Přísnost a shovívavost, díl 1.

Vznešený Alláh poručil Svému Poslu صلى الله عليه وسلم:

نَبِّئْ عِبَادِي أَنِّي أَنَا الْغَفُورُ الرَّحِيمُ ‎﴿٤٩﴾‏ وَأَنَّ عَذَابِي هُوَ الْعَذَابُ الْأَلِيمُ ‎﴿٥٠﴾‏

„Zvěstuj služebníkům Mým, že Já jsem věru odpouštějící i slitovný, avšak že trest Můj bude trest bolestný!“ (Hidžr: 49-50)

Abú Hurejra رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:

‏ لَمَّا قَضَى اللَّهُ الْخَلْقَ كَتَبَ فِي كِتَابِهِ، فَهْوَ عِنْدَهُ فَوْقَ الْعَرْشِ إِنَّ رَحْمَتِي غَلَبَتْ غَضَبِي

„Když Alláh skončil se stvořením, zapsal do své Knihy, již se nachází u Něj nad Trůnem: „Má Milost převládla nad Mým Hněvem.“¹

Vlídnost, mírumilovnost, nenásilnost, jemnost, ohleduplnost a dobrotivý, laskavý, chápající a uctivý přístup vůči komukoli je Alláhem učiněn základním principem, jemuž je určena vláda na tomto světě. Alláh tento přístup učinil klíčem od všech bran, které není možno prorazit ani tou největší myslitelnou silou.

‘Abdulláh ibn Mughaffel رضي الله عنه vypráví, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم v tomto duchu řekl:

‏ إِنَّ اللَّهَ رَفِيقٌ يُحِبُّ الرِّفْقَ وَيُعْطِي عَلَيْهِ مَا لاَ يُعْطِي عَلَى الْعُنْفِ

„Alláh je Jemný a miluje jemnost. Poskytne skrze ni i to, co neposkytne skrze násilnickost.“²

Matka věřících ‘Áiša رضي الله عنها vyprávěla: „Velbloud, na kterém jsem jela, mi najednou vypověděl poslušnost. Začala jsem ho proto bít. Když to uviděl Posel Boží صلى الله عليه وسلم, řekl mi:

عَلَيْكِ بِالرِّفْقِ إِنَّ الرِّفْقَ لاَ يَكُونُ فِي شَىْءٍ إِلاَّ زَانَهُ وَلاَ يُنْزَعُ مِنْ شَىْءٍ إِلاَّ شَانَهُ ‏

„Buď jemná, věru jemnost všechny věci krášlí. A není věci, ze které by byla jemnost vyrvána, aniž by ji nezošklivila.“³

Jemnost vůči lidem je morálkou věřících

Alláh popisuje Své služebníky mimo jiné i takto:

إِنَّ الَّذِينَ هُم مِّنْ خَشْيَةِ رَبِّهِم مُّشْفِقُونَ ‎﴿٥٧﴾‏ وَالَّذِينَ هُم بِآيَاتِ رَبِّهِمْ يُؤْمِنُونَ ‎﴿٥٨﴾‏ وَالَّذِينَ هُم بِرَبِّهِمْ لَا يُشْرِكُونَ ‎﴿٥٩﴾‏ وَالَّذِينَ يُؤْتُونَ مَا آتَوا وَّقُلُوبُهُمْ وَجِلَةٌ أَنَّهُمْ إِلَىٰ رَبِّهِمْ رَاجِعُونَ ‎﴿٦٠﴾‏ أُولَٰئِكَ يُسَارِعُونَ فِي الْخَيْرَاتِ وَهُمْ لَهَا سَابِقُونَ ‎﴿٦١﴾‏

„Věru ti, kdož bázní před Pánem svým jsou naplněni, ti, kdož věří v Pána svého znamení, ti, kdož nikoho k Pánu svému nepřidružují, ti, kdož dávají to, co dávají, a jejichž srdce se chví před tím, že k Pánu svému se navrátí, ti všichni se předhánějí v konání dobrých skutků a jako první jich dosahují.“(Mu´minún: 57-61)

Ibnu l-Kajjim al-Džewzíja pravil:

