Přehánět ve víře je zakázáno, tedy حرام harám, a to z vícero důvodů:
Přehánět ve víře je zakázáno, tedy حرام harám, a to z vícero důvodů:
Extrémizmus a přehánění v náboženství vznikají působením prokletého šejtána
Někteří ze selef řekli: „Alláh nikdy nic nepřikázal, aniž by v tom šejtán popouzel ke dvěma tendencím – buď k zanedbávání, nebo k přehánění, přičemž mu je zcela jedno, kterou léčku použije.“
Imám Ibnu l-Kajjím napsal:
„Jednou z léček šejtána, a Alláh nás před ním všechny ochraňuj, je, že bolestivě sevře jedince, dokud neobjeví, která ze dvou sil na něj platí více a účiněji, zda být agresivní a bigotní, nebo být pasivní a lhostejný.
Pokud zjistí, že dotyčný je více pasivní a lhostejný, snaží se ho utlumovat, oslabovat jeho motivaci k tomu, aby plnil a dodržoval to, co je přikázáno, aby se to pro něj stalo tíží, aby měl tendenci to zcela odvrhovat, anebo se k tomu přinejmenším stavět nedbale a brát to na lehkou váhu.
Na druhou stranu, pokud zjistí, že dotyčný je velmi urputný a silně motivovaný, navede ho k tomu, aby opovrhoval povinnými činy, poblázní jej k tomu, aby si myslel, že jsou nedostačující a že jich musí vykonávat více a přes míru.
Proto vede toho prvního k lehkovážnosti a toho druhého ke přehánění. Velká většina lidí, kromě hrstky z nich, spadá buď do jedné, nebo do druhé kategorie.“1
Šejchu l-islám Ibn Tejmíjja pravil:
„Alláh a Jeho Prorok صلى الله عليه و سلم milují uměřenost v uctívání a odsuzují výstřednosti, neboť ty často vedou k nedostatkům ve skutcích, které jsou povinné, nebo k selhávání v činech, které jsou lepší a hodnotnější, anebo naopak vedou k páchání zlých činů, které jsou zakázané a nežádoucí. Alláh nemiluje ani neschvaluje, aby někdo mučil své tělo, vystavoval se těžkostem, nebo tomu vystavoval jiného. Není pravdou, že čím okázalejší a tvrdší nějaký skutek je, tím je i lepší. Mnoho neznalých se domnívá, že odměna je adekvátní těžkosti, kterou dotyčný ve vykonávaném skutku pocítil. Ne, to není tak. Odměna je úměrná množství dobra, které daný čin působí, velikosti užitku který z daného skutku plyne a míře nakolik konáním daného činu dotyčný následuje příkaz Alláha a Posla Božího.“2
Také pravil:
„Čím užitečnější je daný čin a čím lépe odráží Boží vůli, tím je lepší. Činy nejsou více či méně hodnotné nikoli na základě své kvantity, ale na základě toho, co se odehrává vevnitř, v srdci, v okamžiku, kdy jsou konány.“3
Imám al-Berbehárí napsal:
„Dej pozor na svou duši a vyvaruj se přehánění v náboženství, protože to ke kráčení po stezce přímé nikterak nepatří.“4
Ibn Tejmíjja na jiném místě napsal:
„Viděl jsem mnoho lidí přemáhat se tvrdými praktikami a zapojovat se do činů zacházejících až do ukrutných krajností, avšak nakonec končili jako pasivní a líní, někteří se dokonce začali dopouštět hříšného konání. Mnoho z nich se odvrátilo od Alláha, nebo odvrhlo hodnotnější činy pro méně hodnotné. Někteří z toho dokonce přišli o rozum, nebo se u nich vyvinula nějaká forma šílenství. Je tomu tak proto, že struktura jejich zbožnosti byla podstavena na základech, které Zákon neschvaluje a Sunna neustavuje.“5
Uměřenost je Sunnou, laxnost i přehánění jsou jen dvěma podobami inovace
Sunna vždy definuje čin sám, jeho způsob provedení, míru, intenzitu, dobu a okamžik provedení, důvod, kvantitu i periodicitu. Pokud někdo od něčeho z toho v něčem odstoupí, odstupuje od Sunny. Pokud někdo v něčem přehání (a stejně tak pokud něco nedodržuje) odstupuje od cesty Sunny a mění ji za cestu inovace, arab. بدعة bid’a. Takto si utváří vlastní vymyšlený směr s cílem jeho vykonávání, přičemž jeho vykonáváním je zde míněno přehánění ve věci uctívání Vznešeného Alláha.6 Tedy cestou Sunny je také dělat přesně tak, kolik a jak je ze sunny, kvalitativně i kvantitativně. Zajít přesně tak daleko, jako zachází Sunna a zastavit se přesně na tom místě, kde se Sunna zastavuje. Pravý muslim a následovník Sunny se drží cesty uměřenosti, když hovoří i když koná. V ničem nepřehání a nic nezanedbává.
