OTÁZKA: Nejsem výhradně jen proti islámu. Jsem a budu zapálený odpůrce každého a jakéhokoli náboženství a přesvědčený ateista. Což nebyla a nejsou všechna náboženství jen zdrojem zla po celém světě? Co kdy která víra přinesla lidstvu dobrého? Vidím jen samé neštěstí, války, ničení a nenávist. Navzájem znepřátelené bandy fanoušků bezpočtů vymyšlených dětinských neviditelných kamarádů, zpupné nároky zastánců navzájem si odporujících nesmyslů, že jen oni jsou ti jediní následovníci té jediné pravdy …
ODPOVĚĎ:
Ze všeho nejdřív je nutno si uvědomit, že kdokoli něco tvrdí, musí pro své tvrzení předložit důkazy. Toto je pravidlo jinak platné i v sekulárním zákonodárství a zná ho i zákon islámu pod formulací známého šarí’atského pravidla ve znění: Břemeno důkazu spočívá na žalující straně (arab.البينة على المدعي al-bejjinetu ‘ale l-mudde’í). A kde je pro toto tvrzení Váš důkaz?
Pokud bychom se po důkazech pídili opravdu svědomitě, nemohli bychom si ve skutečnosti nevšimnout, že vyznívají docela v neprospěch tohoto tvrzení.
Od počátků jeho šíření v druhé polovině 19. století až dodnes nacionalizmus, imperiální a koloniální rasismus, fašismus, různé mutace marxismu a dnešní myšlenkové směry pohánějící bezbřehý konzum, tedy právě ty ideologie, které vyvěrají z hnízda ateismu, byly důvodem toho nejhoršího zabíjení, takového, které v lidských dějinách nemá obdoby. Výše jmenované ideologie a mnohé další od nich odvozené stojí motivem v pozadí obou světových válek i moderních masakrů a genocid o stech milionů obětí.
Pokud byste namítali, že tyto životy přece nebyly zmařeny přímo ateizmem či sekularizmem jako takovým, potom bychom Vám mohli odpovědět, že uvažujete chybně. Právě ony ideologie i ony masakry jsou produktem téže materialistické tendence posuzovat člověka jen jako obrovskou hromadu atomů. Právě proto jsme jako lidstvo zažili tato zvěrstva. I sám Darwin nebyl daleko od myšlenek, že „rasy vyšší“ jsou dějinami předurčeny k tomu, aby ty „nižší a méněcenné“ smazaly ze zemského povrchu a že se jedná o naprosto normální projev přírodního výběru a evoluce. Jeho následovníci typu Hitlera, Stalina a Mao Ce-tunga se zaštiťovali právě těmito hesly. Dá se to doložit na stovkách případů. Nutným následkem neexistence náboženského rozměru v mysli jednoho národa je popření jakékoli nadmateriální hodnoty každé jedné lidské bytosti a vymizení kolektivní zodpovědnosti pramenící z obavy, že se jednou, na onom světě, budeme muset Všemohoucímu zodpovídat za své (zlo)činy.
Popřeme-li Vševidoucího Boha, pak ta obrovská hromada atomů, kterou nazýváme člověkem, ztrácí bez spirituálního rozměru bytí jakýkoli svůj účel a hodnotu mimo toho, co lze empiricky změřit a dokázat. Popřeme-li Soudný den, zmizí s ním i etika, pocit zodpovědnosti za naše jednání a všelidská touha po absolutní spravedlnosti. Chybí-li rozměr absolutní spravedlnosti, potom se veškeré soudy o dobrotě či špatnosti některé věci či nějakého jednání nutně stávají naprosto subjektivními. Protože dobro a zlo jsou nadmateriální eticko-filozofické kategorie, které mají svůj původ v náboženském světonázoru a bez duchovního přesahu přicházejí o svůj smysl.
Pokud se navíc skutečně objektivně zadíváme na skutečné důvody masových vraždění v minulosti, spatříme, že jejich důvodem vlastně nikdy nebylo přímo samo náboženství, ale vždy jím bylo jeho zneužití pro uctívání sebe, svého chtíče a své vlastní hegemonie namísto Jediného Boha. Tedy věc, kterou konkrétně právě islám nejpříkřeji odmítá a odsuzuje jako jednu z forem modlářství a přidružování (arab. الشرك aš-širk) k Jedinému Pravému Bohu. Strůjcové vyhlazování jiných ve jménu imperiálních expanzí římských i těch dalších po nich se neřídili tím, co je dobrem v očích Božích, ale tím, co je dobrem v očích jejich vlastní hegemonie, zosobněné v postavách jejich vládců. A co je to jiného, než zbožštění vládnoucích smrtelníků a jejich uctívání namísto Jediného Pravého Boha?
