Následující text má za cíl pojednat o principech našeho vztahu k inovacím a jejich případným reálným či hypotetickým nositelům. Vzhledem k tomu, že o tomto tématu bylo mnoho řečeno i napsáno, rekapituluje jen některé základní údaje a snaží se navíc přinést údaje dosud nepublikované, z nové optiky, kterou je zdůraznění vztahu následovníků Sunny a společenství muslimů (arab. أهل السنة و الجماعة ahlu s-sunna we l-džemá’a) k inovaci a inovátorům a také zneužívání otázky soudu o něčí inovaci (arab. التبديع at-tebdí’) k nepatřičně úzkoprsému pojetí ahlu s-sunna a snaze redukovat je na úzký okruh několika učenců a jejich sympatizantů. Odsudek inovace a inovátorů nesmí být nikdy zneužit jako vějička k vzájemným sporům mezi muslimy. Okruh ahlu s-sunna musí vždy zůstat prostupným.
Podstata inovace a důvod jejího odsouzení
Arabský výraz بِدْعَةٌ bid’atun označuje inovaci, tedy „nově vymyšlenou věc“ nemající precedens.
Tento jazykový význam měl na mysli aš-Šáfi’í, když hovořil o dobrých a zlých nově vymyšlených věcech. Za dobré označil jen ty, které jsou v souladu se Sunnou: „Nově vymyšlené věci jsou dvojího druhu. První z nich představují to, co bylo vneseno a co odporuje Boží Knize či Sunně, podáním a konsenzu zbožných předků. Toto jsou bludné inovace. Druhými jsou dobré a prospěšné věci, které ničemu z toho neodporují. A takové nově vymyšlené věci nejsou těmi odsuzovanými.“ [1]
Nejlepším příkladem dobré věci, která dříve neexistovala, jsou technické a společenské vymoženosti dnešní doby, které využíváme, od prostředků dopravy či komunikace po instituce, které šíří hodnoty dobra, vzdělanosti a pomoci ostatním. Tyto nespadají do kategorie odsuzovaných inovací.
V tomto smyslu vyznívají koránské verše popisující Alláha přívlastkem البديع al-Bedí’, tj. Stvořitel nebes a země bez předcházející předlohy nebo precedentu:
بَدِيعُ ٱلسَّمَـٰوَٰتِ وَٱلْأَرْضِ ۖ وَإِذَا قَضَىٰٓ أَمْرًا فَإِنَّمَا يَقُولُ لَهُۥ كُن فَيَكُونُ
On stvořitelem je nebes a země, a když rozhodne věc nějakou, pak řekne toliko “Staniž se!” a stane se. (Bekara: 117)
V terminologii islámských nauk je pak podle aš-Šátibího bid’a definována takto:
„Nově vymyšlená věc v náboženství, imitace zjeveného Zákona, cestou které se hledá blízkost Boží, avšak jde o praktiku či přesvědčení, které se neopírá o žádný autenticky dochovaný důkaz ani v základu, ani ve způsobu, jakým je prováděna.” [2]
Inovaci je tedy nutno chápat výlučně jako svévolné vnášení neexistujícího předpisu do náboženství, pozměňování stanovených islámských předpisů, ať už přidáváním nebo odebíráním, ať už ve věrouce, nebo uctívání, nebo v tom, co je stanoveno jako nezbytná islámem daná podmínka určitých dalších činů.
