Toto je pravdivý příběh pohnutého osudu jednoho muže, říkejme mu třeba Rašíd.
Rašíd o svém životě vyprávěl:
Nebylo mi ani třicet, když mi má žena porodila mé prví dítě. Tu noc si velmi dobře pamatuji dodnes. Zůstal jsem vzhůru dlouho do noci a bavil se s kamarády, jak jsem to dělal ostatně velmi často. Byla to noc vyplněná samým bezduchým tlacháním, ba co více, dokonce i pomlouváním a zesměšňováním jiných lidí.
Takový rozený bavič jsem byl já. Vždy jsem byl rád, když se lidé okolo mě smějí. I za cenu toho, že budu pošťuchovat a možná i urážet jiné lidi, jen aby se mí přátelé smáli, až se za břicho popadali. Mám neuvěřitelnou schopnost věrně napodobit jiné. Dovedu na povel změnit tón svého hlasu tak, abych zněl přesně jako hlas toho, z koho si chci zrovna utahovat. Před mým výsměchem si nebyl jist nikdo, dokonce ani mí vlastní kamarádi. Zacházelo to do té míry, že někteří mí bývalí přátelé se mi raději začali vyhýbat, právě proto, aby byli v bezpečí před mým ostrým jazykem.
Pamatuji si, že té noci jsem se vysmál slepému žebrákovi, který na tržnici prosil o almužnu. Dokonce jsem před něj položil své chodidlo. Slepý stařík zakopl a uklouzl. Otáčel hlavou napravo nalevo a vůbec mu nedocházelo, co se právě stalo a jak má na to zareagovat.
Vrátil jsem se domů ke své ženě, jako ostatně vždy až pozdě v noci. Žena už na mne dlouho čekala. Nevypadala vůbec dobře a bylo vidět, že jí je strašně zle. “Rašíde, kde se touláš celou dobu?!” vykřikla rozechvělým hlasem.
“Kde bych asi tak byl ne … na Marsu?” odsekl jsem jí sarkasticky. “S kámošema samozřejmě.”
Bylo vidět, že je hrozně vyčerpaná a snaží se zadržovat slzy. “Rašíde, jsem ksmrti unavená, vypadá to, že miminko se už dere na svět,” vzlykla a slza jako hrách se jí tichounce skutálela po tváři.
Cítil jsem se provinile. Svou ženu jsem zanedbával. Měl jsem se o ni víc starat a ne se pořád toulat po venku celé noci, zejména teď, když už byla v devátém měsíci. Rychle jsem ji odvezl do nemocnice. Vzali ji okamžitě na porodní sál. Následovalo několik těžkých hodin plných kdy trpěla krutými bolestmi.
Trpělivě jsem čekal, až porodí. Porod byl však nesmírně těžký. Čekal jsem tak dlouho, dokud jsem už nebyl až příliš unavený a tak jsem odjel domů. V porodnici jsem lékařům nechal své telefonní číslo, aby mi mohli radostnou novinu co nevidět oznámit. Asi o hodinu později mi zavolali z porodnice a blahopřáli mi k narození mého prvorozeného syna Sálima. Hned jsem se vydal do porodnice. Hned jak mne uviděli, poslali mne za ošetřující lékařkou, která byla při porodu u mé manželky.
“Jaká doktorka? Sálima, svého syna, uvidím kdy?” vyhrkl jsem.
“První musíte k ošetřující lékařce,” trval na svém personál porodice.
Vešel jsem k paní doktorce. Začala mi vyprávět o ranách osudu, životních zkouškách a nutností trpělivě a statečně přijmout úděl, který k nám přichází od Alláha. Potom konstatovala: “Váš syn se narodil s těžkou vrozenou vadou očí. Podle všeho nikdy nebude vidět.”
Sklopil jsem hlavu a oči se mi zalily slzami. Vzpomněl jsem si na toho slepého dědu, co žebral na tržici, kterému jsem podrazil nohy jen proto, abych rozesmál své kamarády.
Sláva Alláhu, oč větší je On než to, co k Němu přidružují! Dostals, cos chtěl. Zamýšlel jsem se v těch pár sekundách tichosti a hovořil sám k sobě. Nevědel jsem, co říct. Potom jsem si vzpomenul na svou ženu a syna. Poděkoval jsem lékařce za její laskavá slova a vydal se za manželkou.
Má žena nebyla smutná. Byla zbožná věřící žena a Alláhem stanovený osud mlčky přijímala. Byla s ním smířená. Kolikrát jen mi domlouvala, abych si přestal utahovat z lidí a zesměšňovat je? “Hlavně nikoho nepomlouvej!” radívala mi. Brzy jsme opustili porodnici i s malým Sálimem.
