Předepsáno je modlit se za jakýmkoli imámem

November 5, 2022 September 21, 2023
people in traditional dress standing on brown concrete building during daytime

OTÁZKA: Člověk nenavštěvuje mešitu a nemodlí se povinné modlitby s ostatními, dokonce do mešity nechodí ani na páteční modlitbu. Smýšlí, že lidé v mešitě jsou buď lidmi inovace, nebo dokonce nevěřícími, anebo přinejmenším jejich ‘akída není známa a proto nechce, aby byl pro něj kdokoli z nich imámem. Jak mu lze odpovědět? Je povinností modlícího být si jist autenticitou víry a náboženského přesvědčení imáma, za kterým se modlí?

ODPOVĚĎ:

Šarí’a platí pro každého jednoho muslima bez ohledu na to, zda se ostatní, s nimiž se stýká, šarí’atskými předpisy řídí či nikoli, leda že je dotyčný muslim objektivně vnějšími okolnostmi nucen k něčemu jinému. Tedy nikdo se nemůže vymlouvat na to, že místní imám v mešitě v místě, kde žije, je buď hříšný, anebo nemá správnou věrouku či dokonce svým přesvědčením popírá islám jako takový. A k takovému tvrzení je třeba jednoznačného důkazu, jasného jako den a noc. Dokud není ustaven, platí, že je předepsána každému jednotlivci za jakýmkoli imámem. Povinnost společných modliteb totiž zůstátá na bedrech dotyčného a její plnění modlícím se není podmíněno správností věrouky jeho imáma.

Co se týče specificky situace u nás v ČR, není mi známo, že by kdokoli z těch, kteří zodpovídají za naše mešity, modlitebny či islámské nadace a společné povinné modlitby v nich byl odpadlíkem od islámu či věrouky tolik pomýlené, že by se za ním nedalo modlit. O tyto záležitosti se stará ÚMO ČR jakožto jediná legitimní a státem uznaná zastřešující organizace českých muslimů pověřená k tomuto úkolu. A ta také dohlíží, že imámové, kteří v jejích objektech společné modlitby vedou, následují jedinou přijatou a správnou islámskou věrouku, věrouku lidu Sunny a Společenství (arab. عقيدة أهل السنة والجماعة ‘akídetu ahli s-sunneti wel-džemá’a).

V takovém případě je za těmito lidmi předepsáno se modlit na základě shody (arab. الإجماع al-idžmá’) všech relevantních učenců islámu, mezi nimi sahábů – nejlepší generace muslimů, k nimž byl vyslán Posel Boží صلى الله عليه وسلم a také imámů všech čtyř mezhebů. Uznávali modlitbu za kterýmkoli představeným, dokud otevřeně nepopřel svou víru a sami se nejednou pomodlili i za někým, kdo byl těžkým hříšníkem, inovátorem a rozkolníkem.

Tento konsenzus uvádí Ibn Tejmíja slovy:

“Dovoleno je modlit se za každým muslimem, dokud o něm nemáme informace (tj. dostačují a spolehlivé, které naznačují, že je odpadlíkem či inovátorem nebo těžkým hříšíkem). Na tomto názoru se shodují všichni čtyři imámové mezhebů a s nimi i ostatní muslimové. Kdo potom říká, že se nebude modlit páteční modlitbu, ani společnou modlitbu za nikým, koho ‘akídu v podstatě nezná, je inovátorem, který odporuje sahábům, tábi’ínům, čtyřem imámům a dalším mimo ně.“1

Toto je skutečná cesta věřících a o jejím rozporování je řečeno:

وَمَن يُشَاقِقِ الرَّسُولَ مِن بَعْدِ مَا تَبَيَّنَ لَهُ الْهُدَىٰ وَيَتَّبِعْ غَيْرَ سَبِيلِ الْمُؤْمِنِينَ نُوَلِّهِ مَا تَوَلَّىٰ وَنُصْلِهِ جَهَنَّمَ ۖ وَسَاءَتْ مَصِيرًا ‎