„Když se Alláh rozhodne Svému služebníkovi prokázat svou milost, probudí v jeho srdci shovívavost, soucit a milosrdenství. A naopak, pokud se Alláh rozhodne Své služebníky potrestat, vyrve z jejich srdcí soucit a milosrdenství a nahradí ho krutostí a zatvrzelostí srdce.“⁴

Anas ibn Málik رضي الله عنه v této souvislosti vyprávěl: „Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:

إِنَّ اللَّهَ أَوْحَى إِلَيَّ أَنْ تَوَاضَعُوا وَلَا يَبْغِي بَعْضُكُمْ عَلَى بَعْضٍ

„Věru mi Alláh zjevil, že máte jedni vůči druhým vystupovat s pokorou a nemáte se chovat jedni k druhým násilnicky.” ⁵

Abú Se’íd al-Chudrí رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:

أَكْمَلُ الْمُؤْمِنِينَ إِيمَانًا أَحَاسِنُهُمْ أَخْلاقًا الْمُوَطَّئُونَ أَكْنَافًا الَّذِينَ يَأْلَفُونَ وَيُؤْلَفُونَ وَلَيْسَ مِنَّا مَنْ لا يَأْلَفُ وَلا يُؤْلَفُ

„Nejdokonalejšími věřícími jsou ve své víře ti, kteří jsou z nich nejlepších mravů, pečující o jiné, kteří jsou přátelští vůči druhým a probouzející u nich přátelskost. A nepatří k nám ten, kdo není k druhým přátelský a neprobouzí v nich přátelskost.“⁶

Hárisa ibn Wehb رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:

أَلَا أُخْبِرُكُمْ بِأَهْلِ الْجَنَّةِ كُلُّ ضَعِيفٍ مُتَضَعِّفٍ لَوْ أَقْسَمَ عَلَى اللَّهِ لَأَبَرَّهُ أَلَا أُخْبِرُكُمْ بِأَهْلِ النَّارِ كُلُّ عُتُلٍّ جَوَّاظٍ مُسْتَكْبِرٍ

„Nemám vás snad zpravit o tom, kdo bude mezi obyvateli Ráje? Každý slabý a utlačovaný, který kdyby se při Alláhu zapřísáhl, svou přísahu by dodržel. A nemám vás snad zpravit o tom, kdo bude mezi obyvateli Ohně? Každý krutý, neomalený a arogantní.“⁷

Suráka ibn Džu’šum رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم se ho zeptal:

يَا سُرَاقَةُ أَلَا أُخْبِرُكَ بِأَهْلِ الْجَنَّةِ وَأَهْلِ النَّارِ

„Suráko! Nemám ti snad povědět o obyvatelých Ráje a obyvatelích Ohně?“

„Ovšemže, Posle Boží,“ odpověděl Suráka.

Posel Boží صلى الله عليه وسلم mu řekl:

أَمَّا أَهْلُ النَّارِ فَكُلُّ جَعْظَرِيٍّ جَوَّاظٍ مُسْتَكْبِرٍ وَأَمَّا أَهْلُ الْجَنَّةِ فَالضُّعَفَاءُ الْمَغْلُوبُونَ

„Co se obyvatel Ohně týče, bude to každý zpupný ukrutník srdce zatvrzelého. A obyvateli Ráje budou ti slabí, zašlapávaní.“⁸

Důležitost jemnosti pro šíření pravdy

Vznešený Alláh v příběhu o Proroku Músá/Mojžíšovi عليه السلام uvádí, jak ho s jeho prorockým bratrem Hárúnem/Áronem, mír s nimi oběma, posílá za faraonem a sděluje mu:

فَقُولَا لَهُ قَوْلًا لَّيِّنًا لَّعَلَّهُ يَتَذَكَّرُ أَوْ يَخْشَىٰ ‎

“a řečí mírnou k němu promluvte, snad vzpamatuje se či zalekne.” (TáHá: 44)

Nikdo z lidí, kteří dnes žijí, není horší, než byl prokletý Faraon a nikdo z nich není ani lepší, než byli Músá a Hárún, mír s nimi oběma.

Tento verš potvrzuje, že jemnost, mírnost a vlídnost jsou nejenže základem komunikace mezi lidmi, ale také nezbytnými prostředky správného dostavení výzvy k přijetí jediného pravdivého náboženství.

