Pozadí názvů selef, selefí a selefíjja

V Koránu se slovo vyskytuje ve formě slovesa selefe سَلَفَ – předcházet, udát se před něčím, ve verši o lichvě:

 

Tomu, komu dostalo se varování od Pána jeho a který přestal s lichvou, bude zachováno to, čeho předtím nabyl, a rozhodnutí o něm bude patřit Bohu. (Bekara:275)

 

Vyskytuje se i forma aslefe أَسْلَفَ s významem stát se před něčím. Tj. jde o skutky, které přecházeli, případně skutky na tomto světě, které předcházely dění na světě onom – odměnu, či trest. Od toho je odvozeno i podstatné jméno slovesné selefun سَلَفٌ – ti, kteří předcházeli.[3] Všechny tyto lexémy se objevují v Koránu na celkem 8 místech,[4] z toho pětkrát jako „selefe“, dvakrát jako „aslefe“ a jednou ve formě podstatného jména „selefen.“

Např. poté, co Alláh vyjmenovává kategorie žen, které jsou zakázány pro sňatek, doplňuje výjimku:

 

ledaže se to stalo již v minulosti. (Nisá´:23)

 

 „Aslefe“ znamená již v minulosti učinit, vykonat, stát se, např.:

 

A tam zakusí duše každá za to, co již dříve konala. A nevěřící budou navráceni k Bohu, vládci svému skutečnému, a vzdálí se od nich to, co si vymyslili. (Júnus:30)

„

Selefen“ v Koránu odkazuje na předchůdce v minulosti, v dobrém i ve špatném:

 

a předchůdci i výstražným příkladem pro budoucí jsme je učinili. (Zuchruf:56)[5]

 

Pod označením as-selef as-sálih السَّلَفُ الصَّالِحُ se myslí Prorok a jeho rodina, jeho manželky, pravověrní chalífové a ostatní jeho druhové a též tábi’ín, kteří přišli po nich. Jejich praktikování víry se označuje jako mezhebu s-selef  مَذْهَبُ السَّلَفِ.[6]

 

Terminologicky označují selef první tři generace muslimův opozici k termínu chalef خَلَفٌ, označujícímu generace pozdější. Tento význam určila zejména Sunna.[7]  Selef jsou podle Sunny nejlepšími z generací celé muslimské ummy.

 

Toto dokládá hadís Božího Posla zaznamenaný v obou Sahíh na autoritu Abdulláha ibn

Mes’úda, že Boží Posel pravil:

  خَيْرُ النَّاسِ قَرْنِي ، ثُمَّ الَّذيِنَ يَلُونَهُمْ ، ثُمَّ الَّذيِنَ يَلُونَهُمْ

„Nejlepší z lidí je mé pokolení, potom ti, co nahradí je, potom ti, co nahradí je,“

Ibn Mes’úd dodává:

„Netuším nic o tom, že by zmínil i třetí, nebo čtvrté.“

Poté Prorok pravil:

„Potom po nich nastoupí další, kteří budou dávat svá svědectví pod přísahou a jejich přísaha bude jejich svědectvím.“[8]

 

Hadís se od Ibn Mes’úda udává s obměnami ve více než 90 verzích celkem. Ve verzi Muslimově stojí „Nejlepší z mé ummy,“[9]  ve verzi imáma Ahmeda stojí: „nejlepšími z vás“ a přísahy jsou uvedeny v množném čísle[10], at-Taberání zaznamenává „nejlepší z této ummy.“[11] Je zaznamenána i verze bez dodatku „potom po nich“[12] Jednotlivé verze se také liší opakováním fráze „potom ti, co nahradí je“ s tím, že nikde není opakována více než třikrát. V jiné verzi stojí dodatek „a po nich přijde lid“[13] V jiné verzi „byl Prorok tázán, které pokolení je nejlepší a odpověděl …“[14], či „…a odpověděl: „Mé pokolení …“[15]