“A kdo odpadne od posla poté, co mu bylo jasně ukázáno správné vedení, a sleduje pak cestu jinou než věřící, k tomu obrátíme se zády, tak jako on se obrátil, a necháme jej hořet v pekle a jak hnusný je to cíl konečný!” (Nisá: 115)

Důkazem tohoto konsenzu jsou slova Prorokova صلى الله عليه وسلم společníka ‘Abdulláha ibn Mes’úda رضي الله عنه: “Zažil jsem dobu, kdy na společné povinné modlitbě nechyběl nikdo, kromě pokrytců, kterých pokrytectví bylo obecně známo, či nemocných. A i nemocný, pokud byl schopen jít tak, že by ho z každé strany někdo podpíral, by na společnou modlitbu dorazil.” Dodal: “Posel Boží صلى الله عليه وسلم nás naučil, jak kráčet po cestách správného vedení, v což spadá i modlitba v mešitě, kde se pronáší svolávání k modlitbě.” Také dle jiného podání řekl: “Kdokoli se chce zítra setkat s Alláhem jako muslim, nechť se modlí těchto pět denních modliteb pravidelně vždy poté, co je k nim svoláno, protože Alláh vašemu Prorokovi صلى الله عليه وسلم ukázal cestu správného vedení a ony jsou součástí správného vedení. Pokud se budete modlit jen doma jako ti, kdo zůstali ve svých domech, potom jste opustili Sunnu Posla Božího صلى الله عليه وسلم a pokud opustíte Sunnu vašeho Proroka صلى الله عليه وسلم, tak zbloudíte. V časech, které jsme zažili, nevynechával společné modlitby nikdo, leda pokrytec, jehož pokrytectví bylo obecně známé …” 2

Důkazem jsou formulace Prorokova صلى الله عليه وسلم osobního příkazu vykonávat společné modlitby a nechybět na nich, které jsou namířeny na jednotlivé muslimy. Neklade se v nich žádná podmínka či specifikace ohledně stavu věrouky a bezúhonnosti imáma. Stačí, že imám je dospělý příčetný muslimský muž.

Abú Hurejra رضي الله عنه vypráví, že za Poslem Božím صلى الله عليه وسلم přišel jeden slepec a řekl: “Posle Boží! Nemám nikoho, kdo by mne vodil do mešity!” Prosil Posla Božího صلى الله عليه وسلم o úlevu z předpisu o povinné společné modlitbě, aby se mohl modlit doma sám. Posel Boží صلى الله عليه وسلم mu ji poskytl. Když se slepec obrátil k odchodu, zavolal si ho Posel Boží صلى الله عليه وسلم zpět a zeptal se ho:

هَلْ تَسْمَعُ النِّدَاءَ بِالصَّلاَةِ

“Volání k modlitbě slyšíš?“

“Ano,” odpověděl dotyčný.

Posel Boží صلى الله عليه وسلم mu řekl:

فَأَجِبْ ‏

“Pak na něj odpověz.“3

Podle ‘Abdulláha ibn ‘Abbáse رضي الله عنهما  Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:

‏ مَنْ سَمِعَ النِّدَاءَ فَلَمْ يَأْتِهِ فَلاَ صَلاَةَ لَهُ إِلاَّ مِنْ عُذْرٍ

“Kdokoli slyší volání k modlitbě a nepřijde na ni, ten nemá modlitby, kromě toho, kdo má omluvu.“

Tuto omluvu Ibn ‘Abbás specifikoval příkladem obavy z nakažlivé nemoci. 4

Od Abú Hurejry رضي الله عنه se uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم pohrozil s úmyslem odradit:

لَقَدْ هَمَمْتُ أَنْ آمُرَ بِالصَّلاَةِ فَتُقَامَ ثُمَّ أُخَالِفَ إِلَى مَنَازِلِ قَوْمٍ لاَ يَشْهَدُونَ الصَّلاَةَ فَأُحَرِّقَ عَلَيْهِمْ

