Principy soužití muslimů s jinověrci v Koránu a Sunně, díl 3.

3. Univerzální hodnoty mají přednost před náboženským formalizmem.

Islám neklade úplné rovnítko mezi náboženství a morálku, i když jednoznačně tvrdí, že obojí spolu velmi těsně souvisí. Islám učí, že pokud se věřící octne v situaci, kdy bude nucen volit mezi univerzálními hodnotami dobrého konání (arab. إحسان ihsán) a spravedlnosti (arab. عدل ‘adl) na straně jedné, a mezi specifickými požadavky své víry na straně druhé, ve skutečnosti takové dilema neexistuje. Muslimové každý pátek při každém kázání před společnými modlitbami slyší verš z Knihy Boží:

إِنَّ اللَّهَ يَأْمُرُ بِالْعَدْلِ وَالْإِحْسَانِ وَإِيتَاءِ ذِي الْقُرْبَىٰ وَيَنْهَىٰ عَنِ الْفَحْشَاءِ وَالْمُنْكَرِ وَالْبَغْيِ ۚ يَعِظُكُمْ لَعَلَّكُمْ تَذَكَّرُونَ

Bůh zajisté přikazuje spravedlnost, dobré skutky i štědrost vůči příbuzným a zakazuje necudnost, zavrženíhodné skutky a vzdornost a varuje vás – snad toho pamětliví budete. (Nahl:90)

Encyklopedista a komentátor Koránu z klasické doby muslimského středověku Fachruddín ar-Rází uvádí, že celý Korán je jen komentářem tohoto principu.¹

 

Podle známého podání Posel Boží صلى الله عليه و سلم radil svým emisarům, vyslaným šířit islám mezi nemuslimy: „Boj se prosebné modlitby toho, komu bylo ukřivděno, protože mezi ní a Alláhem není zábrany.“²

 

Islám neuznává a nejpříkřeji odmítá existenci jakýchkoli božstev, kromě Jediného Stvořitele. Zároveň však již Korán samotný explicitně stanovuje, že forma tohoto odmítnutí nesmí vyprovokovat radikálně odmítavou reakci, která by ohrozila mírové soužití s nemuslimy, jež je předpokladem otevřené diskuse a bezproblémového šíření osvěty o jediném Stvořitelem přijatém náboženství:

 

وَلَا تَسُبُّوا الَّذِينَ يَدْعُونَ مِنْ دُونِ اللَّهِ فَيَسُبُّوا اللَّهَ عَدْوًا بِغَيْرِ عِلْمٍ ۗ كَذَٰلِكَ زَيَّنَّا لِكُلِّ أُمَّةٍ عَمَلَهُمْ ثُمَّ إِلَىٰ رَبِّهِمْ مَرْجِعُهُمْ فَيُنَبِّئُهُمْ بِمَا كَانُوا يَعْمَلُونَ﴿١٠٨﴾

Neurážejte ty, které oni vedle Boha vzývají, aby v nenávisti své neuráželi Boha z neznalosti! A takto jsme zkrášlili národu každému činy jeho; leč posléze se navrátí k Pánu svému a On zpraví je o tom, co dělali. (An’ám:108)

 

Poslu Božímuصلى الله عليه و سلم někdo navrhl prosit Alláha proti modloslužebníkům a proklínat je, ale on odpověděl: „Nebyl jsem vyslán, abych započínal proklínání, nýbrž jsem byl seslán pouze jako milost.“³

 

Šarí’atské pravidlo hlásí, že právo člověka má přednost před právem Božím ze samé Jeho vůle (arab. حق العبد مقدم على حق الشرع بأمره hakku l-‘abdi mukaddamun ‘alá hakki š-šar’i bi amrihi). Je tomu tak proto, že Alláh je soběstačný a nepotřebuje, aby lidé naplnili Jeho práva, tak jako to potřebuje ukřivděný člověk.

