Místní legenda z tureckého města Bursa vypráví, že kdysi dávno, v době, kdy bylo město ještě metropolí Osmanské říše, dal jistý cech místních řemeslníků vybudovat v jedné ze čtvrtí města kašnu. Na ni pak cechovníci umístili nápis: “Všem je z ní dovoleno pít, jen pro muslimy je to zakázáno!”
Když lidé uviděli ten nápis, velmi se jich to dotklo. Byli pobouřeni a považovali to za rouhání, provokaci a narušování veřejného pořádku. Rozhněvaní měšťané se vydali k místnímu kádímu, šarí’atskému soudci. Ten ihned nařídil, aby byl cechovní mistr, zodpovědný za umístění nápisu na kašnu, zatčen. Když ho předvedli před soudce, ten se na něj obrátil se zlobou v hlase: “Cos to udělal? Proč takové výtržnictví? V našem velikém islámském státě, jakým je ten náš, jsi vybudoval něco pro veřejné dobro – vybudoval si kašnu s vodovodem, z nějž mohou lidé pít – a potom jsi muslimům zakázal, aby z ní pili?! Jaks mohl? Ty ses snad zbláznil!”
Cechovní mistr mu odpověděl: “Prosím, ctěný soude, dovolte mi, abych vám vše vysvětlil. Neučinil jsem tak bezdůvodně. Všechno vysvětlím.”
“Jaký důvod? Jaké vysvětlení?” ptal se znepokojeně rozzlobený soudce a dodal: “Nejprve jsi vyvolal veřejné pozdvižení a potom podnítil nepokoje lidu! Měl bych ti setnout hlavu.”
Jenže i samotného kádího motiv tak znepokojivého činu velmi zajímal a proto se ho dále zeptal: “Nuž tedy dobrá, řekni nám, proč jsi udělal to, cos udělal.”
Cechovní mistr odpověděl: “To mohu říci jen samotnému sultánovi a nikomu jinému.”
Situace se komplikovala. Museli s případem obeznámit i sultána. Když k němu onoho muže předvedli, všiml si, že se sultán velmi zlobí, nicméně mistr dobře věděl, že i sultána bude motiv jeho činu velmi zajímat. A nemýlil se.
“Poslouchám tě. Řekni mi, co máš na srdci. Cos to udělal? Zbuduješ ve městě místo, kde se mohou lidé napít a potom navrch připevníš ceduli, že voda je pro všechny dovolená, jen pro muslimy zakázaná? Proč by měla být dovolena pro všechny, ale ne i pro muslimy?”
“Mám důkazy, hovořící nade vší pochyby o mé nevině. A mohu vám je předložit,” dušoval se cechovní mistr.
“A co když nebudeš schopen dokázat, že máš pravdu?” zeptal se znepokojeně sultán.
“Pokud nemám pravdu, klidně mi setněte hlavu,” odvětil hrdě cechovní mistr.
“Vpořádku,” pravil sultán, “ukaž nám tedy své důkazy, abychom mohli rozsoudit, zda jsi v právu, anebo nikoli. Co ode mne žádáš?”
Cechovní mistr pravil: “První důkaz je následující: Zatkněte jakéhokoli rabína ze kterékoli synagogy ve městě. Držte ho ve vazbě týden a uvidíte, co se bude dít.”
Sultán učinil, jak bylo řečeno. Brzy se ve městě shromáždil velký dav židů a všichni se jako jeden muž vydali k sultánovi se stížností: “Co se děje? Jaká nespravedlnost! Čím se provinil náš rabín, že jste ho uvěznili? Mi ručíme, že náš duchovní je naprosto neviný, bezúhonný muž a nespáchal žádný zločin! Proto vás prosíme, abyste ho co nejdřív propustili na svobodu!” A to nebylo vše. Z okolních zemí ihned proudily vyslanci a diplomaté s depešemi nařizujícími propustit neprávem uvězněného rabína.
Za týden cechovní mistr sultánovi sdělil svůj druhý požadavek: “Veličenstvo, očistěte rabína a propusťte ho na svobodu.”