Ale já jsem rád nebyl. Ve skutečnosti jsem mu ani moc nevěnoval pozornost. Doma jsem se choval, jakoby tam on ani nebyl. Když začal hlasitě plakat, utekl jsem spát do obýváku. Manželka o něho pečovala starostlivě a moc ho milovala. A co se mě týče, ne že bych ho nenáviděl, ale milovat jsem ho zrovna taky nemohl.
Sálim rostl. Začal se plazit po čtyřech, jako každé malé dítě, ale tak nějak zvláštně. Když mu byl skoro rok, snažil se postavit na nohy. A tehdy jsme si teprve uvědomili, jak závažné je jeho postižení. Cítil jsem, že pro mne představuje ještě větší břímě. Po Sálimovi mi má žena porodila ještě Omara a Chálida. Roky ubíhali a Sálim rostl. Rostli i jeho bratři. Nikdy jsem doma nesedával rád. Vždy jsem raději chodil za kamarády. Ve skutečnosti jsem byl něco jako jejich hračka, přiběhl jsem vždy, když mne zavolali.
Má žena nikdy nepřicházela o naději, že mne jednou napraví. Stále prosila Alláha, aby mne vedl správnou cestou. Nikdy se nehněvala kvůli mému bezohlednému chování. Ale vždycky jí bylo hodně smutno, když pozorovala, jak moc Sálima zanedbávám na úkor jeho dvou zdravých brášků, kterým při hře věnuji veškerou pozornost. S tím, jak Sálim rostl, rostly i mé obavy o něho. Nedbal jsem na to, když mne žena žádala, abych syna zapsal do speciální školy pro nevidomé. Ubíhající roky jsem tak nějak vůbec necítil. Mé dny byly stále stejné. Práce, spánek, zábava s přáteli někde venku.
Jednou v pátek jsem se probudil někdy okolo jedenácté a to bylo na mě ještě moc brzo. Byl jsem pozván na jedno setkání. Oblékl jsem se a navoněl. Už už jsem chtěl vyrazit, prosvištěl jsem obývacím pokojem, když vtom můj zrak spočinul na malém Sálimovi. Fňukal. To bylo poprvé, kdy jsem si všiml, že můj syn taky pláče. Poprvé od doby, co byl miminko. A to už uplynulo deset let. Za celých deset let jsem si ho ani nevšiml. Chtěl jsem si ho nevšimnout i teď, ale nějak to nešlo. Už jsem to nedokázal spolknout. Slyšel jsem ho, jak volá svou mámu, ale v pokoji jsem byl jen já. Otočil jsem se, přišel jsem k němu blíž a zavolal na něho otázku: “Sálime! Pročpak pláčeš?”
Když syn uslyšel můj hlas, přestal plakat. Když mu podle hlasu došlo, začal svýma malýma ručičkama šmátrat okolo sebe. Co se to děje? Uvědomil jsem si, že se snaží dostat se mi z dosahu. Jako kdyby říkal: “Až teď? Až teď sis mě všimnul? Kdes byl celých deset roků?!” Šel jsem za ním. Ale on utekl do svého pokoje. Nejprve mi ani nechtěl říct, proč plakal. Snažil jsem se být na něho vlídný. Sálim mi povyprávěl, proč plakal. Já poslouchal napjatě, až mne z toho mrazilo.
Víte, co byl ten důvod? Náš prostřední syn Omar, se spozdil. To on brával Sálima vždycky každý pátek do mešity. Protože byl pátek a chystala se páteční společná modlitba, Sálim se bál, že na něj v první řadě už nezbude místo. Že už přijde moc pozdě. Volal Omara. Omar se neozýval. Volal mámu. A moje manželka tam také nebyla. Proto Sálim plakal.
Seděl jsem tam a díval jsem se na slzy ve slepých očích mého nevidomého syna. Jeho další slova už jsem nedokázal unést. Položil jsem mu ruku na ústa a zeptal se: “Je to ten důvod, proč jsi plakal, Sálime?”
“Ano,” odpověděl syn.
V ten moment jsem na všechny svoje kámoše a na naše flámy zapoměl. Zapoměl jsem i na schůzku, na kterou jsem mířil. “Sálime, to nevadí. Víš, kdo tě dnes odvede do mešity?”
“Samozřejmě, že Omar, tak jako vždycky, ale on pořád chodí pozdě!”
