Předpisy svátku 'Ídu l-fitr

Arabské slovo ‘ídun عِيدٌ znamená něco uvyklého, vracejícího se, opakujícího se. Je to svátek, který se opakuje každý rok. Každá víra, národ, či kultura má své svátky a tyto jsou pro ni charakteristické a jedinečné. Toto platí pro společenství zjevených Božích Písem, pro modloslužebníky i pro všechny ostatní lidi. Mít svátky a slavnosti, společně je prožívat, slavit je a radovat se z nich je součástí lidské přirozenosti.

 

Svátky nevěřících se vztahují na záležitosti tohoto světa, jako nový rok, začátek zemědělských prací, rytmus ročních dob, státní výročí, datum nástupu panovníka, nebo něco, co souvisí s vírou, např. Velikonoce a Vánoce v křesťanství, nebo Nourúz a Mehredžán v zoroastrizmu, či Pesach a Jom Kipur v judaizmu apod. Bátiníjští ší‘ité slaví svátek ‘Ídu l-Ghadír, kdy podle nich dal Prorok صلى الله عليه و سلم nástupnictví ‘Alímu a dvanácti imámům.

 

Mnozí muslimové se z ignorance a pokrytectví přidávají k nevěřícím a oslavují jejich svátky, ale skutečnými svátky islámu jsou ‘Ídu l-Fitr a ‘Ídu l-Adhá, přicházející po splnění dvou náboženských povinností a ohromných aktů uctívání, jakými jsou půst a pouť do Mekky. O nich pravil Boží Posel صلى الله عليه و سلم: „Každý národ má své svátky a tyto jsou vaše svátky.“ Anas ibn Málik vypráví: „Boží Posel صلى الله عليه وسلم přišel (do Medíny) a tam měli dva dny, ve kterých (odpočívali a) se bavili. Zeptal se: „Co jsou tyto dva dny?“ Odvětili: „Bavili jsme se v nich během džáhilíjje.“ Boží Posel صلى الله عليه وسلم pravil: „Alláh vám za ně dal něco lepšího: Jewmu d-duhá (tj. ‘ídu l-adhá) a jewmu l-fitr (tj. ‘ídu l-fitr).“[1]To znamená, že svátky muslimů jsou jen tyto dva a mimo ně není muslimům dovoleno slavit jakékoli další svátky. Také to znamená, že jde o výlučné islámské svátky, podle kterých se pozná muslimská umma. Muslimům není povoleno jakkoli se účastnit oslav, ani blahopřát k neislámským svátkům. Své děti by měli držet daleko od nich a zakazovat jim přípravu na jejich oslavy, i jejich oslavu samotnou, po boku nevěřících. Stejný předpis se vztahuje na nově vymyšlené svátky jako výročí nezávislosti vlasti, svátek práce, den matek, den učitelů, nebo oslavy narozenin Proroka صلى الله عليه و سلم, tzv. mewlúd.[2]

 

 

Podle hanefíjského mezhebu a podle Ibn Tejmíjji je sváteční modlitba fardu ‘ajn, tj. povinností pro každého jednotlivce, neboť ji Prorok صلى الله عليه و سلم nikdy, ani jedinkrát, nevynechal. Alláh pravil:

modli se proto k svému Pánu a přinášej mu obětinu!  (Kewser:2)

Posel Boží dokonce i ženy nabádal k účasti na modlitbě a shromáždění věřících, jak se dozvídáme z hadísu Hafsy[3] a Umm ‘Átíjji[4], kde se vzpomíná i předpis, že té z jich, jíž chybí vhodný oděv, mají pomoci její sestry ve víře. Pozvány jsou dokonce i menstruující ženy, které se nemohou modlit. Ibn Omar s sebou na sváteční modlitbu brával celou svou rodinu.[5] Doporučuje se modlitební místo pro ženy oddělit. Podmínkou účasti žen na sváteční modlitbě je jejich cudné chování, vhodné oblečení (šarí’atský hidžáb) a nepoužití parfémů. Pokud by přítomnost žen působila problémy a pokušení, není doporučeno, aby se na ní trvalo, jak uvádí Sufján as-Sewrí.