Imám Abú Ishák aš-Šátibí o tom praví:
„Bid’a tedy znamená vytýčení nově vymysleného náboženského směru, který napodobuje ustavenou cestu víry. Následování tohoto nového směru má za cíl přehánění ve víře ve Vznešeného Alláha.“7
Tedy inovátorovi nebyly známy meze, které Alláh stanovil, proto si začal vymýšlet inovace a tím ve víře zašel do extrému, přeháněl a přestoupil všechny hranice střídmosti.
Na jiném místě aš-Šátibí vysvětluje:
„Příkladem toho je dodávání k Zákonu Božímu něčeho, co do něj nespadá, např. přidat ke každé modlitbě jeden rek’át, nebo vnést do víry něco, co do ní nepatří, nebo činit takový druh uctívání, který se protiví správnému vedení od Božího Posla صلى الله عليه و سلم. Patří sem také vyhrazení určitého konkrétního data pro určitý čin uctívání, který šarí’a nijak nedefinovala a nevyhradila časově, jako např. vyhradit 15. ša’bán pro půst a modlitbu.“8
Vykonávat něco více, s větší intenzitou, nebo zacházet dále, do větších důsledků a krajnosti, než stanovuje Sunna, je tedy vymyšleným směrem v náboženství.9
Důkazem tohoto principu je hadís od Anase ibn Málika رضي الله عنه, jenž hovoří o třech mužích, kteří přišli k manželkám Prorokovým, matkám věřících رضي الله عنهن أجمعين a tázali se jich na Prorokovy صلى الله عليه و سلم skutky zbožnosti. Když se jim dostalo odpovědi, pomysleli si, jak jsou jejich skutky nepatrné oproti činům Prorokovým a řekli si: „Co jsme my oproti Prorokovi صلى الله عليه و سلم. Alláh mu odpustil jeho předcházející i budoucí hříchy.“ Poté jeden z nich řekl: „Já se odteď budu pořád modlit.“ Další řekl: „Já se budu pořád postit a nikdy půst nepřeruším.“ A třetí řekl: „Já už nikdy nebudu mít styk se ženou ani se již více neožením.“
Posel Boží صلى الله عليه و سلم se o tom dozvěděl, když přišel, a řekl jim:
أَنْتُمْ الَّذِينَ قُلْتُمْ كَذَا وَكَذَا أَمَا وَاللَّهِ إِنِّي لَأَخْشَاكُمْ لِلَّهِ وَأَتْقَاكُمْ لَهُ لَكِنِّي أَصُومُ وَأُفْطِرُ وَأُصَلِّي وَأَرْقُدُ وَأَتَزَوَّجُ النِّسَاءَ فَمَنْ رَغِبَ عَنْ سُنَّتِي فَلَيْسَ مِنِّي
„To vy jste řekli tak a tak? Leč při Alláhu, já se z vás nejvíce obávám Alláha a jsem nejbohabojnější, avšak postím se, ale půst též přerušuji, modlím se, ale také spím a žením se se ženami. Kdo potom odstupuje od mé Sunny, ten není ode mne.“10
Některé verze tohoto hadísu uvádějí navíc čtvrtého muže, který odmítal jíst maso a Prorok صلى الله عليه و سلم poté pravil: „Avšak já se v noci modlím, ale někdy také spím, postím se, ale někdy také půst přerušuji a také žením se se ženami a jím maso. Kdo se potom odvrátí od mé Sunny, ten není ode mne.“ 11
Háfiz Ibn Hadžer al-‘Askalání vysvětlil zde v tomto hadísu užité slovo سنة Sunna jako:
