Příklad nenapodobitelnosti Koránského stylu v súře al-Kewser

V Koránu stojí:

 

(۳)إِنَّ شَانِئَكَ هُوَ الأبْتَرُ (۲)فَصَلِّ لِرَبِّكَ وَانْحَرْ (۱)إِنَّا أَعْطَيْنَاكَ الْكَوْثَرَ

 

Ve zjednodušeném přepisu do latinky:

Inná a’tajnáka l-kewser (1) fesalli lirabbike we nhar (2) Inna šáni´aka huwe l-abter (3)

 

V Koránu stojí:

 

(۳)إِنَّ شَانِئَكَ هُوَ الأبْتَرُ (۲)فَصَلِّ لِرَبِّكَ وَانْحَرْ (۱)إِنَّا أَعْطَيْنَاكَ الْكَوْثَرَ

 

Ve zjednodušeném přepisu do latinky:

Inná a’tajnáka l-kewser (1) fesalli lirabbike we nhar (2) Inna šáni´aka huwe l-abter (3)

 

Hojnosti, dali jsme ti věru plnou míru, (1) modli se proto k svému Pánu a přinášej mu obětinu! (2) Vždyť ten, jenž nenávidí tě, bez mužských potomků je věru! (3) (Kewser:1-3)

 

Súra al-Kawser, česky Hojnost je nejkratší súrou v Koránu, skládající se jen ze tří řádků, má jen tři verše a deset slov.[1]

Z hlediska lingvistického, literárního, teologického, racionálního i ideologického má tato súra, přes svůj skromný rozsah, velmi velký význam. Jako nejkratší kaptola Koránu vůbec je velmi často užívána jako argument v polemice[2].

To pro všeobecnou koránskou výzvu:

Jste-li na pochybách o tom, co jsme seslali služebníku svému, tedy přineste súru podobnou této a předvolejte si svědky své kromě Boha, jste-li pravdomluvní! (Bekara:23)

 

Muslimští vykladači Koránu i nemuslimští badatelé zdůrazňují, že tento a podobné verše jsou otevřenou výzvou lidstvu, aby se pokusilo napodobit tyto unikátní lingvistické a literární rysy Koránu, zjevení Božího. Proto nepřekvapí, že tato kapitola je velmi často předkládána jako jejich příklad. Zdůrazňuje jisté prvky islámské věrouky i způsobu života – otázku kdo je tvůrcem a udržovatelem světa a apel k uctívání tohoto Tvůrce.  Mimoto, ač disponuje jen omezenou množinou jazykových a stylistických prostředků, nebyla doposud překonána, takže neztrácí svůj punc Božího zjevení ani po čtrnácti stoletích, po které tato výzva trvá.

 

To ovšem neznamená, že by se o její napodobení nikdo nikdy nepokusil. Po celá staletí se o to snažili mnozí myslitelé, básníci, filozofové a literární kritici, avšak nedosáhl kvalit literárních, jazykových a stylistických, kterými původní text disponuje.

Mezi nimi nalezneme známá jména, od lžiproroka staré Arábie Musejlemy al-Kezzába, přes literáta Ibnu l-Mukeffá, Abú l-A’lá al-Marrího, Jahjá ibnu l-Hakema al-Ghazala, Sejjída ‘Alí Muhammeda, Ibnu r-Ráwendího, Sáhiba ibn ‘Abbáda a slavné básníky Beššára ibn Burda a Abú l-Atáhíjju.

Pokusili se o to i křesťanští misionáři, kteří chtěli vytvořit padělek zjevení známý jako al-Furkán, avšak to se jim nepovedlo. Všechny dosavadní snahy zkrátka selhaly.

 Všichni měli k dispozici stejné nástroje, sadu 28 písmen arabské abecedy, určitou uzavřenou množinu arabských gramatických tvarů a prostředků, avšak neuspěli ani replikovat literární styl a osobitý útvar, který Korán představuje, ani napodobit jazykový styl Koránu, uspořádat slova podobně, jako je tomu v Koránu, ani části do většího celku. Neuspěli vyrovnat se Koránu ani po stránce fonetiky a zvukové harmonie, vyvážené frekvence používaných výrazů a řečnických prostředků, nedosáhli stejné úrovně takto přenášené informace a nevyrovnali se flexibilitě koránského jazyka.

