahábů, nechť je s nimi všemi Alláh spojojen, stejně jako jejich následovníků z řad zbožných předků, budiž jim Alláh milostiv, vždy byla snaha stále se zlepšit a nepokládat stav své víry za dostačující, ani své zbožné činy za Bohem přijaté.

Často prosili Alláha prosbou, kterou je naučil Boží Posel صلى الله عليه و سلم:

 يا مقلب القلوب ثبت قلبي على دينك

„já mukallibu l-kulúb, sebbit kalbí ‘alá dínik“ tj. „ó Ty, Který obracíš srdce, upevni mé srdce na Tvém náboženství.“

 

Ohledně toho, jak se muž dostal na „tu správnou“ polovinu, al-Hasan, budiž mu Alláh milostiv, uvádí: „Bylo nám řečeno, že se ještě z posledních sil doplazil po břiše.“

 

Tento hadís ukazuje, že Alláh dává jistým andělům také určitou znalost vnitřních pohnutek lidí, nejen jejich vnějších činů. Tuto znalost však andělé trestu neměli a proto soudili činy někdejšího vraha jen ze zjevného, hmatatelného úhlu pohledu.

---