“Bezpochyby jsem měl v úmyslu někomu nařídit svolat k začátku společné modlitby a potom se vydat k příbytkům lidí, kteří nebyli modlitbě přítomní a tyto spálit spolu s nimi.“5

‘Abdul’azíz ibn ‘Abdilláh ibn Báz ohledně těchto a podobných hadísů poznamenal:

“Je mnoho takových hadísů hovořících o důležitosti společné modlitby, které nás vybízejí k vykonání povinných modliteb v mešitě. Je povinností muslimů pravidelně se modlit v mešitách. Jsou povzbuzováni k tomu, aby jedny druhé k tomuto vybízeli a aby v tom navzájem spolupracovali. Pro toho, kdo je daleko od mešity, natolik, že nemůže slyšet svolání k modlitbě, leda z tlampače, není hříchem, pokud v mešitě nebude na modlitbu přítomen. Takový se může modlit s ostatními okolo sebe jinde. Důkazem je zjevný význam výše citovaného hadísu. Pokud se ale do mešity dostaví a připojí se tam k ostatním, navzdory tomu, že je mešita příliš daleko a oni nejsou schopni uslyšet svolávání k modlitbě, možná leda pokud by bylo zesíleno obzvláště silným reproduktorem, potom bude jejich odměna ještě o to větší.“6

Ohledně pátečních modliteb podle Dža’da ad-Damrího رضي الله عنه Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:

مَنْ تَرَكَ ثَلاَثَ جُمَعٍ تَهَاوُنًا بِهَا طَبَعَ اللَّهُ عَلَى قَلْبِهِ ‏

“Komukoli, kdo promešká tři pátky jen tak z nedbalosti, Alláh zapečetí jeho srdce.“7

Kterýkoli muslimský muž, který se nachází na osídleném místě, kde jsou prováděny páteční modlitby, má podle učenců islámsko-právní nauky povinnost se těchto modliteb účastnit, bez ohledu na to, zda slyší ezán, či nikoli. Ohledně těch, kteří tuto možnost nemají a v čase společné povinné páteční modlitby se na takovém místě nenacházejí, učenci nemají jednotný názor.

Podle některých fakíhů, pokud mohou z místa, kde se nachází, slyšet svolávání k modlitbě, jsou povinni se zúčastnit, jinak nikoli. Toto je názor šáfi’ovského mezhebu a Muhammeda ibn Hasana aš-Šejbáního z hanefíjců.8

Podle mezhebů imámů Málika a Ahmeda se musí pomodlit, pokud se nacházejí na vzdálenost menší než 1 fersech od města a pokud jsou dále, povinnost z nich spadá. Toto se týká těch, kteří jsou pryč z města a neplatí podle konsenzu učenců uváděném an-Newewím pro obyvatele téhož města, i pokud by bylo ve svém nejširším bodě širší než 1 fersech.9

Další smýšlí, že pokud je dotyčný schopen se z místa svého bydliště včas dostavit na páteční modlitbu a potom se ještě před nástupem noci vrátit domů, je povinen se společné páteční modlitby zúčastnit. Tento názor uvádí Ibnu l-Munzir od Ibn Omara a jeho propuštěnce Náfi’a, Anase, Abú Hurejry, Mu’áwíji, al-Hasana, ‘Ikrimy, ‘Atáa, al-Hakema, al-Awzá’ího a Abú Sewra.