 

Musejlema například vyzval Korán následujícími úsměvnými řádky:

Slon // Co je to slon? // Kdopak ti poví, co je slon? //  Má bídný ocas a dlouhý chobot // nejmrňavější je z Božích stvoření.

Jeho styl nevybočuje, pohlédneme-li na arabský originál, z věšteckého stylu rytmizované prózy. Postrádá nahuštěnou informaci typickou pro Korán a užitá slova lze nahradit jinými, která budou vyjadřovat větší význam a evokovat mnohem širší a výřečnější kontext. Z hlediska literárního a stylistického tedy v této výzvě selhává.

 

Co tedy činí tuto nejkratší súru v Koránu tak výjimečnou? Je to nedostižná kvalita výběru použitých slov, jejich pořádek, způsob, jakým jsou vyslovována a jejich význam. Zdůraznění určitých prvků, víceznačnost, gramatické posuny, slovosled, literární elipsy, intertextualita, použití částic a členů, zvukomalebnost, významově orientovaná repetice, výhružka, nadsázka, odsouzení, stručnost, flexibilita a faktické proroctví.

 

1.       Nedostižná výmluvnost

 

Touto výřečností se myslí nejlepší užití jazyka za účelem útěchy a přesvědčování, vyjádřeného nejlepšími jazykovými prostředky, přesností významu, výběrem slov, včetně zájmen a částic, rétorickými figurami a vzájemným vztahem stylu, struktury a významu. Tato kapitola je podobně jako celý Korán charakteristická rysem „říci co nejvíce minimálním počtem slov.“ Podle mnoha lingvistů je tak Korán nejvýmluvnějším arabským dílem. Hlavní úlohu v tom hraje výběr slov, jejich výslovnost a slovosled, spolu s významem.

Věta „my dali jsme ti věru plnou míru“ implikuje skrze užití plurálu důraz, sílu a rozhodnost, schopnost dát mnoho něčeho výborné kvality, také odkazuje na vysoké postavení a velkodušnost z něj plynoucí. Toho je dosaženo použitím právě zájmena my a nebylo by toho možno dosáhnout žádným jiným zájmenem. Pokud by bylo řečeno „Všemohoucí Stvořitel ti dal …“ není význam tak do očí bijící.

 

2.       Výběr slov

 

Pro vyjádření „dali jsme“ je použit výraz „a‘tajná“ namísto podobného slova „átejná“. Rozdíl mezi nimi definuje Ibn Menzúr v Lisánu l-‘Arab, že a’tajná znamená „dát z ruky do ruky“. Použití tohoto výrazu zde je příměrem zesilujícím význam jistoty onoho daru a moci, velikosti, možností a síly dávajícího. Zároveň v sobě ukrývá výhružku podkresleným kontextem „nalož s tím, jak se od tebe žádá“. Podle an-Nejsábúrího zde tento tvar také zdůrazňuje moc vlastnictví nad tím, komu se dává. Minulý čas nás navádí na fakt, že se tak již definitivně stalo, že slib je určitý, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم hojnost má a mít bude.

Pro vyjádření této hojnosti je užito slova „kewser“, jehož kořen tvoří tři písmena arabské abecedy -káf, sá a rá. Evokují mnohost, množství, přetékající bohatost, nekončící míru, nekonečný proud. Od tohoto kořene se odvozují též slova „keseretun“ – množství, „kesírun“ – mnohý, četný, „ekseru“ – vícečetný (s důrazem), „kesere“ – rozmnožit, „tekásur“ –množení, nebo „isteksere“ – přát si více. Al-Kurtúbí uvádí, že slovo „kewser“ používají Arabové k označení čehokoli hojného kvantitou, nebo vysokého a hodnotného kvalitou. Toto slovo nemůže být nahrazeno jiným a jeho význam nemůže být zachován shodný za použití jiného výrazu, který arabština nabízí. Ibn Abbás uvádí, že „kewser“ zahrnuje jakoukoli podobu toho, co je dobré. Podobně se vyjadřují i Sa’íd ibnu l-Džubejr, ‘Ikrima, Katáda a Mudžáhid.

