Proč Evropané kritizují postavení ženy v islámu?

 
Proč lidé, především v Evropě a v Americe kritizují postavení ženy v islámu?

 
Proč lidé, především v Evropě a v Americe kritizují postavení ženy v islámu?
Kritika Západu v této věci pramení z jednak z jejich nadřazeného vystupování vůči všemu nezápadnímu, kdy sami sebe ztotožňují se světlem pokroku a jediného správného uspořádání pro všechny národy světa a kdy nedokáží na jiné civilizace než je ta jejich nahlížet jinak než s despektem a nenávistí, nebo alespoň se shovívavým úsměvem.
Druhým pramenem je vlastní omezenost Západu a jeho osobní historické komplexy. Již ve starověkém Řecku, kolébce evropského ducha, ženy nesměly na stadia, kde se soutěžilo v atletice, křesťanství, nyní proklamované jako druhý pramen evropské civilizace, ženu označilo za viníka Adamova, mír s ním, selhání a svým konceptem prvotního hříchu ji navždy stigmatizovalo. Nejmasovější porušování práv žen, čarodejnické procesy v 15. – 17. století jsou také dílem “vznešené západní civilizace.”
Byl to Západ, kdo ženám nejprve neumožnil nikterak se podílet na společenském dění a odkázal je do velmi nerovnoprávného postavení a posléze, veden vlastním kořistnictvím a bojechtivostí, je nahnal všechny masově na pole a do fabrik, když jejich manžele, otce, syny a bratry posílal na válečné fronty!
Tehdy se zrodila popletená myšlenka o absolutní rovnosti pohlaví hnutí tzv. feministek. Bez jakéhokoliv přemýšlení byla společnost nezdravým a nerovnoměrným vývojem bez přítomnosti Božího Zákona, kdy technicky sice převyšovala všechny ostatní civilizace, avšak morálně od dob křižáckých tažení nijak nepokročila, vržena do zcela opačného extrému. Bez ohledu na typická specifika něžného pohlaví, jakým je nezastupitelná úloha při plození a výchově dětí, byla ženám stanovena více méně shodná práva a povinnosti jako mužům.
Za vzor je dávána “svobodná a soběstačná” manažerka, zatímco na ženu v domácnosti je pohlíženo skrze prsty, jako na něco podobného služce. Namísto poklony, všespolečenského uznání a obdivu za její obětavost, trpělivost a pracovitost, jakého by bezesporu po právu zasluhovala. To vedlo k devalvaci hodnoty tradiční rodiny a manželského svazku jako takového, k poklesu přirozeného přírůstku obyvatel, ale i např. k nárůstu frekvence výskytu chromozomálních vad, jako například Downova syndromu (u dětí žen rodících po 35. roce života a prvorodiček po 30.), který bývá spojen s mentální retardací.
Co je nejhorší, Západ ve svém zaslepeném přesvědčení o vlastní nadřazenosti, se snaží aplikovat tyto normy i do společnosti, která si je, dá-li Bůh, dobře vědoma, co to bude znamenat. To všechno pod zástěrkou rovnosti šancí, svobody, demokracie a lidských práv.
Přitom to byl Islám, kdo deklaroval ženě její práva i povinnosti a osvobodil ji. Jeho nezměrná a nenahraditelná historická úloha ještě vynikne v porovnání s tím, co předcházelo prorockému působení Muhammadovu, mír a požehnání s ním.
Je známou historickou pravdou, že nejstarší známé právnické dílo, proslulý starobabylonský Chamurabiho zákoník vymezuje ženám velmi bídné postavení. Nepřiznává ženám ani právo na dědictví, ani na dovolání u soudu, pokud jim bude ubližováno, natož možnost ekonomického zisku nebo sňatku s tím, kdo by se ženě samotné zamlouval. Žena je de facto majetkem svého manžela. Vzdělání bylo ve starověkém Orientě prakticky výsadní doménou mužů, stejně jako v Evropě dlouho do novověku.
Podle další velmi staré právnické tradice, staroindické, žena může být zcela normální součástí pohřební výbavy svého manžela, kde při jeho pohřbu mohla shořet na hranici vedle jeho nádobí, zbraní, oděvů a talismanů. Víceméně stejným způsobem nakládali se ženami i Indům příbuzná indoevropská etnika Evropy (Slované, Germáni, Keltové, Ilyrové…).