Podstatu detailů těchto názorových neshod shrnuje al-Merdáwí:

“Nejednota názorů panuje ohledně toho, kolik přesně měří 1 fersech, zda lidé na vzdáleném místě slyší svolávání k modlitbě, zda se dokážou vrátit zpět do místa bydliště během jediného dne, zda by cestovali na vzdálenost, kdy by jim už bylo umožněno zkrátit modlitby apod. Debaty se vedou ohledně těchto a podobných záležitostí. Pokud však někdo žije ve městě, kde páteční modlitby probíhají, je jeho povinností se jich účastnit, bez ohledu na to, že mezi ním a místem, kde modlitby probíhají, je vzdálenost mnoha fersechů, či bez ohledu na to, zda slyší či neslyší svolávání k modlitbě, anebo zda obývá místo, které je s místem, kde se modlitby konají, spojeno souvislou městskou zástavbou a to tak dlouho, dokud je nazýváno stejným jménem.“10

Vzhledem k tomu, že debata ohledně možnosti zaslechnout venku svolávání k mešitě je v našich podmínkách bezpředmětná, můžeme směle uzavřít, že kdokoli z muslimských mužů je zdráv a je dospělý a v ČR bydlí ve městě či v blízkosti města, kde místní muslimská komunita pořádá pravidelné páteční společné modlitby, je povinnen se pátečních modliteb účastnit. Ohledně tohoto faktu není mezi muslimskými učenci žádné neshody a toto je naprosto bez debat.

Muhammed ibn Sálih al-‘Usejmín řekl:

“Podle nejsprávnějšího názoru mají všichni povinnost účastnit se místních pátečních kázání, dokud se nacházejí v hranicích města, které se popisuje jménem onoho města. Pak se jedná o totéž město. Pokud bychom uvažovali město, které se rozšířilo natolik, že například z jednoho jeho vzdáleného konce na druhý měří více než jeden fersech, jedná se pořád o jedno a totéž město a páteční společná modlitba je stále povinností pro všechny místní muslimy, i pro ty na obou vzdálených koncích, byť například z východního předměstí je to do mešity na západním předměstí více než 1 fersech, totéž by platilo pro sever a jih apod., protože stále jde o jedno a to samé město.” 11

Toto je souhrn souvisejících předpisů týkajících se modlícího se a jeho povinnosti účastnit se obecně společných povinných modliteb a konkrétně páteční modlitby, dokud má možnost a nebrání mu v tom žádná šarí’atsky přijatelná překážka.

Co se týče přímo imáma, který modlitbu vede, mohou nastat tři situace:

A. Jde o člověka, který popřel islám poté, co byl muslimem, anebo jde o prokázaného nevěřícího, který svým činem či přesvědčením jednoznačně, průkazně a bez nejmenších pochyb opustil islám, tj. jedná se o odpadlíka od víry (arab. مرتد murtedd).

Důležité je připomenout, že nelze jen tak prohlásit muslima za nevěřícího jen na základě nějakého jeho názoru či činu, anebo deklarativního připsání se dotyčné osoby k některé skupině inovátorů či hříšníků, jejichž islám je sporný. Je rozdíl, mezi obecným prohlášením nějakého přesvědčení či činu jako odpadlictví od víry a jeho pachatele či nositele za odpadlíka a konkrétním soudu o odpadlictví konkrétního jedince.

U každého jednoho takového jedince musí být splněny podmínky a příčiny jeho odpadlictví, které jasně konstituují nevíru dotyčného v přesvědčení nebo činu, dále situace dotyčného musí splnit podmínky, za nichž daný čin či přesvědčení činí tohoto dotyčného skutečně odpadlíkem a nesmí se u něho najít žádná diskvalifikující polehčující okolnost, která by činila soud o odpadlictví dotyčné osoby neplatným.

Pokud jde skutečně a bezpochyby o odpadlíka, pak v takovém případě není modlitba za ním možná a kdo by se za ním modlil, měl by povinnost svou modlitbu nahradit, tj. musel by modlitbu opakovat, bez rozdílu v názorech mezi učenci.12 Někteří učenci ovšem uvádí, že pokud by byl takový odpadlík jediným, kdo by prováděl na daném místě páteční modlitby, povinnost pátečních modliteb by z ostatních nespadala, museli by se ovšem poté modlit náhradní polední modlitbu.

Příkladem tohoto principu jsou sekty popírající Boží jména a atributy, resp. popírající Boží předurčení, známé pod názvem الجهمية al-džehmíja, resp. القدرية al-kaderíja.