Slovo karn قَرْنٌ znamená epochu, věk, století, pokolení. Oněmi třemi zmíněnými pokoleními jsou صَحَابَةٌ sahába, tj. společníci Božího Posla, dále tábi’ún تَابِعُونَ, tj. jejich následovníci a atbá‘u t-tábi’ín أَتْبَاعُ التَابِعِينَ, následovníci následovníků. Tito všichni dohromady tvoří onu skupinu lidí, kterou umma souhrně označuje jako as-selefu s-sálih. Jejich pochopení víry je normativní, jsou vzorem hodným následování.[16]

Podle Ibnu t-Tejmíjji  skončila tato nejlepší epocha dějin muslimské ummy někdy okolo roku 132 hidžry (750 kř. éry) s koncem ‘umejjovského chalífátu.[17] Fachruddín ar-Rází odmítá přesnější datování a spokojuje se s definováním délky jednoho pokolení na 60-80 lunárních let.[18]

 

Selef jsou zosobněním islámské etiky, jako je např. odvaha a statečnost mudžáhidů, kteří osvojili pro islám rozsáhlá území, jako je učenost ‘Abdulláha ibn ‘Abbáse apod. Selef byli také prvními, kdo položil základy islámsko-vědních disciplín, které známe dnes. Co nebylo součástí islámského učení v jejich době, není jím ani nyní:

 

A kdo odpadne od posla poté, co mu bylo jasně ukázáno správné vedení, a sleduje pak cestu jinou než věřící, k tomu obrátíme se zády, tak jako on se obrátil, a necháme jej hořet v pekle a jak hnusný je to cíl konečný! (Nisá:115)

 

Co se sahábů týče, všichni z nich jsou sikka ثِقَّةٌ, tedy spolehlivými vypravěči v nauce o hadísech, jejich podání jsou nezpochybnitelná a není potřeba jejich pravost dokazovat zvláštními metodami, jak je tomu u generací, které následovali po nich.[19] Fakt, že takový hadís není napadnutelný však nemusí nutně znamenat závaznost toho, co uvádí, pro praxi celé ummy v otázkách fikhu vždy a všude[20]

 

Idžmá‘ sahábů je závazným důkazem pro fikh a názory jednotlivých sahábů je třeba brát v úvahu jako pomocné argumenty.

 

Mezi ummou se postupně vytvořili dva protichůdné tábory, jedni se na selef odkazovali jen formálně, zatímco druzí se snažili o návrat k jejich praktikám a očištění víry od bid’a, inovací, věcí do víry nově vnesených, které v době selef nebyly známy. Díky svému důrazu na autentickou praxi selef a její bezvýhradné následování vešla tato skupina v moderní době ve známost jako selefíjja.

 

 

Následovat pochopení selef je nezbytné, protože toto pochopení je pochopením, které vládlo učeným kroužkům prvních věřících, zbožných sahábů رضي الله عنهم, kteří převzali svou víru přímo od Božího Proroka صلى الله عليه و سلم. Byli těmi, kdo nejlépe pochopil učení a nejpevněji jej dodržoval, aby získal spokojenost Alláha Nejvznešenějšího.

Toto je doloženo verši:

 

A Bůh nalezl zalíbení v prvních předchůdcích z přesídlenců a pomocníků a v těch, kdož je následovali ve zbožných skutcích a také oni nalezli zalíbeni v Bohu; On pak připravil pro ně zahrady, pod nimiž řeky tekou a v nichž nesmrtelní navěky přebývat budou a to úspěch bude nesmírný. (Tewba:100)

 

O nich také zjevil:

 

Avšak ti, kdož uvěřili a zbožné skutky konali, to jsou ti nejlepší ze všech stvoření. Odměnou jejich u Pána jejich budou zahrady Edenu, pod nimiž řeky tekou a v nichž zůstanou navěky nesmrtelní. Bůh v nich nalezne zalíbení a i oni v Něm naleznou zalíbeni, a toto údělem bude toho, kdo Pána svého se bojí. (Bejjina:7-8)

 

Víra sahábů je vzorem  modelem, který nám je přikázáno následovat:

 

Jestliže uvěří v něco podobného tomu, čemu vy věříte, pak půjdou po cestě správné; jestliže se však odvrátí, pak věru jsou v rozkolu. Však Bůh ti proti nim postačí, vždyť Bůh je věru slyšící vševědoucí! (Bekara:137]

