Vznešený Alláh praví:
وَكَانَ حَقًّا عَلَيْنَا نَصْرُ الْمُؤْمِنِينَ
„A povinností Naší je, abychom pomohli věřícím.“ (Rúm: 47)
V hadísu od Abú Hurejry رضي الله عنه Posel Boží صلى الله عليه وسلم ohledně pomoci ukřivděným a utlačovaným, pronásledovaným a utiskovaným věřícím vzpomíná jejich prosbu jako jednu z těch, které budou jistojistě vyslyšeny a následně říká:
وَدَعْوَةُ الْمَظْلُومِ يَرْفَعُهَا اللَّهُ فَوْقَ الْغَمَامِ وَيَفْتَحُ لَهَا أَبْوَابَ السَّمَاءِ وَيَقُولُ الرَّبُّ وَعِزَّتِي لأَنْصُرَنَّكَ وَلَوْ بَعْدَ حِينٍ
„… a prosba ukřivděného, tu Alláh zvedá nad oblaka a otvárá pro ni brány nebes. A Pán praví: „Při Mé Moci! Věru ti opravdu pomohu, byť třeba až po chvíli.“1
Kdekdo by se při pohledu na dnešní události mohl ptát, jak to, že ti nejhorší z nevěřících nepřátel islámu nejsou postihováni exeplárním a okamžitým Božím trestem za všechna ta bezuzdná zvěrstva, kterých se vůči věřícím dopouštějí. Proč nevidíme dnes Boží tresty takové, jaké popisuje Korán, že postihli ty, kteří okázale uráželi víru, mučili věřící a vyháněli a vraždili Boží proroky.
Ismá’íl ibn Kesír ve svých letopisech uvádí možnou odpověď.
Jeden z islámských učenců a znalců hadísů byl přítomen hrůzostrašné události, kdy odpadlíci ze ší’itsko-bátiníjské sekty karmatů, původně sídlící mezi Peršany na ostrovech Bahrajnu, vtrhli do mekkánského al-Harámu bezprostředně přímo v sezóně hadždže. Povraždili nejukrutnějšími způsoby desítky tisíc poutníků za jediný den a dokonce uloupili z Ka’by Černý kámen. Dotyčný učenec následně vypověděl:
„Byl jsem v Posvátné mešitě v Den napájení (arab. يوم التروية jewmu t-terwija, tj. 8. Zu l-hidždža, na samém začátku poutní sezóny). Stál jsem na místě, kde se provádí tawáf. V tom jeden z karmatů najel koněm na člověka, co stál vedle mne a rozsekal ho. Pak řekl: „Vy osli!“ A začal to pořvávat na ostatní přítomné čím dál hlasitěji, „což jste o tomto místě neříkávali:
وَمَن دَخَلَهُ كَانَ آمِنًا
„a kdokoliv tam vstoupí, je v bezpečí?“ (Álu ‘Imrán: 97)?
Tak kde je to bezpečí?“
„Poslechni si mou odpověď,“ řekl jsem mu.
„Nu dobrá,“ svolil onen karmat.
Odpověděl jsem mu: „Věru Alláh tímto chtěl říci: „Tak mu vy dopřejte bezpečí.“
Pak útočník pobídl koně po hlavě, otočil se a odcválal pryč.“2
Někteří svědkové masakru pak začali pokládat otázky, odrážející jejich pochybnosti: „Vznešený Alláh umožnil armádě lidu Slona, kteří byli křesťané, aby proti Mekce vytáhli, ale pak je zničil Svým trestem, jak Sám Alláh uvádí ve Své Knize. Ale ani oni nedokázali na území města Mekky spáchat zločin horší, nežli spáchali tito sektáři. A dobře víme, že karmaté jsou horší, nežli židé a křesťané i zoroastrovci, ba dokonce jsou horší nežli modloslužebníci, uctívači soch. Karmaté naproti tomu v Mekce spáchali zločiny horší, nežli kdokoli z nevěřících před nimi. Proč tedy nebyl také jim uspíšen trest tak, jako byl uspíšen i lidem Slona?“
Dotyčný učenec jim odpověděl, že trest lidí Slona dávno v době barbarské nevědomosti přišel ihned po jejich zločinech kvůli vznešenosti Ka’by samotné a kvůli poctě obsažené v následujících událostech – příchodu ctihodného Posla Božího صلى الله عليه وسلم, jenž se narodil přímo ve městě, v jehož útrobách se Ka’ba a Mekkánská svatyně nachází. Vojsko lidí Slona přišlo, aby zhanobilo toto místo, které Alláh předurčil poctít vysláním posledního Posla Božíhoصلى الله عليه وسلم. Proto je také ihned potrestal a vyhladil. To aby ukázal svou poctu vyvolenému Prorokovi صلى الله عليه وسلم. Kdyby byli vojáci lidí Slona do Mekky vstoupili, pobořili by ji a vyplenili a tím navždy znesvětili v lidských srdcích.
