Vznešený Alláh praví:
وَإِمَّا يَنزَغَنَّكَ مِنَ ٱلشَّيْطَـٰنِ نَزْغٌ فَٱسْتَعِذْ بِٱللَّـهِ ۚ إِنَّهُۥ سَمِيعٌ عَلِيمٌ
A kdykoliv tě bude znepokojovat návod satanův, hledej útočiště u Boha, vždyť On slyšící je i vševědoucí. (A’ráf: 200)
وَإِمَّا يَنزَغَنَّكَ مِنَ ٱلشَّيْطَـٰنِ نَزْغٌ فَٱسْتَعِذْ بِٱللَّـهِ ۖ إِنَّهُۥ هُوَ ٱلسَّمِيعُ ٱلْعَلِيمُ
A jestliže tě satan pokušením dráždí, pros Boha o ochranu, vždyť On slyšící je i vševědoucí.(Fussilet:36)
Nikoli tedy proklínání, ale prosba k Alláhu, je prostředkem, jak se šejtánem bojovat.
Muhammed Sálih al-‘Usejmín praví:
„Člověku nebylo nařízeno prokletého šejtána proklínat, nýbrž mu bylo přikázáno utíkat se před ním.“ [1]
Na jiném místě Alláh přikazuje:
فَٱسْتَعِذْ بِٱللَّـهِ ۖ إِنَّهُۥ هُوَ ٱلسَّمِيعُ ٱلْبَصِيرُ
Obrať se o pomoc k Bohu, vždyť On věru slyšící je i jasnozřivý! (Gháfir: 56)
Ibn Kesír říká:
„Protože šejtán může člověka vidět, odkud člověk nemůže vidět šejtána, musí člověk prosit o ochranu Toho, Koho nemůže vidět ani šejtán.“ [2]
Podstata prosby o ochranu
Prosit Alláha o ochranu znamená utíkat se k Alláhu a prosit Ho o záštitu před něčím, co si člověk nepřeje. Šejtánem je každý, kdo se vzpouzí a bouří proti Alláhu a Jeho Zákonu, ať již patří k rodu lidskému či k rodu džinů. Vůdcem prokletých šejtánů je Iblís, očividný lidský nepřítel, který se odmítl poklonit stvořenému Adamovi, mír s ním, šíří ve světě zkázu a pokouší se ze všech sil uvést její obyvatele v blud. Poté, co byl Alláhem proklet, řekl Iblís:
رَبِّ بِمَآ أَغْوَيْتَنِى لَأُزَيِّنَنَّ لَهُمْ فِى ٱلْأَرْضِ وَلَأُغْوِيَنَّهُمْ أَجْمَعِينَ إِلَّا عِبَادَكَ مِنْهُمُ ٱلْمُخْلَصِينَ
Pane můj, za to, žes mne svedl, okrášlím jim vše, co na zemi je, a všechny je uvedu v bloudění, kromě těch, kdož jsou služebníci Tvoji upřímní! (Hidžr: 39-40)
A Alláh mu odpověděl:
هَـٰذَا صِرَٰطٌ عَلَىَّ مُسْتَقِيمٌ إِنَّ عِبَادِى لَيْسَ لَكَ عَلَيْهِمْ سُلْطَـٰنٌ إِلَّا مَنِ ٱتَّبَعَكَ مِنَ ٱلْغَاوِينَ
Toto je stezka přímá podle mého mínění, a věru nebudeš mít žádnou pravomoc nad služebníky mými, leda nad těmi, kdož tě následují svedeni (Hidžr: 41-42)
Iblísa za jeho zpupnost Alláh svrhl z nebes na zemi a jeho potomkům zamezuje, aby vstupovali na nebesa tím, že je zasahuje záblesky padajících hvězd:
لَقَدْ زَيَّنَّا ٱلسَّمَآءَ ٱلدُّنْيَا بِمَصَـٰبِيحَ وَجَعَلْنَـٰهَا رُجُومًا لِّلشَّيَـٰطِينِ ۖ وَأَعْتَدْنَا لَهُمْ عَذَابَ ٱلسَّعِيرِ
My věru jsme ozdobili nejbližší nebe svítilnami, jež určili jsme i pro satanů kamenováni, a připravili jsme pro ně trest plamenný. (Mulk: 5)
Na jiném místě pak hovoří sami džinové:
وَأَنَّا لَمَسْنَا ٱلسَّمَآءَ فَوَجَدْنَـٰهَا مُلِئَتْ حَرَسًا شَدِيدًا وَشُهُبًا وَأَنَّا كُنَّا نَقْعُدُ مِنْهَا مَقَـٰعِدَ لِلسَّمْعِ ۖ فَمَن يَسْتَمِعِ ٱلْـَٔانَ يَجِدْ لَهُۥ شِهَابًا رَّصَدًا وَأَنَّا لَا نَدْرِىٓ أَشَرٌّ أُرِيدَ بِمَن فِى ٱلْأَرْضِ أَمْ أَرَادَ بِهِمْ رَبُّهُمْ رَشَدًا
A prohledali jsme nebe, avšak nalezli jsme je plné stráží silných a plamenů šlehajících. A sedávali jsme dříve u něho na místech vhodných k naslouchání, však kdokoliv z nás chce naslouchat nyní, ten shledá, že naň číhá plamen šlehající. A my věru nevíme, zda zlo je zamýšleno pro ty, kdož na zemi dlí, či zda Pán jejich si pro ně přeje správného vedení. (Džinn: 8-10)
Šejtán ke svému působení využívá podlých lstí, vnášení nepřátelství mezi lidi, podněcování rozkolů, našeptávání a popouzení ke hříchům.
