Předpisy ohledně porážení zvířat, díl 2. – Podmínky správné porážky

Podmínky správné porážky (arab. ذَبحٌ zebh) se týkají (1) toho, kdo poráží, (2) vzpomenutí jména Božího a (3) způsobu, jakým je porážka provedena:

 

 

Korán, Sunna i idžmá‘ ukazují na fakt, že konzumace masa poraženého těmito osobami za předpokladu, že budou dodrženy veškeré další nezbytnosti porážky, je povolena.[1] V tomto bodě určuje al-Albání obecné pravidlo: „Je zakázáno pojídat maso od židů a křesťanů tomu, kdo je přesvědčen, že jej neporážejí islámským způsobem.“[2] Jiné obecné pravidlo tradované az-Zuhrím od ‘Alího zakazuje konzumaci masa lidí knihy, které je výslovně zasvěceno jinému, než Bohu.[3]

 

Dále není dovoleno maso poražené zoroastrovcem, nusajríjcem, drúzem, odpadlíkem od islámu[4], ateistou či modloslužebníkem[5] uctívajícím hvězdy, hroby, lidi či zvířata, ani buddhistou apod., i kdyby porážel stejným způsobem jako muslimové a vyslovil jméno Boží.[6]

 

Co se týče masa zabitého speciálně jako obětina na Svátek Oběti, pak podle aš-Šáfi’ího není vhodné, aby porážel nemuslim. Tato zavrženíhodnost neplatí pro žádné jiné situace.[7]

 

 

To se děje vyřčením slov: بسم الله, الله أكبر Bismi lláhi, Alláhu akbar, tj. ve jménu Alláha, Alláh je Největší. První (tj. basmala, tedy pronesení slov „ve jménu Alláha“) je podle preferovaného názoru povinností a druhé je podle většiny doporučenou sunnou.[8] Ohledně tohoto činu samého existuje známý ichtiláf, celkem je uváděno pět názorů,[9] z nichž vzpomeneme tři nejrozšířenější:

 

a)      Pronesení basmaly je vždy podmínkou správnosti porážky a povolenosti masa, tedy pokud není pronesena, byť ze zapomenutí, není maso poživatelné. Toto je názor Ibn Omara, ‘Abdulláha ibn Zejda al-Chatmího, aš-Ša’bího, Ibn Sírína, Abú Sewra a záhirovců, dále imámů Málika a Ahmeda podle jednoho podání a tento názor za správný považoval i šejchu l-islám Ibn Tejmíjja.[10] Toto podpírají následujícími argumenty:

 

Nepojídejte z toho, nad čím nebylo proneseno jméno Boží, neboť to věru je hanebnost! (An’ám:121) Z verše jasně vyplývá zákaz konzumace masa, nad nímž nebylo vzpomenuto Jména Božího, podle imáma al-Alúsího záměrně, či kvůli zapomenutí.[11]

 

Jezte tedy z toho, nad čím bylo vysloveno jméno Boží, věříte-li v Jeho znamení! (An’ám:118)

 

Od Rafí’y ibn Chadídže se uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil: „Jez to, při čehož poražení hojně vytekla krev a bylo vzpomenuto jména Božího.“[12]مَفهُومُ المُخَالَفَةِ al-mefhúmu l-muchálefa) pak vyvozujeme, že to, nad čím nebylo jména Božího vzpomenuto, je zakázáno konzumovat. Na základě principu opačného významu (arab.

 

Od Džunduba ibn Sufjána al-Bedželího se uvádí příkaz Božího Posla صلى الله عليه و سلم, jenž ve svátek pravil: „Kdo porazil obětinu před modlitbou, nechť přinese novou, kdo neporazil, nechť porazí ve jménu Alláha.“[13] Jde o jasný rozkaz.

