Pokud se někdo ptá, proč nemůžeme v přístupu k naší víře ignorovat dědictví našich zbožných předků a přistupovat k našemu náboženství čistě rozumově v souladu s moderní dobou, tak toto je odpověď.
Podívej se, kde jsi ty a kde byli oni? Můžeš se s nimi vůbec měřit?
Můžeš se měřit s jejich upřímností a touhou po studiu a nikoli po získání titulu?
Ibn Chajrún byl imámem hadísů ve své době a patřil k velikánům této ummy ve své generaci. Byl tak znalý v naukách Sunny a tak zběhlý v kritickém oceňování vypravěčů podání, že ho nazývali Ibn Me’ínem své doby. Jednou se stalo, že na jeho spisy někdo před jeho jméno připsal titul „háfiz.“ Když to Ibn Chajrún spatřil, rozzlobil se a řekl: „Zdaž jsem svou nauku získával jen proto, aby se o mně říkalo, že jsem háfiz?“1
Můžeš se měřit s jejich pokorou vůči pravdě a okamžitou připraveností podřídit svůj názor Koránu a Sunně?
Jednou přišel nějaký muž za imámem Muhammedem ibn Idrísem aš-Šáfi’ím a na něco se jej zeptal. „Posel Boží صلى الله عليه وسلم v této věci rozsoudil tak a tak,“ odpověděl mu aš-Šáfi’í. „Dobrá,“ řekl dotyčný, „ale co si o tom myslíš ty?“ Aš-Šáfi’í mu rozzlobeně odpověděl: „Viděls mne snad v kostele? Viděls mne snad v synagoze? Mám snad okolo pasu pásek z provazu jako mnich? Já ti říkám, že Posel Boží v této věci rozsoudil takto. A ty se mne ptáš, co si myslím já?“2
Můžeš se měřit s jejich odmítáním slávy?
Imámu l-Haramejn al-Džuwejní vyprávěl o Abú Muzafferu as-Sem’áním, muftím Chorásánu a šejchovi šáfi’ovských učenců: „Když by fikh byl oděvem, jeho ozdobou by byl Abú Muzaffer as-Sem’ání.“ Jednou se as-Sem’ání vydal na hadždž. Při přechodu pouště však jeho karavanu napadli a vyplenili beduínští loupežníci. Koho nemohli okrást, toho vzali do otroctví. Tak se jejich otrokem stal i as-Sem’ání a jeden čas jim pásl velbloudy. Nikdo nevěděl, kým opravdu je. Když se náčelník jejich kmene rozhodl provdat svou dceru a odejít do civilizace, aby ji oddal někdo z učenců, kdosi mu sdělil překvapivou novinu: „Váš pasáček velbloudů je nejlepším islámským právníkem v celém Chorásánu.“ Abú Muzaffer o tom později vypověděl: „Potom se mne ptali na nějaké předpisy a já jsem jim odpovídal. A mluvili jsme arabsky. Když mne uslyšeli, byla jim hanba a prosili o odpuštění. Potom jsem oddal náčelníkovu dceru a pronesl přednášku. Byli velice rádi, nabízeli mi odměnu, ale já odmítl. Potom mne doprovodili do Mekky někdy uprostřed toho roku. A tak jsem se vysvobodil z otroctví.“3
Můžeš se měřit s jejich snahou být zcela nezávislý na cizím majetku a živit se plody práce vlastních rukou?
Abú Bekr ‘Abdulláh ibn Ahmed al-Merwezí byl zručný řemeslník, pracoval jako zámečník a výrobce klíčů ve svém městě Merwu v Chorásánu. Když dosáhl věku něco přes třicet, zamiloval si fikh, začal číst a učit se od učenců, dokud se nestal fakíhem obrovského formátu, kterého si všichni brali za vzor a ukazovali na něj jako na příklad. Přezdívali mu šejch zámečník a říkali o něm: „V době Abú Bekra al-Keffála – Zámečníka, nebylo lepšího islámského právníka od něj a ani nikoho jemu podobného.“ Také o něm říkali: „Byl jako anděl v lidském těle. Přednášel nauku, citoval podání, byl expertem v právních naukách a vzorem askeze.“4
Můžeš se měřit s jejich snahou vyhnout se závislosti na moci a mocných panovnících?
Uvádí se, že jeden ze seldžuckých vládců, Tutuš, syn emíra Alp Arslana, jednou navštívil známého islámského právníka Nasra. Nasr se před ním ani nepostavil a ani se k němu neobrátil čelem. Vládce se ho následně zeptal, který majetek z toho všeho, čím sultán disponuje, je ten nejčistější. Nasr mu odpověděl: „To jsou peníze z džizje, daně nemuslimských poddaných muslimské státní moci.“ Vládce odešel a poslal k Nasrovi jednoho ze svých vyslanců. Vyslanec přinesl měšec peněz a řekl: „Tyto jsou z džizje, tady máš pro sebe a pro své společníky učence a studenty.“ Nasr odmítl se slovy: „Já to nepotřebuji.“ Vyslanec tedy odnesl měšec zpět k sultánu Tutušovi. Jeden z Nasrových kolegů nesouhlasně poznamenal: „Proč jsi to odmítl, vždyť víš, jak moc peníze potřebujeme.“ Nasr mu odvětil: „Nezoufej nad tím, co tě minulo. Věru se ti z tohoto světa i po tomto dostane toho, co ti vystačí!“ A skutečně. Přesně to, co Nasr říkal, se opravdu vyplnilo.“5
Můžeš se měřit s jejich morální čistotou a příkladností jejich morálky vůči ostatním?