Ahmed ibn Hanbel uvádí, že se ‘Abdulláha ibn Idríse tázali, zda-li jsou džehmíjové muslimy a zda se za nimi modlí. Odpověděl: “Nejsou muslimové, jsou bezectní a nemodlí se za nimi.“13

Podobně se od Ahmeda uvádí, že se Wásily ibn Aska’a ptali na modlitbu za kaderím a on odpověděl: “Nemodlí se za ním. Pokud bych se za ním pomodlil, opakoval bych svou modlitbu.“14

Nicméně podle Ibn Tejmíji ani samotný imám Ahmed ibn Hanbel neprohlašoval za nevěřící každou jednu osobu, která se připisovala sektě džehmíja či kaderíja, či každého, kdo vykazoval znaky jejich přesvědčení. Dokonce je zaznamenáno, že se pomodlil i za jedinci, kteří agitovali ve prospěch džehmíjských učení, vnášeli rozkol mezi lidi a přísně trestali všechny odlišného názoru. Učinil tak proto, že soud o konkrétní nevíře těchto dotyčných osob ještě nebyl vyřčen. Proto je ani on za nevěřící neprohlásil.15

B. Jedná se o inovátora či těžkého hříšníka, jehož provinění ovšem nedosahuje stupně nevíry a odpadlictví, tedy o hanebníka (arab. فاسق fásik).

Těžký hříšník je někdo, kdo narušil úplnost své povinné víry, avšak zachoval její samotný základ. Je to takový muslim, který se dopouští velehříchů a zločinů, za něž se hrozí velikými tresty na tomto či na onom světě, jako je např. cizoložství, konzumace alkoholu, vražda apod. Inovátor je osoba, která praktikuje či vyznává nějakou inovaci v náboženství, avšak nedosahuje stupně nevíry a odpadlictví.

Modlit se za někým takovým je dovoleno v souladu s obecným pravidlem, že modlitba je správná za každým imámem, který, když by se pomodlil sám, jeho modlitba by byla přijata. Uvedené hříchy neovlivňují samu správnost modlitby jako takové. Nicméně není oblíbené se modlit za někým takovým, protože pozice imáma je pozice cti a důvěryhodnosti, která někomu takovému nenáleží. Kdo se modlí za někým, vyjadřuje mu svou úctu a respektuje jeho autoritu. Takoví si respekt a autoritu nezasluhují a nemají zastávat pozici imáma, v níž vedou jiné muslimy v modlitbách.

Pokud muslim může vybírat svého imáma mezi někým takovým a někým, kdo je pro tuto pozici lepší a záslužnější, potom si má vybrat toho lepšího. Pokud tuto možnost ve své situaci a na svém místě nemá, může se modlit i za těžkým hříšníkem a novotářem, aniž by musel svou modlitbu později opakovat.16

Není však chvályhodné ponechat jako svého imáma někoho, kdo je těžký hříšník a novotář jen z toho titulu, že jeho recitace Koránu je na poslech hezčí a melodičtější, že má krásnější hlas, že je výřečnější a zábavnější, nežli někdo jiný, kdo je správnější a bezúhonnější z hlediska přesvědčení i praktikování víry. To by bylo ponižováním víry a vyzdvihováním zkaženosti.

Jako důkaz lze uvést podání od ‘Abdulláha ibn ‘Adího ibn Hijára, jenž přišel k Osmánu ibn ‘Affánovi رضي الله عنه v době, kdy byl uvězněn a obléhán zlovolnými spiklenci ve svém domě a řekl mu: “Ty jsi imámem všech a stalo se to, co se stalo. A nás teď v modlitbách vede imám rozkolník. To těžko snášíme.” Osmán mu odpověděl: “Modlitba je to nejlepší, co mohou lidé vykonat. Když lidé konají dobro, konej ho spolu s nimi. A když páchají zlo, vyhni se tomuto jejich zlu.“17

Ibn Tejmíja ohledně modlitby za hříšníkem či inovátorem a jejích následcích řekl:

“Pokud se někdo pomodlí za imámem, o němž je známo, že je hanebník – těžký hříšník či novotář, potom existují dva názory učenců hanbelovského a málikovského mezhebu na platnost jeho modlitby.18 Podle učenců mezhebů šáfi’ovského a hanefíjského je taková modlitba platná.