„Sunnou se zde myslí cesta Prorokaصلى الله عليه و سلم, nikoli sunna jako nepovinný akt zbožnosti, v protikladu k pojmu فرض fard, tedy náboženská povinnost.“12
Z předcházejícího je vidno, že všechny inovace jsou způsobeny buď laxností, nebo naopak právě přeháněním a že Sunnou může být jak něco vykonat, tak se i něčeho zdržet, jak vysvětluje aš-Šátibí:
„Sunnou Božího Posla صلى الله عليه و سلم může být jak vykonání něčeho, tak i zanechání něčeho, protože Alláh nám dal povinnost Svého Prorokaصلى الله عليه و سلم následovat ve všem z jeho činů, s jedinou výjimkou toho, co bylo výsadně jeho osobní charakteristikou. Tak, jako ho je třeba následovat ve vykonávání jedněch činů, tak je ho třeba následovat i v nevykonávání činů jiných. Takto je i nevykonávání některých činů neoddělitelnou součástí Sunny. Tak jako se nemůžeme k Alláhu přiblížit odvrhováním a nevykonáváním něčeho, co činil, stejně tak se nemůžeme k Alláhu přiblížit vykonáváním toho, co nečinil a co odvrhoval. Mezi tím není rozdílu.“13
Ibn ‘Abbás رضي الله عنه vzpomíná, že Posel Božíصلى الله عليه و سلم spatřil nějakého muže stát na slunci. Zeptal se lidí, o koho se jedná a proč stojí na slunci, načež se mu dostalo odpovědi: „To je Abú Isráíl, zapřísáhl se, že s nikým nepromluví, neschová se do stínu a bude se postit.“ Prorokصلى الله عليه و سلم jim přikázal: „Řekněte mu, ať mluví s lidmi, jde se schovat do stínu a dokončí svůj půst.“14
Ibn Tejmíjja tento hadís vysvětlil:
„Tedy když uviděl muže, který se snažil Alláha uctívat něčím, co nebylo uzákoněno, jako mlčet, stát a vystavovat se slunci, doporučil mu vykonat jen tu část, která má v Zákoně svůj základ, a zbytek odvrhnout.“15
Proto ‘Abdulláh ibn Mes‘úd رضي الله عنه říkával: „Uměřenost v následování Sunny je lepší než přehánění v inovaci.“16
A Ubejj Ibn Ka’b رضي الله عنه pravil: „Uměřené praktikování toho, co bylo Zákonem ustaveno, je lepší, než přehánění v něčem, co je naprosto nepodložené.“17
‘Ukba ibn Ámir رضي الله عنه navštívil svou manželku po poledni a viděl ji přebírat kamínky či datlové pecky a odříkávat na nich tesbíh. Poté se k ní vrátil po setmění a nalezl ji při tomtéž. Řekl jí: „Kdybys řekla jen čtyři slova třikrát, zcela by to předčilo to, co jsi odříkala za celý den.“18
Další důvody zákazu přehánět ve víře
Přehánění ve víře je odsouzeníhodná praktika těch, kteří se odchýlili od cesty Pravdy, je kritizováno a odsuzováno. To proto, že v sobě ukrývá několik podob zla:
1. Přehánění ve víře je lidem odporné, odrazuje je a vnáší rozkol.
Krajní a vyhrocené pohledy na svět jsou ze své podstaty extrémními proto, že nejsou mainstreamem, tedy zastává je jen omezený počet lidí. Naproti tomu šarí’a je zákon určený Alláhem pro všechny lidi a nikoli pro hrstku těch, kteří jsou ji schopni zvládnout a její břemeno unést.
