Principy soužití muslimů s jinověrci v Koránu a Sunně, díl 4.

4. Respektování práv jiného člověka nezávisí na víře ve správnost jeho názorů.

Když někomu přiřkneme právo na humánní zacházení, neznamená to, že souhlasíme se vším, čemu tento jedinec věří a co hlásá. Lidský jedinec má nárok na respekt jako lidský jedinec i tehdy, když bezpečně víme, že se mýlí. Etické chování a dodržování závazků vůči druhým je imperativem a právě tím, že je tento imperativ uposlechnut i v okamžiku, kdy druhá strana své dohody nerespektuje, se stává toto chování mravným.

Vznešený Alláh pravil:

وَأَوْفُوا بِعَهْدِ اللَّهِ إِذَا عَاهَدتُّمْ وَلَا تَنقُضُوا الْأَيْمَانَ بَعْدَ تَوْكِيدِهَا وَقَدْ جَعَلْتُمُ اللَّهَ عَلَيْكُمْ كَفِيلًا ۚ إِنَّ اللَّهَ يَعْلَمُ مَا تَفْعَلُونَ

Dodržujte věrně úmluvu Boží, když jste ji jednou uzavřeli, a nenarušujte přísahy, když jste je potvrdili a Boha si jako jejich ručitele vzali – vždyť Bůh dobře ví, co děláte. (Nehl:91)

Žid Zejd ibn Sa’na přišel za Prorokemصلى الله عليه و سلم a žádal drzým způsobem vrácení svého dluhu. Obořil se na Prorokaصلى الله عليه و سلم mimo jiné i slovy: „Ty a tvůj klan Benú ‘Abdulmuttelib nikdy nevracíte dluh včas.“ Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه, který scéně přihlížel, vyvalil oči hněvem a na žida křikl: „Nepříteli Boží! Co se to opovažuješ říci Božímu Prorokovi? Přísahám při Tom, Který ho s pravdou poslal, pokud bych se nebál, že mi to on bude vyčítat, setnul bych ti mečem hlavu!“ Prorokصلى الله عليه و سلم se podíval na Omara, který stichl, usmál se a pravil: „Omare, toto jsme od tebe nechtěli slyšet. Měl jsi mi připomenout, abych dluh vrátil včas. A jemu, aby žádal vrácení dluhu uctivěji. Nyní s ním běž ke mně, vrať mu jeho peníze a přidej mu dvacet měřic datlí navíc.“ Toto férové jednání na Zejda zapůsobilo a proto se rozhodl přímo namístě přijmout islám.¹

Nepřátelští medínští židé se vysmívali islámskému pozdravu a volali na Prorokaصلى الله عليه و سلم slovy

as-sámu ‘alejke – tj. zhouba na tebe. ‘Áiša رضي الله عنها jim jejich posměšek vrátila slovy: „I na vás, prokletí a zhouba.“ Posel Božíصلى الله عليه و سلم naopak odpověděl jen stručným a mnohoznačným „i na vás.“ ‘Áišu umravnil slovy: „Zadrž, ‘Áišo, Alláh miluje jemnost ve všech ohledech.“ ‘Áiša opáčila: „Copak jsi neslyšel, co říkali?“ „Ale ano, slyšel,“ odpověděl Prorokصلى الله عليه و سلم. „A odpověděl jsem, i na vás.“²

Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil: „Muslimové plní podmínky dohod.“³ Toto se týká i nepřátel. Svým věrným Prorokصلى الله عليه و سلم ve vztahu k jejich nepřátelům poručil: „Dodržujte dohody, které jste uzavřeli s modloslužebníky a spoléháme se na Alláha, že nám proti nim pomůže.“⁴

