Lidé jsou jen lidé a občas se dokáží nepěkně pohádat. To se nevyhýbá ani těm nejlepším z nejlepších mezi lidmi. Lepšími je však činí to, když dokáží svou chybu uznat a požádat druhého o odpuštění.
Jednou se mezi sebou škaredě pohádali dva nejlepší lidé po prorocích a poslech – Abú Bekr as-Siddík a Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنهما.
Abú Bakr Omara rozzlobil natolik, že od něj odešel rozzlobený. Abú Bekr se vydal za ním a prosil ho o odpuštění, což Omar v hněvu odmítl a zavřel mu dveře před nosem.
Al-Buchárí ve svém Sahíhu uvádí od Abu d-Derdá رضي الله عنه, co se dělo dále:
“Zatímco jsme seděli u Posla Božího صلى الله عليه وسلم, přišel za námi Abú Bekr, vyhrnul si spodní část svého oděvu tak, až se odhalilo jeho koleno a Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:
أَمَّا صَاحِبُكُمْ فَقَدْ غَامَرَ
“Tento váš druh se s někým nehezky pohádal.”
Abú Bekr přítomné pozdravil a řekl: “Posle Boží! Věru se právě mezi mnou a synem Chattábovým něco stalo. Byl jsem vůči němu až příliš prchlivý a potom mi to přišlo velmi líto. Prosil jsem ho, aby mi odpustil, ale odmítl mne. A proto jsem teď tady u tebe.”
Posel Boží صلى الله عليه وسلم mu řekl:
!يَغْفِرُ اللَّهُ لَكَ يَا أَبَا بَكْرٍ
“Alláh už ti odpustil, Abú Bekre!” a třikrát to zopakoval.
Mezitím si také Omar uvědomil, co se stalo, přišlo mu to líto, kál se, že Abú Bekrovi odmítl odpustit a odešel Abú Bekra žádat o prominutí přímo až ke dveřím jeho domu.
Zaklepal a zeptal se: “Abú Bekr je tu?”
“Není,” odpověděli mu Abú Bekrovi blízcí a dodali: “Odešel za Poslem Božím صلى الله عليه وسلم.”
Za Poslem Božím صلى الله عليه وسلم se tedy odebral i Omar.
Abú Bekr si ho nevšímal, až do té míry, že se na Prorokově صلى الله عليه وسلم tváři zračila velká nevole, do té doby, než se Abú Bekrovi nakonec Omara zželelo natolik, že dvakrát po sobě řekl: “Posle Boží, to já za to můžu víc. To má vina je větší!”
Potom Posel Boží صلى الله عليه وسلم rozhodným hlasem a hned dvakrát pronesl tato slova:
إنَّ اللَّهَ بَعَثَنِي إلَيْكُمْ فَقُلتُمْ: كَذَبْتَ، وقَالَ أبو بَكْرٍ: صَدَقَ، ووَاسَانِي بنَفْسِهِ ومَالِهِ، فَهلْ أنتُمْ تَارِكُوا لي صَاحِبِي؟
“Alláh mne k vám poslal, ale vy jste mne odbyli slovy: “Lžeš!” Jediný Abú Bekr o mne řekl: “On hovoří pravdu.” Podporoval mne všemožně a to jak osobně, tak i svým majetkem. Necháte tedy mého přítele na pokoji?!”
A od té doby Abú Bekrovi už nikdo nikdy nic nezazlíval a nijak mu neubližoval.”1