Podle hanbelovského mezhebu je sváteční modlitba sunna mu´akkeda, tj. kolektivní povinnost. Podle mezhebů málikovského a šáfi’ovského je sunnou, protože Posel Boží صلى الله عليه و سلم  řekl o beduínovi, který přísahal, že se pomodlí pět denních modliteb a nepomodlí se nic více, že pokud slib dodrží, vejde do ráje.

Důkazy hovořící pro povinnost jsou však silnější, nehledě na příklad Proroka صلى الله عليه و سلم.[6] Podle většinového názoru je třeba promeškanou modlitbu svátku nahradit.[7]

 

Při této modlitbě je na základě podání Nu’mána ibn Bišra[8] oblíbeno recitovat súru al-A’lá (Nejvyšší, 87. súra) a súru Ghášíjja (Zahalující, 88. súra), anebo súru Káf (51. súra) a Kamer (Měsíc, 54. súra), na základě podání Abú Wákida al-Lejsího.

 

Ibn Abbás uvádí, že Prorok nejprve začal modlitbou a poté teprve pronesl kázání.[9] Tomu nasvědčuje i následující podání od Abú Sa’ída al-Chudrího:

„Prorok صلى الله عليه و سلم ve svátek al-Fitr a al-Adhá vyšel na místo modlitby a první, co vykonal, byla modlitba. Poté se postavil tváří k lidem, zatímco oni stále ještě seděli v řadách. Radil jim a promlouval k nim. Pokud chtěl vyslat vojenskou výpravu, rozhodl poté o této záležitosti, pokud chtěl vynést nějaký rozkaz, poradil se o tom a vydal jej.“ Abú Sa’íd poté pravil: „Tak to probíhalo vždy, dokud jsme se nevyšli modlit sváteční modlitbu s Merwánem, když byl guvernérem Medíny, na ‘Ídu l-Adhá, nebo na Ídu l-Fitr. Když jsme přišli na místo modlitby, uviděli jsme minber vyrobený Kesírem ibnu s-Saltem. Merwán na něj chtěl vystoupat ještě před modlitbou. Chytil jsem jej za plášť a on chytil na oplátku můj. Poté se vyhoupl na minber a pronesl kázání před modlitbou. Řekl jsem: „Tys to změnil! Při Alláhu!“ Odpověděl: „Abú Sa’íde, to, co znáš, je pryč.“ Řekl jsem: „To, co znám, je, při Alláhu, lepší než to, co neznám.“ Odpověděl: „Lidé po modlitbě nezůstanou sedět, proto ji uděláme teď, před modlitbou.“[10]

 

Kázání není nezbytnou součástí modlitby, jako je tomu u pátečního kázání, kdo potřebuje, může po modlitbě sváteční shromáždění opustit.[11]

 

Ze sunny je také neodkládat sváteční modlitbu na příliš pokročilý čas. ‘Abdulláh ibn Bišr, společník Proroka, namítl, když se imám zpozdil na sváteční modlitbu: „Za časů Proroka jsme už byli hotovi. A toto měl být čas pro tesbíh.“[12]

 

Před sváteční modlitbou ani po ní není předepsána žádná specifická nepovinná modlitba. Ti, kteří přijdou do mešity se však mohou pomodlit modlitbu tehíjját – pozdrav mešity.

 

Sváteční kázání by mělo podle Ibn Kudámy být rozděleno na dvě části, podobně jako v případě pátečního kázání.[13] Liší se však v tom, že není povinné jej poslouchat, jak potvrzuje i an-Newewí, který zároveň uvádí, že podle aš-Šáfi’ího mezhebu je zavrženíhodné jej neposlouchat. Když je kázání přednášeno, nesmí být rušeno mluvou dalších lidí.[14] Učenci se rozcházejí v tom, jestli ten, kdo je mu přítomen, musí naslouchat (což je preferovaný názor), nebo se může věnovat jiné činnosti, která ostatní neruší.[15]

 

 

V den svátku přerušení půstu ‘Ídu l-Fitr je též sunnou:

 

1.       Před vyjitím do mešity se vykoupat.  

Abdulláh ibn Omar se koupával v den al-Fitr předtím, než ráno vyšel na místo modlitby.[16] Se’íd ibn Džubejr pravil: „Na ‘Ídu l-Fitr jsou sunna tři věci. Jít na modlitbu pěšky, vykoupat se a najíst se před modlitbou.“ Totéž uvádí i an-Newewí.