“Ale ne, dneska půjdu s tebou já!”
Sálim byl v šoku. Nedokázal tomu uvěřit. Myslel si, že si z něj dělám legraci. Opět se mu nahrnuly slzy do očí a začal zase plakat. Utřel jsem mu uplakané oči a potom jsem ho vzal za ruku. Navrhl jsem mu, že pojedeme autem. “Ale mešita je blízko, já chci jít pěšky,” dožadoval se Sálim. Přísahám při Alláhu, že mi to řekl.
Kdy jsem byl naposled v mešitě, ani sám nevím. Nepamatuji si to. Když jsem ten den otevřel dveře mešity, poprvé v životě jsem cítil před Alláhem bázeň a obrovskou lítost za to, o co jsem ty dlouhé roky přicházel. Mešita byla plná věřících. Ale i přesto jsme se Sálimem našli poslední místa v první řadě. Poslechli jsme si kázání a pak se Sálim modlil vedle mne. No, spíš bych řekl, že to já jsem se modlil vedle Sálima.
Po modlitbě mne Sálim poprosil o výtisk Koránu. Byl jsem překvapený. Jak chce číst Korán, když je přece slepý? Skoro jsem ho přeslechl, ale rozhodl jsem se to vzít s humorem, abych neranil jeho city. Vložil jsem mu do ruky Korán. Poprosil mne, abych mu našel súru al-Kehf (česky Jeskyně, 18, v pořadí). Začal jsem obracet stránky a hledat v knize obsah. Chvíli mi to trvalo, ale pak jsem ji našel. Sálim mi sebral Korán z rukou, položil ho před sebe a začal číst. Se zavřenýma očima. Proboha! Celou tu súru znal nazpaměť!
Byla mi hanba. Vzal jsem do ruky Korán a chvěl jsem se po celém těle. Četl jsem a četl. Prosil jsem Alláha, aby mi odpustil a aby mne vedl správnou cestou. Nedal jsem to. Plakal jsem jak malé dítě. V mešitě ještě zůstalo pár lidí, co se modlili nepovinné modlitby. Necítil jsem se před nimi uvolněný a tak jsem se snažil slzy zadržet. Jenže já plakal čím dál víc, můj pláč se měnil na hlasité vzlykání a táhlé vzdechy. Jediná věc, kterou jsem v té chvíli vnímal, byla drobná ručička, letmo se dotýkající mé tváře. A ta ručička mi pak začala utírat slzy. To byl Sálim. Přivinul jsem si ho ke hrudi. Podíval jsem se na něho a řekl si: “Ten slepý nebyl on. Ten slepý jsi byl ty … To proto, že ses nechal stáhnout špatnými lidmi, kteří tě stahovali do pekelných hlubin.”
Vydali jsme se domů. Má žena se příšerně bála, že se Sálim ztratil a něco se mu stalo. Ale její obavy se změnily v slzy radosti, když zjistila, že to já jsem se šel pomodlit páteční modlitbu se Sálimem! Od tohoto pátku jsem společnou páteční modlitbu už nikdy nevynechal. Své špatné kamarády jsem opustil. Našel jsem si nové přátele mezi lidmi, které jsem potkal v mešitě. S nimi jsem zažíval slast víry. Od nich jsem se začal učit věcem, které mne odtahovaly od tohoto světa. Nikdy jsem nepropásl kroužky, kde se vzpomínal Alláh a kde se studovala nauka. Snažil jsem se chodit do mešity i na další modlitby. Několikrát za měsíc se mi podařilo přečíst celý Korán. Svůj jazyk jsem zaměstnal vzpomínáním Alláha, aby mi Alláh odpustil a prominul to, že jsem předtím lidi pomlouval a zesměšňoval. Nyní jsem cítil, že mám ke své rodině mnohem blíže. Ten vystrašený a zároveň ustaraně litující pohled mé ženy z jejích očí nadobro zmizel. A můj syn Sálim se odteď už pořád jen usmíval. Kdokoli ho spatřil, pomyslel si, že mu patří snad celý svět a všechno v něm. Chválil jsem a oslavoval Alláha za tolik nesmírného požehnání, kterého se mi dostává.