Právě prosba o ochranu (arab. الإستعاذة al-isti’áza) je nástrojem či zbraní, kterou Milostiplný Alláh Svým služebníkům poskytl na ochranu před neviditelným nepřítelem a nejobecněji čímkoli, co je člověku nemilé, co ho zasahuje a před čím se člověk strachuje. Protože právě šejtán využívá tato nebezpečí a strach z nich k tomu, aby člověka ovládl, udolal a zotročil pro své potřeby.
Podle Abú Hurejryرضي الله عنه Posel Božíصلى الله عليه و سلم z tohoto důvodu pravil:
عوَّذُوا باللهِ من جَهْدِ البلاءِ، ودَرَكِ الشقاءِ، وسوءِالقضاءِ، وشماتةِ الأعداءِ.
„Utíkejte se k Alláhu před úporností nesnází, dopadnutím kalamit, nepřízní osudu i radostnou nepřejícností nepřátel.“ [3]
Ibnu l-Kajjim vysvětluje:
„Prosba o ochranu je jako zbraň. A zbraň je jen natolik účinná, nakolik je dovedný ten, kdo ji používá. Nezáleží jen na jejím ostří. Pokud bude zbraň bezchybná a dokonalá a paže toho, kdo s ní bojuje, silá, potom ji nic nezastaví a dotyčný udolá svého nepřítele. Ale pokud se vyskytne závada buď na zbrani, anebo na výcviku bojovníka, obranný efekt nebude dostatečný.” [4]
Prosba o ochranu před šejtánem či jakýmkoli jiným nebezpečím a zlem je uctíváním, které musí být zasvěceno výlučně Jedinému Alláhu, který nemá společníka, je bezpečím a spásou před každým zlem, škodou či podobou zla nebo škody. Čí ochrana je mocnější, než ochrana Všemohoucího Alláha? A naopak, pokud by se někdo utíkal ke komukoli jinému, nežli k Němu, pomohlo by mu to vůbec nějak?
Naopak, Vznešený Alláh praví:
وَأَنَّهُۥ كَانَ رِجَالٌ مِّنَ ٱلْإِنسِ يَعُوذُونَ بِرِجَالٍ مِّنَ ٱلْجِنِّ فَزَادُوهُمْ رَهَقًا
Mužové někteří pak z lidí u mužů z džinů útočiště vyhledali, ti však jen pošetilost jejich rozmnožili(Džinn: 6)
Tím, že služebník žádá Alláha o ochranu proti šejtánovi, zaujímá pozici na straně Boží proti straně šejtána a jeho nohsledů. Staví se na stranu dobra proti straně zla, v souladu se slovy Božími:
إِنَّ ٱلشَّيْطَـٰنَ لَكُمْ عَدُوٌّ فَٱتَّخِذُوهُ عَدُوًّا ۚ إِنَّمَا يَدْعُوا۟ حِزْبَهُۥ لِيَكُونُوا۟ مِنْ أَصْحَـٰبِ ٱلسَّعِيرِ
Satan je věru vaším nepřítelem, proto jej pokládejte i vy za nepřítele svého! On volá k sobě přívržence své jen proto, aby stali se obyvateli plamene šlehajícího. (Fátir: 6)
Proto Vznešený Alláh přikazuje opakovat slova أعوذ بالله من الشيطان الرجيم a’úzu bi-lláhi mine š-šejtáni r-redžím, tj. utíkám se k Alláhu před šejtánem prokletým, tj. prosím Ho o ochranu před tím, který byl Alláhem odvržen a zbaven Jeho milosti, aby mi nijak neuškodil ani v mém náboženství, nebo mi nijak nebránil dostát nárokům, které na mne klade můj Pán v nejobecnějším smyslu.
Vyslovením isti’ázy se šejtán obrací na útěk a zanechává svých pokusů uvádět v blud a lákat do svých osidel, pastí a léček, protože nezmůže nic proti Alláhu Nejsilnějšímu, jehož takto služebník prosí o ochranu a záštitu.