 

2.       Najíst se před odchodem

Anas ibn Málik vyprávěl, že Boží Posel صلى الله عليه و سلم nikdy nevyrazil ráno na ‘Ídu l-Fitr do mešity, dokud nesnědl pár datlí a snědl jich lichý počet.[17] Pojíst něco před modlitbou je oblíbeno, tím spíše proto, že v den svátku je půst zakázán. Toto jídlo symbolizuje konec půstu. Ale na svátek oběti, ‘Ídu l-Adhá naopak je oblíbeno nejíst, dokud se člověk z modlitby nevrátí, aby jedl z poražené obětiny. Není-li k dispozici obětina, pak nevadí, když člověk jí před modlitbou. Postit se ve sváteční dny je přímo zakázáno, jak uvádí od Posla Božího صلى الله عليه و سلم Abú Sa’íd al-Chudrí.[18] Toto podle Ibn Hadžera brání lidem přehánět v půstu a je uposlechnutím Božího příkazu.[19]

 

3.       Nejpozději před nástupem na modlitbu uhradit zekátu l-fitr.

Posel Boží صلى الله عليه و سلم  a sahába podle Ibn Omara „dávali zekátu l-fitr jeden nebo dva dni předem.“[20]Kdo jej nestihne uhradit, počítá se mu jen jako dobrovolný milodar, jak uvádí Ibn Abbás. Jediná výjimka z tohoto pravidla je cestující, nebo někdo, kdo nemá možnost, či prostředky k uhrazení zekátu. Ten jej může uhradit později, jakmile bude mít možnost.

 

4.       Tekbír v den ‘Ídu.

Je snad nejvýznamnější sváteční sunnou. Alláh pravil:

Dodržujte plně tento počet a chvalte Boha za to, že správně vás vede – snad budete vděční! (Bekara:185).

Ibn Omar na ‘Ídu l-Fitr a ‘Ídu l-Adhá pohrouženě velebil Alláha, dokud nenastoupil imám a nezačal modlitbu.[21] Toto potvrzují i al-Awzá’í a Málik. Náfi‘ ibn Džubejr pronášel tekbír a byl rozladěn z toho, že lidé tak nečiní. Tázal se jich: „Proč nepronášíte tekbír?“ Ibn Mes’úd užíval toto znění tekbíru: „Alláhu Akbar, Alláhu Akbar, Alláhu Akbar, lá iláhe ille Lláh. Alláhu Akbar, Alláhu Akbar, we lilláhi l-hamd. (překlad: Bůh je Největší, Bůh je Největší, Bůh je Největší, není božstva kromě Boha, Bůh je Největší, Bůh je Největší, všechna chvála Bohu.)“[22]  Podle Abú Abdirrahmána as-Sulemího má být tekbír na ‘Ídu l-Fitr hlasitější, než na ‘Ídu l-Adhá.[23] Když přijde imám, mají podle az-Zuhrího lidé stichnout, poté, co pronese tekbír i imám, mají jej pronést ještě jednou i oni.[24] Čas tekbíru začíná v předvcečer svátku a trvá do sváteční modlitby.

 

5.       Blahopřání k svátku.

Je sunnou blahopřát si, například slovy „tekabbele Lláhu minná we minkum (ať Alláh přijme od nás o od vás)“ či „‘Íd mubárek (Požehnaný svátek).“ Džubejr ibnu n-Nufejr pravil: „Když se Prorokovi společníci, nechť je s nimi Alláh spokojen, setkali v den svátku, hovořili: tekabbele Lláhu minná we minkum (ať Alláh přijme od nás o od vás).“[25] Je třeba alespoň vrátit blahopřání svého bratra. Imám Ahmed hovoří: „Když ti někdo gratuluje, odpověz, ale sám nemusíš nic započínat.“