V této souvislosti zmiňují příbuzné pojmy tyto koránské verše:
قُلْ مَا كُنتُ بِدْعًا مِّنَ ٱلرُّسُلِ وَمَآ أَدْرِى مَا يُفْعَلُ بِى وَلَا بِكُمْ ۖ إِنْ أَتَّبِعُ إِلَّا مَا يُوحَىٰٓ إِلَىَّ وَمَآ أَنَا۠ إِلَّا نَذِيرٌ مُّبِينٌ
Rci: “Já věru nejsem žádnou novotou mezi posly a nevím ani, co stane se mnou a s vámi. Já následuji pouze to, co mi bylo vnuknuto, a jsem jen varovatel zjevný.” (Ahkáf: 9)
ثُمَّ قَفَّيْنَا عَلَىٰٓ ءَاثَـٰرِهِم بِرُسُلِنَا وَقَفَّيْنَا بِعِيسَى ٱبْنِ مَرْيَمَ وَءَاتَيْنَـٰهُ ٱلْإِنجِيلَ وَجَعَلْنَا فِى قُلُوبِ ٱلَّذِينَ ٱتَّبَعُوهُ رَأْفَةً وَرَحْمَةً وَرَهْبَانِيَّةً ٱبْتَدَعُوهَا مَا كَتَبْنَـٰهَا عَلَيْهِمْ إِلَّا ٱبْتِغَآءَ رِضْوَٰنِ ٱللَّـهِ
A potom jsme vypravili v jejich stopách jiné posly své a vypravili jsme Ježíše, syna Mariina, a dali jsme mu Evangelium a vložili do srdcí těch, kdož jej následovali, mírnost a slitování; a mnišství si oni zavedli jako novotu – a nepředepsali jsme jim je – usilujíce zalíbit se Bohu. (Hadíd: 27)
Aš-Šátibí na jiném místě praví:
„Inovace se týká způsobu praxe či věroučné metody v náboženství, která je nově vymyšlená, podobá se na uzákoněnou a její následování představuje odchylku směrem k přehánění v uctívání.“ [3]
Ibn Tejmíjja definoval inovaci jako:
„[C]okoli z přesvědčení nebo náboženských aktů, co je v rozporu s Koránem, Sunnou a praxí zbožných předků.“ [4]
Inovace je tedy, nejjednodušeji řečeno, přímý protiklad Sunny, jak ukazuje toto podání od Dža’fera ibn Ahmeda ibn Sinán, jenž od svého otce slyšel: „Není na tomto světě inovátora (arab. المبتدع al-mubtedi’), aniž by neměl v srdci nevraživost vůči následovníkům hadísů. Pokud člověk přijde s inovací, sladkost hadísu je mu vyňata z jeho srdce.“ [5]
‘Abdul’azíz ibn Báz ohledně nebezpečí inovace pro islám pravil:
„Je politováníhodné, že nepřátelé islámu si snaží pomáhat lidmi, kteří se připisují islámu, ale věří mýlkám a pověrám.“ [6]
Podle šejcha Muhammeda Bázmúla v sobě inovace navíc skrývá hned dva naprosto protiislámské aspekty – buď implikuje tvrzení, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم nedokázal doručit z náboženství úplně vše, a že to, co je z náboženství od něj známo, není dostačující. [7]
Odsouzení inovace v Koránu
Vznešený Alláh přikázal:
قُلْ أَطِيعُوا۟ ٱللَّـهَ وَأَطِيعُوا۟ ٱلرَّسُولَ ۖ فَإِن تَوَلَّوْا۟ فَإِنَّمَا عَلَيْهِ مَا حُمِّلَ وَعَلَيْكُم مَّا حُمِّلْتُمْ ۖ وَإِن تُطِيعُوهُ تَهْتَدُوا۟ ۚ وَمَا عَلَى ٱلرَّسُولِ إِلَّا ٱلْبَلَـٰغُ ٱلْمُبِينُ
Rci: “Poslouchejte Boha a poslouchejte posla! Odvrátíte-li se, pak on ponese jedině to, co na něj bylo vloženo, a vy ponesete to, co bylo na vás vloženo. Však uposlechnete-li jej, budete na cestě správné.” A poslu přísluší jen hlásání zřetelné. (Núr: 54)
وَمَآ ءَاتَىٰكُمُ ٱلرَّسُولُ فَخُذُوهُ وَمَا نَهَىٰكُمْ عَنْهُ فَٱنتَهُوا۟