Předtím, než Posel Boží صلى الله عليه و سلم vykonal hidžru, nařídil svému bratranci ‘Alímu ibn Abí Tálib رضي الله عنه, aby za něj vrátil všechny věci, co mu obyvatelé Mekky svěřili. Většina z těchto Mekkánců byli modloslužebníci a někteří z nich dokonce posléze bojovali proti islámu.⁵ Posel Boží صلى الله عليه و سلم sám o sobě řekl: „Já neporuším žádné úmluvy, ani nevezmu vyslance a delegace jako rukojmí.“⁶

Ohledně dohod, smluv a úmluv, které lidé uzavřeli před přijetím islámu, Prorokصلى الله عليه و سلم pravil: „Vykonejte své povinnosti, ke kterým jste se zapřísáhli v době nevědomosti, protože islám tyto povinnosti, ke kterým jste se zavázali, jen pozdvihuje na větší stupeň.“⁷

Svatá písma židů a křesťanů obsahují informace jak falešné, tak i pravdivé, z poselství jejich proroků, stejně jako i ty, jejichž pravdivost nelze ani dokázat, ani vyvrátit. Není zcela vyloučeno, že i svaté texty, ctěné věřícími ostatních náboženství mohou obsahovat pravdivé informace, s přihlédnutím k faktu, že hadísy vzpomínají nejméně 124 000 různých proroků, které Alláh k lidstvu vyslal. Proto je pochopitelná i koránská výzva k dobrému chování vůči nemuslimům, obzvláště k židům a křesťanům, apel na vzájemné pomoci a společném prosazování těch hodnot, které všichni sdílejí.

Legitimita druhého v rámci muslimské společnosti jako takové je dána podstatou idžtihádu,⁸ který bývá Alláhem vždy odměněn kvůli snaze a námaze, která se s ním pojí. Odměna tedy nezávisí na jeho správnosti nebo nesprávnosti. Proto pluralizmus v rámci muslimské komunity nepramení z na agnosticizmu nebo relativizmu a nezávisí na něm.⁹

Toto se zakládá na vícero důvodech:

Lidský rozum je omezený a není možno, aby se lidé shodli na všech otázkách, ve kterých mezi nimi panuje neshoda.
Koránské poselství je jasné, ale společenské prostředí a nedostatek informací mohou způsobit, že ne vše bude lidmi také dobře pochopeno, ač by úmysly byly nejčistší.
Posel Božíصلى الله عليه و سلم je posledním v řetězci předešlých poslů a proroků, přinášejících Boží milost a vedení. Islám je vírou kontinuity tohoto poselství. Alláh praví:

آمَنَ الرَّسُولُ بِمَا أُنْزِلَ إِلَيْهِ مِنْ رَبِّهِ وَالْمُؤْمِنُونَ ۚ كُلٌّ آمَنَ بِاللَّهِ وَمَلَائِكَتِهِ وَكُتُبِهِ وَرُسُلِهِ لَا نُفَرِّقُ بَيْنَ أَحَدٍ مِنْ رُسُلِهِ ۚ وَقَالُوا سَمِعْنَا وَأَطَعْنَا ۖ غُفْرَانَكَ رَبَّنَا وَإِلَيْكَ الْمَصِيرُ﴿٢٨٥﴾

Uvěřil posel v to, co od Pána jeho mu bylo sesláno, a uvěřili všichni věřící v Boha, anděly Jeho i Písma Jeho i posly Jeho – a My neděláme rozdíl mezi posly Jeho – a řekli: „Slyšeli jsme a uposlechli jsme; o odpuštění Tvé prosíme, Pane náš, a u Tebe je konečný cíl náš!“ (Bekara: 285)

Praktickým dopadem této kontinuality jsou četné příkazy a zákazy v islámu, mající paralelu např. v judaizmu, jako příkaz obřízky, zákaz konzumace vepřového, rituální porážka zvířat na maso a mnohé další.

Klasická islámská literární tradice také překypuje, podle mnoha moderních kritiků až přespříliš, příběhy majícími svůj původ v křesťanských či židovských zdrojích. Samotné využívání těchto zdrojů se duchu islámu nepříčí, jak dokládají četné hadísy.