Pokud tedy někdo ví, že dotyčný imám je novotářem, který svou inovaci propaguje mezi muslimy, anebo těžkým hříšníkem, jenž hřeší veřejně všem na očích, avšak jde zároveň o pravidelného, stálého imáma a není možno se modlit za nikým jiným, jako jsou například imámové pátečních či svátečních modliteb, imámové modliteb během hadždže či na ‘Arefa, potom se za ním člověk má modlit. Tohoto názoru je velká většina raných i pozdějších učenců, včetně Ahmeda, aš-Šáfi’ího, Abú Hanífy a dalších.

V souvislosti se samotnou věroukou tito imámové říkávali: “Páteční a sváteční modlitby se muslim modlí za jakýmkoli imámem, ať už je bezúhonným, anebo je hanebníkem.“

Podobně, pokud např. v nějaké vesnici existuje jen jeden imám, potom musí být společná modlitba provedena jen za ním a jen jednou, protože modlitba společně je lepší, nežli modlitba jednotlivě, dokonce i kdyby byl imám hanebníkem. Toto je názor velké většiny učenců, včetně Ahmeda ibn Hanbel, aš-Šáfi’ího a dalších. Společná modlitba je podle Ahmeda povinností pro každého jednotlivce. Kdokoli odvrhne páteční modlitby či společné modlitby za imámem, který je hanebník, je podle imáma Ahmeda a dalších imámů Sunny sám novotářem.

Správný názor tedy zní, že člověk se i za takovým imámem musí modlit a takto provedené modlitby nemusí nahrazovat. Sami sahábové se modlívali páteční a společné modlitby za imámy, kteří byli hanebníci, ale své modlitby nikdy neopakovali. Ibn Omar رضي الله عنهما se modlil za tyranem al-Hadždžádžem, Ibn Mes’úd رضي الله عنه a další se modlili za Welídem ibn ‘Ukbou, o němž je známo, že si pil víno.19 Modlitba hanebníka či inovátora je sama o sobě platná. Kdokoli se tedy za ním modlí, toho modlitba taktéž nemůže být neplatná.

Co se týče těch, kteří modlitbu za hanebníkem neviděli rádi, ti přistupovali k problematice z hlediska principu vybízení k dobru a odvracení od zla, který je taktéž povinností. Tedy člověk, který otevřeně páchá inovace či zlo, nemá být postaven jako imám vedoucím jiné muslimy v modlitbách. Takový člověk má být kárán, dokud neučiní pokání a pokud je možno se mu vyhýbat, dokud se nenapraví a tím na něj vyvíjet tlak, tím lépe. Pokud se někteří lidé za ním přestanou modlit a začnou se modlit namísto něj za někým jiným, možná to na něj zapůsobí a pohne to s ním, aby se kál, odvolal svou inovaci, anebo přestal se svým hříchem. Možná také, že lidé přestanou se svými vlastními hříchy, které si omlouvali jeho špatným příkladem.

Zanechání modlitby za někým takovým tedy může sloužit svému účelu, ovšem dokud nevede k tomu, že lidé začnou vynechávat páteční či jiné společné modlitby. Pokud ovšem zanechání modliteb za takovým imámem vede k vynechávání pátečních či jiných společných modliteb, potom by nikdo neměl přestat modlit se za takovým hříšným imámem. Kdo tak i přesto učiní, je sám novotářem vzpouzejícím se praxi sahábů, nechť je s nimi všemi Alláh spokojen.“20

Shrnuto, v případě modlitby za inovátorem a těžkým hříšníkem je nezbytné si uvědomit, že i ta je nutná v případě, že na daném místě neexistuje jiný imám, anebo v situaci, kdy by výběr jiného imáma ohrozil jednotu muslimů. Toto platí obzvláště pro modlitby páteční a sváteční.