Naproti tomu tito karmaté udělali to, co udělali, i přesto, že formálně sami uznávali svátost Ka’by a Posvátné mešity a dobře věděli o jejím významu pro následovníky Božího náboženství, neboť je to něco, co je z víry nutně známo – její nejsvětější místo je, jak každý ví, Mekka a Ka’ba v ní. A každý věřící také dobře ví, že tito karmaté jsou sektáři a odpadlíci od víry, kteří se odchýlili od pravdy a přímé cesty jasným a očividným způsobem. Patřili k těm nejhorším bezvěrcům, k nejzatvrzelejším nevěřícím, což je jasně patrné z Koránu i Sunny Božího Posla صلى الله عليه وسلم.
A proto, že věci jsou každému člověku tolik jasné a zřejmé, netrvá už potřeba, aby byli potrestáni ihned, tak jako vojsko lidí Slona v době nevědomosti. Naopak, Alláh jim jejich trest oddaluje až do dne, kdy oči budou vytřeštěny. Vznešený Alláh jim dává svůj odklad, oddaluje jejich trest, přivádí je postupně do zkázy hlouběji a hlouběji, aby je pak znenadání popadl a zasáhl Svým trestem Všesilného a Nepřemožitelného Pána, tak jako to přiblížil i Posel Boží صلى الله عليه وسلم, když řekl:
إِنَّ اللَّهَ لَيُمْلِي لِلظَّالِمِ حَتَّى إِذَا أَخَذَهُ لَمْ يُفْلِتْهُ
„Věru Alláh křivdícímu vskutku dává odklad, ale když ho pak popadne, už ho nepustí!“3
A potom dotyčný učenec recitoval Boží Slova:
وَلا تَحْسَبَنَّ اللَّهَ غافِلًا عَمَّا يَعْمَلُ الظَّالِمُونَ إِنَّما يُؤَخِّرُهُمْ لِيَوْمٍ تَشْخَصُ فِيهِ الْأَبْصارُ
„Nedomnívej se, že Bohu je lhostejné, co nespravedliví konají; On pouze odklad jim dává do dne, kdy oči budou vytřeštěny!“ (Ibráhím: 42)
لَا يَغُرَّنَّكَ تَقَلُّبُ الَّذِينَ كَفَرُوا فِي الْبِلادِ. مَتاعٌ قَلِيلٌ ثُمَّ مَأْواهُمْ جَهَنَّمُ وَبِئْسَ الْمِهادُ
„Nechť tě neoklame to, že ti, kdož jsou nevěřící, se volně po zemi procházejí; krátké bude jejich užívání a pak stane se peklo příbytkem jejich. A jak hnusné to bude místo odpočinku!“ (3: 196-197)
نُمَتِّعُهُمْ قَلِيلًا ثُمَّ نَضْطَرُّهُمْ إِلى عَذابٍ غَلِيظٍ
„Necháváme je užívat trochu radostí, ale potom je podrobíme trestu přísnému.“ (Lukmán: 24)
مَتاعٌ فِي الدُّنْيا ثُمَّ إِلَيْنا مَرْجِعُهُمْ ثُمَّ نُذِيقُهُمُ الْعَذابَ الشَّدِيدَ بِما كانُوا يَكْفُرُونَ
„Krátké bude jejich života pozemského užívání; k Nám pak se jejich návrat uskuteční a nakonec jim dáme okusit trestu strašného za to, že byli nevěřící.“ (Júnus: 70)4