Mnohé další zvyklosti následovníků jiných náboženství islám zmírnil, nebo úplně odstraňoval, jako např. zabíjení novorozených dcer v Arábii a severní Africe, nebo rituální upalování vdov v jižní Asii.¹⁰

5. Zákaz uplatňování principu kolektivní viny.

Korán jasně ukazuje, že nejsou všichni nemuslimové stejní. Mezi nimi se dají nalézt i dobří lidé a jejich činy nepřijdou vniveč, stejně jako zlovolní nepřátelé pravdy, kteří jsou nejostřeji odsuzováni.

O morálce nemuslimů z lidí knihy hovoří verš:

وَمِنْ أَهْلِ الْكِتَابِ مَنْ إِنْ تَأْمَنْهُ بِقِنْطَارٍ يُؤَدِّهِ إِلَيْكَ وَمِنْهُمْ مَنْ إِنْ تَأْمَنْهُ بِدِينَارٍ لَا يُؤَدِّهِ إِلَيْكَ إِلَّا مَا دُمْتَ عَلَيْهِ قَائِمًا ۗ ذَٰلِكَ بِأَنَّهُمْ قَالُوا لَيْسَ عَلَيْنَا فِي الْأُمِّيِّينَ سَبِيلٌ وَيَقُولُونَ عَلَى اللَّهِ الْكَذِبَ وَهُمْ يَعْلَمُونَ

Mezi vlastníky Písma jsou někteří, kterým svěříš-li qintár, vrátí ti jej, ale jsou mezi nimi i takoví, kterým svěříš dinár, a oni ti jej nevrátí, leč budeš-li nad nimi neustále stát. A to proto, že říkají: "Nemáme žádné závazky vůči lidem nevědomým." Tím pronášejí vědomě o Bohu lež. (Álu ‘Imrán:75)

Vznešený Korán, pokud hovoří o nevěřících, odsuzuje jejich nevíru, ale přikazuje spravedlivost vůči nim.

Na příkladu lidí knihy pak dále ukazuje, že mezi nimi lze najít, jakkoli malou, ale stále nezanedbatelnou část upřímných, dobrých, morálních a příkladných lidí, kteří ve svém srdci hájí náklonnost vůči pravdě, jako je případ židů vzpomínaných následujícími verši:

لَيْسُوا سَوَاءً ۗ مِنْ أَهْلِ الْكِتَابِ أُمَّةٌ قَائِمَةٌ يَتْلُونَ آيَاتِ اللَّهِ آنَاءَ اللَّيْلِ وَهُمْ يَسْجُدُونَ﴿١١٣﴾يُؤْمِنُونَ بِاللَّهِ وَالْيَوْمِ الْآخِرِ وَيَأْمُرُونَ بِالْمَعْرُوفِ وَيَنْهَوْنَ عَنِ الْمُنْكَرِ وَيُسَارِعُونَ فِي الْخَيْرَاتِ وَأُولَٰئِكَ مِنَ الصَّالِحِينَ﴿١١٤﴾وَمَا يَفْعَلُوا مِنْ خَيْرٍ فَلَنْ يُكْفَرُوهُ ۗ وَاللَّهُ عَلِيمٌ بِالْمُتَّقِينَ﴿١١٥﴾

Nejsou všichni stejní mezi vlastníky Písma; je mezi nimi obec přímá, jejíž členové přednášejí za noci verše Boží a na tváře své padají a věří v Boha a v den soudný, přikazují vhodné a zakazují zavrženíhodné a soutěží v konání dobrých skutků; a to jsou praví zbožní. Cokoliv dobrého učiní, nebude jim upřeno a Bůh dobře zná bohabojné. (Álu ‘Imrán:113-115)