A navíc, pokud služebník vyřkne isti’ázu, obrací se tak k Alláhu proti prokletému šejtánovi, Zaujímá stranu. Staví se na stranu Dobra proti straně Zla. A o těch, kteří se postaví za dobro, stanou na straně Boží a vyhraní se proti straně prokletého šejtána, Alláh hovoří:
أُو۟لَـٰٓئِكَ حِزْبُ ٱللَّـهِ ۚ أَلَآ إِنَّ حِزْبَ ٱللَّـهِ هُمُ ٱلْمُفْلِحُونَ
Bůh nalezl v nich zalíbení a oni nalezli zalíbeni v Něm – a tito tvoří stranu Boží! A což nebudou ti, kdož ke straně Boží patří, blažení? (Mudžádela: 22)
Prosba o ochranu v Koránu a Sunně
Samotný obecný text isti’ázy není součástí Knihy Boží, byť jsou její součástí už její konkrétní podoby:
وَقُل رَّبِّ أَعُوذُ بِكَ مِنْ هَمَزَٰتِ ٱلشَّيَـٰطِينِ وَأَعُوذُ بِكَ رَبِّ أَن يَحْضُرُونِ
A rci: “Pane můj, utíkám se k Tobě před satanů našeptáváním a utíkám se k Tobě, Pane můj, před jejich přiblížením!” (Mu´minún: 97-98)
قُلْ أَعُوذُ بِرَبِّ ٱلْفَلَقِ مِن شَرِّ مَا خَلَقَ …
Rci: „Utíkám se v ochranu Pána záře jitřní, před zlem toho, co stvořil … (Felek: 1-2)
قُلْ أَعُوذُ بِرَبِّ ٱلنَّاسِ مَلِكِ ٱلنَّاسِ إِلَـٰهِ ٱلنَّاسِ مِن شَرِّ ٱلْوَسْوَاسِ ٱلْخَنَّاسِ …
Rci: „Utíkám se v ochranu Pána lidí, Vládce lidí, Boha lidí, před zlem našeptavače pokradmého … (Nás: 1-4)
‘Abdulláh ibn ‘Abbás رضي الله عنهما vyprávěl, že Posel Božíصلّى الله عليه وسلّم se utíkal k Alláhu slovy:
أَعُوذُ بِعِزَّتِكَ الَّذِي لاَ إِلَهَ إِلاَّ أَنْتَ، الَّذِي لاَ يَمُوتُ وَالْجِنُّ وَالإِنْسُ يَمُوتُونَ
„Utíkám se k Tvé Moci, není božstva kromě Tebe, který neumíráš, zatímco džinové i lidé umírají.“ [5]
Podle Abú Sáliha se Posel Božíصلى الله عليه و سلم utíkal k Alláhu také takto:
اللَّهُمَّ رَبَّ السَّمَوَاتِ وَرَبَّ الأَرْضِ وَرَبَّ الْعَرْشِ الْعَظِيمِ رَبَّنَا وَرَبَّ كُلِّ شَىْءٍ فَالِقَ الْحَبِّ وَالنَّوَى وَمُنْزِلَ التَّوْرَاةِ وَالإِنْجِيلِ وَالْفُرْقَانِ أَعُوذُ بِكَ مِنْ شَرِّ كُلِّ شَىْءٍ أَنْتَ آخِذٌ بِنَاصِيَتِهِ اللَّهُمَّ أَنْتَ الأَوَّلُ فَلَيْسَ قَبْلَكَ شَىْءٌ وَأَنْتَ الآخِرُ فَلَيْسَ بَعْدَكَ شَىْءٌ وَأَنْتَ الظَّاهِرُ فَلَيْسَ فَوْقَكَ شَىْءٌ وَأَنْتَ الْبَاطِنُ فَلَيْسَ دُونَكَ شَىْءٌ اقْضِ عَنَّا الدَّيْنَ وَأَغْنِنَا مِنَ الْفَقْرِ
„Ó Bože, Pane nebes a Pane země, Pane Trůnu ohromného, Pane náš, Pane veškerenstva, Který dáváš rozpuknout zrnu i pecce, Ty, Který jsi zjevil Tóru, Evangelium i al-Furkán (tj. Korán), utíkám se k Tobě před zlem každé věci, neboť Ty vše pevně držíš. Ó Bože, Ty jsi Prvním nic nebylo před Tebou i Posledním nic nebude po Tobě, Ty jsi Zjevný, není ničeho nad Tebou a Ty jsi skrytý, není nic mimo Tvůj dosah. Sejmi z nás dluh a ulev nám od nedostatku.“ [6]
Podle Abú Umámy al-Báhilího رضي الله عنه „používal Posel Boží صلى الله عليه و سلم mnoho různých proseb z nichž mnohé se nám nepodařilo zachovat. Řekli jsme: „Posle Boží, prosíš mnoha prosbami, které se nám nedaří zachovávat.“ Odpověděl:
أَلاَ أَدُلُّكُمْ عَلَى مَا يَجْمَعُ ذَلِكَ كُلَّهُ تَقُولُ اللَّهُمَّ إِنَّا نَسْأَلُكَ مِنْ خَيْرِ مَا سَأَلَكَ مِنْهُ نَبِيُّكَ مُحَمَّدٌ وَنَعُوذُ بِكَ مِنْ شَرِّ مَا اسْتَعَاذَ بِكَ مِنْهُ نَبِيُّكَ مُحَمَّدٌ وَأَنْتَ الْمُسْتَعَانُ وَعَلَيْكَ الْبَلاَغُ وَلاَ حَوْلَ وَلاَ قُوَّةَ إِلاَّ بِاللَّهِ
„Nemám vám ukázat něco, co zahrne toto vše? Řekněte: Ó Bože, prosíme tě o to dobro, o které tě prosil i Tvůj Prorok Muhammed صلى الله عليه و سلم a utíkáme se k Tobě před tím zlem, před kterým se k Tobě utíkal i Tvůj Prorok Muhammed صلى الله عليه و سلم – Ty jsi Jediný, koho lze o pomoc žádat, Ty Jediný žádostem vyhovíš a není moci ani síly kromě u Tebe.“ [7]
Praxe Posla Božího صلى الله عليه و سلم i proroků před ním ukazuje, že je také možno utíkat se k Alláhu v ochranu pro někoho jiného, na kom nám záleží. Posel Boží صلى الله عليه و سلم tak například prosil Alláha, aby opatroval oba jeho vnuky, al-Hasana a al-Husejna رضي الله عنهما, když řekl:
إِنَّ أَبَاكُمَا كَانَ يُعَوِّذُ بِهَا إِسْمَاعِيلَ وَإِسْحَاقَ: أَعُوذُ بِكَلِمَاتِ اللَّهِ التَّامَّةِ، مِنْ كُلِّ شَيْطَانٍ .