To, co vám dává posel, to si vezměte! Ale toho, co vám odepřel, toho se zdržujte! (Hašr: 7)
Důvodem toho je, co oznámil na jiném místě:
لَّقَدْ كَانَ لَكُمْ فِى رَسُولِ ٱللَّـهِ أُسْوَةٌ حَسَنَةٌ لِّمَن كَانَ يَرْجُوا۟ ٱللَّـهَ وَٱلْيَوْمَ ٱلْـَٔاخِرَ وَذَكَرَ ٱللَّـهَ كَثِيرًا
A věru máte nyní v poslu Božím příklad překrásný pro každého, kdo doufá v Boha a v den poslední a kdo Boha hojně vzpomíná. (Ahzáb:21)
مَا ضَلَّ صَاحِبُكُمْ وَمَا غَوَىٰ وَمَا يَنطِقُ عَنِ ٱلْهَوَىٰٓ إِنْ هُوَ إِلَّا وَحْىٌ يُوحَىٰ
Váš druh nebloudí, ani nebyl sveden, ani nehovoří z vlastního popudu svého. Je to vnuknutí pouze, jež bylo mu vnuknuto. (Nedžm: 2-4)
Také varoval:
وَمَن يُشَاقِقِ ٱلرَّسُولَ مِنۢ بَعْدِ مَا تَبَيَّنَ لَهُ ٱلْهُدَىٰ وَيَتَّبِعْ غَيْرَ سَبِيلِ ٱلْمُؤْمِنِينَ نُوَلِّهِۦ مَا تَوَلَّىٰ وَنُصْلِهِۦ جَهَنَّمَ ۖ وَسَآءَتْ مَصِيرًا
A kdo odpadne od posla poté, co mu bylo jasně ukázáno správné vedení, a sleduje pak cestu jinou než věřící, k tomu obrátíme se zády, tak jako on se obrátil, a necháme jej hořet v pekle a jak hnusný je to cíl konečný! (Nisá:115)
Ibn Tejmíja podotkl:
„Kdokoli smýšlí, že následuje Korán a Sunnu, ale nenechává se vést příkladem Prorokových společníků, následujíce cestu jinou, než je cesta jejich, je následovníkem inovace.“ [8]
Odsouzení inovace v Sunně Božího Posla صلى الله عليه و سلم
Matka věřících ‘Áiša رضي الله عنها vyprávěla, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
مَنْ أَحْدَثَ فِي أَمْرِنَا هَذَا مَا لَيْسَ فِيهِ فَهُوَ رَدٌّ .
„Kdokoli vnese do této naší věci něco nového, co do ní nepatří, toto je odvrženo.“ [9]
Džábir ibn ‘Abdulláh رضي الله عنه uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم ve svých kázáních často opakoval:
… وَشَرَّ الأُمُورِ مُحْدَثَاتُهَا وَكُلَّ مُحْدَثَةٍ بِدْعَةٌ وَكُلَّ بِدْعَةٍ ضَلاَلَةٌ وَكُلَّ ضَلاَلَةٍ فِي النَّارِ.
„… a věcmi nejhoršími jsou novoty. Každá novota je inovací, každá inovace je bludem a každý blud je v Ohni.“ [10]
Al-Mubárekfúrí poskytl k tomuto hadísu objasnění:
„Slova „každá inovace je bludem“ (arab. كل بدعة ضلالة kulle bid’atin dalála) patří ke způsobu vyjádření spojujícímu stručnost a obsažnost (arab. جوامع الكلم džewámi’u l-kelim). Nic z nich není vyňato a toto patří k pevným základům našeho náboženství. Kdekoli se ve slovech zbožných předků vyskytuje konstatace chválící některé novoty, pak takové pochvaly vždy odkazují na původní jazykový význam slova „inovace“ a nikoli na terminologický.“ [11]
‘Abdulláh ibn ‘Amr رضي الله عنهما vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم said:
وَتَفْتَرِقُ أُمَّتِي عَلَى ثَلاَثٍ وَسَبْعِينَ مِلَّةً كُلُّهُمْ فِي النَّارِ إِلاَّ مِلَّةً وَاحِدَةً .
„Má umma se rozdělí na sedmdesát tři odnoží, všechny budou v Pekle, kromě jediné.“
„A která je to ta jediná?“ zeptali se přítomní. Posel Boží صلى الله عليه و سلم odpověděl:
مَا أَنَا عَلَيْهِ وَأَصْحَابِي.
