Principy soužití muslimů s jinověrci v Koránu a Sunně, díl 2.

 1. Soužití s jinými je nutnost a vůle Boží.
 
Korán stanovuje směrnice, pro pravou víru, víru lidským bytostem přirozenou, k níž Stvořitel obdařil lidi přirozeným sklonem:
 
فَأَقِمْ وَجْهَكَ لِلدِّينِ حَنِيفًا ۚ فِطْرَتَ اللَّهِ الَّتِي فَطَرَ النَّاسَ عَلَيْهَا ۚ لَا تَبْدِيلَ لِخَلْقِ اللَّهِ ۚ ذَٰلِكَ الدِّينُ الْقَيِّمُ وَلَٰكِنَّ أَكْثَرَ النَّاسِ لَا يَعْلَمُونَ﴿٣٠﴾
Obrať tvář svou k náboženství pravému jako haníf podle sklonu přirozeného lidem, v němž Bůh lidi stvořil. Stvoření Boží pak změnit nelze – a toto je náboženství neměnné, však většina lidí to neví. (Rúm:30)
 
Člověk je zrozen v přirozeném sklonu k víře, nazývaném فِطرَةٌ fitra, která se však, vlivem ostatních lidí, se kterými dospívající jedinec ve společnosti interaguje, a sociálních vazeb, které si vytváří, mění. Člověk podléhá šejtánským našeptáváním. Posel Boží صلى الله عيله و سلم v tomto smyslu pravil: „Každé dítě se rodí v přirozeném sklonu k víře, načež z něj rodiče vychovají žida, křesťana nebo zoroastrovce.“¹
 
Alláh o jedinosti cesty pravdy a mnohosti cest bludu zjevil:
 
وَقُلِ الْحَقُّ مِنْ رَبِّكُمْ ۖ فَمَنْ شَاءَ فَلْيُؤْمِنْ وَمَنْ شَاءَ فَلْيَكْفُرْ ۚ
A rci: „Pravda přichází od Pána vašeho; kdo chce, ať věří, a kdo chce, ať nevěří!“ (Kehf: 29)
وَلَوْ شَاءَ رَبُّكَ لَجَعَلَ النَّاسَ أُمَّةً وَاحِدَةً ۖ وَلَا يَزَالُونَ مُخْتَلِفِينَ﴿١١٨﴾ إِلَّا مَنْ رَحِمَ رَبُّكَ ۚ وَلِذَٰلِكَ خَلَقَهُمْ ۗ وَتَمَّتْ كَلِمَةُ رَبِّكَ لَأَمْلَأَنَّ جَهَنَّمَ مِنَ الْجِنَّةِ وَالنَّاسِ أَجْمَعِينَ﴿١١٩﴾
Kdyby Pán tvůj chtěl, byl by věru učinil lidstvo národem jediným,avšak oni stále jsou ve sporech kromě těch, nad nimiž se Pán tvůj slitoval; a kvůli tomu je stvořil. Nechť tedy splní se slovo Pána tvého: „Já věru peklo džiny i lidmi společně naplním!“ (Húd:118-119)
وَمَا أَكْثَرُ النَّاسِ وَلَوْ حَرَصْتَ بِمُؤْمِنِينَ
Však většina lidí, i kdybys po tom sebevíce toužil, nebude věřit! (Júsuf:103)
Korán explicitně uvádí:
وَإِنْ جَادَلُوكَ فَقُلِ اللَّهُ أَعْلَمُ بِمَا تَعْمَلُونَ﴿٦٨﴾اللَّهُ يَحْكُمُ بَيْنَكُمْ يَوْمَ الْقِيَامَةِ فِيمَا كُنْتُمْ فِيهِ تَخْتَلِفُونَ﴿٦٩﴾
A jestliže se s tebou hádají, rci: „Bůh zná nejlépe, co děláte, a Bůh rozsoudí mezi vámi v den zmrtvýchvstání to, o čem jste se tak hádali.“ (Hadždž: 68-69)

Kdyby byl Bůh chtěl, byl by vás věru učinil národem jediným, avšak neučinil tak proto, aby vás vyzkoušel tím, co vám dal. Předstihujte se vzájemně v konání dobrých skutků! K Bohu se uskuteční návrat vás všech, a On vás poučí o tom, o čem jste byli v rozporu. (Máida:48)

Kdyby byl Pán tvůj chtěl, věru by byli všichni, kdož na zemi jsou, vesměs uvěřili. Chceš snad donutit lidi, aby se stali věřícími, když není duši žádné dáno, aby uvěřila jinak než z dovolení Boha, a když On uvaluje hněv Svůj na ty, kteří rozum nemají? (Júnus:99-100)

Islám zaručuje svobodu praktikování náboženství, zakazuje násilné konverze a donucování jiných k přijetí islámu pod pohrůžkou fyzického či psychického násilí. Žádný plnoletý a svéprávný člověk nesmí být nucen k přijetí islámu, ačkoli islám sám sebe zcela jasně považuje za jediné správné a přijaté náboženství a jediné přesvědčení jdoucí správnou cestou, v naprosté shodě s imperativy rozumu.

