Příběh Zú l-Karnejna

Chvála Alláhu, požehnání a mír Muhammedu, pečeti poslů a proroků.
Zú l-Karnejn, tj. Dvourohý. Byl jím Zú l-Karnejn Veliký, jménem Iskender (Alexandr), syn Fílokúse Řeka, vládce celého tehdy známého světa. Mudžáhid vypráví, že vládci celého světa byli čtyři, dva věřící a dva nevěřící. Světovládci věřící byli Sulejmán a Zú l-Karnejn a nevěřící byli Nimrúd a Nabukadnézar…
Ibn Kesír zastává názor, že Zú l-Karnejn nebyl prorokem.
Zemřel ve městě Šáhrezúr. V Tibjánu stojí, že: “se po skončení prací na hradbě vrátil do Jeruzaléma (Bejtu l-Makdis) a tam také umírá. Nazván je Zú l-Karnejnem, protože dosáhl obou rohů Slunce, tedy obou světových stran, východní i západní.” V Kámúsu naproti tomu stojí: „poté co je vyzval k Alláhu, oni jej udeřili do jeho pravého rohu a on zhynul. Alláh jej oživil a oni jej opět udeřili do jeho rohu, tentokráte levého a on opět zhynul. I tentokrát jej Alláh oživil. Stejně tak byl k Zú l-Karnejnu připodobněn Alí bin Abí Tálib, protože měl dvě rány na hlavě, na pravé a na levé straně. Jednu od úderu Amra bin Wudda a druhou od Ibn Muldžema…“
Imám Sujūtī ve svém Ewā’ilu hovoří: “Zú l-Karnejn byl prvním, který si na hlavu vázal turban, neboť mu na hlavě vyrostly dva růžky, které chtěl tímto přikrýt. Jednou vešel do lázně a s ním byl i jeho písař. Svlékl turban a řekl písaři: „Toto, co vidíš nyní, nechť nikdo jiný nezná. Pokud se o tom kdokoli další dozví, zabiji tě.“ Písaři bylo tajemství natolik těžké, že jej nemohl vydržet. Tak odešel do pouště, přitiskl svá ústa k zemi a řekl: „Á… náš vládce má dva rohy!“ Alláh dal a z té země vyrašily dva rákosy. Přišel pastýř, odsekl je a vyrobil z nich píšťalu. Když do ní zafoukal, ozval se zvuk: „Á… náš vladař má dva rohy.“ Zpráva o tom se rozšířila po městě a tak Zú l-Karnejn řekl: „Alláh chtěl toto tajemství odkrýt.“
Co se onoho druhého Zú l-Karnejna týče, tím byl Alexandr Makedonský (ar. Iskender ar-Rúmí), který žil bezmála dva tisíce let po skutečném Zú l-Karnejnovi, okolo roku 300 před narozením Ísáa, mír s ním. Jeho vychovatelem byl Aristotelés. Tento druhý byl nevěřící a žil jen 36 let. Korán odkazuje na prvního z nich, navzdory názorům mnohých lidí, a Bůh jim odpusť.
Ibn ‘Abbās vypráví, jak k Zú l-Karnejnovi, který se jednoho dne přiblížil nadosah Mekce do údolí Abtá, řekli, že se ve městě nachází Přítel Milostiplného (chalílu r-Rahmán), Boží Posel Ibráhím, mír s ním. Na to řekl Zú l-Karnejn: „Není smyslu v tom, abych jel ke městu, kde se nalézá Ibráhím, Přítel Milostiplného.“ Sešel z koně a vstoupil do Mekky pěšky. Přišel k Ibráhímu a pozdravil jej pozdravem míru. Objal jej. Sám jej pozdravil první. Touto svou pokou mu Alláh podřídil oblaka, aby nosila jej, jeho armádu a jeho výzbroj kamkoli se mu zachtělo, když vytáhl do bitvy proti některému z národů.
V Tibjánu stojí, že vyrazil k Západu, hledaje Pramen života blízko Moře temnot, protože mu řekli, že se tam nalézá. Kdo se prý napije jeho vody, do soudného dne nezemře. Tak se vydal k Temnotám a nalezl pramen života.
a když dospěl k slunce západu (Kehf:86; sám příběh o Zú l-Karnejnovi začíná o tři verše napřed), tj. do konce země ze Západu, kde nikdo nemůže jít dále a stane na hraně oceánu. Tj. došel až k národu, za nimiž již nikdo nesídlí, protože dosáhnout místa, kde Slunce zachází, je ve skutečnosti nemožné.
V Tibjánu dále stojí: „Když přišel Zú l-Karnejn do místa, kde Slunce zachází, hledaje Pramen života, řekl mu učenec, že se nachází za Mořem temnot. Když chtěl vkročit do temnot,zeptal se, kteráže jízdní zvířata nejlépe vidí ve tmě. Odpověděli mu, že klisny. Když se zeptal, které klisny, odpověděli mu, že ty mladé. Shromáždil tedy z vojska šest tisíc takových koní, osedlali klisny a zbytek armády zůstal na místě. Vešli do temnot a putovali noc a den. Chidr, jeho přední praporečník, pramene dosáhl, okoupal se v něm a napil se z něj, neboť jel v čele vojska. Zú l-Karnejn jej však minul. Putovali dále po drobném kamení, o němž nevěděli, čím je. Zeptali se Zú l-Karnejna a on jim odvětil: „Naberte si tohoto kamení, kolik jen můžete. Ten, kdo jej vezme málo, posteskne si. A ten, kdo si jej mnoho nabere, posteskne si taktéž.“ Oni tedy nabrali toho kamení a naplnili s ním koňské měchy. Když vyšli z temnot a pohlédli do nich, uviděli zelené smaragdy. Všichni litovali, že si nenabrali ještě více…“
shledal, , tj. že viděl Slunce že zapadá v prameni vroucím, a řeč je o černé hlíně. Někteří říkají, že když dosáhl místa, za nímž již není osídlení, zpozoroval, že slunce jakoby zacházelo do jednoho temného ponoru, stejně jako vidí námořník, jak slunce „zapadá do moře“ ale ono ve skutečnosti zapadá za moře. Pravda je, že když je Země kulatá a proto se zdá, že slunce zachází za obzor.