Proto se Posel Boží صلى الله عليه و سلم hněval na Mu’áza ibn Džebel رضي الله عنه, když se modlil jako imám a postěžoval si na něj jeden z modlících se. Řekl mu: „Což chceš ty, Mu’ázi, uvádět lidi v pokušení?“ Tuto výtku opakoval třikrát.19
Jindy se s výtkou obrátil k těm, kteří vedli lidi v modlitbách a pravil: „Lidé! Někteří z vás odpuzují lidi. Kdokoli z vás vede lidi v modlitbě, nechť ji neprodlužuje, protože mezi nimi jsou i nemocní, staří, nemohoucí a zaneprázdnění.“20
Omar toto vysvětlil: „Neodvracejte lidi od Alláha tím, že jako imámové modlitby modlitbu prodloužíte a lidem se díky tomu znechutí modlení!“
Když Prorokصلى الله عليه و سلم vysílal Mu’áza a Abú Músu al-Aš’arího do Jemenu, dal jim před odchodem tuto radu: „Ulehčujte a neztěžujte. Obšťastňujte a neodrazujte. Buďte svorní a nerozdělujte se.“21
Aš-Šátibí napsal:
„O každé otázce, která v islámu následně vyvstala a zapříčinila neshodu mezi lidmi, která ovšem nevedla k nepřátelství, nenávisti ani rozkolu, jsme si byli jisti, že je otázkou islámskou. Ale byli jsme si také jisti, že každá otázka, která se objevila a nevyhnutelně směřovala k nepřátelství, klevetění, rozdělení, rozkolu a oddělování se, nemá s náboženstvím nic společného a že je to to, o čem hovoří verš:
إِنَّ الَّذِينَ فَرَّقُوا دِينَهُمْ وَكَانُوا شِيَعًا لَسْتَ مِنْهُمْ فِي شَيْءٍ ۚ
S těmi, kdož rozštěpili náboženství své a stali se sektáři, ty věru nemáš nic společného!(An’ám: 159)
Každému rozumnému věřícímu je povinností držet se zkrátka a co nejdále od takového druhu rozkolu. Důkazem jsou slova Boží:
وَاذْكُرُوا نِعْمَتَ اللَّهِ عَلَيْكُمْ إِذْ كُنْتُمْ أَعْدَاءً فَأَلَّفَ بَيْنَ قُلُوبِكُمْ فَأَصْبَحْتُمْ بِنِعْمَتِهِ إِخْوَانًا
Pomněte dobrodiní Božího k vám, když byli jste nepřáteli a On opět sblížil srdce vaše a stali jste se – díky milosti Jeho – bratry (Áli ‘Imrán: 103)
Pokud by došlo k vzájemnému bojkotování a zříkání se, vždy by se tak stalo následkem vnesení nějaké inovace, vnesené díky následování vlastních tužeb. Islám vyzývá ke svornosti, vzájemné lásce, slitovnosti a odpuštění. Každý názor a pohled, který vede k nečemu, co je opakem toho, se protiví náboženství.“22
-
Přehánění ve víře nikdy nemá dlouhého trvání.
Extremizmus nikomu nikdy dlouho nevydrží. Člověk se jím velmi záhy zasytí, protože jeho možnosti a schopnosti jsou jen omezené. Pokud člověk vydrží přehánět ve víře jeden den, již další den zpomalí a unaví se. Nápor, kterým trpí jeho duše i jeho tělo způsobí, že toho bude mít dost a v konání dobrých skutků přestane, nebo se dokonce obrátí do protisměru a zamění přehánění laxností. To je zřejmé a dobře známé.
Prorokصلى الله عليه و سلم pravil:
عليكم هديا قاصدا, فأنه من يشاد الدين يغلبه.
“Následujte kurs uměřenosti, protože kdokoli se bude snažit v náboženství přitvrdit, jím bude přemožen.”23
Proto bylo řečeno: „Kdo uštve svého koně až k vyčerpání, ani neurazí kýženou vzdálenost a navíc přijde o svého koně.“24
Prorokصلى الله عليه و سلم v tomto smyslu nabádá: „Lidé! Z dobrých činů konejte tolik, kolik můžete. Alláha to neomrzí, dokud to neomrzí vás. A Alláhu jsou nejmilejší ty dobré činy, které jsou vykonávány nejvytrvaleji, i kdyby byly malé.“25
Ibn ‘Abbás رضي الله عنه vypráví, že jedna služka Božího Posla صلى الله عليه و سلم se ve dne postila a v noci modlila nepovinné modlitby. Když o tom zpravili Prorokaصلى الله عليه و سلم, řekl: „Každý čin má svou ostrost a každá ostrost vyžaduje odpočinek a relaxaci. Kdo bude odpočívat v souladu s tím, co jsem já dělal, ten je správně veden a kdo bude odpočinek hledat v něčem jiném, ten zbloudil.“26
Posel Božíصلى الله عليه و سلم také řekl: „Náboženství je lehké a nikdo sám sebe nepovinuje uctíváním nad rámec svých možností, aniž mu to nepřinese těžkosti. Proto buďte umírnění. Snažte se stát co nejblíže toho, co je správné, buďte radostní, ulehčete si trochu zrána, na konci dne a trochu v noci.“27
Al-Menáwí v komentáři tohoto hadísu říká:
„Nikdo z vás se přehnaně neoddá nějakému uctívání, aniž se mu to nestane těžkým břemenem, takže dané uctívání někdy nebude schopen vykonat. Slova „proto buďte umírnění“ znamenají držet se přesně toho, co je správné, bez přehánění a bez laxnosti. Slova „snažte se stát co nejblíže toho, co je správné“ znamenají, že pokud nemůžete vykonat dobrý skutek jako celek, vykonejte alespoň část, kolik zvládnete. Slova „buďte radostní“ znamenají radost z odměny za vytrvalé vykonávání dobrých činů, i když jsou tyto malé.“
-
Přehánění je vždy nespravedlivé a násilné.