Vznešený Alláh o tom v Koránu říká:
أَفَرَأَيْتَ مَنِ اتَّخَذَ إِلَٰهَهُ هَوَاهُ وَأَضَلَّهُ اللَّهُ عَلَىٰ عِلْمٍ وَخَتَمَ عَلَىٰ سَمْعِهِ وَقَلْبِهِ وَجَعَلَ عَلَىٰ بَصَرِهِ غِشَاوَةً فَمَن يَهْدِيهِ مِن بَعْدِ اللَّهِ ۚ أَفَلَا تَذَكَّرُونَ
„Co soudíš o tom, jenž učinil si božstvem svým svou vášeň a jemuž Bůh dal vědomě zbloudit a zapečetil sluch i srdce jeho a zastřel zrak jeho rouškou? Kdo povede jej kromě Boha správnou cestou? Což se nevzpamatují?“ (Džásija: 23)
Dokonce i kdybychom čistě pro argument připustili, že náboženství může hypoteticky být přímým důvodem, proč jeden člověk jen tak zbaví jiného člověka života, což byla realita třeba u dávných starověkých náboženství vyznávajících lidské oběti, ať už u Germánů a Keltů, nebo polyteistických civilizací Předního Východu (jako Asyřanů či Féničanů) či mezoamerických a andských kultur – potom kdo tvrdí, že zrovna tato náboženství jsou těmi nejtypičtějšími představiteli množiny všech náboženství, anebo že jsou těmi teologicky nejsprávnějšími? Protože náboženství jsou rozmanitá a špatnými se stávají teprve až poté, co se k Bohu přidá v jejich záměrné tvorbě a manipulaci s nimi sám člověk.
Pravá přirozenost lidského rodu tkví odpradávna v tom, že Homo sapiens je ze své podstaty hluboce náboženskou bytostí prodchnutou duchovnem. Z této své přirozenosti se lidstvo nemůže jen tak vysvléci a nemá kam před ní utéci. Již malé děti se rodí se sklonem ke spiritualitě a víře ve věci, které nás přesahují. Lze dokonce říci, že se v obecném smyslu slova rodíme jako věřící, jak mezi mnoha jinými přiblížil svými experimenty i psycholog náboženství Justin L. Barrett.1 Ten zjistil, že děti vychovávané v běžných současných podmínkách mají např. přirozenou tendenci věřit v neviditelné bytosti jako Boha, anděly nebo džiny.2 Dokonce aniž by je k tomu kdokoli musel pracně instruovat. Do té míry, že asi do čtyř let nevnímají rozdíly ve schopnostech Boha, jemuž instinktivně přisuzují všemohoucnost, a lidí (např. svých rodičů). Teprve až po osmém roce si všímají omezenosti slabého člověka oproti všemohoucímu Bohu.3 Skutečnost, že i náboženská víra, jak se zdá, vyvěrá z přirozeného procesu vyzrávání dětského mozku, ovšem nesvědčí pro její popření coby odintepretovatelného kognitivního zkreslení, ale ba právě naopak pro její potvrzení.4 Uvážíme-li i tato fakta, potom jakýkoli náš další morální odsudek lidské náboženskosti odsuzuje spolu s ní i jednu neoddělitelnou součást lidské psychiky přítomnou už při našem narození. Odsoudíme tedy i přesto každého jednoho člověka jako v jádru špatného právě proto, že je inherentně náboženský? Tedy i včetně toho tříletého batolete, které v Barrettových experimentech projevuje tyto náznaky výše popisované instinktivní religiozity?
Další otázka, která logicky vyvstává, proto zní: Pokud jsou náboženští lidé špatní, je to kvůli tomu, že jsou náboženskými, anebo je to proto, že jsou lidmi? Není snad pravda, že náboženství samo o sobě špatné není, ale špatným se stává teprve poté, co lidé zformují jeho výlučnou teologii, klér a obřady a potom namíří ostří jeho učění proti jiným lidem jako zbraň? Zdrojem zla se přece náboženství stává teprve až jeho tvůrci vnesou do jeho promýšlení i své lidské slabůstky, nedostatky a touhy po moci, vládě, zisku a pomstě. A historie je svědkem tohoto v mnoha desítkách odlišných případů napříč kulturami, časem i prostorem.