Doba proroctví už skončila. Všichni proroci přišli, splnili svou misi a odešli. Pravda i lež se staly zjevnou, stejně jako dobro a zlo, slovy Vznešeného Alláha:
قَد تَّبَيَّنَ الرُّشْدُ مِنَ الْغَيِّ
„A již bylo jasně rozlišeno správné vedení od bloudění!“ (Bekara: 256)
Na tomto světě zůstal jen boj dobrých věřících proti nevěřícím ničemníkům usilujícím o vyvrácení pravdy, o němž Vznešený Alláh praví:
إِن يَمْسَسْكُمْ قَرْحٌ فَقَدْ مَسَّ الْقَوْمَ قَرْحٌ مِّثْلُهُ ۚ وَتِلْكَ الْأَيَّامُ نُدَاوِلُهَا بَيْنَ النَّاسِ وَلِيَعْلَمَ اللَّهُ الَّذِينَ آمَنُوا وَيَتَّخِذَ مِنكُمْ شُهَدَاءَ ۗ وَاللَّهُ لَا يُحِبُّ الظَّالِمِينَ ﴿١٤٠﴾ وَلِيُمَحِّصَ اللَّهُ الَّذِينَ آمَنُوا وَيَمْحَقَ الْكَافِرِينَ ﴿١٤١﴾ أَمْ حَسِبْتُمْ أَن تَدْخُلُوا الْجَنَّةَ وَلَمَّا يَعْلَمِ اللَّهُ الَّذِينَ جَاهَدُوا مِنكُمْ وَيَعْلَمَ الصَّابِرِينَ ﴿١٤٢﴾
„Jestliže jste utrpěli poranění, tedy podobné poranění utrpěli i ti druzí. Takové dny šťastné i nešťastné necháváme střídat mezi lidmi, aby Bůh rozeznal ty, kdož uvěřili, a vybral si mezi vámi mučedníky – a Bůh věru nemiluje nespravedlivé – a aby Bůh dal zazářit těm, kdož uvěřili, a zavrhl nevěřící. Domníváte se snad, že vejdete do ráje, dříve než Bůh rozpozná mezi vámi ty, kdož usilovně se snažili v boji, a dříve než rozpozná neochvějné?“ (Áli ‘Imrán: 140-142)
Doba nevědomosti skončila a trvá doba islámu. Mezi námi dnes už není Posel Boží صلى الله عليه وسلم, nejlepší, nejčistější, nejdokonalejší a nejurozenější bytost mezi syny Adamovými. Mezi námi dnes už chybějí nejlepší generace lidí, které kdy země nosila. Není mezi námi Abú Bekra as-Siddíka, kterého víra převáží nad vírou všech ostatních lidí kromě proroků. Není mezi námi ani Omara, před kterým šejtán utíká na opačnou stranu. Není mezi námi ani Osmána, před nímž se stydí i andělé, ba ani ‘Alího, kterého každý věřící miluje a nenávidí ho pouze pokrytci a nevěřící. Není mezi námi dokonce ani takových, kterým by byl zaručen Ráj ještě za jejich života. Ať je s nimi všemi Alláh spokojen. To oni se postarali, aby se zvěst islámu dostala do všech krajů světa. Dnes již se takřka nikdo nemůže vymlouvat na to, že k němu zvěst o Jediném Božím Náboženství nedospěla a že o islámu vůbec nikdy neslyšel! A tak se s tím, jak se pravda stala zřejmou a faleš očividnou, vytratila i potřeba exemplární ukázky vítězství dobra a pravdivé víry nad zlem a falešnými kulty cestou zázračných událostí.
