Vyprávěl Musedded, že Jahjá uvádí od Hišáma ibn Abí Abdilláha přes Katádu a Abú l-‘Álíjju, že Ibn ‘Abbás pravil:
Vyprávěl Musedded, že Jahjá uvádí od Hišáma ibn Abí Abdilláha přes Katádu a Abú l-‘Álíjju, že Ibn ‘Abbás pravil:
„Posel Boží v časech obtíží často opakoval:
لا إله إلا الله العظيم الحليم, لا إله إالا الله رب العرش العظيم, لا إله إلا الله رب السماولت و رب الأرض و رب العرش الكريم
LÁ ILÁHE ILLE ´LLÁHU L-‘AZÍMU L-HALÍM, LÁ ILÁHE ILLE ´LLÁHU RABBU L-‘ARŠI L-‘AZÍM, LÁ ILÁHE ILLE ´LLÁHU RABBU S-SEMÁWÁTI WE RABBU ´L-ARDI WE RABBU L-‘ARŠI ´L-KERÍM
Tj.: „Není božstva kromě Alláha, Ohromného, Blahosklonného, není božstva kromě Alláha, Pána Trůnu Ohromného, není božstva kromě Alláha, Pána nebes a Pána země, Pána Trůnu Ctěného.“[1]
An-Newewí praví: „Jde o velkolepý hadís, kterému by měla být přikládána bedlivá pozornost. Tato slova by měla být v časech těžkostí hojně pronášena, vždy, když se objeví jakákoli vážná obtíž.“ [2]
at-TaberÍ pravil: „Selef tato slova hojně pronášeli a tuto prosbu nazvali Prosbou v tísni (arab. du’á u l-kerbi).‟
Pokud někdo namítne, že se jedná o připomenutí (arab. zikr) a nikoli o prosbu (arab. du‘á), pak mu lze odpovědět dvěma dobře známými argumenty:
Jednak se jedná o připomenutí, kterého je užíváno jako vhodného začátku prosby toho, který prosí o něco, co si přeje.
Na podobnou námitku pak také odpověděl Sufján ibn Ujejna: „Což nevíte, že Vznešený praví: „Kohokoli zaměstná to, že Mne vzpomíná natolik, že Mne zapomene prosit, pak tomu Já dám to, co je ještě lepší, než to, co dávám těm, kteří Mne prosí.“[3]
Básník praví: „Pokud ti jednoho dne někdo chválu vzdal – pak mu tato chvála stačí, aby tě požádal.“
Al-háfiz Ibn Hadžer vysvětlil[4]:
At-Tíbí praví: „Tato slova chvály začínají zmínkou toho, že Alláh je Pánem a živitelem (arab. rabb), což je v souladu s přáním odstranění těžkosti, neboť toto je jednou ze součástí péče (arab. terbíjja). Toto připomenutí obsahuje tehlíl[5] jakožto vyjádření tewhídu slovy. To je základem pro uznání a potvrzení Jeho absolutní Dokonalosti, Ohromnosti (arab. al-‘azáma), která v sobě zahrnuje i absolutní Moc, a pro potvrzení Jeho Blahosklonnosti (arab. al-hilm), jež v sobě zahrnuje také znalost, neboť blahosklonnost a velkodušnost nemůže být dosažena z neznalosti, přičemž tyto dvě vlastnosti jsou základem pro vznešenost a ctihodnost.“
Také pravil: „Toto připomenutí ústí v odstranění těžkosti.“
العظيم al-‘Azím – Ohromný, zde znamená:
„Ohromný jakožto On Sám, ve smyslu Svých Vlastností, Ten, pro Kterého není obtížné odpovědět na jakoukoli prosbu.“[6]
„Že nic nesmí být žádáno od jiného, nežli od Něho, nikoho kromě Něj netřeba prosit, protože nikdo není schopen tyto veliké těžkosti odstranit, pouze On, Pán Jediný. Tento zikr také obsahuje poukaz na to, že nikdo, nežli Alláh Sám, těžkost odstranit nedokáže.“[7]
الحليم al-Halímu – Blahosklonný:
‘Alí al-Kárí praví: „Ten, Který nepospíchá s trestáním. Nepospíchá potrestat toho, který Ho nedostatečně uctívá a nedobře Mu slouží, naopak od něj ze Své Milosti odstraňuje újmu.”
Ibn Hadžer praví: „Učenci vysvětlili „al-Halím“ jako „Ten, Který odkládá trest, ačkoli je schopen potrestat ihned.“[8]
Al-háfiz Bedruddín al-‘Ajní praví: „Důvodem, proč je v tomto zikru obzvláště zdůrazněno jméno al-Halím je, že kdykoli věřícího zasáhne nějaká těžkost, stává se tak z důvodu nějakého jeho nedostatku v poslušnosti vůči Alláhu, nebo v důsledku jisté podoby jeho bezohlednosti. Takto je zdůrazněna naděje v odpuštění takového pochybení, což rozptyluje těžkost, jež věřícího zasáhla.”
Al-‘Ajní rovněž vysvětluje slova رب السماولت و رب الأرض rabbu s-semáwáti we rabbu l-ard – Pán nebes a Pán země:
„Obojí je zmíněno zvlášť, neboť obojí je snad to největší, co jsme schopni vidět. Slovo „Pán“ (arab. rabb) pak v jazyce znamená Vlastník, Pán, Vládce, Pečovatel, Ten, Který dovádí věci v úplnost a dokonalost, Ten, Který má moc upřednostnit něco nad něčím jiným. Jedině ve spojitosti s Alláhem nabývá tento pojem absolutního smyslu. Je-li použit ve vztahu ke komukoli jinému, než je On, pak je jeho význam specifický a limitovaný, tedy lze říci „pán“ té a té věci.“
Také slova رب العرش العظيم rabbu l-‘arši l-‘azím – Pán Trůnu Ohromného, podle al-‘Ajního zdůrazňují „Boží Jedinečnost, absolutní Vládu a ohromnost onoho trůnu. Trůn je obzvláště zmíněn proto, že je největší stvořenou věcí a vše ostatní se nachází pod ním. A to co je nižší spadá pod to, co stojí výše.“
[1] Zaznamenal al-Buchárí ve svém Sahíhu, Kniha proseb, kapitola 27. – Prosby v časech těžkostí, hadís č. 6346. Zaznamenal také Muslim, hadís č. 2730; at-Tirmízí, hadís č. 3435; a Ibn Mádža, hadís č. 3883.
[2] Viz Šerhu s-Sahíhi Muslim.
[3] Jde o hadís kudsí, tj. slova Boží cituje Prorok صلى الله عليه و سلم. Řetězec jeho vypravěčů je slabý, viz al-Albáního ad-Da`ífa, hadís č. 1335. Jeho význam je však správný a potvrzený dalšími důkazy.
[4] Vysvětlení viz jeho Fethu l-Bárí.
[5] Konstataci, že „není božstva kromě Boha.“
[6] Uvádí ‘Alí al-Kárí v Mirkátu l-Mafátíh, 5/327.
[7] Uvádí al-‘Ajní v ‘Umdetu l-Kárí.
[8] Viz Fethu l-Bárí.