 

Korán nás navíc zrazuje od následování jiné cesty, než je cesta těchto věřících:

 

A kdo odpadne od posla poté, co mu bylo jasně ukázáno správné vedení, a sleduje pak cestu jinou než věřící, k tomu obrátíme se zády, tak jako on se obrátil, a necháme jej hořet v pekle a jak hnusný je to cíl konečný! (Nisá´: 115)

 

Posel Boží صلى الله عليه و سلم jasně vyložil, že jeho umma se rozpadne na sedmdesát tři sekty, z nichž všechny kromě jedné jediné vejdou do Ohně. Ohledně této jediné se vyjádřil, že jde o „ty, kteří jsou na tom, na čem jsem já a moji druhové dnes.“[21]

 

Posel Boží صلى الله عليه و سلم také pravil: „Zanechal jsem vás na jasném důkazu, jasném jako noc a den, nikdo se od něj neodchýlí, kromě toho, kdo bude zničen. A kdokoli, kdo se vysokého věku dožije, uvidí mnoho sporů. Proto se držte toho, co znáte z mé Sunny a ze Sunny správně vedených chalífů. Držte se toho pevně, jako zadními zuby!“[22]

 

Proto, je-li následování selef jinými slovy právě následování oné správné cesty, proč by mělo být hanebným sektářstvím, pokud se člověk připisuje k selef? Zejména v čase bezpočtu všemožných vyzyvatelů, kteří cestě selef odporují a to organizovaným a dovedným způsobem, jímž propagují svůj blud.[23]

 

 

Šejchu l-islám Ibn Tejmíjja pravil: „Není viny na tom, kdo o sobě prohlásí že následuje mezheb selef, kdo se k mezhebu selefí připisuje a kdo se na něj odkazuje. Spíše je povinností toto od něj přijmout na základě jednomyslného souhlasu (arab. ittifák), protože cesta (v orig. zde mezheb) selef není nic, než jen pravda (arab. hakk).“[24]

 

Imám al-Hákim an-Najsábúrí uvádí, že imám Ahmed označil za vítěznou skupinu, která bude mít až do Soudného Dne převahu „Ashábu l-Hadís“.[25] Al-Hákim dodává: „A kdo si toto označení zasluhuje více, nežli lidé, kteří následují cestu spravedlivých ve všech jejich krocích, cestu selef, kteří přišli před nimi, kteří ukázali na faleš a blud lidí inovace (arab. bid‘a) tím, že proti nim vznesli argumenty z Koránu a Sunny Božího Posla صلى الله عليه و سلم?“[26]

 

Al-Chatíb al-Baghdádí pravil: „Alláh tyto lidi – Ahlu l-Hadís – učinil pilíři Šarí’y. Jejich rukama zničil opovážlivé inovátory. Tito jsou Božími důvěrníky mezi Jeho stvořeními, prostředníky mezi Prorokem صلى الله عليه و سلم a jeho ummou. To jsou ti, kteří tvrdě usilují o ochranu Náboženství. Jejich světlo září, jejich hodnota je všeobecně známa, známky jejich upřímnosti jsou všem zřejmy, jejich cesta je převažující a jejich důkazy mají vždy navrch. Každá ze skupin bludu má nějaký sporný bod, který pramení v jejich chtíčích a tužbách, ovšem s výjimkou Ahlu l-Hadís, kteří se odkazují na Korán jakožto zdroj a jejichž důkazem jest Sunna a jejichž vůdcem je Posel Boží صلى الله عليه و سلم, ke kterému náležejí. Nijak nedbají na chtíče a tužby a nestarají se o osobní názory a domněnky. Spokojují se s tím, co bylo vyprávěno od Proroka صلى الله عليه و سلم, právě oni tomu plně důvěřují, je jim to svěřeno a oni se o to starají. Jsou strážci a ochránci Víry a nauky, jsou jejími nádobami a nositeli. Pokud se ohledně nějakého hadísu objeví názorová neshoda, lidé na ně odkazují a rozhodujícím názorem je to, co řeknou oni. Když vysloví svůj názor, jsou přijímáni a je jim nasloucháno. Mezi nimi jsou nejvýznačnější fakíhové, velcí imámové, záhidové dobře známí mezi svým lidmii, mužové obecně známí pro svou hodnotu, zkušení recitátoři Koránu a kazatelé. Tvoří onu většinu a jejich cesta je onou správnou cestou. Každý inovátor předstírá, že se jejich cestou ubírá také a ani se neodváží vyslovit opak. Kdokoli jim oponuje, toho Alláh zničí, kdokoli jde proti nim, toho Alláh poníží. Nemůže jim uškodit ten, kdo je opustí, ani ten, kdo stojí mimo nich, nemůže prosperovat. Kdokoli, kdo o svou víru pečuje, potřebuje jejich pomoc. Ten, kdo na ně pohlíží shora, je ztracen. Věru Alláh je Schopen jim pomoci.“[27]