Navzdory tomuto nepopiratelnému faktu islám i tak ponechává všem lidem prostor pro svobodné rozhodnutí na vlastní zodpovědnost. Právo na svobodu vyznání, či svobodu náboženství se považuje za jedno z nejdůležitějších práv každého člověka. Víra, potažmo náboženství, je jednou z pěti nejvyšších priorit⁵, které šarí’a chrání a někdy jí dokonce, jakožto nejdůležitější z celé pětice, dává přednost i nad právem na život.

Právě proto je předepsán i boj na cestě Boží, životem, majetkem, jazykem i perem, aby byla svoboda vyznání zaručena a člověk mohl žít poctivým a hrdým životem, v harmonii s vlastním přesvědčením. Toto se vztahuje zejména k islámu, víře, která je trvalá a nevyvratitelná, kterou zjevil Vznešený Alláh a zaručil se, že nebude pokřivena, nebo změněna. To je islám, náboženství, jež je v plném souladu s lidskou přirozeností a podstatou, lidstvu dává ten správný pohled na vesmír, život i člověka.

Nebudiž žádného donucování v náboženství! A již bylo jasně rozlišeno správné vedení od bloudění! Ten, kdo nevěří v Tághúta a věří v Boha, ten uchopil se rukojeti spolehlivé, jež nikdy se neutrhne. A Bůh je slyšící, vševědoucí. (Bekara: 256.) 

Tedy, zákaz donucovat druhého k přijetí islámu je důsledkem příčiny, kterou je jasné rozlišení správného vedení od bludu. 

لَيْسَ عَلَيْكَ هُدَاهُمْ وَلَٰكِنَّ اللَّهَ يَهْدِي مَنْ يَشَاءُ ۗ

Není povinností tvou, abys je vedl, ale Bůh vede toho, koho chce. (Bekara: 272)

أَفَأَنتَ تُكْرِهُ النَّاسَ حَتَّىٰ يَكُونُوا مُؤْمِنِينَ 

Chceš snad donutit lidi, aby se stali věřícími (Júnus:99) 

يَا قَوْمِ أَرَأَيْتُمْ إِن كُنتُ عَلَىٰ بَيِّنَةٍ مِّن رَّبِّي وَآتَانِي رَحْمَةً مِّنْ عِندِهِ فَعُمِّيَتْ عَلَيْكُمْ أَنُلْزِمُكُمُوهَا وَأَنتُمْ لَهَا كَارِهُونَ 

Lide můj, což nechápete? Řídím-li se jasným důkazem od Pána svého, jenž uštědřil mi milosrdenství Své, vůči němuž vy slepí jste, mám snad zapotřebí vám je vnucovat, když k němu odpor cítíte? (Húd:28) 

فَذَكِّرْ إِنَّمَا أَنْتَ مُذَكِّرٌ لَسْتَ عَلَيْهِمْ بِمُصَيْطِرٍ 

Připomínej, vždyť tys pouze ten, jenž připomíná, a nejsi nad nimi ten, jenž zaznamenává, (Ghášíja:21-22)

i. Základem víry podle islámu je v prvé řadě potvrzení a pokora srdce, následně potvrzená slovy jazyka a vnějšími činy pokornosti. Pokud nejsou provázeny tím, co je v srdci, nelze hovořit o přijetí víry. Proto Korán také vybízí k užití rozumu a k vynakládání intelektuálního náporu za účelem poznávání pravdy, abychom dosáhli poznání Jediného Stvořitele v poukazech a tajemstvích stvoření vesmíru, země a života.
 
ii. Nedotknutelnost všech svatyň, včetně svatyň jiných vyznání je jen jedním z mnoha projevů principu svobody vyznání a respektu k svobodné volbě člověka. Nemuslim má svobodu užívat vlastní svatostánky a je zakázáno ničit a znesvěcovat jakékoli objekty, ve kterých probíhají náboženské obřady. Stejně tak je zakázáno zasahovat do práv a náboženského života těch, kteří se v nich shromažďují, a to v době míru i v době války.
 
iii. Šarí’a přikazuje dobré chování vůči nemuslimským rodičům a příbuzným, dobré zacházení s válečnými zajatci, materiální pomoc rodině a sousedům a zachovávání příkladných vztahů k příbuzným, sousedům apod., i kdyby tito nebyli muslimy. Posel Božíصلى الله عيله و سلم navštěvoval Lidi knihy, křesťany i židy, příkladně je hostil, prokazoval vůči nim vstřícné chování a navštěvoval jejich nemocné.