 

3.       Slovosled

 

Umístění ústředního pojmu „kewser“ na samý konec verše bez dalšího rozvádějícího slova podle al-Kurtúbího vypovídá o tom, že Prorokovi صلى الله عليه و سلم se dostalo hojnosti všeho. Učenci říkají, že pokud by šlo o hojnost něčeho určitého, bylo by zmíněno čeho. Zmínit naopak příklady, čeho se hojnost týká, formou výčtu, by bylo oproti stávajícímu uspořádání daleko méně úsporné a výřečné. Jazyk by nebyl využit maximální možnou měrou.

 

4.       Mnoho významových rovin

 

Ústřední pojem „kewser“ má vícero významových rovin a poloh popisovaných učenci:

1. Rajská řeka, 2. Pramen v Den Soudu, kterým bude Prorok صلى الله عليه و سلم napájet svůj lid, 3. Jeho صلى الله عليه و سلم proroctví, 4. Korán, protože ani jedna zjevená kniha není tak srozumitelná jako Korán, 5. Islámský způsob života, 6. Množství následovníků Proroka صلى الله عليه و سلم, protože žádný jiný prorok jich tolik neměl, 7. Vznešené postavení, protože o nikom se tolik nebádalo, nikdo nebyl tolik zmiňován a tolik vychvalován jako Prorok Muhammed صلى الله عليه و سلم, 8. Hojnost dobra.

 

5.       Gramatické posuny

 

Korán všeobecně charakterizují časté gramatické posuny užívané ze stylisticko-rétorických důvodů. V této súře se vyskytuje posun z první osoby plurálu (hojnosti věru jsme ti dali…) do druhé osoby singuláru (modli se ke svému Pánu). Není to samoúčelný, ale promyšlený posun, podtrhující bezprostřední spojení Alláha s Jeho Prorokem صلى الله عليه و سلم. „My“ zdůrazňuje majestát, moc, všemohoucnost a sílu, a zároveň „tvůj Pán“ symbolizuje blízký vzájemný vztah a lásku, čímž jsou oba koncepty spojeny v jeden, který předchází apel k modlitbě, oběti a uctívání, neboť účelem této súry byla v okamžiku jejího seslání útěcha znepokojeného Proroka صلى الله عليه و سلم za použití co nejlepšího psycho-lingvistického efektu.

 

6.       Intertextualita

 

Ve slovech „modli se proto k Pánu svému…“ je užito spojky „fe“ tentokrát s kauzativním významem „proto,“ indikujícím doporučení Prorokovi صلى الله عليه و سلم aby byl vděčný za onu hojnost, jíž se mu dostalo. Tento vděk se konceptuálně vztahuje k tématu uznání tewhídu, tedy absolutní jedinnosti a jedinečnosti Boha, jež je základním koránským tématem, vyvěrajícím všude a v každé súře. Arabové v době zjevování Koránu ucívali, modlili se a obětovali také dalším „božstvům“ namísto Boha, či dokonce raději, než Bohu Samému, proto jsou tato slova nejen logicky a racionálně užita, ale také ukazují na rozdíl oproti modlosluženbníkům, kteří jmenovanými způsoby uctívali své modly. Takto je dosaženo propojení kontextu s jediností Boží, podobně jako ve verších:

Rci: „Věru modlitba má, obřady mé, život můj i smrt má náleží Bohu, Pánu lidstva veškerého, jenž společníka nemá žádného. A toto mi bylo nařízeno a já první jsem z těch, kdož do vůle Jeho se odevzdali.“ (An’ám:162-163)

Nepojídejte z toho, nad čím nebylo proneseno jméno Boží, neboť to věru je hanebnost! Satani vskutku budou našeptávat stoupencům svým, aby se s vámi hádali, však uposlechnete-li je, věru budete modloslužebníky. (An‘ám:121)

Vazba těchto dalších koránských pasáží na súru al-Kewser a vzpomínaná intertextualita je nyní více než jasná.