„Věru se váš praotec Ibráhím/Abrahám, mír s ním, utíkal k Alláhu, aby chránil Ismá’íla/Ismaela a Isháka/Izáka, mír s ním: „Utíkám se před každým šejtánem k Božímu slovu dokonalému.“ [8]
Prosba o ochranu jako odvěká součást náboženství proroků, mír s nimi všemi
Isti’áza je také odvěkou praktikou vyvolených dobrých lidí, pravdomluvných a proroků, které jako čestné příklady a vzory pro celé lidstvo vzpomíná Korán.
Prorok Núh/Noe, mír s ním, se, když chtěl na popud rodičovské lásky prosit Alláha o záchranu jeho nezdárného syna a poté mu bylo vysvětleno, že je nenapravitelným hříšníkem, utíkal k Alláhu slovy:
رَبِّ إِنِّىٓ أَعُوذُ بِكَ أَنْ أَسْـَٔلَكَ مَا لَيْسَ لِى بِهِۦ عِلْمٌ ۖ وَإِلَّا تَغْفِرْ لِى وَتَرْحَمْنِىٓ أَكُن مِّنَ ٱلْخَـٰسِرِينَ
Pane můj, utíkám se k Tobě, abych se již více netázal na to, o čem vědění nemám. A jestliže mi neodpustíš a neslituješ se nade mnou, budu věru patřit mezi ty, kdož ztrátu utrpěli. (Húd: 47)
V příběhu o proroku Júsufovi/Josefovi, mír s ním, Korán zmiňuje utíkání se k Alláhu dvakrát – jednou v situaci, kdy ho velmožova žena sváděla ke smilstvu a podruhé v situaci, kdy zadržel svého bratra. Pokaždé řekl:
مَعَاذَ ٱللَّـهِ
Bůh mě chraniž! (Júsuf: 23, 79)
Prorok Músá/Mojžíš, mír s ním, se poté, co jej jeho národ obvinil z bláhovosti, když ho zpravil o tom, co jim Stvořitel ve Zjevení přikazuje učinit, aby poznali vraha mezi nimi, utíkal k Alláhu slovy:
أَعُوذُ بِٱللَّـهِ أَنْ أَكُونَ مِنَ ٱلْجَـٰهِلِينَ
Utíkám se k Bohu, abych nebyl z nevědomých! (Bekara: 67)
Merjemina/Mariina matka prosila za svou dceru a její potomstvo Alláha takto:
وَإِنِّىٓ أُعِيذُهَا بِكَ وَذُرِّيَّتَهَا مِنَ ٱلشَّيْطَـٰنِ ٱلرَّجِيمِ
A svěřuji ji i potomstvo její do ochrany Tvé před satanem prokletým. (Áli ‘Imrán: 36)
Když přišel k Merjem/Marii Džibríl, mír s ním, aby jí zpravil o zázračném narození, zalekla se ho a proto pravila:
إِنِّىٓ أَعُوذُ بِٱلرَّحْمَـٰنِ مِنكَ إِن كُنتَ تَقِيًّا
Utíkám se před tebou k Milosrdnému – kéž i ty ses bál Jeho! (Merjem: 18)
Důležitost isti’ázy při recitaci Koránu
Smysl isti’ázy je ale i specifičtější v případě recitace Koránu, shodně znění verše:
فَإِذَا قَرَأْتَ ٱلْقُرْءَانَ فَٱسْتَعِذْ بِٱللَّـهِ مِنَ ٱلشَّيْطَـٰنِ ٱلرَّجِيمِ
Když Korán přednášíš, hledej u Boha útočiště před satanem prokletým (Nahl:98)
Vždy, když si služebník Boží přeje předčítat z Knihy Boží, když touží, aby jeho srdce zalilo Jeho světlo, obává se, aby se neobjevil šejtán a tuto jeho touhu mu nepřekazil tím, že se vloudí do spojení mezi služebníkem a Jeho Pánem, čehož výsledkem pak bude lhostejnost služebníka a jeho neschopnost reflektovat to, co čte. Totéž platí i pro modlitbu nebo pro jakýkoli jiný kontext zbožného činu, při kterém hrozí, že se šejtán vloudí mezi služebníka a Jeho Pána a služebníkovi tak zamezí v plném a adekvátním vnitřním prožívání jeho víry a zbožnosti. Pomocí prosby o ochranu očišťuje věřící své nitro od špíny a nečistých myšlenek, které mu šejtán podsouvá a zamezuje šejtánovi v přístupu do svého nitra, prosíce o ochranu Toho, který je Nejmocnější.
Posel Boží صلى الله عليه و سلم plnil tento Boží příkaz a proto máme i my z hlediska povinnosti plnit Boží příkaz a následovat Prorokovu صلى الله عليه و سلم Sunnu povinnost jednat stejně.