 

6.       Zkrášlit se na den ‘Ídu.

‘Abdulláh ibn Omar uvádí, že Omar si koupil na trhu brokátový plášť a přinesl jej k Poslu Božímu صلى الله عليه و سلم, se slovy: „Posle Boží, kup si to a zkrášli se na svátek a pro chvíle, kdy přijímáš vyslance." Posel Boží mu namítl: „Toto je spíše oděv toho, kdo nemá podílu (tj. ve zbožnosti, nebo v odměně na onom světě).“[26] Posel Boží tedy odvrhl oděv z drahé látky, ale samotnou myšlenku obléci se ve svátek co nejpěkněji, potvrdil. Džábir uvádí, že Prorok صلى الله عليه و سلم měl plášť, který nosil v oba svátky a v pátky.[27] Ibn Omar na sátek nosil vždy to nejlepší své oblečení.[28] Tato sunna se netýká žen, neboť jim je zakázáno vystavovat na odiv své ozdoby nepříbuzným mužům (mahremům) a používat voňavky, když opouštějí domov, aby nepřitahovaly na sebe pozornost. Posel Boží صلى الله عليه و سلم  pravil: „Kterákoli žena, vyjde-li navoňavkovaná tak, že kolemjdoucí mohou cítit její vůni, je cizoložnice."[29]

 

7.       Jít na modlitbu jednou cestou a vrátit se jinou.

Džábir ibn ‘Abdulláh pravil: „V den ‘Ídu Prorok صلى الله عليه و سلم  měnil cestu, kudy chodil.“[30] Obě tyto různé cesty mají v Soudný Den dosvědčit dobrý čin, neboť země bude vydávat svůj děj, dobrý, či špatný. Navíc bylo přikázáno prokázat symboly islámu a jeho sílu na obou těchto cestách, vzpomínat na nich Alláha a proto, aby šlo snáze odpovědět na potřeby lidí, které na nich střetneme, blahopřát jim a utužit vzájemné vztahy.

 

 

Naopak vyhnout se při oslavách ‘Ídu je třeba:

 

1.       Vynechávání modliteb v předvečer ‘Ídu a během něj. Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil: „Úmluva mezi nimi a námi je modlitba. Kdo ji zanechal, nevěří.“

 

2.       Vyhrazení noci na svátek pro specifické uctívání. Toto je bid’a a neopírá se o žádný základ. Hadís hovořící o tom, že oživuje srdce a nedá mu zemřít, se udává ve dvou podáních, z nichž jedno je slabé (tj. da‘íf) a druhé velmi slabé (tj. da’íf džidden).[31]

 

3.       Míšení se mužů se ženami, které vycházejí ze svých domů nastrojené. Abú Hurejra pravil, že Boží Posel řekl صلى الله عليه و سلم: „Dvě skupiny lidí pekla jsem neviděl. Lidi s biči jako ocasy krav, kterými mlátí další lidi a ženy, které jsou oblečene-neoblečené, kráčející na scestí a svádějící na scestí i druhé, s hlavami jako velbloudí hrby, s vlasy spadajícími na jednu stranu. Nevejdou do ráje a ani neucítí jeho vůni, ač jde cítit na vzdálenost tolik a tolik.“[32]

 

4.       Poslouchat hudbu a další zakázané věci v televizi, nebo v rádiu. Posel Boží pravil: „V mé ummě budou tací, kteří budou cizoložství, hedvábí, alkohol a hudební nástroje považovat za povolené.“[33]

 

Za dobrodiní svátku třeba být Alláhu vděčným. Vděk rozhodně nespočívá v tom, že budeme Pánu neposlušní, obzvláště pak v den, kdy nám poskytl takový dar. Jistý zbožná muž ze selef procházel v den ‘Ídu l-Fitr okolo skupinky lidí oslavujících nevhodným způsobem. Řekl jim: „Pokud jste v Ramadánu konali dobré, toto není způsob, jak za to Alláhu poděkovat. A pokud jste v Ramadánu konali zlé, pak takto by se rozhodně neměl radovat ten, který se zle choval v Ramadánu.“