 

Šejchu l-islám Ibn Tejmíjja pravil: „Neboť je zřejmé, že lidé, kteří nejvíce zasluhují být nazýváni vítěznou skupinou jsou Ahlu l-Hadísi we s-Sunna, kteří nemají žádného vůdce, kterého by slepě následovali, s jedinou výjimkou Posla Alláhova صلى الله عليه و سلم. Jsou nejznalejší z lidí ohledně jeho slov i činů, jsou nejvíce schopni rozlišit mezi hadísem autentickým a neautentickým. Jejich imámové mají hlubokou znalost těchto nauk a oni jsou těmi, kdo nejvíce chápou významy hadísů a nejupřímněji je následují. Přijímají je, věří v ně a následují je. Prokazují lásku komukoli, kdo toto přijme a prokazují nepřátelství komukoli, kdo tomuto odporuje. Jsou těmi, kdo každou myšlenku poměřují Koránem a Sunnou a cokoli by tomu odporovalo, to nikdy za žádnou cenu nepřijmou a neučiní z toho základní předpoklad jejich náboženství, dokud toto není prokázáno v tom, co Boží Posel صلى الله عليه و سلم přinesl. Stavějí svou víru výhradně na tom, co Posel Boží صلى الله عليه و سلم přinesl, jen a jen na Koránu a Sunně. Ohledem těch záležitostí, o kterých lidé disputují, jako Boží atributy, Boží předurčení, hrozba Peklem, Boží jména a princip přikazování dobra a zakazování zla, odkazují výhradně na Alláha a Jeeho Posla صلى الله عليه و سلم. Stanoviska jednotlivých disputujících frakcí poměřují fakty Koránu a Sunny a schvalují je, nebo je odmítají. Činí tak nikoli proto, že by následovali své tužby a chtíče, ale proto, že následovat slepě někoho je ignorancí a nádledovat tužby a chtíče, či jiné vedení, než vedení Alláhovo, je činěním zla.“[28]

 

Mezi Ahlu l-Hadís patří kdokoli, kdo následuje hadísy Božího Proroka صلى الله عليه و سلم a dává jim přednost před čímkoli, ať už je učencem, nebo obyčejným muslimem.

 

Šejchu l-islám pravil: „Podle nás Ahlu l-Hadís tvoří muhaddisové, kteří hadísy slyšeli od svých učitelů, kteří zapsali to, co jim bylo přednášeno od svých učitelů a ti, kteří hadísy vyprávěli ostatním. MStejně tak jsou jimi i obyčejní lidé, kteří je následují a podle hadísů jednají ve všech záležitostech.”[29]

 

Dále uvedl: „Pod Ahlu l-Hadís nerozumíme výhradně jen ty, kteří hadísy studují, vyprávějí a zapisují, ale spíše každého, kdo se snaží hadísy se učit, pochopit a následovat, ve smyslu vnějším i vnitřním. Toto stejné platí i o Ahlu l-Kur´án (lidu Koránu). Základní jejich charakteristikou je bezbřehá láska ke Koránu a Hadísu, na ně se odkazují a podle jejich významu jednají, ve shodě s tím, co se naučili.“[30]

---