Pokud by nebylo boje za víru ze strany věřících, jak by se potom odlišili skuteční věřící od pokrytců? Jak by se mezi věřícími rozhlodlo, kdo z nich je na tom stupni, že zasluhuje pocty mučedníků? Jak by se potom dalo odlišit, kdo se přidává na stranu stoupenců Jediného Pravdivého Náboženství ze svého niterného upřímného přesvědčení a ryzích pohnutek hluboko ve svém srdci, od toho, pro něž je příslušnost k ummě islámu jen automatickou samozřejmostí, zděděnou kulturou, ba ještě hůře osobní pózou či prospěchářským krokem? Jak by se mezi muslimy odlišili upřímní hrdinové, kteří vytrvají na přímé cestě Boží navzdory protivenství všeho a všech ve svém životě, od pokrytců, kteří sice nosí muslimská jména a k islámu se hlásí, avšak zrazují islám při první příležitosti a spolčují se s nepřáteli ummy Božího miláčka Muhammeda صلى الله عليه وسلم? Jak jinak mají být odlišeni oddaní uctívači Jediného Pravého Boha od těch, kteří se plazí před tyrany a padají na tvář před falešnými božstvy a zlatými telaty současnosti?
A pokud se někdo ptá, proč nyní nejsou vyslyšeny ani všechny ty naše prosby za naše utlačované bratry a sestry ve světě, pak nechť hledá možnou odpověď v následujícím podání od Ibn Menzúra, které se vztahuje k těmtéž událostem:
Když karmaté vtrhli do Mekky a u Ka’by zmasakrovali poutníky, mnozí muslimové nedokázali pochopit, proč Alláh nevyslyšel prosbu ani jediného věřícího, aby muslimy v Mekce zachránil a útočící ukrutné sektáře zničil. Když se o tom dozvěděl Ibráhím ibn Nasr al-Kermání, významý učenec té doby, řekl: „Jak má Vznešený Alláh vyslyšet prosby muslimů, když se nedokáží oprostit od deseti zlých vlastností? Jak má vyslyšet jejich prosby, když Ho muslimové sice přijali za svého Pána, avšak nedbají Jeho příkazů? Jak má vyslyšet jejich prosby, když sice říkají, že milují Posla Božího صلى الله عليه وسلم, avšak opouští jeho Sunnu? Jak má vyslyšet jejich prosby, když sice recitují Knihu Boží, ale neřídí se tím, co v ní je? Jak má vyslyšet jejich prosby, když sice říkají, že si přejí do Ráje, avšak nevydávají se po cestě, která k němu vede? Jak má vyslyšet jejich proby, když sice říkají, že se obávají Pekelného ohně, ale tísní se na cestě směrem k němu? Jak má vyslyšet jejich prosby, když sice říkají, že Iblís je jejich nepřítel, avšak skoro ve všem s ním souhlasí? Jak má vyslyšet jejich prosby, když pohřbívají své mrtvé, ale neberou si z toho ponaučení? Jak má vyslyšet jejich prosby, když jsou zaujati chybami druhých, ale na své vlastní hříchy zapoměli? Jak má vyslyšet jejich prosby, když oni hromadí majetek bez ohledu na to, odkud a jak ho získávají a úplně zapoměli, že na něj budou tázáni? Jak má vyslyšet jejich prosby, když si pro sebe budují honosné vily a paláce, ale nedokážou rozjímat u hrobů?“5
- Zaznamenali at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 3598 jako hasan a toto je jeho verze; Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 1752; a v delší variantě i Ahmed v Musnedu, hadís č. 8030. Jako hasan či sahíh ho doložil Ahmed Šákir v ‘Umdetu t-tefsír, 1/416. Al-Albání ho ocenil jako da’íf v Da’ífu l-Džámi‘, hadís č. 2592.
- Viz al-Bidájetu we n-nihája, 11/161-162.
- Od Abú Músá al-Aš’arího رضي الله عنه ho zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 4686.
- Viz al-Bidájetu we n-nihája, 11/162.
- Viz Muchtesar Táríchi Dimešk, 4/169.