Al-Beghawí uvádí, že jistý muž přišel za Jahjou ibn Mu’ázem a recitoval mu tento verš. Jahjá začal plakat a řekl: „Pane můj! Toto je Tvá Milost a Tvá Dobrotivost vůči někomu, kdo říká jiným:

أَنَا رَبُّكُمُ الْأَعْلَىٰ

„Já vaším pánem jsem nejvyšším!“ (Názi’át: 24)

Jaká potom bude Tvá Milost vůči někomu, kdo říká: „Sláva Pánu mému Nejvyššímu, jenž je čist a dalek veškeré nedokonalosti!“⁹

Na jiném místě Alláh ozřejmuje Poslu Božímu Muhammedovi صلى الله عليه وسلم, že to On ze Své milosti obdařil jeho samého právě těmito vlastnostmi, což mu umožnilo, aby lidé jeho poselství snáze přijímali:

‏ فَبِمَا رَحْمَةٍ مِّنَ اللَّهِ لِنتَ لَهُمْ ۖ وَلَوْ كُنتَ فَظًّا غَلِيظَ الْقَلْبِ لَانفَضُّوا مِنْ حَوْلِكَ ۖ فَاعْفُ عَنْهُمْ وَاسْتَغْفِرْ لَهُمْ

„Díky milosrdenství Božímu jsi byl k nim shovívavý; kdybys byl hrubý a srdce tvrdého, byli by věru od tebe odpadli. Odpusť jim tedy a pros za ně o odpuštění” (Áli’Imrán: 159)

Toto je aplikace obecného koránského pravidla, které zní:

وَقُولُوا لِلنَّاسِ حُسْنًا

„Mluvte laskavě s lidmi!” (Bekara: 83)

Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه řekl: „Hledejte nauku a zároveň s ní se učte i jak zachovat klid a postupovat jemně a ohleduplně.“¹⁰

Wehb ibn Munebbih řekl: „Skutečné bohabojnosti není možno dosáhnout bez tří ctností: velkodušnosti, trpělvosti během ran osudu a používáním vlídných slov.“¹¹

Tedy pokud Alláh obdaří hledače nauky mírnou povahou, tato jeho mírnost pozitivně ovlivní všechny okolo něj, včetně jeho vlastních žáků. A učitel hrubý a neomalený, který hovoří tvrdě a má kruté srdce, nic užitečného své žáky nenaučí.

‘Abdul’azíz ibn ‘Abdilláh ibn Báz řekl:

„Krásné vztahy s ostatními jsou jedněmi z nejmocnějších prostředků přijímání pravdy. A zlé vztahy a hrubost jsou jedněmi z nejmocnějších důvodů, proč je pravda odmítána, není přijímána a proč vyvolává tolik pobouření, nespravedlnosti, nepřátelství a konfliktů.“¹²

Vznešený Alláh praví:

يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا إِذَا ضَرَبْتُمْ فِي سَبِيلِ اللَّهِ فَتَبَيَّنُوا وَلَا تَقُولُوا لِمَنْ أَلْقَىٰ إِلَيْكُمُ السَّلَامَ لَسْتَ مُؤْمِنًا تَبْتَغُونَ عَرَضَ الْحَيَاةِ الدُّنْيَا فَعِندَ اللَّهِ مَغَانِمُ كَثِيرَةٌ ۚ كَذَٰلِكَ كُنتُم مِّن قَبْلُ فَمَنَّ اللَّهُ عَلَيْكُمْ فَتَبَيَّنُوا ۚ إِنَّ اللَّهَ كَانَ بِمَا تَعْمَلُونَ خَبِيرًا ‎

„Vy, kteří věříte! Když vyrazíte do boje na stezce Boží, buďte obezřetní a neříkejte každému, kdo vám nabídne mír: “Ty nejsi věřící!”, snažíce se tak získat statky tohoto života pozemského. Vždyť u Boha je kořist hojná. Takoví jste byli dříve, avšak nyní se Bůh smiloval nad vámi. Buďte tedy obezřetní, neboť Bůh je dobře zpraven o všem, co děláte.“ (Nisá: 94)

Neproklínej a nezatracuj dokonce ani nevěřící. Neodháněj od sebe vůbec nikoho. Neponižuj hříšníky a neholedbej a nechvástej se tím, že ti Alláh ukázal správnou cestu. Nikdy si nemysli, že nějaký člověk je tak daleko od správné cesty, že ji nikdy nebude schopen nalézt. I ty jsi možná někdy byl jako oni, než ti Alláh ukázal milost v podobě správné cesty. I ty jsi možná někdy potřeboval, aby se někdo zachoval vlídně a vstřícně vůči tobě, aby s tebou měl trpělivost a pomohl ti na cestě zbavit se bludů a hříchů. Proto se chovej ke všem ostatním vlídně a laskavě a učiň svým největším přáním, aby i oni nalezli správnou cestu.