Moudrost příkazu isti’ázy se odráží v následujících pěti aspektech:
První: Uznáváme tím, že Korán je přímou komunikací od Alláha směrem k Jeho služebníkům. Proti vůli Boží do ní nemůže nikdo interferovat. Proto pokud služebník zažádá Alláha o ochranu, znemožňuje svému nepříteli v působení a své srdce tím naplno otvírá světlu Koránského poselství a přijetí pramenů moudrosti, kterou obsahuje.
Druhý: Služebník přiznává, že sám o sobě proti šejtánovi, jeho úkladům, lstem a svodům nic nezmůže a proto potřebuje Silného Záštitníka, na kterého se může spolehnout, o něhož se může opřít a doufat v jeho podporu a milost. Zároveň s tímto vědomím očišťuje úmysl svého činu a zasvěcuje ho někomu, kdo Jediný je uctívání hoden, protože nikdo jiný ani nemá možnost jej ochránit před existenciálním nebezpečím, které pro něj šejtán představuje.
Třetí: Pokud k tomuto očištění nedojde, četba a recitace Koránu, modlitba, získávání náboženské znalosti a všechny další podoby zbožnosti nepovedou ke kýženému cíli a to je výchova a zušlechtění ega tak, aby zanechalo všeho, co jej poutá k tomuto pomíjivému světu a naopak se upjalo k Jedinému, který nemá společníka. Jedině ten, kdo očistí své ego, dosáhne spásy. Proto je isti’áza jednou z podmínek správné četby Koránu. V opačném případě nebude Korán svědkem ve prospěch dotyčného, ale naopak proti němu, ve shodě se slovy Božími:
هُوَ لِلَّذِينَ ءَامَنُوا۟ هُدًى وَشِفَآءٌ ۖ وَٱلَّذِينَ لَا يُؤْمِنُونَ فِىٓ ءَاذَانِهِمْ وَقْرٌ وَهُوَ عَلَيْهِمْ عَمًى ۚ أُو۟لَـٰٓئِكَ يُنَادَوْنَ مِن مَّكَانٍۭ بَعِيدٍ
Korán je pro ty, kdož věří, vedením i vyléčením, zatímco ti, kdož nevěří, mají v uších svých trhlinu a jsou slepí vůči němu; a na ně voláno je z místa dalekého. (Fussilet:44)
Čtvrtý: Šejtán se vždy snaží vloudit se při recitaci Koránu buď skrze špatné pochopení, anebo skrze neupřímný úmysl. Jde mu o to, aby člověk zbloudil, upjal se ke svému bludu, anebo o to, aby se stal pokrytcem, který navenek prokazuje něco, co je v příkrém rozporu s jeho vnitřním přesvědčením. Což není řečeno o násilnících z řad cháridžovských sektářů, že budou hojně a horlivě recitovat Korán a hovořit na první pohled sladká slova ozdobená Koránem a Sunnou, avšak ve skutečnosti budou horovat pro ten nejtemnější a nejodpornější blud a učení šejtánovo, napadajíce bezostyšně životy, majetky i čest ostatních muslimů, o ostatních lidech nemluvě?
Pátý Kdo hledá ochranu u Alláha, hledá ochranu u Nepřemožitelného a proto se nemusí ničeho dalšího obávat.
Před čím se také utíkat k Alláhu
Příklady nebezpečí, před kterými se podle Posla Božíhoصلى الله عليه و سلم kromě šejtána a jeho našeptávání také utíkat k Alláhu, jsou nesčetné. Všechna jsou natolik závažná, že před nimi nutno hledat ochranu u Alláha a lze je přiblížit na několika poučných podáních ze Sunny:
Posel Boží صلى الله عليه و سلم doporučil Abú Bekrovi رضي الله عنه utíkat se k Alláhu před zlem modloslužebnictví slovy:
اللَّهُمَّ إِنِّي أَعُوذُ بِكَ أَنْ أُشْرِكَ بِكَ وَأَنَا أَعْلَمُ، وَأَسْتَغْفِرُكَ لِمَا لا أَعْلَمُ.
„Ó Bože, věru se k Tobě utíkám před tím, abych k Tobě cokoli přidružoval a věděl o tom a prosím Tě o odpuštění za to, o čem nevím.“ [9]
Posel Boží صلى الله عليه و سلم pro Abú Bekra رضي الله عنه také zformuloval isti’ázu, kterou se utíkal k Alláhu vždy ráno a odpoledne, slovy:
اللَّهُمَّ فَاطِرَ السَّمَوَاتِ وَالأَرْضِ عَالِمَ الْغَيْبِ وَالشَّهَادَةِ لاَ إِلَهَ إِلاَّ أَنْتَ رَبَّ كُلِّ شَيْءٍ وَمَلِيكَهُ أَعُوذُ بِكَ مِنْ شَرِّ نَفْسِي وَمِنْ شَرِّ الشَّيْطَانِ وَشَرَكِهِ وَأَنْ أَقْتَرِفَ عَلَى نَفْسِي سُوءًا أَوْ أَجُرَّهُ إِلَى مُسْلِمٍ
„Ó Bože, Znalý nepoznatelného i dosvědčeného, Původce nebes i země, Pane a Vlastníče všeho, dosvědčuji, že není božstva kromě Tebe (tj. nic mimo Tebe nemá právo na uctívání), utíkám se v ochranu k Tobě před zlem sebe sama i zlem satana a jeho přidružování a před tím, abych zlé způsobil sám sobě, či jinému muslimovi.“ [10]
Podle ‘Áiši رضي الله عنها se Posel Boží صلى الله عليه و سلم utíkal k Alláhu takto:
اللَّهُمَّ إِنِّي أَعُوذُ بِكَ مِنْ شَرِّ مَا عَمِلْتُ وَشَرِّ مَا لَمْ أَعْمَلْ.