 

Vznešený Korán je dále zřejmě jediným posvátným textem nějakého tradičního náboženského vyznání, jenž by explicitně a po dobru vzpomínal i svatostánky jiných náboženství:

 

وَلَوْلَا دَفْعُ اللَّهِ النَّاسَ بَعْضَهُمْ بِبَعْضٍ لَهُدِّمَتْ صَوَامِعُ وَبِيَعٌ وَصَلَوَاتٌ وَمَسَاجِدُ يُذْكَرُ فِيهَا اسْمُ اللَّهِ كَثِيرًا ۗ

A kdyby byl Bůh nezahnal jedny lidi druhými, věru by byly bývaly zničeny poustevny, kostely, modlitebny a místa klanění, v nichž hojně je vzpomínáno jména Božího. (Hadždž:40)

 

Neexistuje žádný zákaz vstupu nemuslimů do mešit. Posel Boží صلى الله عليه و سلم dokonce dovolil delegaci křesťanů z Nedžránu pomodlit se ve své mešitě v Medíně a ohradil se proti těm, kteří s tím nesouhlasili.⁴ Toto se stalo 10. roku hidžry. Delegace čítala okolo 60 lidí, kteří pojedli a přespali v Medíně a následujícího dne vstoupili do mešity.⁵

 

Na základě toho mnozí islámští učenci, jako např. Ibnu l-Kajjím al-Džewzíjja dovolují nemuslimům vstup do mešit. Pokud je potřeba a nehrozí, že by se to stalo zvykem, mohou v nich lidé knihy vykonat i modlitbu, za předpokladu, že se budou modlit pouze k Jedinému Bohu.⁶

 

Roku 9. hidžry Prorok صلى الله عليه و سلم ve své mešitě přijal delegaci modloslužebníků z kmene Sekíf z Táifu. Muslimové pro ně v doposud nezastřešené mešitě postavili přístřešek. Táifští zde setrvali a pozorovali muslimy při modlitbě.⁷ Do medínské mešity vstoupil i nemuslimský zajatec Sumáma ibn Usel.⁸ Aš-Šáfi’í říká: „Není nic špatného na tom, když v mešitě pobude modloslužebník, s jedinou výjimkou – Posvátné Mešity v Mekce.“⁹ Mekkánský al-Harám jako jedinou výjimku z tohoto pravidla uvádí i Ibn Kesír.¹⁰

 

Ohledně uplatňování principu náboženské tolerance hovoří mnoho historických dokumentů, zejména administrativního charakteru, či korespondence mezi chalífy a jejich vojevůdci, či mírové dohody uzavírané během islámské historie. Známá je například úmluva Posla Božího صلى الله عليه و سلم s obyvateli Medíny, známá jako tzv. Medínská ústava, či smlouva Omara ibnu l-Chattába, garantující svobodu vyznání křesťanům v Aelia Capitolina (dnešní Jeruzalém).¹¹ Toto také nejlépe dosvědčuje nepopiratelný argument – fyzická existence starodávných křesťanských či židovských míst uctívání napříč islámským světem.

 

Korán je dále nekompromisní vůči nemuslimům, kteří zvolí cestu válečné konfrontace s muslimy:

 

إِنَّمَا يَنْهَاكُمُ اللَّهُ عَنِ الَّذِينَ قَاتَلُوكُمْ فِي الدِّينِ وَأَخْرَجُوكُمْ مِنْ دِيَارِكُمْ وَظَاهَرُوا عَلَىٰ إِخْرَاجِكُمْ أَنْ تَوَلَّوْهُمْ ۚ وَمَنْ يَتَوَلَّهُمْ فَأُولَٰئِكَ هُمُ الظَّالِمُونَ﴿٩﴾

Avšak Bůh vám zakazuje spolčovat se s těmi, kteří proti vám bojovali kvůli náboženství, a ty, kteří vás vyhnali z příbytků vašich, a ty, kteří pomáhali při vašem vyhánění. A ti, kdož se s nimi budou spolčovat, jsou nespravedliví! (Mumtehanna:9)

 

Avšak co se týče nemuslimů, kteří si přejí s muslimy zachovat mír, stanovuje:

 

لَا يَنْهَاكُمُ اللَّهُ عَنِ الَّذِينَ لَمْ يُقَاتِلُوكُمْ فِي الدِّينِ وَلَمْ يُخْرِجُوكُمْ مِنْ دِيَارِكُمْ أَنْ تَبَرُّوهُمْ وَتُقْسِطُوا إِلَيْهِمْ ۚ إِنَّ اللَّهَ يُحِبُّ الْمُقْسِطِينَ﴿٨﴾

Bůh vám přece nezakazuje, abyste byli dobří a spravedliví vůči těm, kdož nebojovali proti vám kvůli náboženství a nevyhnali vás z příbytků vašich, neboť Bůh věru miluje poctivé. (Mumtehanna:8)

 

Toto je základní koránské nařízení hovořící o postavení jinověrců v islámu. Formulace „Alláh vám přece nezakazuje“ je dle az-Zemachšerího z hlediska jazyka pozitivní pobídkou¹², tedy „vždyť vám to nezakazuje, tak to udělejte.“ Významný málikovský právník Šihábuddín al-Karráfí vysvětlil příkaz „být dobrý a spravedlivý“ takto:

 

Al-Kurtubí praví: „Většina učenců je toho názoru, že platnost tohoto verše nebyla nikdy zrušena.“ Dále vysvětluje, že důvodem seslání tohoto verše je návštěva Asminy nevěřící matky v Medíně. Abú Bekr se ještě v době před islámem rozvedl s Katílou, matkou Asmy. Když bylo uzavřeno příměří mezi muslimy v Medíně a Kurejšovci v Mekce, navštívila tato Katíla svou dceru Asmu v Medíně a přinesla jí darem náušnice a další věci, což Asmá´ přijala až poté, co se poradila s Prorokem a byl zjeven tento verš. Toto uvádí od ‘Abdulláha ibn Zubejra a od jeho otce al-Máwerdí a Abú Daúd.¹⁴

 

Ibn Džerír at-Taberí praví:

 

Důkazem, že důvodem boje je nepřátelství vůči islámu a nikoli sama nevíra jako taková, je i fakt, že válečný stav mezi muslimy a nemuslimy, kteří proti nim bojují, není věčnou konstantou a že se může kdykoli obrátit ve stav spojenectví. Alláh praví:

 

عَسَى اللَّهُ أَن يَجْعَلَ بَيْنَكُمْ وَبَيْنَ الَّذِينَ عَادَيْتُممِّنْهُم مَّوَدَّةً ۚ وَاللَّهُ قَدِيرٌ ۚ وَاللَّهُ غَفُورٌ رَّحِيمٌ

Možná že Bůh způsobí, že mezi vámi a těmi, s nimiž jste v nepřátelství, zavládne náklonnost, neboť Bůh je všemohoucí a Bůh je nejvýš odpouštějící a slitovný. (Mumtehanna:7)

Užitý termín مودة mewedda znamená náklonnost, vřelé vztahy, je opakem nepřátelského vztahu. Z veršů, které následují po tomto je jasné, že se vztahuje na nemuslimy.

 

Islám také motivuje své věřící k tomu, aby přijímali velkodušnost ostatních a opláceli ji ještě lépe. Přikazuje, aby se k nemuslimům, kteří s muslimy nebojují, chovalo co nejlépe:

 

وَلَا تُجَادِلُوا أَهْلَ الْكِتَابِ إِلَّا بِالَّتِي هِيَ أَحْسَنُ إِلَّا الَّذِينَ ظَلَمُوا مِنْهُمْ

Nepři se s vlastníky Písma, leda způsobem nejvhodnějším a pouze s těmi z nich, kdož nespravedliví jsou (‘Ankebút:46)

 

Nespravedlivost zde odkazuje na nevíru. Ibnu l-Džewzí vysvětluje:

 

Dobré chování vůči nemuslimům je též přikázáno na základě všeobecného smyslu slov Božích:

 