Jednoho dne se mí dobří přátelé vypravili na cestu do jednoho velmi vzdáleného místa, kvůli náboženské osvětě a šíření víry. Váhal jsem, zda se k nim mám připojit i já. Modlil jsem se modlitbu al-istichára, aby mi Alláh pomohl rozhodnout se správně. Také jsem se radil s manželkou. Myslel jsem si, že to nebude považovat za dobrý nápad, ale mýlil jsem se. Byla z toho nadšená a ještě mě i podporovala a ujišťovala, že je správné, abych jel s nimi. Dříve, v minulosti, jsem uměl se zničeho nic sbalit a odjet, aniž bych se jí na cokoli ptal. A důvod cesty byl veskrze hříšný a zlý. Že odjíždím, jsem řekl i Sálimovi. Se slzami mě objal svýma drobnýma ručkama.
Doma jsem nebyl nějakých pár týdnů. Kdykoli se dalo a měl jsem tu možnost, volal jsem domů ženě a vykládal si přes telefon s dětmi. Tak moc mi chyběli. A jak moc mi teprve chyběl můj Sálim! Tolik jsem chtěl slyšet jeho hlas! On byl jediný, kdo mi zatím nestihl telefonovat. Neslyšeli jsme se od doby, co jsem odcestoval. Buď byl zrovna ještě ve škole, nebo byl v mešitě. Vždycky zrovna tehdy, když jsem volal domů.
Když jsem ženě říkal, jak moc mi Sálim chybí a jak moc rád bych ho zase uslyšel, vždy se od srce smála a bylo i na tu dálku cítit, jak velkou má radost. Úplně vdycky. Až naposledy, když jsem jí zavolal, její tolik očekávaný smích jsem neslyšel. Její hlas byl tak nějak jiný. Když jsem jí řekl: “A pozdravuj Sálima,” jen tiše dodala: “Dá-li Alláh …” a pak utichla.
Mezitím jsem se vrátil domů. Zaklepal jsem na dveře. Čekal jsem, že se přiřítí můj Sálim, aby mi otevřel jako první. Byl jsem překvapený, že jako první docupital malinký Chálid, můj nejmladší. “Táto! Táto!” Ani jsem netušil, proč mám z návratu domů dost divný pocit, který ještě zesílil, když jsem domů vstupoval. “Utíkám se k Alláhu před prokletým šejtánem,” řekl jsem si vduchu a zamířil k manželce. Její tvář byla jiná, než si ji pamatuji. Jako kdyby jen předstírala, že je šťastná.
Podíval jsem se jí zblízka do tváře a potom jsem se jí zeptal: “Copak ti je? Stalo se něco?”
“Nic,” odpověděla.
“A Sálim je kde?” proletěla mi najednou hlavou myšlenka, jíž jsem vzápětí vyslovil.
Jen sklopila hlavu a nic neříkala. Po skráních se kutálely její horké slzy.
“Sálim! Kde je Sálim!” vykřikl jsem.
Mlčení, které mi bylo odpovědí, najednou protrhl můj nejmladší syn Chálid svým roztomile šišlavým hláskem: “Táto, bráška Sálim odešel do Ráje. K Alláhovi.”
Moje žena už to nedokázala dál snášet a propukla v pláč. Skoro se svalila na podlahu a odešla z místnosti.
Později jsem se dozvěděl, že Sálim se nakazil nějakým virem a těžce onemocněl. Dostal náhlý záchvat vysoké horečky nějakých deset dní před mým návratem. Manželka ho proto odvezla do nemocnice. Jenže horečka pořád neustávala a nemoc se ještě více a více zhoršovala. Nenechala ho napokoji, dokud jeho duše neopustila jeho tělo.”
Je to, jakoby vás celá zeměkoule, navzdory své rozlehlosti, svírala v kleštích. Pokud se octnete v takové situaci, vězte, že to, co vás tak drtí, je vaše vlastní duše, která už nedokáže nést to, co je na ni uloženo. V takové chvíli zvolejte: “Bože! Alláhu! Můj Pane!”
Pokud selžou všechna řešení, pokud jsou všechny únikové východy zataraseny, všechna lana přeřezána, pokud už nemáte naději, zvolejte z hloubi srdce: “Alláhu! Můj Pane!”
Když jste ranění, když je vaše srdce zlomené, možná je to jen způsob, jakým se vám chce ukázat, kdo opravdu řídí váš život. Ať už je vaše pohroma jakákoli, vždy si vzpomeňte na Všemohoucího. Snažte se Mu přiblížit a vždy pamatujte na to, že tento svět je naším pokušením sám o sobě. A že není místem, kde máme žít věčně a na které se máme upínat.
Takové bylo dobrodiní Boží. Alláh si přál, aby malý Sálim dovedl svého tátu zpět k Alláhu svýma malýma ručičkama ještě dříve, než umřel. Jak nezměrná je milost Boží!