Jemnost a vlídnost vůči hříšníkům a chybujícím

Abu d-Derdá رضي اله عنه řekl: „Když se některý z vašich bratrů zhorší a dopustí se hříchu, neopouštějte ho a neplísněte ho, nýbrž k němu promluvte nejlépe, jak dovedete a buďte s ním trpěliví, protože každý bratr chvíli hřeší a chvíli se ubírá správným směrem.“¹³

Je povinností, aby ten, kdo poskytuje radu, byl milosrdný vůči tomu, kdo hřeší a chybuje. Rada je totiž pro něho něco jako pro nemocného lék z rukou lékaře, který nemocný odmítá pro svou neznalost či zatvrzelost přijmout. Rádce proto musí být trpělivý a soucitný a nesmí se tomu, komu radí, za jeho zabedněnost mstít, nebo ho pokoušet.

Pokud si u někoho všimneš zlého konání, nejprve zpytuj vlastní svědomí a pátrej po podobném zlu nejprve u sebe samého. To ti pomůže, abys dotyčného hříšníka neplísnil a neostouzel, ale abys mu poskytl svou upřímnou a dobře míněnou, přátelskou a bratrskou radu.

Při pohledu na hříšníka mnozí bratři cítí zlobu, nenávist a opovržení vůči danému hříchu. To je samozřejmě správné. Nicméně zároveň s tím nenávidí i dotyčného hříšníka osobně jako člověka a reagují na něj tvrdě a ostře. Chovají se k němu tak, jako by se k němu choval někdo, kdo ho nenávidí, někdo, kdo se mu chce za něco pomstít, nebo někdo, kdo si na něm chce vylévat zlost. To není správné. To je ohromná chyba. Naším posláním je hříšníka vyléčit, tak něžně a lidsky, jako lékař léčí své pacienty. Lékař ulevuje od bolestí. Nesnaží se bolest působit. Proto i k hříšníkovi je třeba přistupovat podobně, být vůči němu vlídný, snažit se ho chápat, přát mu to nejlepší a poskytnout mu své milosrdenství. Takto se chovají skuteční učenci, kterým jde o šíření islámu a výchovu lepších muslimů, o nápravu a reformu této ummy a nápravu těžkostí, kterými ona prochází. Takoví učenci se nikdy nezamýšlí mstít hříšníkům za to, že je neposlouchají. Necítí vůči nim za to žádnou nenávist. Ano, nenávidí hřích, kterého se dotyčný dopouští, nenávidí tuto jeho hříšnou vlastnost, distancují se od této osobnostní stránky dotyčného člověka. Ale nezapomínají na to, že i hříšný muslim je stále a pořád jejich bratrem. Dokonce i kdyby třeba smilnil nebo kradl, pořád by byl jejich bratrem, protože věřící jsou si navzájem bratry.

Proto se muslimové nesmí vůči jiným muslimům chovat zle, nesmí je osočovat za to, jací byli v minulosti a to tak dlouho, dokud vidí, že v nich zůstalo dobra a že na své duchovní cestě doznávají pokroků, byť sebenepatrnějších. Pamatujme na to, že Vznešený Alláh posuzuje především úmysly a teprve potom měří i výsledky.

Naučme se navzájem se vyslechnout. Lidé si přejí vypovídat se a být vyslyšeni, cítit, že jejich hlas je důležitý a že jejich trápení někoho zajímá. Proto jim to umožněte. Ukažte jim, že v chaosu tohoto světa je tu pro ně někdo, kdo je ochoten jim naslouchat, stará se o ně, soucítí s nimi a neodsuzuje je. Buď takovou osobou pro někoho ve svém okolí. Ukaž, že jsi schopen se postarat. Skutečná pomoc přichází, když jsi schopen lidská srdce přichýlit k tomu svému. Potom vítězíš, i kdybys byl ten nejslabší. A skutečná porážka nastáváš, když od svého srdce ostatní lidská srdce odeženeš. Potom prohráváš, i kdybys byl ten nejsilnější. To proto, že srdce je možno osvojit pouze silou srdce. Nikoli silou materiální či verbální.

