Jednoho dne, když chalífa Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه seděl ve společnosti svých druhů, přišla k němu dvojice mladíků a vedli před sebou jakéhosi beduína. Když přišli k Omarovi, řekl jim: „Co to má znamenat?“ Odpověděli mu: „Tento muž zabil našeho otce!“ Omar se obrátil k dotyčnému a zeptal se: „Zabil jsi jejich otce?“ „Ano,“ přiznal dotyčný. „Jak jsi ho zabil?“ zeptal se chalífa.
Jednoho dne, když chalífa Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه seděl ve společnosti svých druhů, přišla k němu dvojice mladíků a vedli před sebou jakéhosi beduína. Když přišli k Omarovi, řekl jim: „Co to má znamenat?“ Odpověděli mu: „Tento muž zabil našeho otce!“ Omar se obrátil k dotyčnému a zeptal se: „Zabil jsi jejich otce?“ „Ano,“ přiznal dotyčný. „Jak jsi ho zabil?“ zeptal se chalífa. Muž odvětil: „Vešel se svými velbloudy na můj pozemek. Upozorňoval jsem ho na to. Ale on mého varování nedbal. Vzal jsem kámen a mrštil ho po něm. Kámen ho zasáhl do hlavy a on zemřel.“
Omar ibnu l-Chattáb vynesl rozsudek: „Máte právo na odplatu a můžete ho zabít.“
Byl to rozsudek, který nebylo třeba zaznačit. Rozsudek, ohledně kterého nebylo rozepčí. Omar se neptal, jakého je původu onen muž, kdo je jeho rodina, z jekého je kmene, zda je urozený, zda je z bohatého rodu či chudobného, ani jaké je jeho postavení ve společnosti. Omara nic z toho nezajímalo, neboť Omar se nikomu nevlichocoval, nikomu se nepodbízel a neočekával na oplátku ničí náklonnost, na úkor Zákona Alláha Vznešeného. I kdyby se jednalo o jeho vlastního syna, dal by nad ním vykonat právo odplaty.
Dotyčný muž promluvil: „Ó vládce věřících, prosím tě ve Jménu Toho, Který stvořil nebesa i zemi, abys mne ještě na jednu jedinou noc propustil. Odejdu ke své ženě a dětem do pouště a zpravím je o tom, že mne popravíš. Potom se vrátím. Při Alláhu, oni kromě mne nikoho jiného nemají.“
Omar se otázal: „A kdo se mi zaručí, že se potom, co odejdeš do pouště, také vrátíš zpět?“
Všichni lidé ztichli. Tohoto beduína nikdo neznal. Neznali, kde rozbil svůj stan, nevěděli ani, kde bydlí a z jakého je kmene. Jak se za něj vůbec mohli zaručit? A nešlo o to garantovat, že vrátí deset zlatých, nebo pozemek, nebo velblouda. Toto měla být záruka života. Kdo mohl oponovat Omarovi v tom, aby uplatnil Boží Zákon, když by se beduín náhodou nevrátil? Kdo se u něho mohl za něj přimluvit a zaručit? Kdo za něj mohl u Omara orodovat? Sahábové رضي الله عنهم أجمعين mlčeli. Omar pocítil tíseň a ocitl se v těžké situaci. Co má dělat? Má zabít tooto muže a nechat jeho děti poumírat hlady? Nebo ho má jen tak, bez ničí garance pustit, čímž pošlape právo pozůstalých po zavražděném na odplatu na jeho vrahovi? Lidé jen mlčeli. Omar váhal, otočil se k oběma mladíkům a zeptal se jich: „Odpustíte mu?“ „Neodpustíme,“ odvětili neoblomě mladíci.
Omar se znovu otázal přítomných: „Lidé, kdo se mi zaručí za tohoto muže?“
Tu se postavil Abú Zerr al-Ghiffárí رضي الله عنه, starý muž plný střídmé skromnosti a upřímné oddanosti Božímu náboženství a pravil: „Vládce věřících, já se ti za něho zaručím. Dávám ti svou garanci.“ Omar pravil: „I když je vrah?“ „Ano, i když je vrah,“ trval na svém Abú Zerr.