„Ó Bože, utíkám se k Tobě před zlem toho, co jsem učinil i zlem toho, co jsem neučinil.“ [11]
Podle matky věřících Umm Selemy رضي الله عنها Posel Boží صلى الله عليه و سلم nikdy neopustil její dům, aniž by obrátil zrak k nebesům a neprosil:
اللَّهُمَّ إِنِّي أَعُوذُ بِكَ أَنْ أَضِلَّ أَوْ أُضَلَّ أَوْ أَزِلَّ أَوْ أُزَلَّ أَوْ أَظْلِمَ أَوْ أُظْلَمَ أَوْ أَجْهَلَ أَوْ يُجْهَلَ عَلَىَّ
„Ó Bože, utíkám se k Tobě, abych nezbloudil či nebyl uveden v blud, dopustil se poklesku či byl k poklesku donucen, někomu ukřivdil či od někoho zažil křivdu, či jednal barbarsky anebo tak bylo se mnou jednáno.“ [12]
Podle an-Nesáího verze na začátku této prosby ještě dodával:
بِسْمِ اللَّهِ رَبِّ أَ
„Ve jménu Božím, Pane.“ [13]
Podle Abú Hurejry رضي الله عنه Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
أعَوَّذُ بِاللَّهِ مِنْ جَهْدِ الْبَلاَءِ، وَدَرَكِ الشَّقَاءِ، وَسُوءِ الْقَضَاءِ، وَشَمَاتَةِ الأَعْدَا
„Utíkám se k Alláhu před těžkostí krutých nesnází, před špatným koncem, zlým údělem a před škodolibostí nepřátel.“ [14]
Abu l-Jeser رضي الله عنه vypráví, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم se k Alláhu utíkal také před špatnými způsoby smrti:
اللَّهُمَّ إِنِّي أَعُوذُ بِكَ مِنَ التَّرَدِّي وَالْهَدْمِ وَالْغَرَقِ وَالْحَرِيقِ وَأَعُوذُ بِكَ أَنْ يَتَخَبَّطَنِي الشَّيْطَانُ عِنْدَ الْمَوْتِ وَأَعُوذُ بِكَ أَنْ أَمُوتَ فِي سَبِيلِكَ مُدْبِرًا وَأَعُوذُ بِكَ أَنْ أَمُوتَ لَدِيغًا .
„Ó Bože, věru se k Tobě utíkám před pádem z výšky, rozdrcením troskami, utopením, či uhořením. Utíkám se k Tobě před tím, abych byl přemožen šejtánem v okamžiku smrti. Utíkám se k Tobě před tím, abych byl zabit na Tvé cestě ve chvíli, kdy prchám z boje. A utíkám se k Tobě před tím, abych zemřel na uštknutí.“ [15]
Abú Hurejra رضي الله عنه také vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl:
اللهمَّ إني أعوذُ بكَ من جارِ السُّوءِ، ومن زوجٍ تشيِّبني قبلَ المشيب، ومن ولد يكونُ عليّ رَبّاً، ومن مال يكونُ عليّ عذاباً، ومن خليلٍ ماكر عينَه تراني، وقلبُه يرعاني؛ إن رأى حسنة دفنها، وإذا رأى سيّئةً أذاعها.
„Ó Bože! Utíkám se k Tobě v ochranu před zlým sousedem, před manželkou, kvůli které zešedivým, ještě než zestárnu, před potomkem, který se nade mnou stane pánem, před bohatstvím, které se pro mne stane prokletím a před podlým, falešným přítelem, jehož pohled mě pronásleduje, jehož srdce proti mně pletichaří tak, že když u mě uvidí cokoli dobrého, zamlčí to, leč když u mě uvidí cokoli zlého, rozhlásí to!“ [16]
Sa’d رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم prosíval slovy:
اللَّهُمَّ إِنِّي أَعُوذُ بِكَ مِنَ الْبُخْلِ، وَأَعُوذُ بِكَ مِنَ الْجُبْنِ، وَأَعُوذُ بِكَ أَنْ أُرَدَّ إِلَى أَرْذَلِ الْعُمُرِ، وَأَعُوذُ بِكَ مِنْ فِتْنَةِ الدُّنْيَا يَعْنِي فِتْنَةَ الدَّجَّالِ وَأَعُوذُ بِكَ مِنْ عَذَابِ الْقَبْرِ
„Ó Bože, utíkám se k Tobě před lakomstvím, utíkám se k Tobě před zbabělostí, utíkám se k Tobě před sešlostí starobou, utíkám se k Tobě před pohromami tohoto světa (tj. ad-Dedždžála) a utíkám se k Tobě před trestem hrobu.“ [17]
Podle Anase ibn Málika رضي الله عنه se Posel Božíصلى الله عليه و سلم utíkal k Alláhu takto:
اللَّهُمَّ إِنِّي أَعُوذُ بِكَ مِنْ الْهَمِّ وَالْحُزْنِ وَالْعَجْزِ وَالْكَسَلِ وَالْبُخْلِ وَالْجُبْنِ وَضَلَعِ الدَّيْنِ وَغَلَبَةِ الرِّجَالِ.