„Ti, kteří následují to, na čem jsem já a moji společníci.“ [12]
Odsudek inovace ve slovech zbožných předků
Imám vykladačů Koránu, Prorokův صلى الله عليه و سلم společník a bratranec ‘Abdulláh ibn ‘Abbás رضي الله عنهما pravil: „Opravdu, věc kterou Alláh nejvíce nenavádí je pozměňováni víry (tj. cestou inovace).“ [13] Osmán ibn Hádir uvádí, že když Ibn ‘Abbáse prosil o radu, dostalo se mu odpovědi: „Na tobě je ubírat se přímo, následovat záležitost v prvotní podobě a nevnášet inovace.“ [14]
‘Abdulláh ibn Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنهما ve stejném duchu pravil: „Každé pozměnění víry je bludem a lží, i kdyby to lidé považovali za něco dobrého.“ [15]
‘Abdulláh ibn Mes’úd رضي الله عنه řekl: „Následujte a nevymýšlejte si nic nového, vždyť opravdu to co jste obdrželi, zcela postačí a každá inovace je bludem.“ [16] ‘Abdurrahmán ibn Jezíd ho slyšel říci: „Mějte se na pozoru před inovacemi, které si lidé vymýšlejí, protože pravá víra se z lidských srdcí nevytrácí naráz. Daleko spíše je to tak, že šejtán vnáší inovace, dokud jimi ze srdcí pravou víru nevyžene. Velmi záhy se pak stane, že lidé odvrhnou své povinnosti, které jim Alláh ustanovil – modlitbu, půst, povolené a zakázané a začnou hovořit o svém Pánu Všemohoucím a Vznešeném. Kdokoli se toho času dožije, nechť před tímto prchá.“ „A kam, Abú ‘Abdurrahmáne,“ zeptali se přítomní. Odpověděl: „Nikoli doslovně, nýbrž obrazně, svým srdcem a svou vírou. A nechť se žádným inovátorem nevysedává.“ [17]
Kádí Šurejh pravil: „Věru Sunna předstihla vaše analogické dedukce, proto ji následujte a nic nového si nevymýšlejte.“ [18]
Sufján as-Sewrí řekl: „Šejtán velmi miluje pozměňováni víry, více, nežli hřích, neboť ze hříchu se lze kát, ale z inovace se lidé nekají.“ [19]
Al-Fudajl ibn ‘Ijád řekl: „Potkal jsem ty nejlepší lidi, všichni byli následovníci Sunny Prorokovy a všichni měli ve zvyku bránit lidem v konání inovací.“ [20]
Málik ibn Anas pravil: „Šťasten ten, kdo se pevně drží toho, na čem byli zbožní předkové a drží se daleko od toho, co vnesli ti, jež přišli později.“ [21]
Muhammed ibn Idrís aš-Šáfi’í řekl: „Je lepší, když se služebník setká s Alláhem s jakýmkoli hříchem kromě přidružování, nežli s inovací.“ [22]
Ahmed pravil: „Jak rychle lidé propadají inovacím!“ [23]
Někteří ze zbožných předků také citovali v souvislosti s odsudkem následování nově vnesených prvků pozměňujících původní podobu víry tento koránský verš:
أَفَرَءَيْتَ مَنِ ٱتَّخَذَ إِلَـٰهَهُۥ هَوَىٰهُ وَأَضَلَّهُ ٱللَّـهُ عَلَىٰ عِلْمٍ وَخَتَمَ عَلَىٰ سَمْعِهِۦ وَقَلْبِهِۦ وَجَعَلَ عَلَىٰ بَصَرِهِۦ غِشَـٰوَةً فَمَن يَهْدِيهِ مِنۢ بَعْدِ ٱللَّـهِ ۚأَفَلَا تَذَكَّرُونَ
Co soudíš o tom, jenž učinil si božstvem svým svou vášeň a jemuž Bůh dal vědomě zbloudit a zapečetil sluch i srdce jeho a zastřel zrak jeho rouškou? Kdo povede jej kromě Boha správnou cestou? Což se nevzpamatují? (Džásíjja: 23)
Ibn Tejmíja poznamenal:
„Cesta Sunny je cestou znalosti, spravedlivosti a správného vedení, zatímco inovace je nevědomostí, křivdou útlakem a následováním vlastních tužeb.“ [24]
Podmínkou přijetí činů u Alláha je jejich provedení v souladu se Sunnou
Kromě upřímnosti úmyslu vykonat daný čin čistě a jen pro potěchu Boží a nikoho jiného kromě Něj je podmínkou přijetí činu také jeho správné vykonání.