Omar se ho zeptal: „A ty ho znáš?“ Abú Zerr odpověděl: „Ne, neznám.“ Omar namítl: „Jak se potom můžeš za něho zaručit?“ Abú Zerr odvětil: „Viděl jsem na jeho tváři znaky věřícího. Pochopil jsem, že nelže a že se, dá-li Alláh, skutečně vrátí.“ Omar ho varoval: „A myslíš si, že pokud se nevrátí do tří dnů, že tě nechám jen tak odejít?“ „Alláh Jediný mi potom pomáhej, vládce věřících,“ pravil oddaně Abú Zerr.
Omar tedy vraha propustil, aby odešel domů a připravil se. Aby se rozloučil s rodinou a dětmi, aby se o ně postaral, aby mohli normálně žít i po jeho smrti. Potom se měl vrátit zpět a vzdát se, aby na něm mohla být vykonána odplata.
Omar na dohodnutý beduínův termín nezapoměl. Počítal každý den. Třetího dne odpoledne svolal svolavač lidi, aby se společně pomodlili modlitbu ‘asr. Došli i oni dva mladíci, shromáždil se lid a Abú Zerr stanul před Omarem. „Kde je ten muž?“ otázal se Omar Abú Zerra. „Nevím, ó vládce věřících“ odpověděl Abú Zerr, dívaje se do slunce, které jakoby putovalo k západu mnohem rychleji, než obvykle. Sahábové mlčeli, cítili tíseň o které nevěděl nikdo, kromě všemohoucího Alláha. Pravdou je, že se znalo, že Abú Zerr má své pevné místo v Omarově srdci a že by mu Omar věnoval od sebe úplně všechno, ale toto byla Šarí’a, Zákon Boží. Systém života. Boží předpisy, se kterými nikdo nemá právo si pohrávat. A navíc, nešlo tu o obyčejný spor, který bylo možno poslat k vodě a řešit ho kdykoli jindy, jiný den, nebo kdy by si na to někdo z jeho aktérů vzpomněl. Nešlo o rozsudek, který je vynášen jen v některých okolnostech a v jiných nikoli, nebo nad některými pachateli ano a nad jinými nikoli.
Chvíli před západem slunce se odsouzenec konečně dostavil. Omar provolal tekbír, načež ho opakovali všichni ostatní přítomní muslimové.
Omar se obrátil k odsouzenému a řekl mu: „Člověče, kdybys byl zůstal v poušti, nevěděli bychom nic ani o tobě, ani o místě, kde přebýváš.“ Muž odpověděl: „Vládce věřících, při Alláhu, nebojím se tebe, nýbrž Toho, Kdo zná i tajné a skryté. Zde mne máš, vládce věřících. Zanecal jsem děti jako ptáčata, bez vody i stínu stromu, uprostřed pouště. Přišel jsem, abych byl popraven. Obával jsem se, aby lidé nezačli říkat, že mezi lidmi vymizela vlastost dodržení již jednou daného slova.“
Omar se obrátil k Abú Zerrovi a zeptal se: „Proč ses za něj zaručil?“ Abú Zerr odpověděl: „Obával jsem se, aby lidé nezačli říkat, že mezi lidmi vymizelo prokazování laskavosti druhým.“
Omar se potom obrátil k oněm dvěma pozůstalým mladíkům, synům zavražděného, a zeptal se jich: „A co o tom všem soudíte vy?“ Oba bratři zaplakali a řekli: „Odpouštíme mu pro jeho důvěryhodnost a pravdymilovnost, ó vládce věřících! Obáváme se, aby lidé nezačli říkat, že mezi lidmi vymizelo odpuštění.“
Omar vykřikl: „Alláhu akbar!“ Slzy se mu lily po vousech. „Ať vás Alláh odmění za vaše odpuštění! Ať Alláh odmění Abú Zerra zato, že tohoto člověka zachránil! Ať Alláh odmění tohoto beduína za jeho upřímnost, důvěryhodnost a pravdymilovnost, se kterou dodržel dané slovo!“
A nechť Alláh odmění Omara jak za jeho spravedlivost, tak i za jeho lidské milosrdenství. Jeden z učenců hadísu pravil: „Při Tom, v Jehož Rukou je má duše, štěstí víry i islámu je pohřbeno v pohřebním rouchu Omara ibnu l-Chattáb رضي الله عنه!“