 

Posel Boží صلى الله عليه و سلم také poradil lovci ‘Adímu ibn Hátimovi: „Pokud vyšleš cvičeného psa a vzpomeneš jména Božího, jez.“[14]صلى الله عليه و سلم, co dělat, pakliže u úlovku najde i jiného, než svého psa. Dostalo se mu odpovědi: „Nejez. Tys vzpomenul jména Božího, když jsi vysílal svého psa, ale nikoli, když přišel druhý.“[15]صلى الله عليه و سلم řekl: „Jez maso zvířete, které ulovíš svým šípem a vzpomeneš přitom jména Božího a jez maso zvířete, které uloví tvůj cvičený pes, pokud jsi při jeho vypuštění vyslovil jména Božího.“[16] Tyto hadísy jasně zakazují konzumaci masa, nad kterým nebylo při vypuštění psa vzpomenuto Božího jména. Abú Sa’leba al-Hušení uvádí, že mu Posel Boží Podle jiného podání se ‘Adí ptal Proroka

 

Posel Boží صلى الله عليه و سلم podle Ibn Mes’úda džinům, kteří přijali islám, ohledně jídla pravil: „Vaše je každá kost každého zvířete, při jehož porážce bylo vzpomenuto jména Božího.“[17]صلى الله عليه و سلم nepovolil věřícím z řad džinů jíst ze zvířat, při jejichž porážce nebylo vzpomenuto jméno Boží, pak to není dovoleno ani věřícím z lidí.[18] Pokud Prorok

 

Argumenty uváděné na podporu tohoto názoru jsou nejsilnější a proto ho možno považovat za preferovaný (arab. رَاجِحٌ rádžih).

 

b)      Vzpomenutí jména Božího je povinností, jejíž nevykonání omlouvá pouze zapomenutí. Toto se uvádí od Abú Hanífy, Málika, Ahmeda podle druhého podání, Ibn Džeríra, as-Sewrího, Muhammeda aš-Šejbáního, Abú Júsufa, Isháka a jde o názor většiny.[19] Důkazem je verš:

 

رَبَّنَا لا تُؤَاخِذْنَا إِنْ نَسِينَا أَوْ أَخْطَأْنَا

Pane náš, neměj nám za zlé, jestliže jsme zapomněli či chybili! (Bekara: 286)

 

Důkazem je i hadís na autoritu Abú Zerra, ve kterém Prorok صلى الله عليه و سلم pravil: „Alláh již odpustil mé ummě to, co učiní neúmyslnou chybou, co učiní ze zapomenutí a co učiní z donucení.“[20]

 

Podle těchto učenců verš i hadís dokládají princip, že zapomenutí nemá za následek hřích a proto je maso, nad kterým kvůli zapomenutí nebylo proneseno jména Božího, dovoleno konzumovat.

 

Námitkou může být, že sice ten, kdo basmalu říci zapomene, nenese hříchu, ale maso i dále není poživatelné. Podobně jako když se někdo zapomene očistit na modlitbu, nemá hříchu, ale jeho modlitba není platná, dokud se neočistí a modlitbu nezopakuje. Očista je podmínka modlitby a pronesení basmaly podmínka správné porážky. Podmínky z toho, kdo je jimi povinován, zapomenutím nespadají. Zapomenutí pouze neguje hřích toho, kdo zapomene, ale neospravedlňuje sám čin.[21]

 

Verš „Nepojídejte z toho, nad čím nebylo proneseno jméno Boží“ (An’ám:121) zastánci tohoto názoru interpretují tak, že se z kontextu jedná o záměrné nepronesení, tedy zapomenutí pod zákaz nespadá. Muslim vzpomíná Alláha i srdcem:

 

Buď neochvějný v duši své spolu s těmi, kdož Pána svého zrána i navečer vzývají po Jeho tváři toužíce! A neodvracej oči své od nich v žádosti po krásách života pozemského a neposlouchej toho, jehož srdce jsme učinili lhostejným k připomenutí Svému, ani toho, jenž jen vášně své následuje a jehož chování míru překračuje! (Kehf:28) – tedy pokud basmalu nevyřkl, pronesl ji v srdci.