Uznáme-li, že člověk má i svou temnou stránku a temná stránka lidské náboženskosti vychází z temné stránky samotného náboženského člověka coby člověka, potom musíme za liché uznat i přesvědčení, že svět bude lepší bez náboženství, bez víry v Boha, v posmrtný život a v Soudný den, Ráj a Peklo. Byl by to totiž svět stále stejně ambivalentních lidských bytostí, v němž by se ale už nikdo z nich nebál žádné Absolutní Spravedlnosti. Svět, ve kterém by vyschl pramen lidského svědomí. Pokud by někdo namítl, že pro udržení dobra je dostačující jen sama tato lidskost a sama existence tohoto svědomí, zanedlouho by se i on sám dostal do logického sporu. Což nezná člověka, tu bytost, která má jak světlé, tak i temné stránky? A což není i sama existence lidského svědomí důkazem pro existenci etického kódu mravnosti, který do člověka vložil Bůh?
Nakonec se dostáváme k pointě všeho tohoto. Vše, co jsme doposud řekli, bylo vlastně druhotné. Primární a stěžejní je jen otázka, co je tady vlastně pravda. Není tak důležité, co k čemu vede, i pokud to, čistě hypoteticky, vůbec někam vede. Největší argument pro nebo proti náboženské víře je, že buď je, anebo není pravdivá. Pokud je pravdivá a vše zlé, co s ní přichází, je vysvětlitelné jen jako její zneužití nebo nedůslednost v dodržování jejích zásad, potom je nutno bojovat proti tomuto zneužívání a této nedůslednosti a nikoli proti víře jako takové. Protože ta je pravdou a pravda je hodnotou sama o sobě. Toto je samá podstata celé věci.
Pokud někdo namítne, že vystupuje z pozice, že nám nepřísluší soudit, které náboženství je to pravdivé, potom mu vracíme protiotázku: A ty se nebojíš Soudného Dne, dne, kdy pravda bude vyjevena a zavládne absolutní spravedlnost? Uznáváš-li nutnost nějakých nadmateriálních hodnot i na tomto světě, co potom bude pro tebe jejich měřítkem, pramenem a objektivním kritériem, nechceš-li se řídit imperativy víry? Tvůj osobní vkus a pocit? Vkus a pocit je vždy subjektivní a proto nikdy nezískáš právo uvalit je na nikoho z těch, kdo smýšlejí jinak. Jak se potom ochránit před nálety hegemonie chtíče?
Pokud někdo namítne, že přece můžeme věřit v Boha a v Soudný den a přitom žádné konkrétní náboženství nevyznávat, odpověď bude znít: Váš předpoklad staví na představě člověka coby absolutního neviňátka, což, jak všichni tušíme, není tak docela pravda. Zároveň mu upíráte schopnost posoudit, kde se pravda nachází. Také nepřímo říkáte, že pravda o účelu našeho bytí, identitě našeho Stvořitele, o tom, kdo jsme a odkud kam kráčíme, jak máme žít a kam odejdeme po smrti, není jasná jako slunce v pravé poledne, ale mlhavá a podléhající subjektivním zkreslením a osobním preferencím. Takový názor, pokud se nad ním zamyslíte, odporuje intuitivní představě o Všeznajícím a Milujícím Bohu. Té, kterou prokazují i Barrettova batolata. Jak by mohl nechat lidi bloudit celá tisíciletí bez možnosti rozlišit pravdu od omylu a bludu? A jak by jim po tom všem ještě mohl ve Svých Zjeveních hrozit věčným zatracením, pokud v hledání této pravdy selžou? Je-li Bůh opravdu takovým, jakým být má, nedal snad lidstvu možnost tuto pravou víru poznat? Anebo aspoň těm z lidí, kteří se o to upřímně snaží a nenechali své duše ušpinit nespravedlností vůči sobě i jiným? Myslet si opak by přece bylo naprosto iracionální a navíc i naprosto proti lidské přirozenosti.