„Ó Bože, utíkám se k Tobě před tísní i smutkem, neschopností i leností, lakomstvím i zbabělostí, břemenem dluhu i přemožením jinými muži.“ [18]
Použitý výraz tíseň (arab. الهم al-hamm) znamená pocit nelehkosti smíšený s úzkostí, pociťovaný myslí, srdcem i tělem. Působí člověku smutek již samou svou existencí a zatěžuje ho natolik, že nemůže myslet nebo se soustředit na nic jiného. Člověk je při něm zaměstnán jen svými chmurami, které se mu stále a stále vrací, protože jde o úzkost, tíseň z toho, co se může, ale také vůbec nemusí stát. Pokud jste sami něco takového zažili, dobře víte, jak zoufalé a demotivující to může být.
Výraz smutek (arab. الحزن al-huzn) je poněkud odlišný. Je hoří a lítostí způsobenou spouštěčem, který se stal v podobě nějaké nepříjemné události, jako je například smrt milované osoby, nebo nějaká zátěžová situace. V životopise Posla Božíhoصلى الله عليه و سلم zvykneme označovat rok, ve kterém Posel Božíصلى الله عليه و سلم ztratil svého strýčka Abú Táliba a svou manželku, matku věřících Chadídžu رضي الله عنها jako rok smutku. V Koránu na spoustě míst Alláh zmiňuje, že věřící nebudou smutnit (arab. ﻻ هم يحزنون lá hum jahzenún) na onom světě. Tj. nebudou propadat lítosti nad ničím, co se v minulosti stalo. Smutek tedy znamená hoři, tesknění, smutnění a lítost.
Výraz neschopnost (arab. العجز al-‘adžz) znamená slabost, abscenci síly, nedostatek schopností a selhávání snahy.
Výraz lenost (arab. الكسل al-kesel) znamená lenivost, lhostejnost, zmrtvělost, nedbalost a neaktivitu.
Výraz lakomství (arab. البخل al-buchl) znamená hrabivost a skrblivost. V Koránu Alláh toto slovo používá pro popis těch, kteří sice vlastní značný majetek, ale hromadí si ho jen pro sebe a odmítají z něj udělovat milodary. Lakomství znamená odmítnout poskytovat něco od sebe někomu jinému (ať už majetek, volný čas, nebo znalosti), ačkoli toho má člověk přehršel. Lakomství znamená nechávat si všechno dobré jen pro sebe a právě díky tomuto lakomství daná dobrá věc neslouží obecnému dobru. Lakomství je opakem štědrosti (arab. الكرم al-kerem). Štědrost znamená velkodušnou ochotu rozdávat hojnou měrou. Jedním z Božích vznešených přívlastků je i الكريم al-Kerím, tj. Štědrý, tedy Ten, který nezištně rozdává měrou vrchovatou ze Své neomezené hojnosti.
Zbabělost (arab. الجبن al-džubn) doslova znamená scvrknutost. V přeneseném významu označuje zbabělost, podle skrčeného postoje vystrašeného zbabělce.
Výraz břímě dluhu (arab. ضلع الدين dale’u d-dejni) je v jazyce odvozeno od výrazu pro žebro, z čehož plynou dvě implikace – jednak křivost a druhak tíže. Proto zde toto břímě dluhu znamená jednak tendenci zadlužených ke křiváctví, tedy obcházením toho, co je morální a jednak tíhu dluhu, která na dlužníkovi spočívá.
Přemožení jinými muži (arab. غلبة الرجال ghalbetu r-ridžál) znamená, že nad někým získá navrch někdo jiný a porazí ho. Podobně jako se říká تغلب عليه النعاس teghlubu ‘alejhi n-nu’ás, tj. přemohla ho dřímota.
V at-Tirmizího verzi k těmto slovům Posel Božíصلى الله عليه و سلم dodává i eschatologický aspekt prosby:
… وَفِتْنَةِ الْمَسِيحِ وَعَذَابِ الْقَبْرِ
„… před rozkolem falešného mesiáše a před trestem hrobu.“ [19]
Obšírnější verzi uvádí od Zejd ibn Arkam رضي الله عنه:
اللَّهُمَّ إِنِّي أَعُوذُ بِكَ مِنَ الْعَجْزِ وَالْكَسَلِ وَالْجُبْنِ وَالْبُخْلِ وَالْهَرَمِ وَعَذَابِ الْقَبْرِ اللَّهُمَّ آتِ نَفْسِي تَقْوَاهَا وَزَكِّهَا أَنْتَ خَيْرُ مَنْ زَكَّاهَا أَنْتَ وَلِيُّهَا وَمَوْلاَهَا اللَّهُمَّ إِنِّي أَعُوذُ بِكَ مِنْ عِلْمٍ لاَ يَنْفَعُ وَمِنْ قَلْبٍ لاَ يَخْشَعُ وَمِنْ نَفْسٍ لاَ تَشْبَعُ وَمِنْ دَعْوَةٍ لاَ يُسْتَجَابُ لَهَا
„Ó Bože, utíkám se k Tobě před neschopností, před leností, před zbabělostí, před lakomostí, před sešlostí věkem i před utrpením v hrobě. Ó Bože, obdař mou duši bohabojností a očisti ji, protože Tys nejlepším z očišťujících, Tys nejlepším Ochráncem a Záštitníkem. Ó Bože, utíkám se k Tobě před znalostí bez užitku, před srdcem bez pokory, před egem plným nenasytnosti i prosbou, která zůstane nevyslyšena.“ [20]
Útěk k Boží spokojenosti před Božím hněvem
Mezi všemi podobami ochranné prosby má zvláštní postavení a význam utíkání se k Alláhu o ochranu před Alláhem, či před Jeho Hněvem k Jeho Spokojenosti, před Jeho trestem k Jeho milosti a odpuštění.