I řekli jsme mu: „Zú l-Karnejne, na tobě je, zda potrestáš je, či zda zachováš se k nim dobře.“ Tato slova odkazují, že ve skutečnosti zřejmě prorokem byl, jak řekl Posel Boží صل الله عليه و سلم v obecně přijímaném hadíse: „Nařízeno mi je, abych bojoval proti lidem, dokud neřeknou lá iláhe ille lláh…“ Tak stojí v Te´wílát.
Odpověděl: „Toho, kdo z nich je nespravedlivý, potrestám a potom bude navrácen k Pánu svému, jenž potrestá jej trestem odporným. A co týká se toho, kdo věří a zbožné skutky konal, tomu dostane se odměny překrásné a rozkaz, jejž dáme mu, bude snadný.“ (Kehf:87-88)
V díle Zkazky o prorocích (Kisasu l-anbijá) říká Ibn Kesír: „Když Zú l-Karnejn putoval k Západu, nepřešel okolo žádného národa, aniž by jej nevyzval ke Vznešenému Alláhu. Pokud by mu odpověděli pozitivně, přijal by to od nich. V opačném případě by je obklopila tma, naplnila by celé jejich město, jejich vesnice, tvrze, domy, zraky, vešla by do jejich úst, uší, chřípí i útrob. Zůstali by jako smetení, dokud by se neodezvali Zú l-Karnejnovi. Když došel do místa, kde zachází slunce, nalezl národ, o kterém Alláh hovoří ve své Knize. I s nimi naložil, jako dříve s ostatními. Pokračoval v chůzi tmou osm dní a osm nocí, zatímco jeho druhové čekali, dokud nepřišel k hoře, která objímá celpu zemi (tj. hora Káf).“
Potom sledoval lano jiné, tj. začal se vracet od západu zpět, a když dospěl k slunce východu, shledal, že vychází nad lidem, jemuž jsme nedali na ochranu proti němu clony žádné (Kehf: 89-90), tj. byli nazí. Neměli ani oděvy, ani domy. Žili v jeskyních. A tak tomu bylo a My jsme již obsáhli ve vědění Svém vše, co u něho bylo. (Kehf:91)
Po té sledoval další lano (Kehf:92), tj. vydal se třetím směrem z Jihu na Sever, až k místu mezi dvěma hřebeny dospěl (Kehf:93) Hřebeny hor, nalézající se v zemi Turků. a pod nimi lid, jenž sotva chápal řeč mluvenou, našel. Nerozuměli ničímu jazyku a nikdo nerozuměl jejich jazyku. Tím národem jsou Turkové. Dějepisci soudí, že po Noem zůstali tři synové – Sám, Hám a Jáfes. Sám je praotcem Arabů, Peršanů a Byzantinců. Hám je praotec Abesýnců (Etiopů), černých Afričanů a Núbíjců. Jáfes je praotcem Turků, Chazarů, Slovanů a také Je’džúdže a Me’džúdže. Zú l-Karnejn jejich jazyku rozumět mohl.
I řekli mu: „Zú l-Karnejne, věru Je’džúdž a Me‘džúdž šíří spoušť po zemi;“ (Kehf:94) Je’džúdž a Me’džúdž, jak říkají někteří, vznikli z kapky semene z noční poluce Adama,mír s ním. Uvádí se v ‘Ajnu l-me’ání a v dalších zdrojích, že Adam jednou zažil noční poluci, jejíž se semeno promísilo se zemí a z toho povstaly národy Je’džúdž a Me’džúdž. V Anwáru l-mešárik se říká, že tento názor je zvláštní a nemá opření. Stejně se traduje v Bahru l-‘ulúm od Posla, mír a požehnání s ním, že „Boží prorok nikdy neměl poluci ve snu.“ Tyto národy měly údajně vyrážet každé jaro na nájezdy a působit velké škody na majetku okolních národů i národa,který potkal Zú l-Karnejn. Cokoli bylo zeleného, to jim pojedli a co měli suchého,to odnesli s sebou. V případě nedostatku dobytka jedli i lidi. Ani jeden z nich nezemřel, aniž by za sebou nezanechal tisícovku svých mužských potomků a každý nosil zbraň. . Okolo pasu nosili kožešiny, které je chránili před zimou i horkem. Ani si neprali, ani nešili. Pojídali své mrtvé.
 
Máme ti poplatek zaplatit, abys mezi námi a jimi hráz vystavěl?“(Kehf:94) tj. oddělíme ze svého majetku tolik, kolik bude třeba. Odpověděl: „To, co mi propůjčil Pán můj, je lepší než poplatek. Pomozte mi horlivostí svou a zřídím mezi vámi a jimi hráz mocnou. Přineste mi kusy železa!“ (Kehf:95-96) Lidé se jej zeptali, kde získají železo, načež je odkázal k dolům železné rudy a mědi. A když je narovnal mezi dvě úbočí, rozkázal: „Foukejte!“ Když z toho vznikl oheň, dodal: „Přineste mi k vylití do něho mosaz roztavenou!“ A nebyli Je’džúdž a Me’džúdž schopni ji přelézt ani otvor udělat v ní. (Kehf:96-97) tj. nezvládli zeď ani co do výšky přelézt, ani ji co do mocnosti probít.