Všichni máme proto za povinnost zachovávat o sobě navzájem dobré mínění a toto dobré mínění neměnit, leda kvůli jasnému a očividnému důkazu, který nelze nijak jinak vyložit. Nikoli na základě pochybnosti, kterou je třeba teprve prošetřit. To není z mé hlavy, to nehovořím proto, že bych chtěl, aby to tak bylo. To je něco, co se, jak jsme viděli, zakládá na příkazech z Koránu i Sunny. Je to povinnost. Je to jediná cesta ke skutečně silné a soudržné společnosti na lokální i globální úrovni. Cesta k nalezení dávno ztracené, opravdové jednoty muslimské ummy. A to je to, co je předmětem islámu, to, co Alláh žádá od muslimů, aby byli pro jiné muslimy.

Opak toho, v podobě pochybností a špatného smýšlení o jiných muslimech, je znakem pokrytců a nikoli ryzích, upřímných věřících. Nehezká slova vychází z nehezké reality srdce a duše. Pokud nebudeš uvnitř oplývat krásou, zajisté nebudeš hledat krásu uvnitř těch ostatních. A pokud budeš sám sebe jen vychvalovat, povyšovat nad jiné, pokud se budeš sám sebou pouze kochat, potom zcela jistě budeš ponižovat ostatní muslimy a opovrhovat jimi.

Muhammed ibn Sálih al-‘Usejmín řekl:

„Hledač nauky nezbytně musí varovat lidi, avšak musí tak činit vlídně a laskavě, protože lidé, pokud by byli z jeho strany tvrdě kritizováni za to, na co jsou navyknutí, rozprchli by se od něho. Avšak pokud by k nim přistoupil moudře a s jemností, jeho radu by přijali.“¹⁴

Proto nereagujte na vše, co vám kdo odpoví. Dobře si rozmyslete, zda je příhodné reagovat. A pokud ano, potom odpovězte laskavým způsobem. Pokud to vhodné není, nereagujte a přejděte to mlčením. Tak si ušetříte spoustu nepříjemností.

Pokud vlídnost otvírá i ty brány, které nejde otevřít žádnou silou, pokud dokáže změnit i nepřítele na přítele, potom má náš přítel a bratr v islámu na naši vlídnost nárok o to větší.

1. Zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 3194 a toto je jeho verze; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 2751.
2.  Zaznamenali Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 4807; Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 3688; an-Nesásí v as-Sunenu l-kubrá, hadís č. 7702; ad-Dárimí v Sunenu, hadís č. 2793; a Ibn Hibbán v Sahíhu, 2/309.
3. Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2594.
4. Viz Kitábu r-rúh, str. 250.
5. Zaznamenal Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 4214. Jako hasan ho doložil al-Albání v Sahíhu l-Džámi’, hadís č. 1726.
6. Zaznamenal at-Taberání v al-Mu’džemu l-awsat, hadís č. 4422. Jako hasan ho doložil al-Albání v Sahíhu l-Džámi’, hadís č. 1231.
7. Muttefekun ‘alejhi. Zaznamenali ho al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 4918; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 2853.
8. Zaznamenali ho Ahmed v Musnedu, hadís č. 17585; al-Hákim v Mustedreku, hadís č. 6597; a at-Taberání v al-Mu’džemu l-kebír, hadís č. 6589. Uvádí ho i al-Hajsemí v Medžme’u z-zewáid, 10/268. Jako sahíh li-ghajrihi ho doložil al-Albání v Sahíhu t-Teghíb, hadís č. 2903.
9. Viz Me’álimu t-tenzíl, 1/274.
10. Zaznamenal at-Taberání v al-Medžmú’u l-awsat, 6/200.
11. Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá´, 4/550.
12. Viz Kitábu l-hikmeti fi d-da’weti l-muchálif, str. 156.
13. Zaznamenal Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá, 4/232.
14. Viz aš-Šerhu l-mumti’u ‘alá Zádi l-mustakni’, 3/204.