Prakticky není otázky, která by nás životem provázela, aniž by na ni nešlo nalézt odpověď v Božím Zjevení. Jen naše neznalost Koránu a Sunny, naše ignorance toho, jak daný problém řeší šarí’a, nám znemožňuje ihned spatřit onen konkrétní verš či hadís. Protože se s Božím Zjevením málo stýkáme. To platí i pro problémy v manželství. A věru největší jejich příčinou je ignorance jeho předpisů a pravidel od samého počátku vztahu mezi mužem a ženou.
Vznešený Alláh dává nároky, ale ustavuje i povinnosti a to jak pro manželky, tak i pro manžely. Není jich málo, ale to, že existují, by nás mělo těšit, nikoli nám znepříjemňovat životy a vztahy, protože sama skutečnost, že šarí’a na tento vztah klade takový důraz a tolik do podrobna ho ošetřuje, hovoří mnoho o jeho důležitosti. Alláh se nám snaží říci, že manželství není hračka, není to momentální zábavička, od které lze jen tak snadno odstoupit. A že smyslem uzavření manželství je, aby trvalo a stalo se semínkem vzniku rodiny, té základní buňky společnosti, organizované podle pravidel Alláha a Jeho Posla صلى الله عليه وسلم a nikoli momentálních poryvů módy a sebestředných výlevů sobeckého chtíče jedné, nebo druhé strany.
Vznešený Alláh ohledně krizí v manželství a hádek mezi manželi řekl:
إِن يُرِيدَا إِصْلَاحًا يُوَفِّقِ اللَّهُ بَيْنَهُمَا ۗ إِنَّ اللَّهَ كَانَ عَلِيمًا خَبِيرًا
„A přejí-li si oba manželé usmíření, Bůh mezi nimi zařídí shodu, neboť Bůh je vševědoucí a dobře zpraven.“ (Nisá: 35)
Následuje poučný pravdivý příběh z šarí’atské soudnice v jedné muslimské zemi, který ukazuje nám všem cestu v našich vztazích i v dnešní době devalvace všech hodnot, velkého množství pokušení a rozvratu, přebujelé rozvodovosti a neustálých problémů v manželském soužití.
Jistý šarí’atský soudce vyprávěl o případu, kdy jistá žena od něj požadovala rozvod od svého manžela:
„Na prvním soudním sezení jsem bez diskuze automaticky odložil její případ na pozdější datum dalšího rokování. To proto, abych oběma nechal prostor k možnému usmíření.
Na další rokování už dorazily obě strany. Zeptal jsem se jich, zda si rozvod mezitím třeba nerozmysleli. Obě strany potvrdili, že jejich rozhodnutí rozvést se je už nezvratné.
Můj další tah spočíval v dalším odložení jejich případu. Manžel i manželka však byli z mého kroku nesmírně rozladění a chtěli své vzájemné soužití ukončit co nejdříve. Navzdory jejich naléhání a podaným stížnostem jsem jejich případ ještě několikrát odročil.
Potom jsem na dalším sezeí poprosil manžela, aby si sedl za stůl a na papír vypsal deset dobrých vlastností své ženy. „Jen těch dobrých!“ upozornil jsem ho důrazně. Ujistil jsem oba dva, že já ani nikdo jiný nebudeme číst to, co napíšou: „Pište a čtěte jen vy, nemusíte se vůbec stydět.“
Poté, co manžel svůj seznam na papíře dokončil, vyzval jsem jeho manželku, aby si potichu sama pro sebe přečetla to, co napsala. Když žena začala číst, stále se dívala do tváře svého muže a najednou se pomaličku začala usmívat. Čím blíže konci seznamu byla, její úsměv byl čím dál zářivější. Dívala se do jeho očí, někdy s odvahou a rozhodností, jindy zase docela stydlivě, cudně klopíce zrak k nohám svého muže.
Manžel ji neztrácel z očí. A stále se na ni usmíval.
Poté přišel na řadu i on. Poprosil jsem manželku, aby napsala na papír seznam deseti dobrých vlastností svého muže. Když skončila, dal jsem ho přečíst manželovi. Když ho začal pročítat, usmíval se a potichu se v duchu smál. Neustále se díval do tváře své ženy, která čas od času svým pohledem dospěla do manželových očí a občas se dívala do země.
Protože nikdo další v soudní síni nebyl, odešel jsem z ní na dvě minuty i já a nechal jsem jim chviličku pro sebe. Když jsem se vrátil, slyšel jsem jen šum, jak si navzájem šeptali láskyplná slova. Znovu si vyjadřovali svou lásku, která mezi nimi kdysi byla.
Poprosil jsem je, aby dnes už dále nemluvili se mnou, ale naopak si někam vyrazili spolu. Bylo by dobré, kdyby ji on pozval třeba někam do restaurace na oběd. A řekl jsem jim, že se ke mně mohou vrátit zítra. Zítra pak vynesu rozsudek, na který tak dlouho čekají a jejich spor rozsoudím podle jejich přání.
Souhlasili…
Vyrazili si spolu ven. Když se následujícího dne vrátili, drželi se za ruce a oba se šťastně a blaženě usmívali. „Rozhodli jste se tedy pro rozvod?“ zeptal jsem se jich.
„Ne!“ opáčili oba. „My jsme se včera usmířili. Všechny problémy mezi sebou jsme si vyříkali. To díky lásce, kterou jsme jeden vůči druhému v sobě objevili a obnovili.“
Ani nevím a nikdy jsem nezjišťoval, co vlastně každý z nich napsal na ten seznam. A ani vy to netušíte,“ uzavřel soudce.
Potřebujeme mnoho takových moudrých a mazaných soudců, kteří dobře chápou a věrně realizují nejvyšší intence Božího Zákona. Potřebujeme ale i mnoho takových otevřených, tolerantních a nesobeckých manželů a manželek, kteří nepohlížejí na své pozice jako na kóty, které je nutné dobýt na cestě k získání převahy nad svým partnerem nebo partnerkou, aby se nad něj či nad ni mohli povyšovat.
Nemůžeme vnímat naše vztahy jako spotřební zboží, které zkonzumujeme a to, co z nich zbude, když se pokazí, odhodíme do smetí. To je trestuhodné. Vzpomeňme si na naše rodiče a prarodiče. Na jejich harmonická manželství, která trvala desítky let, dokud je smrt jednoho z nich dočasně, na tomto světě, nerozdělila. Jak to dokázali? Právě proto, že když zjistili, že se něco pokazilo, snažili se to opravit tak, aby to fungovalo. Nevyhodili to do popelnice tak, jako my dnes. A se stejnou logikou přistupovali i ke svým vztahům.
Usmíření je, bratři a sestry, na dosah ruky. Ty, bratře, rozmýšlej o dobrých vlastnostech své manželky. A ty, sestro, rozmýšlej o dobrých vlastnostech svého manžela. Všichni se dívejme i na dobré vlastnosti svých bratrů a sester, přátel i všech okolo nás. Dívejme se na lidi skrze to, co je v nich dobrého. Budeme mít hezčí život všichni.