Není inovace jako inovace
Principem je, že tak jako se svou závažností liší mezi sebou jednotlivé hříchy, liší se mezi sebou co do závaznosti také jednotlivé inovace. Nejzákeřnější a nejhorší jsou potom inovace týkající se věrouky, následují nově vymyšlené obřady a v oproti nim relativně nejméně nebezpečné jsou inovované způsoby vykonání stanovených obřadů a nově vnesené podmínky, které jsou pokládány za nezbytné předpoklady některých záležitostí.
Není inovace jako inovace
Principem je, že tak jako se svou závažností liší mezi sebou jednotlivé hříchy, liší se mezi sebou co do závaznosti také jednotlivé inovace. Nejzákeřnější a nejhorší jsou potom inovace týkající se věrouky, následují nově vymyšlené obřady a v oproti nim relativně nejméně nebezpečné jsou inovované způsoby vykonání stanovených obřadů a nově vnesené podmínky, které jsou pokládány za nezbytné předpoklady některých záležitostí.
Příkladem nejzávažnějšího typu jsou inovace ve věrouce (arab. البدعة في العقيدة al-bid’atu fil-‘akída) je prosit zemřelé, aby orodovali u Alláha, prohlašovat muslimy za nevěřící na základě jejich hříchu a snažit se islámsky ospravedlňovat vraždění nevinných lidí bez ohledu na jejich vyznání, či popírat Boží předurčení nebo Jeho atributy.
Příkladem druhého nejzávažnějšího typu jsou zcela nepodložené praktiky v uctívání (arab. البدعة الأصلية al-bid’atu l-aslíja). Příklady takového jednání jsou uctívání v nocích lejletu l-berá´a či lejletu r-regháib, oslavy dne Isrá´ we l-mi’rádže anebo příchodu nového hidžretského roku [1] či výroční obřady na počest mrtvých. Jiným příkladem je pronášení třetího pozdravu před koncem modlitby, předcházejícího oběma pozdravům směrem do stran, nejprve směrem ke kible. [2]
Mírnějším typem inovace je praktikování podloženého činu nesprávným způsobem, či v nesprávném čase a okolnostech, nebo dodání původně neexistující specifikace některého jinak podloženého činu, tzv. inovace dodáváním (arab. البدعة الإضافية al-bid’atu l-idáfíja). Příkladem takového jednání je nahlas recitovat salawát na Proroka صلى الله عليه و سلم hned před ikámou nebo hned po ezánu. Praktika sama je v pořádku, v pořádku není její načasování a způsob provedení. [3] Podobné platí i pro utíkání se k Alláhu před šejtánem v momentě citace koránského argumentu – praktika sama je v pořádku, nesprávný je její důvod, neboť takto se postupuje před začátkem recitace Koránu a nikoli citace koránského verše coby důkazu. [4]
Další skupina inovací nastává v okamžiku, kdy člověk přidá původně neexistující podmínku k nějakému činu – například pokud se někdo domnívá, že pro správný islámský pozdrav je třeba kromě podání ruky také přivinout ruku zdraveného k čelu, či ji políbit a následně se svou rukou chytit za srdce. [5]
Další skupinou jsou běžná slova, která se stávají zvykem a tato zvyklost následně přerůstá v inovaci v případě, že proroste do rituální praxe. Pokud by si např. někdo myslel, že je předepsáno, aby imám před začátkem modlitby pronesl slova: „Modlete se, jako byste se modlili naposed,“ mýlil by se, nicméně slova jako taková jsou, pronášena jen občas, v pořádku. [6] Podobně jako v případě, kdyby si někdo myslel, že k úplnému vykonání společné modlitby patří i to, že nakonec každému popřeje, aby mu Alláh modlitbu přijal. Samotná slova jsou v pořádku, nicméně chybné je vnímat je jako nutný čin po skončení povinné modlitby. [7]
Existují praktiky, které jsou mezi učenci předmětem neshody v otázce, zda jde či nejde o inovaci. Příkladem takové je např. صلاة التسبيح salátu t-tesbíh, specifický druh nepovinné modlitby, který se svým formátem provedení od klasické modlitby odlišuje. Opírá se o důkazy ve formě hadísů, které jsou sice četné, ale ani jeden není autentický. Konečný verdikt učenců se proto různil a těžko lze vybrat správnější názor – např. al-Albání salátu t-tasbíh uznával, zatímco al-‘Usejmín nikoli. Jiným podobným příkladem je otázka stanovení zekátu l-fitr ve finanční protihodnotě. Takové praktiky bychom vůbec neměli a priori odsuzovat jako inovace, protože existuje velmi reálná možnost, že inovací přeci jen nejsou.
Existují praktiky, ohledně kterých je snadnější určit preferovaný ze dvou názorů. V takovém případě je naší povinností upřednostnit správnější názor a vybízet k tomu ostatní, nicméně i naši oponenti mají právo na vlastní názor, aniž by za to byli osočováni z inovace. Příkladem takové situace je otázka užívání modlitebních korálků pro tesbíh (arab. مسبحة mesbaha).
Existují také další praktiky, které jsou jasně doloženy jako inovace, avšak někteří relevantní učenci se ve svém idžtihádu ohledně nich dopustili chyby a jako inovace podobné praktiky nevnímali. Příkladem takové praktiky jsou např. narozeniny Proroka Muhammeda صلى الله عليه و سلم, které drtivá většina učenců Sunny považuje za inovaci, avšak as-Sujútí je hájí. Může se tak stát, že člověk, který se dopouští jednání, které je inovací, netuší, že se jedná o inovaci, anebo má pro toto své jednání jisté opodstatnění či omluvu z hlediska idžtihádu či následování některé takové autority mudžtehida. Takové je třeba ze všeho nejdříve konfrontovat s důkazem a vysvětlit jim správné stanovisko učenců i možnost, že se některý z nich i přes jeho nesporné kvality mohl dopustit omylu.
K tomuto Omar ibnu l-‘Abdul’azíz pravil: „Poté, co mu byla vyjasněna cesta Sunny, není nikomu dovoleno vytrvat v omylu, který předtím považoval za pravdu.“ [8]
Pokud by někdo namítl, že dané záležitosti přece obsahují i něco dobrého, odpovídáme slovy Sáliha al-Fewzána:
„Pokud bychom uvažovali, že na inovaci je i něco pravdivého, ani to by ji nedokázalo ospravedlnit jako chvályhodnou. Toto se opírá o náboženský princip převažující škody nad užitkem a toho, že zamezení škody má přednost před získáním užitku.“ [9]
Pravidla soudu a výnosu o tom, že někdo je inovátorem
Soud o prohlášení nějakého konkrétního člověka za následovníka inovace (arab. تبديع المعين tebdí’u l-mu’ajjen) patří do rukou znalých, se situacích obeznámených a zkušených islámských učenců a nikoli prostých mas. Prosté masy taková rozhodnutí učenců následují. Jediné, co mohou vyslovit i běžní muslimové znalí v dané otázce, je obecné prohlášení, že je inovátorem někdo, kdo činí to a to nebo věří tomu a tomu (tzv. تبديع العام tebdí’u l-‘ámm) bez aplikace na konkrétní osobu. Jedná se totiž obecně o fetwu, pro níž platí všechny obecné zásady fetwy a navíc o rozhodnutí s konkrétními dopady na určitého jednotlivce. Proto se ho nemůže zhostit každý.
‘Abdulláh ibn ‘Awn uvádí od Ibn Sírína, že Huzejfa رضي الله عنه pravil: „Kdo vydává fetwy, patří vždy do jednoho ze tří druhů lidí: buď zná rušící a zrušené verše v Koránu, anebo je vůdcem, který nemá jinou možnost, anebo je bláznem, který se pouští do něčeho, co nemá za úkol.“ Ibn Sírín k tomu údajně dodal: „Nepatřím k prvním dvěma a nechci patřit k tomu třetímu.“ [10]
Sámura ibn Džundub رضي الله عنه uvádí, že se už v době Božího Posla صلى الله عليه و سلم naučil mnoha jeho výrokům a dodává: „Nic mi nebránilo v tom, abych promluvil, kromě toho, že mezi námi byli i muži starší, nežli jsem byl já.“ [11]
Husejn ibnu l-Welíd an-Nejsábúrí uvádí od ‘Abdulláha ibn Omara al-Omarího, prapravnuka Omarova رضي الله عنه, že jednou, dotázán na jistý hadís, odpověděl: „Dokud je na živu Abú Osmán (tj. jeho starší bratr ‘Ubejdulláh), potom nic.“ [12]
Pokud toto platí pro obyčejnou fetwu či zjišťovací otázku ve věcech hadísů, co potom teprve předpis ohledně stavu a charakteru konkrétního člověka?
Pro vydání stanoviska o tom, že je někdo inovátorem, nutno postupovat maximálně obezřetně, spravedlivě a férově, jak to jen lze.
Ibn Tejmíja pravil:
„I když absolutní spravedlivosti je v otázkách znalostí a činů takřka nemožné dosáhnout, my se snažíme o to, co je nejlepší hned potom či hned potom, shodně našim nejlepším znalostem a našemu nejlepšímu vědomí a svědomí. A toto je cesta zbožných předků, jež je považována za tu nejlepší.“ [13]
Principem je rovněž i to, že nelze nikoho prohlásit za inovátora, dokud mu není předložen a řádně vysvětlen důkaz, jenž ho má usvědčit z inovace a zároveň musí být vyvrácena jakákoli pochybnost, jež by mohla hovořit ve prospěch dotyčného. Dále je nutno vědět, že mezi inovátory se pak nacházejí nejen elity přímo propagující dané inovace, ale i masy obyčejných lidí, které jim naslouchají. Proti těmto masám se na rozdíl od elit nijak nezakročuje, naopak je nutno jim citlivě vysvětlit důkazy a pravdu a upozornit je na faleš, do které upadli následováním takových vůdců. [14]
Jak poznamenává šejch Mukbil ibn Hádí al-Wádi’í, v těchto otázkách je třeba mít se na pozoru před osobní záští, partajnictvím a přílišnou tvrdostí, která je popisována jako zakazování lidem něčeho, co Alláh povolil či ukládání lidem za povinnost něco, co jim On za povinnost neuložil. [15] Někteří lidé hlásící se k selefíji špatně a nespravedlivě na veřejnosti osočují druhé zcela nízkým a podlým způsobem, jejich praktiky jsou prohnilé a mravy nevalné. Považují se za stoupence cesty zbožných předků, leč takovými ani náhodou nejsou. Díky nim pak utrpí pověst také všech ostatních. [16]
Mějme na paměti, že pokud někdo obviní někoho z inovace křivě a neprávem, sám se dopouští inovace.
Základ je, že každý muslim je spravedlivý následovník Sunny, dokud se jasně nedokáže opak
Principem je, že každý muslim je následovníkem Sunny, dokud se nedokáže opak a dotyčný není usvědčen z inovace a hereze. Principem je, že každý muslim je spravedlivý a zbožný, dokud se nedokáže opak, že jde o nespravedlivého a hříšníka. Podezřívavost a supí mentalita čekání na sebenepatrnější chybu druhého za účelem jeho okamžité dehonestace není morálkou islámu.
Vznešený Alláh pravil:
يَـٰٓأَيُّهَا ٱلَّذِينَ ءَامَنُوا۟ ٱجْتَنِبُوا۟ كَثِيرًا مِّنَ ٱلظَّنِّ إِنَّ بَعْضَ ٱلظَّنِّ إِثْمٌ ۖ وَلَا تَجَسَّسُوا۟ …
Vy, kteří věříte! Střezte se přílišného podezřívání druhých, vždyť některá podezření jsou hříchem! Nevyzvídejte … (Hudžurát: 12)
‘Amr ibnu l-‘Ás رضي الله عنه pravil: „Zanechte starostí o to, co se vás netýká, nehovořte o tom, do čeho vám nic není a svůj jazyk si hlídejte tak, jak si hlídáte i své peníze!“ [17]
Ibn Hibbán pravil:
„Každý soudný člověk má povinnost chovat se morálně a odvrhnout špehování druhých s úmyslem rozkrývat jejich chyby. Naopak by se měl zaměřit na své vlastní, protože kdokoli sám sebe zaneprázdní hledáním vlastních nedostatků, ten sobě dopřeje odpočinku a neunaví své srdce. Kdykoli si uvědomí své vlastní nedostatky, to, co spatří u svých bratří se pro něj stane nedůležitým. Naopak kdokoli se zaměří na chyby ostatních a zapomene na chyby vlastní, toho srdce se stane zaslepeným, toho tělo se unaví a začne si sám pro sebe a své nedostatky hledat výmluvy. A věru těmi nejslabšími jsou ti, kteří viní druhé z toho, čeho se dopouštějí oni sami.“ [18]
Proto nikdy nikoho neodsuzuj jako člověka, protože by tě to mohlo stát Ráj. Ten, který uvedl na správnou cestu tebe, může uvést na správnou cestu také jeho. I on může být zítra lepší, nežli jsi ty dnes. Možná, že dotyčný, kterého odsuzuješ, má ospravedlnění pro svůj čin. Možná se dotyčný, kterého odsuzuješ, již své chyby zbavil, kál se a napravil, aniž o tom ty vůbec víš. Posel Boží صلى لله عليه و سلم už mezi námi není, aby nás zpravil o tom, co je hluboko uvnitř srdce dotyčného člověka. Na nás je dosvědčit, kde se nachází pravda a ochotně poskytnout každému její vysvětlení. Otázka správného vedení je pak v rukou Pána všech světů. Ten, který dokázal uvést na správnou cestu nás, může totéž učinit i v případě člověka, kterého dnes chceme odsuzovat za jeho blud.
Skutečnost, že je někdo heretikem, inovátorem a těžkým hříšníkem, zatímco my takoví nejsme, nám nijak nezavdává právo hledět na někoho zvýšky a skrz prsty. Možná, že dotyčný si již záhy svou pozici znovu rozmyslí, bude se upřímně kát a navrátí se ke svému Pánu, následujíce přímou cestu Posla Božího صلى الله عليه و سلم a jeho společníků رضي الله عنهم أجمعين. Vždyť všemohoucí miluje kajícníky a jejich pokání nikdy neodmítne.
Není inovátor jako inovátor
Nikdo nemůže být učenci prohlášen za inovátora dříve, než je ustaven důkaz, než
je mu prokázáno, že akt, který činí, je nade vší pochybnost inovací a on tento důkaz svévolně odmítne. Teprve potom o něm lze hovořit jako o inovátorovi.
Podobně jako se od sebe odlišují inovace, odlišují se od sebe i inovátoři. Někteří inovátoři jsou lepší, než jiní, shodně tomu, nakolik následují Sunnu, jak se uvádí od Ibn Tejmíji: „Věru Alláh pozvedá prestiž osoby shodně tomu, nakolik dotyčný následuje Sunnu.“ [19]
Člověk přestává být následovníkem Sunny, pokud se ve své věrouce odchýlí od Sunny v nějaké závažné otázce, případně pokud se odchýlí ve velkém množství dílčích otázek, či se chopí nějaké dílčí otázky a učiní z ní pravidlo, na základě kterého se vymezuje vůči ostatním a označuje je za pomýlené heretiky a odchýlené sektáře. Následovníky Sunny tak nejsou např. příslušníci sekt horujících pro tekfír ostatních muslimů a snažících si nábožensky ospravedlnit zabíjení nevinných, nebo heretici proklínající sahába, či popírači Božího předurčení a Božích atributů. A nejsou jimi ani ti, kteří popírají, že tito jmenovaní jsou inovátory. [20]
Ibn Tejmíja pravil:
„Inovace, která člověka řadí k následovníkům tužeb (arab. أهل الأهواء ahlu l-ahwá) je taková, která je dobře známa učencům znalým Sunny jako něco, co je v přímém rozporu s Koránem a Sunnou. Takovou je např. inovace cháridžovců dovolující rebelii proti vládci, ráfidovských ší’itů proklínajících Prorokovy صلى الله عليه و سلم společníky, popíračů Božího předurčení, nebo těch, kteří popírají růst a pokles víry a nutnost činu pro její úplnost.“ [21]
Pravidlem také je, že někteří z inovátorů jsou Sunně blíže, nežli jiní, což dosvědčují slova Hammáda ibn Muhammeda al-Ansárího na adresu některých následovníků teologické spekulace (arab. الكلام al-kelám):
„Oni jsou inovátoři, avšak k následovníkům Sunny mají blíže, nežli mu’tezilité nebo popírači Božích atributů.“ [22]
Odsouzení inovátorů a jejich nebezpečí pro islám
Zbožní předkové upozorňovali na marnost konání inovátorů, dokud se ze své inovace nekají a neodvrhnou ji.