 

7.       Výběr slov

 

 Příkaz „inhar“ slovesa „nahara“ odvozený od kořene nún-há-rá´ znamená 1. porážku zvířete přeříznutím jeho krkavice, nebo 2. Postavit se k modlitbě čelem ke kible, směru na Mekku; 3. zahrnuje také pozvednutí rukou k pronesení úvodního tekbíru modlitby. Toto slovo je nejvhodnějším výrazem pro vyjádření různého druhu „oběti“ a všech těchto jeho významových odstínů, rovin a lingvistického pozadí, která chceme výrazem posluchači doručit. S Boží Velikostí byla tato súra dána Prorokovi صلى الله عليه و سلم, aby byla přijata s vděkem a obětí, která je v islámu manifestována rituální porážkou zvířat, modlitbou a vzpomínáním Alláha (arab. zikr). V arabském jazyce neexistuje jiné podobné synonymní slovo, které by tento význam a pozadí mohlo také vyjádřit.

 

8.       Zdůraznění, práce se členy a rytmus

 

Částice „inne“, zesilující podmět, je zde užita pro zdůraznění tvrzení, že tím, kdo je bez potomků, jsou ve skutečnosti Prorokovi صلى الله عليه و سلم nepřátelé a nikoli Prorok صلى الله عليه و سلم sám.

Člen určitý „al-“, následující po zájmenu huwe – ten, on, specifikující výraz „abter“ – „bez mužských potomků“ hraje velmi velkou úlohu při změně síly a struktury výpovědi. Pro tyto účely je hříček se členy v koránském textu hojně užíváno, buď za účelem specifikace (arab. li t-ta‘ríf), tj. s významem „ nikdo jiný, než právě ten, který …“, nebo pro vyjádření obeznámenosti a vztahu k objektu, o kterém je řeč (arab. li l-‘ahd). Zde se cílí význam „ne ty, ale právě on je bez dědice a odsouzen k zapomění.“

Podobně i významově orientovaná repetice druhé osoby „-ke“ v každém jednom ze tří veršů súry je užita pro zdůraznění, vyhrazení a přímého směřování výpovědi k Prorokovi صلى الله عليه و سلم. Ustavuje kontinuitu a buduje rytmus súry. Navíc tvoří dělítko v posunu od výpovědi mluvčího (arab. mutekellim, tedy zde Alláha) k tomu, komu je výpověď určena (arab. muchátab, tedy zde Prorokovi صلى الله عليه و سلم).

 

9.       Vrácení výtky

 

Užití slova „abter“ je též nejpříhodnější možností, protože šlo o výraz posměšku, kterým častovali Proroka صلى الله عليه و سلم jeho nepřátelé. Tím je jasně řečeno, že ve skutečnosti jsou to právě oni, kdo si vysloužil velkou ztrátu. Tento výrok předchází dva verše, kde je záměrně důrazným, zintezivněným způsobem potvrzováno, že Prorokovi صلى الله عليه و سلم bylo naopak dáno plnou měrou všeho dobrého. Tento zjevný rozpor mezi předchozím konejšivým přesvědčováním a užitím výrazu „abter“ tak ještě více nabývá na síle a intenzitě.

 

10.   Slovosled

 

Užití stejného slova, které nepřátelé používali, aby se Prorokovi صلى الله عليه و سلم vysmívali a uráželi ho, je užito pro zvýraznění komunikativního efektu.Toto slovo nabývá v arabštině konotace „nechme ho, však nemá mužských potomků, dědiců, ani následníků, až umře, bude všemi nadobro zapomenut.“ Fakt, že je jim toto slovo vráceno, nevyjadřuje princip „jak ty na mně, tak já na tebe,“ ale je zde v umístění výrazu na samý konec verše i súry spíše vidět zdůraznění významu. Že tím, kdo je zbaven potomstva, čí rod vymře a kdo bude po smrti nadobro zapomenut, jsou právě oni a nikoli Prorok صلى الله عليه و سلم. (Toto je lingvistická konotace a nikoli nutný fakt.)

 

11.   Melodie a zvuk

 

Korán je nenapodobitelnou symfonií s mocí vehnat svou melodií a rytmem slzy do očí a vzbudit náboženské nadšení. Nejenže vybírá nejvhodnější slova, ale také dosahuje výjimečného zvuku s užitím jedinečného literárního žánru. V této súře nacházíme strukturu rýmu:

(1)    … kewser (2) …nher (3) …ter

Na rýmu této súry je nápadné, že poslední slova posledních dvou veršů rezonují se slovem „kewser“, ústředním slovem, kterého je takto využito pro konstrukci rýmu celé súry, aby bylo zřejmo, že Prorokovi صلى الله عليه و سلم se dostalo hojnosti všeho dobrého bez nejmenších pochyb. Základní pojem súry se ozývá jako echo i v dalších verších, je zvýrazněn, foneticky prodloužen a tím je nadále podtržen jeho význam, neboť na něm stojí celá struktura súry.