My jsme muslimové a dobře víme, o čem naše víra je a jak je pravdivá. Je to Boží Náboženství. Nikdy nebylo jeho cílem nikoho vyhlazovat. Muslimská impéria v porovnání s jinými vynikala nápadnou mravní čistotou. Jiné národy nezotročovala, ale osvobozovala. Sama tato impéria byla samozřejmě produktem lidské činnosti a ideologické tvořivosti. Mnohdy byla i ona, stejně jako všechna ostatní, hnána bezskrupulózními mocenskými popudy. Nicméně stále tu byl ještě i islám, který ty nejhorší výstřelky lidské mocichtivosti úspěšně krotil, jako ve slovech Božího Posla صلى الله عليه وسلم, když formuloval základy válečné etiky:
انْطَلِقُوا بِاسْمِ اللَّهِ وَبِاللَّهِ وَعَلَى مِلَّةِ رَسُولِ اللَّهِ وَلاَ تَقْتُلُوا شَيْخًا فَانِيًا وَلاَ طِفْلاً وَلاَ صَغِيرًا وَلاَ امْرَأَةً وَلاَ تَغُلُّوا وَضُمُّوا غَنَائِمَكُمْ وَأَصْلِحُوا وَأَحْسِنُوا إِنَّ اللَّهَ يُحِبُّ الْمُحْسِنِينَ
„Jděte ve Jménu Božím, pro Alláha, za náboženství Posla Božího! Nezabíjejte ani vetchého starce, ani malé děti, ani ženy, ani nezcizujte nic z válečné kořisti, nýbrž všechno shromážděte na jediné místo. Napravujte a konejte dobro, protože Alláh věru miluje dobro konající.“5
Těchto prorockých instrukcí pro válku se držel i jeho nástupce, pravověrný a správně vedený Abú Bekr as-Siddík, první chalífa muslimské ummy. Dokonce i zločinci a sektáři mezi muslimy bývali vůči jinověrcům tolerantnější, než byli vůči sobě oni sami mezi sebou, a tolerantnější, než byli tito všichni – zločinci, sektáři i jinověrci – vůči muslimům, jichž se báli, aby je nepřipravili o jejich moc. A pokud se už našlo konkrétní porušení těchto věčných principů, vždy tu byli islámští učenci, kteří na ně statečně a odvážně poukazovali. Ale to se opět vracíme k otázce míchání vlastních tužeb s náboženskou vírou.
A odkudže to my, muslimové, bereme toto své smělé přesvědčení, že jen naše víra je tím pravým a přirozeným, odvěkým náboženstvím lidstva, jediným, s nímž je Bůh spokojen na tomto i onom světě?
Naše lidská přirozenost i zdravý rozum nás vede k přijetí Jediného Pravého Boha, který je absolutně dokonalý, vedoucí ke správnému vedení každého, koho On chce a kdo si to zaslouží a který nechává bloudit každého toho, kdo si uvést na pravou cestu nezasluhuje a není toho hoden. A On Sám nejlépe ví, kdo je kdo a On Sám je nejlepším soudcem nad lidmi, jak říká:
وَلَوْ عَلِمَ اللَّهُ فِيهِمْ خَيْرًا لَّأَسْمَعَهُمْ ۖ وَلَوْ أَسْمَعَهُمْ لَتَوَلَّوا وَّهُم مُّعْرِضُونَ
„Kdyby v nich byl Bůh rozpoznal něco dobrého, věru by jim byl dal slyšet, ale i kdyby jim byl dal slyšet, byli by se zády otočili a odvrátili se.“ (Anfál: 23)
Proto už není nelogické, že Stvořitel takové nechává na tomto světě bloudit a na onom je podrobí věčnému trestu. Není racionální divit se věčnému zatracení pro takto popisované osoby. Ba naopak, zcela rozumné je říci: Jak velký hřích to asi musí být, že ho Moudrý a Spravedlivý Bůh takto trestá. Protože tíže trestu ukazuje na míru zla. Opak by byl zvrácením rozumu samého, protože naše rozumy intuitivně pokládají pravdu a spravedlnost za dobrou a krásnou a lež a nespravedlnost za zlou a ohavnou. Jen míru toho nedokážou určit a proto ji rozumně přenechávají soudu Zjevení. To proto, že jen Bůh, který je podle rozumu i intuice Nejmoudřejší a Nejspravedlivější, nejlépe rozeznává pravdu od zla a nejlépe posuzuje míru každého z nich. A proto není racionální se proti jeho rozhodnutí bouřit.