I slavný otec přírodních věd, všestranný řecký učenec Aristoteles, odsoudil ženu do podřadného postavení a nepřisoudil jí prakticky žádné racionální rozumové schopnosti. Tím, že ji srovnal s intelektuální úrovní vyššího zvířete (třeba psa nebo opice) anebo velmi malých dětí, se postavil do opozice například proti Platónovi, který byl vůči ženám smířlivější.
V arabské kočovné společnosti beduínů z doby tzv. džáhilíje (doslova “nevědomost”doba před vystoupením Posla Božího, mír a požehnání s ním, pozn. autora), založené na rodových a kmenových vztazích, vládl také velmi tvrdý a surový patriarchát. I zde ženy neměly nárok na dědictví, majetek mohli mít pouze bohaté a vlivné manželky kmenových šejchů. Bezpráví potkávalo ženy již na začátku jejich života, kdy pohřbívání prvorozených dcer zaživa bylo běžnou a velmi rozšířenou praxí. Pohanští Arabové praktikovali ničím neomezenou polygamii. Dívky také často bývaly provdávány ve velmi nízkém věku, prakticky ještě jako děti, ženichy samozřejmě vybírala rodina. Rozvod z iniciativy ženy byl nepřípustný, zato muž mohl svou manželku beztrestně kdykoliv zapudit. Ženy mohly být také součástí dědické pozůstalosti anebo válečné kořisti při častých mezikmenových bojích, které vznikaly na základě malicherných sporů.
Právě zjevení, které bylo doručeno Poslu Božímu, mír a požehnání s ním, a jeho vznešená tradice, sunna, vymýtilo všechny podoby bezpráví, jehož se na ženách dopouštěla doba džáhilíje, stanovilo ženám nárok na dědictví, majetek, zastání u soudu, rozvod a spoustu dalších dříve nevídaných práv a nároků. Polygamie měla být nadále omezena počtem čtyř manželek a podmínkou rovného zacházení s nimi. Byl uzákoněn rozvod ze strany ženy a stanoveny jasné zákonné normy pro něj. Od nynějška již sama nevěsta mohla rozhodovat, koho si chce vzít za manžela. Také ženám dříve nedostupné vzdělání se stalo nejen povolenou normou, ale dokonce i povinností pro obě pohlaví, jak pro muže, tak právě i pro ženy.
Na závěr shrnujeme, že podle islámu jsou žena i muž naprosto rovnocenné bytosti, které Bůh bude v Soudný Den odměňovat či trestat na základě úplně jiných kritérií než je jejich pohlaví. Nicméně protože muž i žena jsou stvořeni jako odlišní, jako protipóly, které se vzájemně doplňují, ani jejich práva a povinnosti nemohou být stoprocentně totožné. Bůh to v Koránu popisuje slovy: “Ony jsou vašim oděvem a vy jste oděvem pro ně” Bůh například ženám ulehčil v půstu a v modlitbě, kdy se např. těhotné ženy nepostí, nebo menstruující se nemodlí. K oběma pohlavím přistupuje islámské právo odlišně podle jejich předpokladů, snaží se pro ně nalézt tu nejsprávnější a nejjednodušší cestu, která je i pro ně pohodlná. Protože je zákonem, který má stálou a všeobecnou platnost, který je neměnný a dokonalý, neboť je zákonem, který seslal Bůh, Stvořitel mužů a žen, který sám nejlépe ví, co je pro koho nejvhodnější a nejsprávnější. A ví to lépe než kterýkoliv člověk.
Koneckonců i Západní společnost uznává rozdílnost mužů a žen, například se nabízí otázka, proč je důchodová hranice označena dvěma odlišnými věky, u mužů vyšším a u žen nižším?
Nebo proč se společnost, kde spousta žen dodnes pobírá plat sotva tři čtvrtiny platu muže, ačkoliv odvedly stejnou práci, nebo v zemi kde bylo teprve nedávno přijato zákonné opatření ve věci domácího násilí, nebo kde donedávna nepovažoval místní zákon vynucený orální nebo anální styk za znásilnění, pouští do kritiky postavení ženy v islámu a nemá zameteno na vlastním koberečku? Farizejství Evropy s křesťanskými základy? Neřekl li Ježíš: “Třísku v oku svého bratra vidíš, avšak trám v oku vlastním nikoli?”