(2)
Podle učení islámu máme tyto živelné pohromy brát jako upozornění (arab. تنبيه tenbíh).
Dobrý takové situace využije, aby byl ještě lepší a tak to pro něj bude požehnání. Někdo jiný se probudí ze své letargie a zanechá zla, které páchal. I pro něho to bude požehnání A třetí, ať nás Alláh neučiní takovými, propadne do hlubin zla ještě více.
Az-Zehebí řekl:
„Když udeří pohromy a neštěstí, potom se pevně držte příkladu Posla Božího صلى الله عليه وسلم a jeho vedení, dlouze mlčte a nepouštějte se do věcí, které se vás netýkají. A to, co je pro vás sporné, navracejte k posouzení Alláhu a Jeho Poslu صلى الله عليه وسلم. Zastavte se u toho, že řeknete: „Alláh ví nejlépe.“1
To platí i o zemětřesení, o němž Šemsuddín Muhammed ibnu l-Kajjim al-Džewzíja napsal:
„Vznešený Alláh, sláva Jemu, prostému od nedokonalosti, svolil zemi, aby také dýchala. A to se projevuje i zemětřeseními. Ta v lidech probouzí bázeň, v důsledku které se navracejí k Alláhu s upřímným pokáním, zříkají se hříchů, prosí Alláha a cítí lítost nad tím, co spáchali. Někteří naši zbožní předkové, když došlo k zemětřesení, říkávali: „Váš Pán vás varuje!“2
‘Abdul’azíz ibn ‘Abdilláh ibn Báz řekl:
„Při zemětřeseních či jiných živelných pohromách, jako sesuvech půdy, vichřicích či záplavách je důležité kát se k Alláhu, úpěnlivě Ho prosit o ochranu a žádat Ho o bezpečí, hojně Ho vzpomínat, vzývat Ho a modlit se za odpuštění.“3
První a základní pravidlo je, že sami od sebe neznáme skutečný důvod, proč pohroma udeří, je-li to proto, abychom byli očištěni od hříchů, či proto, abychom získali odměnu za naši trpělivost a pomoc ostatním.
Výchozí předpoklad v pohledu nás samých zní, že se díváme v prvé řadě na sebe a vnímáme to, co se nám stalo, jako trest za naše hříchy, zatímco v pohledu na ostatní vnímáme to, co se přihodilo jim, prioritně jako příležitost k získání odměny za trpělivost a dobro vůči ostatním.
Al-Hasan al-Basrí o přístupu zbožných předků říká: „Jistý muž, když by se píchl o trn, říkával: „Věru úplně přesně vím, že toto mám za určitý jeden konkrétní hřích a že mi můj Pán v ničem neukřivdil!“4
Nesmíme vnímat utrpení druhých vždy a automaticky jako trest za jejich hříchy. Toto si můžeme dovolit říci pouze ohledně dávno vyhynulých pokolení, jejichž trest se výslovně uvádí v Koránu a Sunně a je tedy potvrzen zjevením.
Konkrétně zemětřesení bylo trestem pro Semúdejce, národ proroka Sáliha, mír s ním, pro obyvatele Medjenu, národ proroka Šu’ajba, mír s ním:
فَأَخَذَتْهُمُ الرَّجْفَةُ فَأَصْبَحُوا فِي دَارِهِمْ جَاثِمِينَ
„A postihlo je zemětřesení a nazítří ráno leželi v domech svých tvářemi k zemi.“ (A’ráf: 78 a 91; )
O Medjenských, jejich vztahu k Šu’ajbovi a jeho poselství a také o následcích, kterých se jim dostalo, se na jiném místě dozvídáme následující:
فَكَذَّبُوهُ فَأَخَذَتْهُمُ الرَّجْفَةُ فَأَصْبَحُوا فِي دَارِهِمْ جَاثِمِينَ
„A prohlásili jej za lháře, ale postihlo je zemětřesení a nazítří zrána leželi v domech svých tvářemi k zemi.“ (‘Ankebút:37)
Zemětřesení bylo trestem také pro rouhače z lidu proroka Músá/Mojžíše:
وَاخْتَارَ مُوسَىٰ قَوْمَهُ سَبْعِينَ رَجُلًا لِّمِيقَاتِنَا ۖ فَلَمَّا أَخَذَتْهُمُ الرَّجْفَةُ قَالَ رَبِّ لَوْ شِئْتَ أَهْلَكْتَهُم مِّن قَبْلُ وَإِيَّايَ ۖ أَتُهْلِكُنَا بِمَا فَعَلَ السُّفَهَاءُ مِنَّا ۖ إِنْ هِيَ إِلَّا فِتْنَتُكَ تُضِلُّ بِهَا مَن تَشَاءُ وَتَهْدِي مَن تَشَاءُ ۖ أَنتَ وَلِيُّنَا فَاغْفِرْ لَنَا وَارْحَمْنَا ۖ وَأَنتَ خَيْرُ الْغَافِرِينَ
„A vybral Mojžíš mezi lidem svým sedmdesát mužů pro schůzku Námi stanovenou. A když je postihlo zemětřesení, zvolal: “Pane můj, kdybys byl chtěl, byl bys je zahubil již dříve a mne s nimi. Hodláš nás zahubit kvůli tomu, co učinili hlupáci mezi námi? Vždyť je to jen Tvé pokušení, jímž dáváš zbloudit, komu chceš, a jímž také vedeš toho, koho chceš! Tys ochráncem naším, odpusť nám a slituj se nad námi, vždyť Tys nejlepší z odpouštějících!“ (A’ráf: 155)
Avšak pokud bychom o někom z našich současníků v našich řadách smýšleli, že ho postihlo neštěstí, jako třeba právě zemětřesení, jako trest za jeho hříchy, nárokovali bychom si jednak znalost nepoznatelného, které zná jen Alláh Jediný, dále bychom se provinili proti příkazu soucítit s naším bližním a příkazu spěchat mu napomoc a v neposlední řadě bychom sebe vnímali lepším, než je onen dotyčný, což je všechno přísně zakázáno jako troufalé a rouhačské.
Co kdybychom o dobrém člověku, pro koho je pokušení prostředkem požehnání a získání dobrých skutků, nevědomky řekli, že je trestán za své hříchy? Byla by to krom plané řeči o tom, o čem nemáme ani zdání, také pomluva na adresu dotyčného, útok na jeho čest a znevažování jeho důstojnosti. Málik ibn Dinár praví: „Je dostačujícím zlem pro člověka, který je sám o sobě hříšník, že navíc uráží, očerňuje a špiní čest bohabojných!“5
Vidět ostatní lepšími, než vnímáme sebe, patří ke ctnostem proroků, protože např. Músá/Mojžíš, mír s ním, řekl na adresu svého bratra, proroka Hárúna/Árona, jehož vnímal jako dovednějšího řečníka a vhodnější osobu pro prorocký úkol:
وَأَخِي هَارُونُ هُوَ أَفْصَحُ مِنِّي لِسَانًا
„Bratr můj Árón má jazyk výmluvnější než já“ (Kasas: 34)
Vidět sebe lepším, než ostatní a povyšovat se nad ně naopak patří k nectnostem šejtána, protože ten Alláhu na adresu praotce lidstva Adama řekl:
أَنَا خَيْرٌ مِّنْهُ خَلَقْتَنِي مِن نَّارٍ وَخَلَقْتَهُ مِن طِينٍ
„Já lepší jsem než on, mne z ohně jsi stvořil, jeho však jen z hlíny.“ (A’ráf: 12)
Je samozřejmě pravda, že Alláh na tomto světě trestá také živelnými pohromami a to dokonce i věřící. I to ovšem činí z milosti a přízně vůči nim – aby se vyhnuli ještě horším mukám na onom světě a proto, aby oddělil zrno od plev, pokrytce a malověrné od skutečných věřících.
Abú Músá رضي الله عنه vypráví, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:
أُمَّتِي هَذِهِ أُمَّةٌ مَرْحُومَةٌ لَيْسَ عَلَيْهَا عَذَابٌ فِي الْآخِرَةِ عَذَابُهَا فِي الدُّنْيَا الْفِتَنُ وَالزَّلَازِلُ وَالْقَتْلُ
„Této mé ummě se dostalo milosti. Jejich trest nebude na onom světě. Jejich trest bude ještě na tomto, prostřednictvím útlaku, zemětřesení a zabíjení.“6
Ale moudrost a důvody přicházejících pohrom, zda jsou trestem, či požehnáním, zná pouze Alláh. Moudrost a důvody, proč Alláh někoho pokoušel nějakou pohromou můžeš ty sám poodhalit až daleko potom, co kalamita dopadla. Přiblížil ho Alláh díky tomu k Sobě? Anebo ho od Sebe oddálil?