Sultán rabína propustil a vysloužil si úctu a respekt židů, kteří se velmi radovali, že jejich rabín je volný a že jeho pověst neutrpěla žádnou újmu.
Pak cechovní mistr sultánovi řekl: “Výsosti, nyní vás prosím, abyste učinil stejným způsobem s některým z křesťanských kněží. Běžte do kteréhokoli kostela ve městě, zatkněte tam jakéhokoli kněze a zavřete ho do šatlavy na týden.”
Stejným způsobem jako předtím rabína, následující týden věznili kněze. Zatkli ho přímo na kazatelně, když v neděli sloužil mši. A i křesťané se za svého duchovního bili tak, jako předtím židé. Za týden byl kněz očištěn a na svobodě. Křesťané se radovali, děkovali sultánovi za jeho spravedlnost a dokonce mu i přinesli rozmanité dary.
Sultán se pak cechovního mistra zeptal: “Máš ještě nějaký požadavek?”
Mistr mu odpověděl: “Ano, Vaše Veličenstvo, mám. Mám ještě poslední požadavek, ó veliký sultáne,” řekl mistr, “a potom nade mnou už budete moci vynést rozsudek, zda jsem se něčím provinil, anebo neprovinil.”
“Jaký?” otázal se sultán.
Mistr mu na to odpověděl: “Nyní, vznešený sultáne, zatkněte nejoblíbenějšího, nejctihodnějšího a nejučenějšího imáma v naší metropoli Burse. Zatkněte ho přímo v pátek uprostřed modliteb, prostě ho sundejte z minberu, když bude před lidmi kázat.”
Sultán nařídil zatknout nejoblíbenějšího imáma, hodžu z jedné místní mešity. Zadrželi ho rovnou v pátek v mešitě a odvedli ho do temnice přímo z kazatelny. Když ho zatýkali, mezi přítomnými nebyl vůbec nikdo, kdo by se postavil na odpor, anebo se jen slovíčkem ozval: “Co to děláte? Co se děje? Proč aspoň nepočkáte, až se domodlí, nebo alespoň až skončí kázání!?”
Mezi muslimy se nenašel nikdo, kdo by imáma ve vězení navštívil. Nebyl ani nikdo, kdo by se zeptal, jak se mu daří a co je s ním. Uběhl celý týden od chvíle, kdy oblíbeného imáma odvedli přímo z mešity a ani jediný z muslimů se nedostavil k sultánovi, aby se ho ptal, kde má svého hodžu, svého šejcha, a co s ním udělali. A to byl jeden z největších učenců Bursy, člověk velmi milý a oblíbený mezí lidem.
Ba co více, jeho někdejší posluchači a ti, kteří se za ním modlívali, ho začali ošklivě pomlouvat. Každý přispěchal se svým obviněním.
“Tohle že má být učenec? Ten má do skutečného šejcha daleko,” říkali první.
“Jen Alláh Jediný ví, co asi tak spáchal!” dušovali se druzí.
“Určitě ho nezavřeli jen tak a bez důvodu,” rozumovali třetí.
“Kdybych to byl býval věděl, že je takový podvodník, v životě bych se za ním ani nepomodlil!” lamentovali čtvrtí.
“Imám a zločinec – to je vpravdě nestoudné!” spěchali se svými odsudky pátí.
Sultán, kádí a cechovní mistr, který dal onu kašnu zbudovat, se pozorně dívali na to, co se děje. Potom se sultán cechovního mistra zeptal: “A co tedy udělat nyní?”
Mistr odpověděl: “Teď vás prosím, abyste našeho hodžu propustili na svobodu a poprosili ho o odpuštění, protože je neviný.”
Sultán tak i učinil a nařídil imáma propustit a zbavit všech obvinění.
Potom se cechovní mistr obrátil k sultánovi se slovy: “Můj drahý sultáne, což takoví muslimové, jako jsou tito, si vůbec zaslouží napít se vody? Což nemají mít zakázáno použít kašnu, když se tak chovají?”
Sultán se hořce usmál a odpověděl mu: “Nejen pitná voda je pro ně zakázaná. Měli by mít zakázáno i dýchat vzduch, když jsou takoví!”