Podle ‘Abdulláha ibn Omara رضي الله عنهما Posel Božíصلى الله عليه و سلم prosíval:
اللَّهُمَّ إِنِّي أَعُوذُ بِكَ مِنْ زَوَالِ نِعْمَتِكَ وَتَحَوُّلِ عَافِيَتِكَ وَفُجَاءَةِ نِقْمَتِكَ وَجَمِيعِ سَخَطِكَ.
„Ó Bože, utíkám se k Tobě před pominutím Tvého požehnání, změnou Tvé ochrany, před Tvou náhlou trestající pohromou i před čímkoli, co tě hněvá.“ [21]
Matka věřících ‘Áiša رضي الله عنها vyprávěla: „Jedné noci jsem se probudila a na lůžku jsem postrádala Posla Božího صلى الله عليه و سلم. Podívala jsem se, kde je a má ruka se dotkla jeho chodidel, zatímco měl svou tvář položenou na zem v modlitební pozici. Jeho chodidla čněla vzhůru a Posel Božíصلى الله عليه و سلم opakoval prosbu:
اللَّهُمَّ أَعُوذُ بِرِضَاكَ مِنْ سَخَطِكَ وَبِمُعَافَاتِكَ مِنْ عُقُوبَتِكَ وَأَعُوذُ بِكَ مِنْكَ لاَ أُحْصِي ثَنَاءً عَلَيْكَ أَنْتَ كَمَا أَثْنَيْتَ عَلَى نَفْسِكَ.
„Ó Bože, utíkám se k Tvé spokojenosti před Tvým hněvem, ke Tvému odpuštění před Tvým trestem, utíkám se k Tobě před Tebou, byť Tě nemohu oslavit tak, jak si zasloužíš, neboť Tys takový, jak jsi oslavil Sám Sebe.” [22]
A ‘Abdulláh ibn Omar رضي الله عنهما pak v této souvislosti uvádí tuto Prorokovu صلى الله عليه و سلم prosbu:
اللَّهُمَّ إِنِّي أَعُوذُ بِكَ مِنْ زَوَالِ نِعْمَتِكَ، وَتَحَوُّلِ عَافِيَتِكَ، وَفُجَاءَةِ نِقْمَتِكَ، وَجَمِيعِ سَخَطِكَ.
„Ó Bože, utíkám se k Tobě před pominutím Tvého dobrodiní, ztrátou Tebou zajištěného pohodlí, před náhlým zásahem pohromy od Tebe i veškeré příčiny Tvého hněvu.“ [23]
_________________________________________________________________
[1] Viz Medžmú’u l-fetáwá, 3/93.
[2] Viz Tefsíru l-Kur´áni l-‘Azím, 1/56.
[3] Muttefakun ‘alejhi, zaznamenali ho al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6616; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 2707.
[4] Viz ad-Dá´u we d-dewá´, str. 35.
[5] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 7383.
[6] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2713, od Abú Sáliha, jenž tato slova připisoval Abú Hurejrovi رضي الله عنه.
[7] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 3521 jako hasan gharíb.
[8] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 3371.
[9] Zaznamenal al-Buchárí v al-Adebu l-mufred, hadís č. 716; Ahmed v Musnedu, 4/304; a al-Albání ocenil jako sahíh v Sahíhu l-Adebi l-mufred, hadís č. 551.
[10] Jako součást delšího hadísu zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 3529 od Abú Hurejry رضي الله عنه, nechť je s ním Alláh spokojen, se sahíh isnádem podle al-Albáního, viz Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 2763.
[11] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2716.
[12] Zaznamenali Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 5094; Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 3884. Jako sahíh doložil al-Albání v Sahíhu t-Tirmizí, 3/152 a v Sahíhu Ibni Mádža, 2/336.
[13] Zaznamenal an-Nesáí v Sunenu, hadísy č. 5486 a 5539.
[14] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6616.
[15] Zaznamenal an-Nesáí v Sunenu, hadís č. 5531; jako sahíh jej ocenili al-Hákim v al-Mustedreku, 1/713. Jeho ocenění potvrdil i Ibn Hadžer v Bezelu l-ma’ún, hadís č. 199.
[16] Zaznamenal at-Taberí v ad-Du’á, hadísy č. 1425 a 1339; jako hasan jej doložil al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 3137.
[17] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6365.
[18] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6369.
[19] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 3485 jako hasan sahíh.
[20] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2722.
[21] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2739.
[22] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 486.
[23] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2097.