Každé přehánění v něčem a každý extremizmus je vždy útokem na práva někoho jiného. Právo jiného vždy třeba ctít a dluh vůči ostatním vždy třeba vrátit.
Jeden moudrý muž řekl: „Nikdy jsem nespatřil marnotratnost, aniž by jí nebyl zkrácen něčí nárok.“
Když Posel Boží صلى الله عليه و سلم slyšel, že se ‘Abdulláh ibn Omar رضي الله عنه vyčerpává uctíváním natolik, že zanedbává nároky, které na něm má jeho manželka, zeptal se ho: „‘Abdulláhu, je pravda to, co se o tobě říká, že se přes den postíš v noci se modlíš?“ „Ano, Posle Boží,“ odpověděl ‘Abdulláh. Prorok صلى الله عليه و سلم mu pak poradil: „Nedělej to. Posti se, ale někdy půst přerušuj. Modli se v noci, ale někdy také spi. Tvé tělo má na tobě své nároky, tvé oči mají na tobě své nároky, tvá manželka má na tobě své nároky a tví hosté mají na tobě své nároky.“ Tzn. Všemu dej své odpovídající právo a nezacházej do jedné krajnosti na úkor druhé.
Selmán al-Fárisí رضي الله عنه podle tohoto příkladu poradil svému pobratimovi jménem Abú Dardá رضي الله عنه. Posel Božíصلى الله عليه و سلم sbratřil tyto dva muslimy a oni se měli navzájem velmi rádi. Když Selmán jednou navštívil Abú Dardu a jeho ženu Umm Dardá رضي الله عنها a uviděl je v roztrhaných šatech, podivil se a zeptal se, co se děje. Dostalo se mu odpovědi: „Tvůj bratr necítí potřebu po tomto světě.“ Když Abú Dardá dorazil domů k Selmánovi, ten ho pohostil jídlem a pobídl jej, aby si vzal, avšak Abú Dardá nejedl. Selmán mu řekl: „Pokud nebudeš jíst ty, nebudu ani já.“ Potom se tedy spolu najedli. Když nastala noc, Abú Dardá vstal, aby se modlil noční nepovinné modlitby, ale Selmán mu řekl: „Lehni a spi.“ Ještě jednou se pokusil vstát, aby se modlil, ale Selmán jej znovu vrátil. Když se noc chýlila ke konci, Selmán jej pobídl: „Tak a teď se půjdeme modlit.“ Po modlitbě Selmán Abú Dardovi řekl: „Tvůj Pán má u tebe Své právo, ty máš své právo u sebe samého, tvá manželka má u tebe své právo. Každému tedy dej, co mu náleží.“ Abú Dardá se o celé příhodě zmínil Prorokovi صلى الله عليه و سلم a ten jen konstatoval: „Selmán měl pravdu.“28
Podobně si Prorok صلى الله عليه و سلم nechal zavolat Osmána ibn Maz’úna a řekl mu: „Osmáne, což chceš odvrhnout mou sunnu?“ Osmán odpověděl: „Ne, při Alláhu. Naopak chci postupovat podle tvé sunny.“ Posel Boží صلى الله عليه و سلم mu pravil: „Já i spím a také se i modlím, postím se, ale též půst přerušuji a žením se. Boj se Alláha, Osmáne! Tvá manželka má u tebe své právo, tví hosté mají u tebe své právo a ty máš své právo sám u sebe. Proto se posti a také přerušuj půst, modli se, ale také spi.“29
1Viz Ighásetu l-lisáni min mesájidi š-šejtán, 1/136.
2Viz Medžmú’u l-fetáwá, 25/272.
3Ibid., 25/278.
4Viz Šerhu s-sunna, bod č. 113.