Naše mínění o Stvořiteli je intuitivně dobré a k němu nás vede i náš rozum. Proč potom Stvořitele, který je vrcholem dobra a moudrosti, neuctívat? Proč se neřídit Jeho Zjevením, v němž On shrnul ty nejhlubší pravdy o všech životních otázkách lidstva? V čem potom tkví racionalita a pravdymilovnost někoho, kdo toto popírá, anebo, ještě hůře, popírá i samotného Boha ve jménu nějakého imaginárního dalšího hledání pravdy? V čem může pro sebe hledat omluvu někdo, kdo toto považuje za nejasné a kdo by chtěl omlouvat někoho, kdo toto odmítá? Není snad ten, kdo nechce poznat, kdo je jeho Pánem, kdo je jeho prorokem a co je jeho náboženstvím, anebo kdo se tímto poznáním nechce řídit, jedním z nejvíce křivdících a nespravedlivých? Nehovoří z nich snad zpupnost a pýcha, jako v tomto jejich koránském popisu:
سَأَصْرِفُ عَنْ آيَاتِيَ الَّذِينَ يَتَكَبَّرُونَ فِي الْأَرْضِ بِغَيْرِ الْحَقِّ وَإِن يَرَوْا كُلَّ آيَةٍ لَّا يُؤْمِنُوا بِهَا وَإِن يَرَوْا سَبِيلَ الرُّشْدِ لَا يَتَّخِذُوهُ سَبِيلًا وَإِن يَرَوْا سَبِيلَ الْغَيِّ يَتَّخِذُوهُ سَبِيلًا ۚ ذَٰلِكَ بِأَنَّهُمْ كَذَّبُوا بِآيَاتِنَا وَكَانُوا عَنْهَا غَافِلِينَ
„Od znamení Svých odvrátím ty, kdož na zemi neprávem pyšně si vykračují. Spatří-li jakékoliv znamení, neuvěří v ně, a spatří-li cestu správně vedoucí, nedají se po ní; však jestliže spatří cestu bludnou, půjdou po ní! A to za to, že znamení Naše za lživá pokládali a lhostejni k nim byli.“ (A’ráf: 146)
Na tento druh lidí se pak nemohou nevztahovat i tato slova:
إِنَّ الَّذِينَ كَفَرُوا سَوَاءٌ عَلَيْهِمْ أَأَنذَرْتَهُمْ أَمْ لَمْ تُنذِرْهُمْ لَا يُؤْمِنُونَ ﴿٦﴾ خَتَمَ اللَّهُ عَلَىٰ قُلُوبِهِمْ وَعَلَىٰ سَمْعِهِمْ ۖ وَعَلَىٰ أَبْصَارِهِمْ غِشَاوَةٌ ۖ وَلَهُمْ عَذَابٌ عَظِيمٌ ﴿٧﴾
„Však věru je lhostejno pro nevěřící, zda napomínáš je, či nikoliv – stejně neuvěří! Bůh srdce jejich i sluch jejich zapečetil a přes oči jejich clonu položil a pro ně je určen trest hrozný.“ (Bekara: 6-7)
Ať nás všechny Alláh vede po přímé cestě. Ámín!
Odpovídal: Alí Větrovec
- Více o tomto tématu viz knihu Barrett, Justin L. 2012. Born Believers – The Science of Children’s Religious Belief, New York: Free Press.
- Viz Ibid., str. 3.
- Viz Ibid., str. 19. Na tomto místě si nejde nevšimnout jiného Barretova závěru, dle nějž jsou přirozeně přijímané jen některé monoteistické teologie. Jiné, jako například přesvědčení o tom, že „Bůh se nachází všude“ anebo křesťanské učení o Boží Trojici, jimi tak snadno přijímáno není.
- Viz Ibid., str. 173.
- Od Anase ibn Málika رضي الله عنه zaznamenal Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č.. 2247 a toto je jeho verze, oceněná Šu’ajbem al-Arnáútem jako hasan li-ghajrihi; al-Bejhekí v Sunenu, hadís č. 18617; a v kratší verzi i Ibn Abí Šejba v Musannefu, hadís č. 33790. Podobný hadís uvádí i Ahmed v Musnedu, hadís č. 15423.