وَأَحْسِن كَمَا أَحْسَنَ اللَّهُ إِلَيْكَ ۖ وَلَا تَبْغِ الْفَسَادَ فِي الْأَرْضِ ۖ إِنَّ اللَّهَ لَا يُحِبُّ الْمُفْسِدِينَ

a čiň dobré tak, jak Bůh učinil dobré tobě! A neusiluj o pohoršení na zemi, vždyť Bůh nemá rád ty, kdož pohoršení šíří! (Kasas:77)

 

To nás přivádí k důležité otázce morálního nemuslima a nemorálního muslima. Nemorální muslim je hříšník nebo pokrytec, což je jasné a očividné. Existují však i morální nemuslimové, neboť, jak bylo řečeno, každý člověk se rodí s přirozeným sklonem k víře a dobru, z nějž může jistá část přetrvat a být dále rozvíjena. Morální nemuslimové byli přítomni dokonce i za života Božího Poslaصلى الله عليه و سلم.

Klasickým a archetypálním příkladem takového člověka byl strýc Božího Poslaصلى الله عليه و سلم Abú Tálib. Na jednu stranu zemřel jako modloslužebník, což na Proroka صلى الله عليه و سلم těžce dolehlo, avšak celých deset let svého života bránil a chránil muslimy jako nikdo jiný mezi Mekkánci. Dokonce mezi muslimy zemřel, protože ani on neunikl vyhnanství a embargu, které uvalili obyvatelé Mekky na muslimy a jejich spojence mezi nemuslimy. Posel Božíصلى الله عليه و سلم se do poslední chvíle snažil přesvědčit svého strýce, aby přijal islám, leč neuspěl. I přesto, že byl Abú Tálib modloslužebníkem, jeho modloslužebnictví nepůsobilo mezi ním a jeho synovcem, Poslem Božímصلى الله عليه و سلم nepřátelství. Toto ukazuje, že teologický pluralizmus není nutnou podmínkou společenského a veřejného pluralizmu.¹⁷

 

O Abú Tálibovi Alláh zjevil:

 

إِنَّكَ لَا تَهْدِي مَنْ أَحْبَبْتَ وَلَٰكِنَّ اللَّهَ يَهْدِي مَنْ يَشَاءُ

Nemůžeš vést ty, které bys rád vedl, avšak Bůh, ten vede, koho chce. (Kassas:56)

Použito je slovesného tvaru أحببت ahbebte s významem rád bys, nebo máš rád. To implikuje jistou formu náklonnosti, zde způsobenou příbuzenským vztahem.

 

Na konci mekkánského období, poté, co kurejšovští modloslužebníci vyčerpali všechny možnosti perzekuce prvních muslimů, podrobili muslimy a jejich nemuslimské spojence všeobecnému a celospolečenskému embargu. Po delší čas (historikové se neshodují na délce jeho trvání) bylo zakázáno jakkoli obchodovat, ženit se s nimi ani s nimi jakkoli komunikovat. Aby tento výnos nábožensky posvětili, sepsali ho mekkánští vůdcové na papír a připnuli ho dovnitř Ka’by, své tehdy nejdůležitější svatyně. Muslimové byli na základě tohoto dokumentu vyhnáni do holých skal nad Mekkou a procházeli těžkým obdobím strádání. Tomuto nedostatku a útrapám podléhaly zejména děti, staří a slabí, či nemocní lidé. Mezi oběťmi tohoto vyhnanství byla i Prorokova milovaná manželka Chadídža رضي الله عنها i vzpomenutý strýc Abú Tálib. Historie zaznamenává ovšem i to, že čtveřice modloslužebníků – Hišám ibn ‘Amr ibn Rebí’a, Zuhejr ibn Abí Umejja, al-Mut’im ibn ‘Adí a Abu l-Bachtarí ibn Hišám, toto vyhnání muslimů a jejich spojenců označili jako hanebné a snažili se embargo ukončit. Jejich snaha zapůsobila na veřejné mínění Mekkánců a ke zrušení embarga nakonec skutečně došlo.¹⁸