 

12.   Faktické proroctví

 

Zajímavým zjištěním je také faktická přesnost proroctví této súry. V době jejího zjevení byl Prorok Boží صلى الله عليه و سلم  sražen nejníže ve svém životě a zažíval zármutek nad smrtí svého malého syna. Tím, kdo se zdál být na vrcholu slávy a moci, byli jeho nejzarytější nepřátelé. Avšak realita se velmi rychle obrátila a Prorok صلى الله عليه و سلم se nakonec stal nejúspěšnějším člověkem historie, jakožto prorok přinášející Boží poselství i jakožto státník. Jeho nepřátelé naproti tomu veškerou moc ztratili. V této súře je naznačeno, že Prorok صلى الله عليه و سلم svou sílu a moc získá. Navíc popisuje i něco jiného, specifičtější, faktický popis a proroctví budoucnosti. Traduje se několik důvodů seslání této súry: Podle prvního z nich al-Ás ibn Waíl říkával pokaždé, když byl Prorok صلى الله عليه و سلم zmíněn a byl tomu přítomen: „Nechte ho být, vskutku je bez dědice a bude zapomenut, až zemře.“ Súra pak byla zjevena jako útěcha Prorokovi. Podle dalšího názoru jiný vůdce kmene Kurejš, Abú Lahab, oné noci, kdy umíral Prorokův صلى الله عليه و سلم malý synek, zvolal nadšením: „Muhammed zemře bez potomků a bude zapomenut!“ To, co činí z této súry proroctví budoucnosti, jsou události, které se naplnily nedlouho po jejím zjevení. Abú Lahab sám totiž zemřel na jistou infekční chorobu a nebyl svými syny ani pochován, dokud si jeden z vůdců kmene nepovšiml, že jeho tělo se již rozkládá. Synové Abú Lahaba pohodili jeho tělo na zeď a zaházeli je kameny. Abú Lahab ztratil svou moc, postavení i čest. Podobného ponížení se dočkal i al-Ás ibn Waíl. Ač sám aktivní a urputný nepřítel islámu, jeho syn islám naopak přijal a stali se z nich nepřátelé na život a na smrt. Nikdo z jeho synů po něm nakonec nedědil a jeho rodové následnictví tak bylo přerušeno.

 

 

Súra al-Kewser v pouhých deseti slovech jen při letmé analýze nabízí nejméně dvanáct nedostižných rysů. Nejde jen o diskutabilní pokusy o přesvědčení a potěšení posluchačů, spíše jde o neoddělitelné prvky, jejichž odnětí, nebo pozměnění by naprosto rozvrátilo dopad a komunikativní efekt daného textu. Žádný z nich navíc nemůže být vylepšen. Text navíc vykazuje znaky a strukturu vlastní literární formy a jazykového žánru. Jak by mohla nějaká lidská bytost spojit všechna tato specifika, která jsme zde letmo rozebrali, na rozsahu pouhých deseti slov? Navíc, když se podle všech dostupných informací jednalo o osobu negramotnou a navíc všichni ti nejkompetentnější, nejznalejší, nejumnější a nejzdatnější, kteří se kdy pokusili koránský styl napodobit, ve svých pokusech selhali.

Tento článek má za cíl vzbudit další otázky a nasměrovat čtenáře k dalšímu samostatnému bádání, zejména v otázce potenciálního autorství Koránu. Na tuto otázku totiž existuje jen uzavřená množina odpovědí.

Korán může pocházet buď od Araba, nebo od ne-araba, nebo od negramotného Muhammeda صلى الله عليه و سلمsamotného, pokud uvěříme, že ovládal arabštinu lépe, než všichni jeho arabští současníci, nebo, jak muslimové navrhují, od Stvořitele, který vychází jako jediné vysvětlení, připustíme-li, že existuje.

---