وَإِنَّ مِنْ أَهْلِ الْكِتَابِ لَمَنْ يُؤْمِنُ بِاللَّهِ وَمَا أُنْزِلَ إِلَيْكُمْ وَمَا أُنْزِلَ إِلَيْهِمْ خَاشِعِينَ لِلَّهِ لَا يَشْتَرُونَ بِآيَاتِ اللَّهِ ثَمَنًا قَلِيلًا ۗ أُولَٰئِكَ لَهُمْ أَجْرُهُمْ عِنْدَ رَبِّهِمْ ۗ إِنَّ اللَّهَ سَرِيعُ الْحِسَابِ﴿١٩٩﴾

A jsou mezi vlastníky Písma někteří, kteří věří v Boha i v to, co seslal vám, i v to, co seslal jim; pokorní před Bohem nekupují za znamení Boží věci ceny nepatrné. Ti dostanou odměnu svou u Pána svého a Bůh věru je rychlý v účtování. (Álu ‘Imrán:199)

الَّذِينَ آتَيْنَاهُمُ الْكِتَابَ مِنْ قَبْلِهِ هُمْ بِهِ يُؤْمِنُونَ﴿٥٢﴾وَإِذَا يُتْلَىٰ عَلَيْهِمْ قَالُوا آمَنَّا بِهِ إِنَّهُ الْحَقُّ مِنْ رَبِّنَا إِنَّا كُنَّا مِنْ قَبْلِهِ مُسْلِمِينَ﴿٥٣﴾أُولَٰئِكَ يُؤْتَوْنَ أَجْرَهُمْ مَرَّتَيْنِ بِمَا صَبَرُوا وَيَدْرَءُونَ بِالْحَسَنَةِ السَّيِّئَةَ وَمِمَّا رَزَقْنَاهُمْ يُنْفِقُونَ﴿٥٤﴾

Ti, kterým jsme již předtím dali Písmo, věří v ně, a když je jim přednášeno, hovoří: „Uvěřili jsme v ně, neboť je to pravda od Pána našeho pocházející. A věru jsme byli již předtím odevzdáni do vůle Páně.“ Těmto dostane se odměny dvojnásobné za to, že trpěliví byli a zlé dobrým opláceli a rozdávali z toho, co jsme jim uštědřili. (Kasas:52-54)

O židech je řečeno:

وَمِنْ قَوْمِ مُوسَىٰ أُمَّةٌ يَهْدُونَ بِالْحَقِّ وَبِهِ يَعْدِلُونَ﴿١٥٩﴾

A mezi lidem Mojžíšovým jest obec, jež pravdou se řídí a podle ní spravedlivě jedná. (A’ráf:159)

فَآمَنَتْ طَائِفَةٌ مِنْ بَنِي إِسْرَائِيلَ وَكَفَرَتْ طَائِفَةٌ ۖ فَأَيَّدْنَا الَّذِينَ آمَنُوا عَلَىٰ عَدُوِّهِمْ فَأَصْبَحُوا ظَاهِرِينَ﴿١٤﴾

A uvěřila část dítek Izraele, zatímco druhá část neuvěřila. A podpořili jsme ty, kdož uvěřili, proti nepřátelům jejich a stali se vítěznými. (Saff:14)

Na jiném místě je řečeno o křesťanech:

وَلَتَجِدَنَّ أَقْرَبَهُمْ مَوَدَّةً لِلَّذِينَ آمَنُوا الَّذِينَ قَالُوا إِنَّا نَصَارَىٰ ۚ ذَٰلِكَ بِأَنَّ مِنْهُمْ قِسِّيسِينَ وَرُهْبَانًا وَأَنَّهُمْ لَا يَسْتَكْبِرُونَ﴿٨٢﴾

… zjistíš, že lidé, kteří jsou největšími přáteli věřících, jsou ti, kdož říkají: „Jsme křesťané!“A je to proto, že jsou mezi nimi kněží a mniši a že nejsou pýchou naplněni. (Máida:82)

Apoštolové, tedy následovníci Ježíše/’Ísá, mír s ním, jsou dokonce muslimům dáváni za vzor:

يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا كُونُوا أَنْصَارَ اللَّهِ كَمَا قَالَ عِيسَى ابْنُ مَرْيَمَ لِلْحَوَارِيِّينَ مَنْ أَنْصَارِي إِلَى اللَّهِ ۖ قَالَ الْحَوَارِيُّونَ نَحْنُ أَنْصَارُ اللَّهِ ۖ

Vy, kteří věříte! Buďte pomocníky Božími, tak jak to řekl Ježíš, syn Mariin, apoštolům: „Kdož budou pomocníky mými na cestě Boží?“ I odvětili apoštolové: „My budeme pomocníky Božími.“ (Saff:14)

O vztahu těchto příslušníků náboženství Knihy k Pravdě hovoří verš:

وَإِذَا سَمِعُوا مَا أُنْزِلَ إِلَى الرَّسُولِ تَرَىٰ أَعْيُنَهُمْ تَفِيضُ مِنَ الدَّمْعِ مِمَّا عَرَفُوا مِنَ الْحَقِّ ۖ يَقُولُونَ رَبَّنَا آمَنَّا فَاكْتُبْنَا مَعَ الشَّاهِدِينَ﴿٨٣﴾

A když slyší to, co bylo poslu sesláno, spatříš jejich oči se plnit slzami z poznání pravdy a říkat: „Pane náš, uvěřili jsme, zapiš nás mezi ty, kdož to dosvědčují! (Máida:83)

O oněch dobrých lidech, kteří zemřeli před posledním zjevením, před vystoupením Proroka Muhammedaصلى الله عليه و سلم, jsouce zcela oddáni náboženskému zákonu, aktuálnímu v jejich době, bez inovací a změn, v podobě, jak přišla od jejich proroků, mír s nimi všemi, je řečeno:

إِنَّ الَّذِينَ آمَنُوا وَالَّذِينَ هَادُوا وَالصَّابِئُونَ وَالنَّصَارَىٰ مَنْ آمَنَ بِاللَّهِ وَالْيَوْمِ الْآخِرِ وَعَمِلَ صَالِحًا فَلَا خَوْفٌ عَلَيْهِمْ وَلَا هُمْ يَحْزَنُونَ﴿٦٩﴾

Věru ti, kdož uvěřili, a ti, kdož vyznávají židovství, a sabejci a křesťané – vůbec ti, kdož uvěřili v Boha a v den poslední a dobré skutky konali, ti nemusí mít strach a nebudou zarmouceni. (Máida:69)

Jeden z největších učenců moderní doby, šejch Ibn Usejmín, tak na základě dlouholetého podrobného studia Koránu uzavřel: „Není dovoleno odsoudit všechny, hovoříme-li o jednom národě.“¹¹

I přes výlučnost, kterou koránské zjevení přikládá svým následovníkům, zůstává i zde jediným textem světových náboženství, které explicitně jmenuje také dobré vlastnosti příslušníků jiných vyznání.

Podobného charakteru je i Sunna, která překypuje příklady jak dobrého, ale stejně tak i zlého chování a přístupů u následovníků předešlých poselstev.

Islámští učenci jsou toho názoru, že neznalost může v některých jasně daných mezních situacích zabránit trestu za nevíru na onom světě.¹²