Ibnu l-Kajjim pravil:
„Kdokoli vykoná čin bez znalosti, je jako někdo, kdo cestuje bez průvodce. A víme, že takový daleko spíše dojde zkázy, nežli bezpečí. A i v situaci, kdy dojde bezpečí, není jeho počínání bráno rozumnými lidmi jako chvályhodné, ale spíše jako odsouzeníhodné. Šejchu l-islám Ibn Tejmíjja pravíval: „Kdo odvrhne důkazy, ten sešel z cesty. A není důkazů, kromě těch, se kterými Posel Boží صلى الله عليه و سلم přišel.“ [25]
Ibnu l-Kajjim to vysvětili na obrazném příměru:
„Konat činy bez správného úmyslu, které nejsou v souladu s principem následování Sunny, je jako příklad pocestného plnícího svou torbu pískem. Velmi ho náklad písku tíží a nijak mu neprospívá.“ [26]
Az-Zehebí napsal:
„Není dobra, kromě v následování Prorokaصلى الله عليه و سلم a není možno následovat Prorokaصلى الله عليه و سلم, aniž bychom znali jeho Sunnu.“ [27]
Muhammed Násiruddín al-Albání pravil:
„Je povinností každého muslima uctívat Alláha na základě užitečné znalosti a správného činu. Věz, že užitečná znalost nemůže být užitečná, dokud není čerpána a abstrahována z Knihy Boží a Sunny Jeho Posla صلى الله عليه و سلم a potom z toho, co k nám přišlo od zbožných předků.“ [28]
Jak toto pravidlo prakticky realizovat ukazují následující Ibn Tejmíjova slova:
„Následování Prorokaصلى الله عليه و سلم znamená konat to, co i on konal tak, jak i on konal. Tedy pokud vykonal nějaký skutek jako způsob uctívání, potom ho pro nás zavedl jako skutek uctívání. Pokud pro toto uctívání chtěl specifikovat nějaké místo nebo čas, potom toto místo či čas specifikujeme tímto uctíváním i my.“ [29]
Jinými slovy, následování Sunny (arab. المتابعة al-mutábe’a) nemůže být dosaženo, dokud nebude daný čin uctívání plně v souladu se Šarí’ou v těchto šesti klíčových hlediscích: (1) Důvod (arab. as-sebeb السَبَبُ) uctívání. (2) Druh (arab. al-džins الجِنْسُ) uctívání. (3) Míra (arab. al-kadr القَدْرُ) uctívání. (4) Způsob provedení (arab. al-kejfíjja الكَيْفِيَةً) uctívání. (5) Čas provedení (arab. az-zemán الزَمَانُ) uctívání. (6) Místo provedení (arab. al-mekán المَكَانُ) uctívání. [30]
Kdo takto bude postupovat, toho nemine požehnání a odměna.
Ibn Tejmíja řekl:
„Každému, kdo následuje Posla Božího صلى الله عليه و سلم, dá Alláh, aby si vystačil s tím, co má, takového bude vést přímou cestou, bude mu pomáhat a obdaří ho hojností.“ [31]
Ibn Redžeb al-Hanbelí praví:
„Kdokoli se vydal po cestě Posla Božího صلى الله عليه و سلم, i když se příliš nesnažil, dostihl a předehnal toho, kdo se vydal cestou jinou, než je jeho, byť by se lopotil do vyčerpání.“ [32]
Ve světle důkladné znalosti Sunny také uvidíme každičkou odchylku následovníků inovace, což jinak, nežli právě jen takto, není možné.