C. Jde o blíže nedefinovaného muslima, o němž nic negativního není známo (arab. مستور الحال mestúru l-hál).

O takové osobě víme jen to, že je muslim, protože vykazuje vnější specifika islámu a zároveň nevykazuje nic, čím by svůj islám zneplatňovala, ani žádnou inovaci, ani žádný velký hřích. Pod vnějšími specifiky islámu myslíme osobní vyjádření dotyčného, v němž se deklaruje jako muslim, dále dvě svědectví víry, modlitbu, ezán, hadždž21

‘Abdul’azíz ibn ‘Abdilláh ibn Báz cituje pravidlo formulované velkým učencem věrouky Sunny, hanefíjským imámem Abú Dža’ferem at-Taháwím: “Smýšlíme, že modlit se lze za jakýmkoli imámem z řad těch, kteří se otáčejí ke kible, ať už je zbožný či nikoli. A smýšlíme, že pohřební modlitbu se lze modlit za kteréhokoli zemřelého z nich.“22

Učenci, jak jsme zdůraznili již v samém úvodu, jsou jednohlasného stanoviska, že modlitba za takovým člověkem je dovolena a kdo tvrdí opak, rozporuje mnohasetletý konsenzus učenců.

Ibn Tejmíja říká:

“Člověku je dovoleno modlit se společně pět svých povinných každodenních modliteb, nebo páteční společnou modlitbu či jiné společné modlitby za imámem, o němž neví, že se dopouští nějaké novoty či hanebnosti. Na tom se shodují imámové čtyř mezhebů i další mimo ně. Nepatří k podmínkám modlitby to, že modlící se zná přesvědčení svého imáma. Ani není předepsáno, že by ho měl zkoušet pomocí otázek typu: “Co soudíš o…?” Prostě se má modlit za kýmkoli, koho situace mu není známa.“23

O modlitbě za člověkem, jehož čistotu přesvědčení a bezúhonnost skutků spolehlivě neznáme, říká:

“Jedním ze základních přesvědčení věrouky následovníků Sunny a Společenství je, že se modlí páteční a sváteční modlitby, stejně jako společné každodenní modlitby, všichni společně. Neopouštějí páteční či společné modlitby tak, jako to činí následovníci inovace, např. ráfida24 a další. Pokud se zdá, že imám je navenek bezúhonný člověk, pokud se na veřejnosti nedopouští žádné novoty, ani žádného nemravného skutku, potom se za ním má modlit společně s ostatními jak páteční, tak i společná modlitba, na základě konsenzu čtyř imámů mezhebů a dalších předních muslimských učenců. Žádný z relevantních učenců nikdy nezpochybnil to, že je dovoleno modlit se za kýmkoli, koho myšlenky a ideje nejsou známy. Počínaje už dobou Posla Božího صبى الله عليه وسلم, muslimové se nadále modlili za kterýmkoli muslimem, který se jim navenek zdál bezúhonný.“25

Učenci sdružení ve Stálé komisi Království Saúdské Arábie pro fetwy odpověděli:

“Pokud se dotyčný navenek jeví jako muslim, ale jeho věrouka není známa, takže se neví, zda má správnou, anebo bludnou ‘akídu, je modlitba za ním coby imámem platná a maso jím poražené je konzumovatelné jako halál.”26

Je však pravda, že v dobách velkých rozkolů a pokušení, když se některé inovace rozšířily nad únosnou mez, někteří učenci preferovali modlitbu za imámy, jejichž přesvědčení znali. Nikdo však nikdy nezpochybnil dovolenost a platnost modlitby obecně za kterýmkoli muslimem, bez nutnosti znát o něm detaily. Jen smýšleli, že v krizových situacích je lepší a oblíbenější (arab. مستحب mustehabb) pozici svého imáma znát, což se uvádí např. od Ahmeda ibn Hanbel. Zároveň s tím však Ahmed ibn Hanbel nikdy neřekl, že by modlitba za někým, koho pozice není známa, nebyla správná a platná.27

A Alláha Nejmoudřejšího prosíme o pronikavost úsudku, rozvahu a jednotu muslimů. Ámín!