 

Toto potvrzuje hadís na autoritu Abú Hurejry, kde Posel Boží صلى الله عليه و سلم praví: „Boží jméno je v srdci každého muslima, proto jez.“ Na tento hadís se odvolávají hanefíjští, šáfi’ovští i hanbelovští právníci ve svých dílech, leč není známo, že by byl zaznamenán v klasických sbírkách hadísů. Al-Bejhekí zaznamenává podobné podání, ale oceňuje ho jako velmi slabé.[22] Uvádí se, že Ibn ‘Abbás ohledně toho, kdo zapomene při porážce říci basmalu, odpověděl: „Boží jméno je v srdci každého muslima, i když jej nevysloví.“[23] Podle jiné verze řekl: „Nevadí, pokud zapomene pronést basmalu.“[24] Většina učenců hanefíjského a málikovského mezhebu, včetně šáfi’ovce Ibn Hadžera[25] smýšlí, že hadísy přikazující pronést basmalu se nevztahují na toho, kdo zapomene. Hanbelovští učenci ospravedlňují zapomenutí jen v případě klasické porážky, u lovu při vypuštění střely, psa, či loveckého sokola Boží jméno vzpomenuto být musí.[26]

 

I tento názor má své opodstatnění.

 

c)       Pronést basmalu je pouze chvályhodné. Toto je stanovisko imáma aš-Šáfi’ího, podle jednoho podání také imáma Ahmeda, tradované od Ibn ‘Abbáse a připisované i Abú Hurejrovi a ‘Atáovi.[27] Podle šáfi’ovského mezhebu dokonce ani záměrné nevyslovení basmaly nemá vliv na konzumaci masa.[28]

 

Důkazem je hadís na autoritu ‘Áiše, kde Posel Boží صلى الله عليه و سلم těm, kteří si stěžovali, že je jim nabízeno maso, při jehož porážce nebylo vzpomenuto jména Božího, pravil: „Vzpomeňte jména Božího a jezte.“[29] Toto je důkazem, že pronést basmalu není povinností.[30] ‘Áiša však uvádí, že toto maso získávali od nových muslimů, hadís tedy spíše znamená, že všechno maso, které získáme od muslima, možno konzumovat, ač si nejsme jisti, zda vzpomenul jména Božího, či nikoli. Musíme se řídit pravidlem, že jej vzpomenul, neboť o každém muslimovi třeba mít dobrý názor a ne ho podezřívat.[31] Podle aš-Šewkáního je v tomto hadísu důkaz, že všechny činy jsou správné a platné, dokud se neprokáže opak.[32] Hadís se pak týká masa, o němž je pochybnost a nikoli masa, nad kterým jméno Boží nebylo vzpomenuto s určitostí, přičemž toto je zakázáno.

 

Existují i podání na autoritu Proroka, výslovně dovolující konzumaci masa poraženého muslimem, i kdyby jméno Boží při porážce nevzpomenul, ale všechna jsou slabá a nemohou tento názor podepřít.[33] I šáfi’ovský mezheb však nevzpomínání jména Božího při porážce považuje za zavrženíhodné, či dokonce hříšné, tím spíše, stane-li se zvyklostí.[34] Tento hřích však dle nich nemá vliv na předpis masa.[35]

 

Toto je nejslabší názor.

 

Jméno Boží se pronáší v okamžiku porážky, resp. při pohybu ruky, či v ní drženého nože.[36] Musí být proneseno ne jakýmkoli způsobem, nýbrž právě ve formě „bismilláh.“[37]

 

 

Důkazem této podmínky je hadís na autoritu Rafí’y ibn Chadídže, kterému Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil: „Jez to, při čehož porážce hojně vytekla krev a bylo vzpomenuto jména Božího,“[38]صلى الله عليه و سلم , že „cokoli je odřezáno z živého zvířete, je považováno za mršinu.“[39] Zařezává se kdekoli mezi hrdlo a začátek krku, jak se uvádí od Ibn ‘Abbáse,[40] Omara ibnu l-Chattáb a od ‘Atáa.[41] Kdokoli poráží na jiné místo, jeho maso není poraženo správně a z právního hlediska jde o mršinu, kterou je zakázáno konzumovat.[42] a také princip zaznamenaný Abú Sa’ídem al-Chudrím od Proroka

 

Dalším důkazem je zákaz konzumace zvířat zabitých jiným způsobem:

وَالْمُنْخَنِقَةُ وَالْمَوْقُوذَةُ وَالْمُتَرَدِّيَةُ وَالنَّطِيحَةُ وَمَا أَكَلَ السَّبُعُ إِلا مَا ذَكَّيْتُمْ

dále zvířata zardoušená či zabitá úderem, pádem či bodnutím rohu nebo zakousnutá divokou zvěří – kromě těch, jež jste očistili Máida:3) Stylistika arabského jazyka a věda o metodologii fikhu užívá pravidla, že pokud je zákaz formulován odvozeným podstatným jménem, jako v tomto případě, pak je základ této odvozeniny zároveň důvodem zákazu, tedy důvodem zákazu zardoušeného zvířete je jeho zardoušení apod.[43]

 

Poráží se ostrým předmětem[44] pronikajícího svým ostřím do masa, podříznutím krční tepny (arab. وَدَجٌ wededž, pl. أَودَاجٌ awdádž) zvířete, tedy alespoň jedné ze dvou po stranách, nebo v ideálním případě obou,[45] přičemž nejlepší způsob má být také přetětí navíc i jícnu a průdušnice, ohledně čehož existuje neshoda názorů.[46] Její podstatou je sporné rozšíření pojmu وَدَجٌ wededž i na průdušnici a jícen, pak by awdádž nebyly jen dvě, ale hned čtyři. Podle Abú Hanífy stačí přetnout tři z těchto čtyř, podle as-Sewrího stačí přetnout obě krkavice[47] a podle Málika obě krkavice a průdušnici, ale ne i jícen. Aš-Šáfi’í považuje za dostačující přetětí průdušnice a jícnu.[48] Nejlepší porážka je přetětím všech čtyř těchto cest, což byl názor imáma Ahmeda a Muhammeda aš-Šejbáního.[49] K tomuto názoru se přikláněli i al-Lejs a Dawúd az-Záhirí.[50] Možno říci, že čím více je toho přeřezáno, tím více a rychleji proudí krev zvířete pryč z těla, zvíře umírá rychleji a maso je čistší.[51]

 

Uzavíráme, že podle většinového (arab. جُمهُورٌ džumhúr) názoru musí být tedy přerušeny nejméně dvě z těchto cest, z nichž alespoň jedna musí být karotida.[52] Důkladné odkrvení masa tímto způsobem je nezbytné, neboť je zakázáno konzumovat krev. Ibn ‘Usejmín komentuje skutečnost, že ani předpisově správně vykonaná porážka nezbaví maso veškeré krve: „Krev, kterou je zakázáno konzumovat, je ta, která ze zvířete vyteče při porážce a nikoli ta, která v něm zůstane i po ní.“[53]

 

Je možno přitisknout nůž druhou rukou, aby nůž snáze pronikl poráženému zvířeti do hrdla a porážka proběhla rychleji.[54]

 

Porážka musí být provedena naráz, bez přerušování, ať už delšího nebo kratšího.[55]

 

Pokud je zvířeti porážkou odťata hlava, jeho maso je dovoleno konzumovat.[56]

 

Pokud začíná porážka od zátylku, ale je přeřezáno to, co přeřezáno být má, pak je maso takto poraženého zvířete povoleno,[57] ale porážející nese hřích, podle konsensu učenců.[58]

 

Pokud u zvířete není přeťata alespoň jedna karotida, není porážka správně vykonána, neboť nebyl umožněn dostatečně rychlý a prudký odtok krve. Pokud není zvíře zabito předepsaným způsobem, není jeho maso dovoleno konzumovat, i kdyby z něj většina volné krve vytekla.[59]

 

Divoká zvířata, nebo zaběhnutá zvířata domácí možno střílet smrtelnou ranou i na jiné místo, jak vidno z hadísů lovce ‘Adího.

 

Stejný postup možno použít i na zaběhnutý domácí dobytek, což dokládá al-Buchárím zaznamenaný hadís Ráfi’a ibn Chadídže, podle nějž kdosi na koni dohonil zaběhnutého velblouda a zastřelil ho šípem. Posel Boží صلى الله عليه و سلم o tom řekl: „Některé z těchto zvířat jsou bujné jako zvířata divoká. Pokud se vám kterékoli z nich vymkne z kontroly, pak s ním naložte jako jste naložili teď s tímto.“[60] Toto se uvádí i od ‘Alího, ‘Áiše, Ibn Omara a Ibn Mes’úda.

---