Ibnu l-Kajjim pravil:
„Není možné vyvrátit následovníky falši jinak, nežli následováním Sunny ve všech úhlech pohledu.“ [33]
Mezi inovací a následováním Sunny je plynulý přechod
Jahjá ibn Mu’áz ar-Rází pravil: „Rozdíly mezi lidmi se vracejí na tři principy dvou protichůdností. Člověk upadne vždy buď do jednoho, nebo do druhého. Opakem víry v jedinost a jedinečnost Boží (arab. التوحيد at-tewhíd) je přidružování k Alláhu (arab. الشرك aš-širk). Opakem Sunny je inovace. A opakem poslušnosti je hříšnost.“ [34]
Ibnu l-Kajjim poskytl následující komentář tohoto principu:
„Základy, na kterých spočívá blaženost služebníka jsou tři. Ke všem z nich existuje protiklad. Kdokoli tyto základy nesplní, naplňuje jejich protiklady. Těmito třemi jsou: víra v Jedinost a Jedinečnost Boží v opozici k přidružování, potom následování Sunny v opozici k následování inovace a potom poslušnost v opozici ke hříšnosti. Těmto třem protikladům je společná prázdnota srdce, které v sobě neukrývá touhu po Alláhu a tom, co On poskytuje a je prosté posvátné bázně vůči Němu a strachu před tím, čím trestá.“ [35]
Víme, že nikdo není prost hříchu. Víme, že člověk zůstává poslušným, dokud se snaží hříchům vyhýbat a z těch, kterých se dopustil, se kaje. Čím více člověk hřeší, tím se oddaluje od poslušnosti, až nakonec poslušnost zcela opustí a upadne do protichůdné kategorie, kategorie hříšníka. Podobně jsou i podoby nevíry rozděleny na malé, tj. činy nevíry, které jsou těžkými hříchy, a na velké, které konstituují nevíru jako přesvědčení. Člověk se tak dlouho oddaluje od víry a přibližuje k nevíře, až do ní nakonec upadne.
Na toto Ibnu l-Kajjim narážel slovy:
„Někteří zbožní předkové uvedli, že neposlušnost je cestou vedoucí k nevíře asi tak, jako je polibek předehrou pohlavního aktu, jako hudba vede k cizoložství, jako pohled probouzí nežádanou lásku či jako choroba nakonec vede ke smrti.“ [36]
Principem i zde tedy je, že inovace je přímou antitezí Sunny, nicméně mezi inovací a jejich následovníky i Sunnou a jejich následovníky existuje plynulý přechod, obě – Sunna i inovace – jsou protipóly, mezi nimiž existuje nepřeberné množství nuancí a odstínů. Může se dokonce stát, že člověk, který je inovátorem v jednom jediném aspektu víry, v mnoha dalších náboženských otázkách Sunnu následuje a brání. Nicméně i tato jeho jediná inovace je nebezpečnou.
Ibnu l-Kajjim pravil:
„Srdce nemůže být zcela v pořádku, dokud se zcela neoprostí od následujícího: modloslužebnictví, inovace, chtíčů, zlých tužeb a lhostejnosti.“ [37]
Podle Sunny víme, že v Soudný den přijdou lidé k napajedlu Posla Božího صلى الله عليه و سلم, avšak budou od něj odehnáni následovníci inovace. [38]
Následující Ibnu l-Kajjimovo vysvětlení rovněž dokládá naši tezi o přechodu mezi oběma protipóly – Sunnou a jejím odvržení ve prospěch inovací:
„Posel Božíصلى الله عليه و سلم má dvě napajedla, jedno na tomto a jedno na onom světě. Tím na tomto světě je jeho Sunna – tedy to, co přinesl. A tím na onom světě je jeho napajedlo al-Hawd. Na onom světě bude moci z něj popít jen ten, kdo popil i z jeho napajedla na tomto světě. A bude moci popít jen v té míře, nakolik z něho pil i na tomto světě.“ [39]
_______________________________________________________________
[1] Tak uvádí Ibn Hadžer ve Fethu l-Bárí, 13/253.
