OTÁZKA: Někteří říkají: „Uctíváme Alláha jen z lásky k Němu. Neobáváme se ani Jeho trestu a ani netoužíme po Jeho odměně.“ Kdo jsou a jak se postavit k tomu, co říkají?
ODPOVĚĎ:
Sálih al-Fewzán na tuto otázku odpověděl:
„Tyto výroky představují jasný omyl. Utíkáme se k Alláhu před tím, protože to odporuje metodě všech Proroků, mír s nimi všemi:
إِنَّهُمْ كَانُوا يُسَارِعُونَ فِي الْخَيْرَاتِ وَيَدْعُونَنَا رَغَبًا وَرَهَبًا ۖ وَكَانُوا لَنَا خَاشِعِينَ
„A všichni ti se předstihovali v dobročinném konání a modlili se k Nám z touhy a úcty a byli vůči Nám pokorní.“ (Anbijá: 90)
أُولَٰئِكَ الَّذِينَ يَدْعُونَ يَبْتَغُونَ إِلَىٰ رَبِّهِمُ الْوَسِيلَةَ أَيُّهُمْ أَقْرَبُ وَيَرْجُونَ رَحْمَتَهُ وَيَخَافُونَ عَذَابَهُ ۚ إِنَّ عَذَابَ رَبِّكَ كَانَ مَحْذُورًا
„Ti, které vzývají, sami prostředek hledají, jak co nejvíce se přiblížit k Pánu svému, v milost Jeho doufajíce a trestu Jeho se obávajíce, neboť Pána tvého trest je věru obav hodný.“ (Isrá: 57)
Proto kdokoli uctívá Alláha jen ze strachu z Jeho trestu, je jako cháridžovec,1 kdokoli uctívá Alláha jen z naděje do Něho vkládané, je jako murdží2 a kdokoli uctívá Alláha jen z lásky k Němu je jako zbloudilý súfista.
A kdokoli uctívá Alláha jak z lásky k Němu, tak i z naděje do Něho vkládané a rovněž i z bázně před Ním, to je skutečný věřící následující správné pochopení Jedinosti a Jedinečnosti Boží.“3
Také uvedl:
„Musíme mít na vědomí, že bázeň vůči Alláhu se musí snoubit s láskou k Němu a nadějí v Něho. Náš strach nesmí být důvodem ztráty naděje v Milost Boží. Věřící v sobě musí spojovat jak strach před Alláhem, tak i naději na Boží Milost, tak aby jeho pouhý strach nebyl důvodem ztráty jeho naděje na Boží milost a ani jeho pouhá naděje nebyla důvodem jeho falešného pocitu jistoty před Boží lstí. To proto, že jak ztráta naděje v Boží milost, tak i falešná jistota před Boží lstí jsou dvěmi neřestmi, které kazí správný a úplný tewhíd.
Alláh Vznešený praví:
فَلَا يَأْمَنُ مَكْرَ اللَّهِ إِلَّا الْقَوْمُ الْخَاسِرُونَ
„Nikdo si není před lstí Boží jist, leda lid, jenž ztrátě své jde vstříc!“ (A’ráf: 99)
A taktéž říká:
إِنَّهُ لَا يَيْأَسُ مِن رَّوْحِ اللَّهِ إِلَّا الْقَوْمُ الْكَافِرُونَ
„Vždyť jen lidé nevěřící ztrácejí naději v laskavost Boží!“ (Júsuf: 87)
وَمَن يَقْنَطُ مِن رَّحْمَةِ رَبِّهِ إِلَّا الضَّالُّونَ
„Kdo jiný ztrácí naději v milosrdenství Pána svého než ti, kdož bloudí?“ (Hidžr: 56)
Ismá’íl ibn Ráfi’ řekl: „Fakešná jistota před lstí Boží nastává, když služebník vytrvale páchá nějaký hřích, zatímco pořád doufá, že mu Alláh i přesto odpustí.“
Učenci říkají: „Zoufalost znamená sebe samotného oddálit od naděje na úlevu, ztratit naději. Je to pravý opak falešného pocitu jistoty před lstí Boží. Obojí je velmi závažným hříchem. Pro věřícího tedy není dovoleno spoléhat se výhradně na svou bázeň před Alláhem a tím ztrácet naději na Boží Milost a ani mu není dovoleno, aby se spoléhal výhradně jen na svou naději v Alláha, čímž se bude cítit v bezpečí před Jeho trestem. Spíše musí v sobě spojovat obojí – i strach i naději – musí cítit strach ze svých hříchů, konat skutky poslušnosti vůči Alláhu a doufat v Boží milost.“
Tak jak Alláh Sám praví:
إِنَّهُمۡ ڪَانُواْ يُسَـٰرِعُونَ فِى ٱلۡخَيۡرَٲتِ وَيَدۡعُونَنَا رَغَبً۬ا وَرَهَبً۬اۖ وَڪَانُواْ لَنَا خَـٰشِعِينَ
„A všichni ti se předstihovali v dobročinném konání a modlili se k Nám z touhy a úcty a byli vůči Nám pokorní.“ (Anbijá´: 90)
Alláh také říká:
أُولَٰئِكَ الَّذِينَ يَدْعُونَ يَبْتَغُونَ إِلَىٰ رَبِّهِمُ الْوَسِيلَةَ أَيُّهُمْ أَقْرَبُ وَيَرْجُونَ رَحْمَتَهُ وَيَخَافُونَ عَذَابَهُ ۚ إِنَّ عَذَابَ رَبِّكَ كَانَ مَحْذُورًا
„Ti, které vzývají, sami prostředek hledají, jak co nejvíce se přiblížit k Pánu svému, v milost Jeho doufajíce a trestu Jeho se obávajíce, neboť Pána tvého trest je věru obav hodný.“ (Isrá´: 57)
Když se ve vztahu služebníka vůči Alláhu spojí jak strach, tak i naděje, pohání ho to ke zbožným skutkům a k využívání užitečných prostředků k tomuto záměru. Díky naději v Boží milost služebník koná skutky pokornosti a díky strachu se zdržuje neposlušnosti vůči Alláhu proto, že se obává Jeho trestu. Pokud však ztratí naději v Boží Milost, možná se svými skutky pokornosti přestane. A pokud má falešnou jistotu, že ho Alláh nepotrestá, tlačí ho to směrem k neposlušnosti vůči Němu.“4
‘Abdurrezzák al-Bedr ohledem této problematiky reflektuje súru al-Fátihu a to následujícím způsobem:
„Věru ničí vzpomínání Alláha a snaha přiblížit se k Němu skrze zbožné skutky a výroky nemůže být Alláhem přijata, dokud služebník toto své snažení neopře o tři pilíře: lásku, bázeň a naději. Toto jsou tři nezbytné pilíře skutečné služby Alláhu v lidském srdci. Žádný skutek uctívání bez nich není přijat.
Alláha nutno uctívat proto, že k Němu cítíme lásku, zároveň i proto, že vkládáme naději na Jeho odměnu a zároveň také proto, že se obáváme Jeho trestu. Alláh všechny tyto tři pilíře správného vztahu služebníka k Němu zmiňuje už v súře al-Fátiha, v nejlepší súře Koránu.
Láska coby pilíř vztahu služebníka k jeho Pánu je obsažena ve verši:
الْحَمْدُ لِلَّهِ رَبِّ الْعَالَمِينَ
„Chvála Alláhu, Pánu všech světů“ (Fátiha: 2)
To proto, že Alláh je Tím, kdo nás zahrnuje všemi podobami dobrodiní a požehnání. Kdo jiného zahrnuje dobrodiním a požehnáním si zasluhuje být milován, už jen za to, co druhým poskytuje. Výraz الْحَمْدُ al-hamd, chvála, implikuje chválu vyvěrající z lásky vůči tomu, kdo je chválen.
Naději jako pilíř našeho vztahu k Alláhu můžeme najít ve slovech:
الرَّحْمَٰنِ الرَّحِيمِ
„Milostiplnému, smilovnému“ (Fátiha: 3)
Tato slova ukazují na nesmírnou naději vkládanou do Alláha, jenž je těmito přívlastky nazýván, jakož i touhu služebníků Boží Milosti dosáhnout.
Strach či bázeň jako pilíř našeho vztahu k Alláhu můžeme nalézt ve verši:
مَالِكِ يَوْمِ الدِّين
„Vládci dne soudného.“ (Fátiha: 4)
Výraz يَوْمِ الدِّين jewmu d-dín má konotace dne Soudu, dne kompenzace a odplaty, dne zúčtování.
Po těchto verších přichází jádro celé pasáže:
إِيَّاكَ نَعْبُدُ وَإِيَّاكَ نَسْتَعِينُ
„Jen Tebe uctíváme a jen Tebe o pomoc žádáme“ (Fátiha: 5)
Tj. uctíváme jen Tebe jak s nadějí, tak i s bázní i láskou a na základě tohoto všeho jedině Tebe také žádáme o pomoc vždy a ve všem. Tedy láska, naděje a strach jsou třemi pilíři, na kterých je posazeno ono „Jen tebe uctíváme a jen Tebe o pomoc žádáme.