5Viz Medžmú’u l-fetáwá, 25/277.
6Viz šejch al-‘Adewí v al-Usúlu fi l-bid’ati we s-Sunna, str. 30, a šejch Sálih Sejjíd as-Suhejmí v Tenbíhu úli absári ilá kemáli d-díni we má fi l-bid’ati min achtár, str. 96.
7Viz al-I’tisám, 1/37.
8Více viz al-I’tisám, 1/50-56, 367-445; citace převzata od šejcha as-Suhejmího v Tenbíhu úli l-absári, str. 99; a od as-Sa’ída al-Ghámidího v Hakíkatu l-bid’ati we ahkámuhá, 2/37.
9Viz šejch Sálih al-Fewzán v Šerhu l-Kitábi t-tewhíd, str. 82.
10Hadís je muttefekun ‘alejhi, zaznamenal ho al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 5063; Muslim v Sahíhu, hadsí č. 1401. Uvádí jej i Muhammed Fuád ‘Abdulbákí v Lu´lu´ we l-Merdžán. V podobných verzích jej zaznamenali i Ahmed v Musnedu, an-Nesáí v Sunenu a at-Tirmizí v Sunenu.
11Zaznamenal Ibn Asákír, viz Tehzíbu t-táríchi Ibni Asákír, 3/442-445. Tuto verzi uvádí i Ibn Tejmíja v Medžmú’u l-fetáwá, 25/273; a Muhammed ibn ‘Abdulwehháb ve Fadlu l-islám, str. 11.
12Fethu l-Bárí, 9/105.
13Více viz imám aš-Šátibí v al-I’tisám, 1/57-60; citace převzata od as-Sa’ída al-Ghámidího v Hakíkatu l-bid’a, 2/37; a od al-‘Adawího v al-Usúlu fi l-bid’a, str. 70.
14Uvádí jej al-Buchárí v Sahíhu.
15Medžmú’u l-fetáwá, 25/276.
16Uvádí jej al-Lálikáí v Šerhu l-i’tikád, 1/88.
17Uvádí jej Ibn Tejmíja v Medžmú’u l-fetáwá, 25/273.
18Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, Kitábu bed’i l-chalk, hadís č. 6, Kitábu l-anbijá´, hadís č. 6 a Kitábu t-tewhíd, hadís č. 28; Muslim v Sahíhu, Kitábu l-kadr, hadís č. 1; Abú Dawúd v Sunenu, Kitábu s-sunna, hadís č. 16; a Ibn Mádža v Sunenu, Mukaddima, hadís č. 10.
19Od Džábira ibn ‘Abdulláha al-Ansárího رضي الله عنه zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 673.
20Na autoritu Abú Mes’úda al-Ansárího رضي الله عنه zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu hadís č. 5759; a Muslim v Sahíhu, 172/466).
21Na autoritu Sa’ída ibn Abí Burdy vyprávějícího od svého otce a od svého děda zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 2873; a Muslim v Sahíhu, 7/1733.
22Viz Kitábu l-muwaffekát, 4/186; al-l’tisám, str. 429.
23Zaznamenal Ahmed v Musnedu, 5/350; 361. Jako sahíh ocenil al-Albání v Sahíhu l-Džámi‘, hadís č. 4086.
24Jako část hadísu na autoritu Džábira ibn ‘Abdulláha رضي الله عنه tato slova zaznamenal al-Bejhekí v Mu’džemu l-kebír, 3/18/4520. V této podobě je jako hadís uvádí i al-Bezzár, ale al-Hajsemí v Medžme’u z-zewáid říká, že v jeho isnádu se nachází Jahjá ibn Mutewekkil Abú ‘Akíl, který je znám jako lhář.
25Hadís uvádí al-Buchárí v Sahíhu, č. 5523; a Muslim v Sahíhu, 215/782 a toto je jeho verze.
26Zaznamenal al-Hejsemí v Medžme’u z-zewáid, hadís č. 3560 s poznámkou: „Hadís zaznamenal al-Bezzár a jeho vypravěči jsou spolehliví, isnád je sahíh.“
27Od Abú Hurejry رضي الله عنه jej zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 39.
28Od Džuhajfy رضي الله عنه zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 1867.
29Od ‘Áiše رضي الله عنها zaznamenal Abú Dawúd v Sunenu, hadís č. 1369. Al-Albání jej ocenil jako sahíh.