[2] Viz al-I’tisám, 1/37.
[3] Viz Ibid., 1/47.
[4] Viz Medžmú’u l-fetáwá, 18/346.
[5] Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá´, 12/245.
[6] Viz al-Fetáwá, 3/130.
[7] Viz ‘Alá džudráni l-fejsbúk, 1/20.
[8] Viz Muchtesaru l-Fetáwá al-misríja, 556.
[9] Muttefakun ‘alejhi. Zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 2697; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 1718.
[10] Zaznamenal an-Nesáí v Sunenu, hadís č. 1578. Hadís je sahíh.
[11] Viz Tuhfetu l-ahwezí, 7/366.
[12] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2641 jako hasan gharíb. Podobná podání uvádějí i Ibn Nasr al-Merwezí v as-Sunna, hadís č. 59; al-Hákim v al-Mustedreku, 1/218; al-Ádžurrí v aš-Šarí’a, podání č. 23; al-Láliká’í v Šerhu usúli l-i’tikád, pod. č. 147; Ibn Batta v al-Ibána, pod. č. 196 a mnozí další. Podpůrným podáním je i hadís Anase ibn Málika v al-Awsatu, č. 7840 a v as-Saghíru, č. 724.
[13] Viz al-Bejhekí v as-Sunenu l-kubrá, 4/316.
[14] Zaznamenal Ibn Batta v al-Ibána, 1/319.
[15] Uvádí Abú Šáma v al-Bá’isu ‘alá inkári l-bid’ati we l-hawádis, podání č. 39.
[16] Viz al-Hudždža, str. 83.
[17] Zaznamenal al-Lálikáí v Šerhu usúli l-i’tikád, podání č. 196.
[18] Zaznamenal ad-Dárimí v Sunenu, 1/66; a al-Beghawí v Šerhu s-Sunna, 1/216.
[19] Vyprávěl al-Láliká’í v Šerhu usúli l-i’tikád, podání č. 238. Viz také Tuhfetu l-‘irákíja fi l-‘ameli l-kalbíja, str. 12.
[20] Uvádí al-Láliká’í v Šerhu usúli l-i’tikád, pod. č. 267.
[21] Viz Fethu l-Bárí, 13/253.
[22] Zaznamenal al-Bejhekí v al-I’tikád, str. 158 a 239. Viz i Menákibu š-Šáfi’í, 1/402; dále ho uvádí as-Sulemí v Zemmu l-kelám, str. 78; al-Herewí v Zemmu l-kelám we ahlihi, str. 421-422; Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá, 9/111.
[23] Uvádí Ibnu l-Džewzí v Telbísu Iblís, 1/150.
[24] Viz Medžmú’u l-fetáwa, 10/568.
[25] Viz Miftáhu dári s-se’áda, 1/229.
[26] Viz al-Fewáid, str. 66.
[27] Viz Sijeru a’lámi n-nubelá´, 9/409.
[28] Viz al-Adžwibetu l-albáníja ‘alá as´iletu l-kuwejtíja, 1/2.
[29] Viz Medžmú’u l-fetáwá, 1/280.
[30] Viz Medžmú’u l-Fetawá Ibni l-‘Usejmín, 5/253-254.
[31] Viz al-Ká’idetu l-dželíla, str. 221.
[32] Viz Latáifu l-me’árif, 1/255.
[33] Viz as-Sewáiku l-mursela, 4/1255.
[34] Zaznamenal aš-Šátibí v al-I’tisám, 1/91.
[35] Viz al-Fewáid, str. 157.
[36] Viz ad-Dáu we d-dewá´, 125.
[37] Viz Bedái’u t-tefsíri l-džámi’ limá fesserehu l-imám Ibnu l-Kajjim, 2/276-277.
[38] Viz u al-Buchárího v Sahíhu, hadís č. 7049; a u Muslima v Sahíhu, hadísy č. 1796 a 2297.
[39] Viz Idžtemá’u l-džujúši l-islámíja, 2/85.