Na základě citovaných zdrojů odpověď sestavil: Alí Větrovec

  1. Viz Medžmú’u l-fetáwá, 4/331.
  2. Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 654.
  3. Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 653.
  4. Zaznamenal v této podobě Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 793; v delší verzi Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 551. Jako sahíh ho doložil al-Albání v Sahíhu l-Džámi’, hadís č. 637.
  5. Muttefekun ‘alejhi. Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 2420 a toto je jeho verze; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 651.
  6. Viz Medžmú’u l-fetáwa š-šejchi bni Báz, 12/58.
  7. Zaznamenali Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 1052 a al-Albání ho ve své revizi ocenil jako hasan sahíh; an-Nesáí v Sunenu, hadís č. 1369; a Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 1126.
  8. Viz Medžme’u l-anhár, 1/169; Hášijetu l-‘Adewí ‘alá Šerhi r-Risála, 1/376.
  9. Viz al-Medžmú’, 4/353.
  10. Viz al-Keššáfu l-kiná’, 2/22.
  11. Viz Šerhu l-Mumti’, 5/17.
  12. Tohoto názoru je i Stálá komise pro fetwy v KSA, viz Fetáwa l-ledžneti d-dáima, 7/353.
  13. Viz as-Sunna, 1/113.
  14. Zaznamenal al-Lálikáí v Šerhu usúli i’tikádi ahli s-sunneti wel-džemá’a, 2/731.
  15. Viz Medžmú’u l-fetáwá, 7/507-508.
  16. Tohoto názoru je mezi jinými i Stálá komise pro fetwy v KSA, viz Fetáwa l-ledžneti d-dáima, 7/353.
  17. Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 695.
  18. Tj. podle jednoho takového názoru je tato modlitba platná a podle druhého platná není a musí být zopakována. Tento druhý názor se ovšem týká jen velmi hrubých inovací typu těch, které do víry vnášejí ráfidovští ší’ité, či popírači Božích jmen a atributů, takových inovací, které jasně protiřečí Koránu a Sunně, za situace, kdy má Sunna navrch, její pozice je velmi dobře známá a kdy ten, kdo jí protiřečí, je pouze jednotlivcem mezi mnoha jinými. Neshoda názorů tedy platí pouze a výhradně v takové situaci. Viz Medžmú’u l-fetáwá, 23/356.
  19. Tentýž autor uvádí, že al-Welíd ibn ‘Ukba ibn Abí Mu’ajt si dopřával víno tak často a v takovém množství, že dokonce při jedné příležitosti se modlil ranní modlitbu čtyři rek’áty. Osmán ibn ‘Affán رضي الله عنه ho za to dal zbičovat. Viz Medžmú’u l-fetáwá, 3/280.
  20. Viz Medžmú’u l-fetáwá, 23/351-352.
  21. Půst a zekát většina učenců za vnější specifikum islámu nepovažuje, byť se jedná o pilíře islámu, neboť vzhledem na předdefinování plátců zekátu vyšším příjmem a na velkou možnost, že osoba může spadat mezi cestující, nemocné či jiné lidi, kteří nemají povinnost se postit, značně omezuje použití těchto islámských povinností jako specifických ukazatelů.
  22. Viz Medžmú’u fetáwa š-šejch Ibn Báz, 4/303.
  23. Viz Medžmú’u l-fetáwá, 23/199.
  24. Tj. ší’ité dvanácti imámů.
  25. Viz Medžmú’u l-fetáwá, 3/280.
  26. Viz Fetáwa l-ledžneti d-dáima, 7/365.
  27. Zaznamenal Ibn Tejmíja v Medžmú’u l-fetáwá, 3/280.
Tags: