Ve jménu Alláha Milostiplného, Milostivého. Chvála Alláhu, požehnání a mír Poslu Jehoصلى الله عليه و سلم a všem, kdo jej následují až do Soudného Dne.
Ve jménu Alláha Milostiplného, Milostivého. Chvála Alláhu, požehnání a mír Poslu Jehoصلى الله عليه و سلم a všem, kdo jej následují až do Soudného Dne.
Člověk vystupuje v chápání Koránu a Sunny především jako bytost věřící a náboženská. Víra je základní charakteristikou člověka, skrze svou víru je člověk u Alláha povýšen, či ponížen. Hodnota člověka spočívá v jeho vztahu nejprve vůči jeho Stvořiteli, potom jeho rodičům, jemu samému, jeho rodině, sousedům a blízkým, jiným lidem a vůči ostatním živým i neživým stvořením. Víra je cestou spásy, na níž se člověk snaží stát se co nejlepším. Náboženské přesvědčení však může být důvodem či vhodnou zástěrkou i těch nejkrutějších zločinů.
Islámský světonázor se vyznačuje teologickým absolutizmem, tedy nekompromisním vědomím vlastní výlučné správnosti. Tento princip implikuje, že jen ten, kdo následuje světonázor Koránu a Sunny, dojde spásy na onom světě. Všichni ostatní jsou hříšníci, nevěřící a hrozí jim věčné zatracení v pekle, dokud své přesvědčení nezmění a nepodřídí tomu, s čím je jejich Stvořitel spokojen. Toto přesvědčení ovšem není ryze islámské, naopak, je společným jmenovatelem i velké většiny ostatních náboženských systémů, z nichž mnohé upíraly jinověrcům nejen právo na pravdu, ale také obecná základní lidská práva, častokrát nevyjímaje ani právo na život.
Z důvodu exkluzivizmu islámu se nabízí tvrzení, zda vztah muslimů s jinověrci v sobě již z principu nese inherentní zárodek kolize. Tento pohled posiluje hrůzyplná evropská historická zkušenost s myšlenkovými systémy upírajícími nárok na pravdu komukoli jinému, než sobě, počínaje od katolické inkvizice, přes třicetiletou válku až po zločiny fašistů a komunistů.
Pro dějiné trauma Evropy z následků některých exkluzivistických teologií a ideologií získaly po II. světové válce na hlase směry a přesvědčení kategoricky odmítající teologický absolutizmus a volající po sjednocení všech náboženství jako různých cest k jediné věčné pravdě. Jejich odrazem může být třeba mystické učení perenializmu1, či úsilí sjednotit všechna abrahámovská náboženství2, nebo snaha II. vatikánského koncilu přehodnotit katolickou doktrínu spásy.3 Patří sem i hnutí anonymního křesťanstva, podle kterého spásy dojdou všichni dobří lidé, neboť jsou dle tohoto vnímání křesťany, byť o tom sami neví, nebo si to nepřipouští.
Nejextrémnějším projevem tohoto odklonu od teologického absolutizmu je liberalizovaná teologie spásy podle Johna Hicka. Prosazuje naprostý inkluzivizmus (všichni mohou do Ráje) a pranýřuje exkluzivizmus (do Ráje mohou jen naši souvěrci), který je ocejchován jako viník náboženské nenávisti. Spásy v ní dosahuje každý, kdo odvrhne egocentrický život ve prospěch života, v jehož centru je služba Absolutnu, ať je nazýváno jakýmkoli jménem.
Odstup od teologie vlastní výlučnosti je však vnitřně nekonzistentní jak z hlediska víry, tak z hlediska rozumu. Ztrácí se důvod nejen osvětové a misijní činnosti, ale i vlastního přesvědčení, jež se stává toliko neplodnou tradicí. Navíc se objevují logické rozpory plynoucí z nepřirozeného a vynucovaného spojování protichůdných pozic různých náboženství, které každou kritickou mysl od víry ještě více odrazují. Druhou stranou mince věroučných ústupků je relativizace vyznávaných hodnot a propad společnosti ze stavu jasných a objektivních pravidel do stavu subjektivity a chaosu, který je stejně brutální, zvrácený a zločinný, jako tyranie jediného oficiálního názoru.
Řeč je zde výhradně o soužití mezi věřícími různých náboženství, nikoli o vztazích mezi jednotlivými národy, etniky, nebo rasami, i když jako jiní jsou v dnešním kontextu většinou národních společenství chápáni především příslušníci odlišných etnických skupin, národů a ras, kteří vypadají odlišně a odlišně se chovají. Toto chápání se navíc přenáší i na vztah k náboženským menšinám – v polovině 19. století přestali být židé náboženskou menšinou a začali být vnímáni jako etnická, či rasová. Totéž pozorujeme dnes ve vnímání muslimů.
Pravdou ovšem zůstává, že soužití různých národů a národností dnes častokrát bývá ještě větším problémem, než soužití mezi jednotlivými skupinami věřících.
Proto na tomto místě zdůrazňujeme, že islám je rasově, etnicky a národnostně slepý, tedy nevolá po diskriminaci, etnických čistkách a genocidách jiných lidských bytostí na základě jejich příslušnosti k jinému etniku, rase, kmeni nebo národnosti. Toto považuje za žalostné a krajně nerozumné. Pro islámský systém je základní, platná a primární identifikace výhradně podle náboženství a nikoli podle původu.
Vznešený Alláh pravil:
يَا أَيُّهَا النَّاسُ إِنَّا خَلَقْنَاكُمْ مِنْ ذَكَرٍ وَأُنْثَىٰ وَجَعَلْنَاكُمْ شُعُوبًا وَقَبَائِلَ لِتَعَارَفُوا ۚ إِنَّ أَكْرَمَكُمْ عِنْدَ اللَّهِ أَتْقَاكُمْ ۚ إِنَّ اللَّهَ عَلِيمٌ خَبِيرٌ﴿١٣﴾
Lidé, věru jsme vás stvořili z muže a ženy a učinili jsme z vás národy a kmeny, abyste se vzájemně poznali. Avšak nejvznešenější z vás před Bohem je ten, kdo je nejbohabojnější – a Bůh je vševědoucí a dobře zpravený. (Hudžurát:13)
وَمِنْ آيَاتِهِ خَلْقُ السَّمَاوَاتِ وَالْأَرْضِ وَاخْتِلَافُ أَلْسِنَتِكُمْ وَأَلْوَانِكُمْ ۚ إِنَّ فِي ذَٰلِكَ لَآيَاتٍ لِلْعَالِمِينَ﴿٢٢﴾
A patří k Jeho znamením stvoření nebes a země i rozličnost jazyků vašich i barev – a v tom je věru znamení pro lidstvo veškeré. (Rúm:22)
Posel Božíصلى الله عليه و سلم pravil: „Vězte, že Arab není lepší než ne-Arab a že červený není lepší než černý a ani černý než červený – člověk může být lepší jedině skrze bohabojnost.“4
Následující text obhajuje mírové soužití muslimů s nemuslimy. Tento mír není samozřejmý, ale je výsledkem dlouhodobých a vytrvalých snah o navazování příkladných vzájemných vztahů, jejich udržování a péče o ně. V opačném případě, pokud o soužití nebude pečováno, existující a reálné ideologické rozpory skutečně vyústí v násilný střet s těžko předvídatelnými následky.
Správně vedený mezináboženský dialog musí být jasně definován svým obsahem a je nutno oddělit teologickou debatu o otázkách spásy na onom světě od otázek společenského pluralizmu na světě tomto. Dialog má být počinem, akcí a rozhovorem za účelem porozumění a budování mostů mírové koexistence a spolupráce mezi věřícími různých náboženství, jehož konečným cílem je poznání pravdy, poznání toho, jaké náboženství je jediným pravdivým náboženstvím Božím, které jsou všichni lidé povinni následovat, aby se vyhnuli trestu věčného zatracení.
Na příkladech obecných principů z Koránu, Sunny a záznamů z nejranější islámské historie lze dokázat, že i v klasických interpretacích fikhu, tedy islámské právní vědy, byť byly formulovány před mnoha a mnoha staletími, se nalézají elementy velmi silně zakotvené vůle ke vzájemnému mírovému a nekonfliktnímu soužití, s velmi vysokým stupněm tolerance vůči jinakosti.
Některé tyto obecné principy a precedenty rané historie islámu jsou mnohdy dobře známy a hojně citovány, existuje však i řada dalších, které jsou zcela (a neprávem) opomíjeny.
Je historickým faktem, že sám Posel Boží Muhammedصلى الله عليه و سلم byl ve svém životě kromě náboženského vůdce také obratným mírotvorcem. Ještě před začátkem zjevení urovnal spor okolo přestavby Ka’by. Za doby svého prorockého působení byl v Medíně přijat celým městem primárně jako mírotvorce a jen částí jeho obyvatel také jako prorok a náboženský vůdce. Smlouvou u Hudejbíje následně ukončil vleklou válku mezi muslimskou Medínou a modloslužebnickou Mekkou. A tento velkolepý mírotvorce od Alláha lidstvu zvěstoval šarí’u.
Ibnu l-Kajjím píše:
„Alláh seslal svého Proroka صلى الله عليه و سلم a zjevil mu Svou Knihu proto, aby lidé ustavili spravedlnost. Tato pravda a spravedlnost je pevným základem, na kterém spočívají nebesa a země. Když jsou jasně rozpoznávány indície pravdy, když je rozhodováno podle rozumných argumentů, které jsou vyjasňovány, jak jen je to možné, pak je následován Zákon Boží, Jeho Náboženství, Jeho vůle a Jeho příkaz. A Vznešený Alláh neučinil metody a prostředky spravedlnosti ohraničenými na jediný způsob, zneplatňující tak vše ostatní. A On nejjasněji, nejvýřečněji a nejzřejměji objasňuje Své metody, zahrnuté v Jeho Zákoně, aby lidem zaručil pravdu a spravedlnost a učinil je navzájem rovnými. Jakkoli je tedy objevena pravda a dosaženo spravedlnosti, pak je povinností rozhodnout spravedlivě a podle pravdy, přikazovat takové rozhodnutí a vymáhat ho. Cesty, jak toho dosáhnout, jsou jen příčinami, které nejsou cílem samy o sobě, ale kvůli tomu, co je jejich důsledkem. A toto jsou vznešené cíle šarí’y (arab. مَقَاصِدُ الشَّرِِيعَةِ makásidu š-šarí’a).“5
1Tato filozofie, populární především v západní Evropě a v USA prosazuje existenci jedné jediné univerzální a věčné pravdy, která se objevuje a je reflektována různými světovými náboženstvími. Implikuje, že každé náboženství je svým spůsobem pravdivé a odráží skutečnost přesahující lidské vnímání. Propagátory tohoto myšlení jsou např. Frithjof Schuon v knize The Trancendental Unity of religions, Karen Armstrong, Annemarie Schimmel, Martin Lings a ší’itský myslitel Sejjíd Husejn Nasr.
2Jde o snahu spojit do jednoho nadnáboženství všechny věřící judaismu, křesťanství a islámu.
3Jan XXIII. vydal r. 1963 dokument Nostra aetate, který připouští možnost, že i jedinci, kteří se nenacházejí v lůně katolické církve a nesdílejí její svátosti, mohou dosáhnout spásy, čímž bylo odvrženo dosavadní přesvědčení, že není spásy mimo církev. Dnešní křesťané většinou podmiňují spásu osobním přijetím Ježíše jako Vykupitele. Takové jedince nazývá významný teolog Karl Rahner anonymními křesťany.
4Zaznamenal Ahmed v Musnedu, 5/411, hadís č. 22391.
5Viz I’lámu l-muwekki’ín ‘an Rabbi l-‘álemín, 4/73.