Přeje-li si Alláh někoho pozdvihnout, podrobí ho zatěžkávací zkoušce a dotyčný tím, že ji vydrží, získá u Něho větší váhu. Šťastný je ten, kdo se učí ze své minulosti, zpytuje své vlastní svědomí, připravuje se na chvíli, kdy opustí tento svět a navenek i uvnitř přemýšlí o Alláhu. To je skutečný věřící, který je šťasten ve své víře. Pokud se těší něčemu malému z tohoto světa, tím je to pro něj lepší a tím víc mu to pomáhá na cestě pokornosti vůči Stvořiteli. A pokud o to přichází, pak to, čím mu toto Alláh vynahradí, bude ještě lepší a věčné. Věřící zažije štěstí tady i tam. Na tomto světě ho zažije proto, že žije krásný život plný dobrých skutků. A na světě onom se bude radovat z rajské odměny, která nikdy nepomine a o kterou za žádných okolností nepřijde. Pohromy a kalamity dopadají na nás všechny. Pro někoho jsou trestem, pro jiného milostí. Skrze vděk a skromnost v době blahobytu a trpělivost a pokoru v době nouze Alláh životní zkoušky promění na požehnání.
To, zda žijeme v poklidu, či se potácíme z katastrofy do katastrofy, není měřítko toho, zda nás Alláh má či nemá v oblibě. Vznešený konec konců řekl právě na adresu nevěřících:
لَا يَغُرَّنَّكَ تَقَلُّبُ الَّذِينَ كَفَرُوا فِي الْبِلَادِ ﴿١٩٦﴾ مَتَاعٌ قَلِيلٌ ثُمَّ مَأْوَاهُمْ جَهَنَّمُ ۚ وَبِئْسَ الْمِهَادُ ﴿١٩٧﴾
„Nechť tě neoklame to, že ti, kdož jsou nevěřící, se volně po zemi procházejí; krátké bude jejich užívání a pak stane se peklo příbytkem jejich. A jak hnusné to bude místo odpočinku!“ (Álu’Imrán: 196-197)
Negativistické vnímání všeho špatného v životě optikou Božího trestu je nesmírně nebezpečné. Nikdy si nesmíme myslet, že na nás Alláh zanevřel a že jsme se přestali těšit Jeho přízni. On si je moc dobře vědom našeho utrpení. On se o nás stará i tehdy, kdy to ani nevidíme. On je Milující a Laskavý. Naše bolest pro něj není něco triviálního. Vydržme a pokračujme dál. On je s námi.
Když služebník Boží vstoupí do fáze, kdy dokáže zůstat naprosto vklidu i tváří v tvář zdrcující pohromě, pak dosáhl duchovní zralosti. Když vás už negativně neovlivňují události okolo vás, potom je to znak, že je vaše spoléhání se na Všemohoucího úplné a že jste si vědomi, že nic není samozřejmé a nic netrvá věčně.
Al-Hasan al-Basrí o takových věřících v takových okamžicích říká: „Na tomto světě je skutečný věřící jako cizinec, nepropadá zoufalství, když je ponižován a ani není ohromen tím, když je veleben a vychvalován. Lidé jsou naladěni na jednu vlnu a on je naladěn na vlnu zcela odlišnou.“7
Této úrovně dosáhnout znamená dosáhnout toho nejlepšího v tomto životě. A prostředek, který k tomu směřuje, cesta, která k tomu vede, nikdy nemůže být trestem a zlem, ale vždy je požehnáním a dobrem.
- Viz Sijeru a’lámi n-nubelá, 20/141.
- Viz Džewábu l-káfí, str. 87.
- Viz Nasíhatun hawla z-zilzál. Online na: https://binbaz.org.sa/articles/158/%D9%86%D8%B5%D9%8A%D8%AD%D8%A9-%D8%AD%D9%88%D9%84-%D8%A7%D9%84%D8%B2%D9%84%D8%A7%D8%B2%D9%84
- Zaznamenal Ahmed ibn Hanbel v Kitábu z-zuhd, podání č. 1647.
- Zaznamenal al-Bejhekí v Šu’abu l-ímán, 5/316.
- Zaznamenal Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 4278. Jako sahíh ho doložil al-Albání v Sahíhu l-Džámi’, hadís č. 1396.
- Zaznamenal al-Ádžurrí v al-Ghurabá, str. 23.