Tyto tři pilíře zmiňuje také verš:
أُولَٰئِكَ الَّذِينَ يَدْعُونَ يَبْتَغُونَ إِلَىٰ رَبِّهِمُ الْوَسِيلَةَ أَيُّهُمْ أَقْرَبُ وَيَرْجُونَ رَحْمَتَهُ وَيَخَافُونَ عَذَابَهُ ۚ إِنَّ عَذَابَ رَبِّكَ كَانَ مَحْذُورًا
„Ti, které vzývají, sami prostředek hledají, jak co nejvíce se přiblížit k Pánu svému, v milost Jeho doufajíce a trestu Jeho se obávajíce, neboť Pána tvého trest je věru obav hodný.“ (Isrá: 57)
Ve výše uvedeném verši sousloví „toužebně pro sebe hledají prostředky, jak se k Pánu svému přiblížit, znamenají, že se snaží dostat se blíže k Alláhu skrze snahy získat Jeho Lásku a konání toho, co On miluje. Potom Alláh zmiňuje jejich naději v Jeho Milost a bázeň před Jeho trestem, čímž v tomto verši do jednoho spojuje lásku, bázeň i naději.
Podobné zaznívá i zde, v súře al-Anbijá´:
إِنَّهُمۡ ڪَانُواْ يُسَـٰرِعُونَ فِى ٱلۡخَيۡرَٲتِ وَيَدۡعُونَنَا رَغَبً۬ا وَرَهَبً۬اۖ وَڪَانُواْ لَنَا خَـٰشِعِينَ
„A všichni ti se předstihovali v dobročinném konání a modlili se k Nám z touhy a úcty a byli vůči Nám pokorní.“ (Anbijá: 90)
Služebník Jediného Pravého Boha tedy musí ve svém vztahu k Němu, v Jeho vzpomínání a ve svých skutcích uctívání spojit všechny tři tyto elementy – lásku, bázeň i naději. Není dovoleno uctívat Alláha jen skrze lásku k Němu bez bázně a naděje současně, ani jen skrze naději, ani výhradně skrze bázeň.
Z tohoto důvodu někteří z učenců řekli, že kdokoli uctívá Alláha jen skrze lásku k Němu je heretik, kdokoli uctívá Alláha jen skrze bázeň vůči Němu je jako harúrí (tj. cháridžovec) a kdokoli Ho uctívá jen skrze naději, je murdží. Ale kdokoli uctívá Alláha skrze jak lásku, tak i naději a bázeň, ten je skutečným věřícím a následovníkem tewhídu.“5
Možno shrnout slovy Ibn Tejmíjovými:
„Tři věci ženou srdce směrem k Alláhu. Jsou jimi láska, bázeň a naděje. A láska je ze všech tří nejsilnější.”6
Na základě citovaných zdrojů sestavil: Alí Větrovec
- Tj. příslušník sekty rebelující proti systému a pořádku, radikál a extremista, který jiné prohlašuje za nevěřící. Dle jeho přesvědčení kdokoli zhřeší proti Alláhu, stává se nevěřícím a odpadlíkem od víry. Svou víru ruší. Člověk tedy buď víru má, nebo ji nemá a hříšník je nevěřící, odsouzený k nevyhnutelnému trestu, protože Alláh vždy trestá. Cháridžovci přeháněli v důrazu na zastrašující texty trestu a ve svém vztahu k Alláhu přehnaně zdůrazňovali element bázně, ignorujíce a popírajíce naději a lásku. Jejich intepretace víry proto byla tvrdá, chladná a nelidská.
- Příslušník sekty irdžá´, resp. murdžíja, historického opaku cháridžovců. Ztotožňovali víru s potvrzením věroučných dogmat a ignorovali vliv činu na její růst a klesání. Proto přeháněli v důrazu na element naděje. Smýšleli, že Alláh je povinen odpustit cokoli komukoli, kdo potvrdil, že není ničeho a nikoho s nárokem na uctívání. Z tohoto důvodu byla jejich interpretace víry absurdně alibistická a vedla k bezprecedentní laxnosti ve vztahu k náboženství.
- Viz Men ‘abede ´lláha bil-mehabbeti fakat, online na: http://www.alfawzan.af.org.sa/node/8309.
- Viz al-Iršádu ilá sahíhi l-i’tikádi we r-raddu ‘alá ahli š-širki we l-ilhád, str. 85-86.
- Viz Fikhu l-ad’ijái we l-azkár, str. 99-100.
- Viz al-Fetáwá al-kubrá, 1/109-110.