Al-Hasan al-Basrí pravil: „Od inovátora Alláh nepřijímá ani jeho modlitby, ani jeho půst, velkou či malou pouť, ani džihád, ani pokání za zlý skutek (tj. jakýkoli další mimo samotnou inovaci), ani milodar.“ [23]
Fudajl ibn Ijjád pravil: „Alláh k Sobě nepozvedá žádný z inovátorových dobrých skutků.“ [24]
První generace muslimů bojkotovaly všechny ty, kteří se snažili pozměňovat islám a vnášet do něj cizorodé prvky.
Al-Hasan al-Basrí řekl: „Nesedím s lidmi kteří pozměňují víru a ani se s nimi netoužím setkávat a nenaslouchám jim.“ [25]
Ibráhím ibn Mejsera pravil: „Kdokoliv pomáhá člověku, který pozměňuje víru, pomáhá ve zničení islámu.“ [26]
Sufján as-Sewrí řekl: „Kdokoli poslouchá inovátora, toho nevede Alláh, ale inovace.“ [27]
Předkové přikazovali se vyhýbat inovátorům i těm, kteří se s nimi spolčují.
Al-Fudajl ibn ‘Ijád pravil: „Kdokoliv sedí z člověkem který pozměňuje víru, vyhýbejte se mu, a kdokoliv sedí s člověkem který pozměňuje víru, ten nebyl obdařen rozumem. Chtěl bych aby mezi mnou a inovátorem byla železná mříž.“ [28] Také řekl: „Neseď s inovátorem, Alláh odsoudil jeho skutky za marné a vyjmul světlo islámu z jeho srdce. A pokud Alláh miluje Svého služebníka, potom mu zaručí dobrou a čistou obživu.“ [29]
‘Abdulláh ibn Mubárek pravil: „Neviděl jsem žádné bohatství, které bych nenáviděl více, nežli to, které patří inovátorovi“ a potom prosil Alláha: „Ó Bože, ať mi žádný inovátor nikdy ani nic nedá, aby si ho mé srdce neoblíbilo.“ [30]
____________________________________________________
[1] Viz Dijá´u l-lema’, str. 702.
[2] Viz al-Albání v Silsiletu l-hudá we n-núr, páska č. 9.
[3] Viz al-Albání v Silsiletu l-ahádísi d-da’ífa, 2/294.
[4] Viz al-Albání v Silsiletu l-hudá we n-núr, páska č. 26.
[5] Viz Ibn Báz ve Fetáwá islámíja, 4/408.
[6] Viz al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, 6/821.
[7] Viz al-Albání v Silsiletu l-hudá we n-núr, páska č. 130.
[8] Zaznamenal al-Merwezí v as-Sunna, podání č. 95.
[9] Viz at-Tebdí’u we t-tefsíku we t-tekfír, str. 72.
[10] Uvádí Ibnu l-Kajjim v I’lámu l-muwekki’ín, 1/28 a 29.
[11] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 964.
[12] Zaznamenal Ahmed v al-‘Ilelu we ma’rifetu r-ridžál, str. 185.
[13] Viz Medžmú’u l-fetáwá, 10/99.
[14] Více viz Rab’í ibn Hádí al-Medchalí v Kutubu we r-resáilu we l-fetáwá, 14/273.
[15] Viz al-As´iletu šebái karjeti s-Sa’íd.
[16] Viz Rabi’í ibn Hádí al-Medchalí v ad-Darí’a, 3/214. Parafrázováno.
[17] Zaznamenal Ibn Hibbán v Rewdatu l-‘ukalá, 1/55.
[18] Viz Rewdatu l-‘ukalá, str. 125.
[19] Tak uvádí Mukbil ibn Hádí al-Wádi’í v Tuhfetu l-mudžíb, str. 339.
[20] Viz Fetáwá fadílete šejch Rabí’ al-Medchalí, 14/153.
[21] Viz Medžmú’u l-fetáwá, 35/414.
[22] Viz Medžmú’u fí terdžuma, 2/478.
[23] Zaznamenal al-Lálikáí v Šerhu usúli l-i’tikád, podání č. 270.
[24] Viz Ibid., podání č. 272.
[25] Zaznamenal ad-Daarimí v Sunenu, 1/121.
[26] Zaznamenal al-Láliká’í v Šerhu usúli l-i’tikád, 1/139.
[27] Zaznamenal Abú Nu’ajm v al-Hilja, 7/26.
[28] Zaznamenal al-Láliká’í v Šerhu usúli l-i’tikád, podání č. 1149.
[29] Viz Ibid., podání č. 263.
[30] Viz Ibid., podání č. 275.