Tato známá věroučná debata se týká především posmrtného osudu těch, ke kterým z různých důvodů nepřišlo zjevení ve své jasné formě (tzv. أَهلُ الفَطرَةِ ahlu l-fetra, lidé mezidobí¹³), nebo dětí nemuslimů, či osudu lidí slabomyslných a nesvéprávných. Podle nejautoritativnějšího názoru, budou tito lidé postaveni před zkoušku na onom světě a pokud prokáží pokornost vůči Stvořiteli, vejdou do Ráje. Al-Aswed ibn Sarí’a رضي الله عنه vypráví, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم praví: „Čtveřice vznese vůči Alláhu v Den Soudu námitku – hluchý, který nikdy nic neslyšel, slabomyslný člověk, senilní stařec a člověk, který zemřel v době mezi dvěma proroky. Hluchý řekne: „Ó Pane, islám sice přišel, ale já jsem nic neslyšel.“ Slabomyslný řekne: „Ó Pane, islám sice přišel, ale děti mne hnaly pryč a házeli po mě kameny.“ Senilní stařec řekne: „Ó Pane, islám sice přišel, ale já už jsem ničemu nerozuměl.“ A člověk, který zemřel v době mezi dvěma proroky řekne: „Ó Pane, prorok ke mně nikdy nepřišel.“ On, Vznešený, od nich přijme jejich přísliby pokornosti a poté jim bude přikázáno vstoupit do ohně. Při Tom, v Jehož Ruce je duše Muhammedova, pokud do něj vejdou, bude pro ně chladným a bezpečným.” Podle jiného podání Prorokصلى الله عليه و سلم řekl: „Kdokoli do něj vejde, tomu bude chladným a bezpečným a kdokoli do něj vejít odmítne, bude do něj odvlečen.“¹⁴

Podle regulí šarí’y člověk nezodpovídá za to, co učinil pod nátlakem¹⁵ nebo tehdy, když není při smyslech. Ve většině případů platí totéž i pro neznalost.¹⁶ Neúmyslná neznalost a nátlak jsou tedy polehčujícími okolnostmi.

1Uvádí Ibn Kesír v al-Bidájetu we n-nihája, 2/310.

2Muttefekun ‘alejhi. Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, 7/80; Muslim v Sahíhu, 1/1706.

3Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 1272; Abú Daúd v Sunenu, hadís č. 3120.

4Zaznamenal Ahmed v Musnedu, hadís č. 22283.

5Viz SHAFIQ, Muhammad. ABU NIMER, Mohammed. 2007. op. ctt., str. 54.

6Zaznamenal Abú Daúd v Sunenu, hadís č. 2377; Ahmed v Musnedu, hadís č. 22737.

7Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 1511; Ahmed v Musnedu, hadís č. 6638.

8Maximální snaha k tomu kvalifikované autority o vydedukování šarí’atského stanoviska vůči nově nastalé otázce, kterou primární textuální zdroje šarí’y neřeší. Z podstaty věci vyplývá, že idžtihád může být jak správný, tak i chybný, neboť je druhem a produktem činnosti člověka.

9Více viz ALIBAŠIĆ, Ahmet. 1999. The Right of Political Opposition in Islamic History and Legal Theory: An Exploration of an Ambivalent Heritage. in Journal of ISTAC, 1(1999)/4, str. 231-295.

10HAMIDULLAH, Muhammad. 1980. Tolerance in Prophet’s Deeds at Madina. in Islam, Philosophy and Science: Four Public Lectures organized by UNESCO, June 1980. Paris: The UNESCO Press, 1981.

11Ahkámu l-Kur´án, 1/241.

12Více viz HALÍMA, ‘Abdulmun’im Mustafá. 1993. Al-‘uzru bi l-džehli we kijámu l-hudždža. ‘Ammán.

13Lze číst také s kesrou, jako ahlu l-fitra, tj. lidé přirozenosti.

14Hadís zaznamenali Ahmed v Musnedu a Ibn Hibbán v Sahíhu. Al-Albání jej oceňuje jako sahíh v Sahíhu l-džámi’, hadís č. 881.

15Kromě zločinů vraždy a znásilnění, kde je však nátlak polehčující okolností zamezující aplikaci nejvyššího stanoveného hadd trestu, v tomto případě smrti.

16Neznalost neomlouvá v otázce الشرك اﻷكبر aš-širku l-akbar velkého modloslužebnictví, tedy záměrného připodobnění Boha ke stvořenému, zbožštění stvořeného, popření existence Stvořitele, nebo Jeho základních atributů.