 

Když byl Posel Boží صلى الله عليه و سلم z Taífu místními modloslužebníky vyhnán sprškou kamenů a nenávistným davem, dva z místních modloslužebníků, ‘Utba ibn Rebí’a a Šejba ibn Rebí’a, prokázali dostatek lidskosti a poslali k Prorokoviصلى الله عليه و سلم svého křesťanského sluhu ‘Addáse, aby jej pohostil střapcem hroznů, zatímco Prorokصلى الله عليه و سلم odpočíval v bezpečném úkrytu za hranicemi města.¹⁹

 

Je také všeobecně známo, že prvním místem, kam emigrovali utlačovaní muslimové z Mekky se stala Habeš, které vládl spravedlivý křesťanský vládce. Když po několika letech do Medíny přicestovala delegace habešských křesťanů, Posel Boží صلى الله عليه و سلم jim chtěl oplatit jejich dobré chování vůči jeho druhům. Podle Abú Katády رضي الله عنه je osobně přijal ve své mešitě a osobně jim přinesl jídlo. Řekl: „Byli velkodušní vůči našim společníkům, proto jim chci já osobně prokázat velkodušnost.“²⁰

 

Během hidžry Posel Boží صلى الله عليه و سلم využil průvodcovských služeb beduínského stopaře ‘Abdulláha ibn Urejkita z kmene Benú ad-Dáil, který byl toho času ještě modloslužebníkem. Prorok صلى الله عليه و سلم a Abú Bekrرضي الله عنه mu plně důvěřovali, svěřili mu své životy i svůj majetek a on je za tři dny dovedl k jeskyni Sewr. Přivedl jim také dva jízdní velbloudy a předal je dalšímu průvodci, ‘Ámiru ibn Fuchajrovi a jeho pobočníkovi, kteří je odvedli oklikou blíže k pobřeží z Mekky pryč.²¹

 

Al-Mut’im ibn ‘Ádí, spravedlivý Mekkánec, který kritizoval embargo na muslimy, zasáhl do historie muslimsko-nemuslimských vztahů ještě jednou. Když Posel Boží صلى الله عليه و سلم neúspěšně opouštěl Taíf, vůdcové Mekky mu odepřeli záruku bezpečného návratu do města. Nechtěli ho v Mekce už nikdy více vidět. Podle staroarabského zvyku však mohl záruku bezpečí nabídnout kdokoli z obyvatel Mekky. Muslimy ovšem modloslužebníci odmítali uznávat za plnoprávné Mekkánce a proto by záruka bezpečí od některého z nich nebyla platná. Nutnou záruku bezpečí Prorokoviصلى الله عليه و سلم nabídl právě Mut’im.²² Prorokصلى الله عليه و سلم mu to nikdy nezapoměl. O několik let později, po neočekávaném vítězství u Bedru, kde bylo následkem bitvy zajato sedmdesát modloslužebníků z mekkánského vojska, rozmýšleje, zda je má popravit, jak radil Omar, nebo propustit za výkupné, jak radil Abú Bekr, nakonec pronesl: „Kdyby byl Mut’im ibn ‘Adí naživu a přimluvil by se za ně, všechny bych mu je vydal.“²³ Osobně pak přikázal neublížit Abu l-Bachtarímu ibn Hišámovi, protože Prorokaصلى الله عليه و سلم v Mekce chránil a zasazoval se o zrušení embarga na muslimy.²⁴

 

Po osvojení Mekky Posel Boží صلى الله عليه و سلم souhlasil s pomocí některých mekkánských modloslužebníků při vojenském tažení proti kmeni Hewázin, i když tito byli také modloslužebníky, víry stejné, jako pohané z Mekky.²⁵

 

Během poslední pouti, tzv. pouti na rozloučenou, onemocněl Sa’d ibn Abí Wakkásرضي الله عنه a Prorok صلى الله عليه و سلم jej svěřil do péče křesťanskému lékaři al-Hárisu ibn Kildovi z Táifu.²⁶