Když syn kádího Abu l-Fadla al-Hemezáního popisoval charakter svého otce, řekl: „Nejsme si vědomi, že by kdy někoho pomluvil.“6
Můžeš se měřit s přesností a kvalitou jejich paměti?
Syn Abu l-Muzaffera as-Sem’áního slyšel svého otce říci: „Co jsem se naučil nazpamněť, to jsem nikdy nezapomněl.“7
Můžeš se měřit s jejich vytrvalostí a asketickým životem po dlouhá léta jejich studií?
Abú Bekr al-Berkání vyprávěl: „Když jsem přijel do Isferájínu, měl jsem jen tři zlaté dináry a jediný stříbrný dirhem. Dináry jsem utratil a zůstal mi ten jediný stříbrňák. Dal jsem ho pekaři a nakoupil jsem za to každý den dvě chlebové placky. To bylo moje jediné jídlo. Každý den jsem pak od svého učitele Bišra ibn Ahmeda al-Isferájíního přebral část nadiktovaných hadísů, které jsem si pak po večerech znovu přepisoval do svého sešitu. Takto jsem si přepsal třicet dílů. A když jsem snědl poslední placku, vydal jsem se zase o kus dál.“8
Můžeš se měřit s jejich oběťmi při získávání nauky? Odpadaly ti snad části těla, když jsi nauku získával?
Chuzejma ibn ‘Alí al-Merwezí řekl: „Na cestě za naukou Omaru ar-Rewwásovi omrzly a odpadly prsty, kvůli třeskutosti mrazu, který musel během cesty snášet.“9
Můžeš se měřit s jejich schopnostmi, vervou a úsilím, které při studiu prokázali?
Abú Bekr al-Abherí al-Málikí ve svém životopise napsal: „Přečetl jsem Ibn ‘Abdilhakemův Muchtesar pětsetkrát, al-Asadího spisy sedmdesátkrát, stejně jako al-Muwatta´, třicetkrát jsem přečetl al-Mebsút a sedmdesátkrát Muchtesar od Ibnu l-Berkího.“10
Abú Bekr ibnu l-Hádiba podle slov Abú Se’ída as-Sem’áního za jediný rok vyhotovil a prodal sedm ručně přepsaných kopií Muslimova Sahíhu. Muhammed ibn Táhir o Ibnu l-Hádibovi řekl: „Nevím, že by na celém světě krásněji citoval hadísy Posla Božího صلى الله عليه وسلم, nežli Ibnu l-Hádiba. I kdyby ho člověk poslouchal dva dny bez přestávky, neunavil by se.“11
Ibn ‘Abbás ad-Dúrí slyšel Jahju ibn Me’ína říci: „Kdybychom nepřepisovali každý hadís aspoň padesátkrát, nezapamatovali bychom si ho a neznali bychom ho.“12
Od Ibn Hišáma, velkého znalce nauk arabského jazyka a komentátora klasické gramatiky Alfíja od Ibn Málika, nazvaného Awdáu l-mesáliki ilá Alfíjeti Ibni Málik, se uvádí, že než Ibn Málikovo dílo okomentoval, přečetl ho asi tisíckrát.13
Můžeš se snad měřit s obsažností a nadčasovostí děl, které napsali?
Abú Bekr al-Muzení o jednom klasickém dílu z metodologie islámského práva poznamenal: „Přečetl jsem aš-Šáfi’ího dílo ar-Risála pětsetkrát. A pokaždé jsem se obohatil nějakým novým zjištěním, něčím, co jsem doposud netušil.“ Také řekl: „Pročítal jsem Risálu padesát let. Pokaždé, když jsem s její četbou skončil, vyvodil jsem nějaký nový závěr, o němž jsem doposud neměl ani potuchy.“14
Anebo se snad můžeš měřit s nimi v jistotě, přesnosti a spolehlivosti jejich znalostí, podle toho, jak důkladně si opakovali to, co se dříve naučili?
Abú Ishák aš-Šírází ve svém životopise uvedl: „Každou přednášku, každou lekci, jsem si opakoval tisíckrát. Pokud by k nějaké tematice existovaly přebásněné verše, shrnující danou látku, naučil bych se zpaměti rovnou i celou báseň.“15
Jednoho dne se Bekra ibn Muhammeda ibn Abi l-Fadla al-Ansárího zeptali na jednu těžkou islámsko-právní otázku. Odpověděl jim: „Tuto otázku jsem prostudoval a čtyřistakrát jsem si ji opakoval na věži jedné z pevností v Bucháře.“16
Životopis Abú Bekra Gháliba ibn ‘Abdirrahmána ibn ‘Atíji al-Gharnátího, otce Ibn ‘Atíji, slavného vykladače Koránu, uvádí, že opakoval al-Buchárího Sahíh sedmsetkrát.17
V životopise Abú Mes’úda Ahmeda ibnu l-Furáta ar-Rázího se uvádí, že každý hadís, který se učil nazpamněť, opakoval pětsetkrát. Viz Tehzíbu t-tehzíb, 1/58. Jednou si mu kdosi postěžoval: „My hadísy zapomínáme.“ Abú Mes’úd mu odpověděl: „Kdo z vás si je opakouje každý hadís pětsetkrát?“ Dotyčný a jeho společníci odvětili: „A kdo to vůbec dokáže.“18
- Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá, 19/107.
- Zaznamenal Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá´, 9/106. Srov. Muchtesaru sawá’iki l-mursela, str. 544.
- Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá, 19/115.
- Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá, 17/406.
- Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá, 19/139-140.
- Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá, 19/32.
- Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá, 19/115.
- Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá, 17/466.
- Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá, 19/318.
- Zaznamenal Kádí ‘Ijjád v Tertíbu l-medárik we takríbu l-mesálik, 1/427.
- Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá, 19/111.
- Zaznamenal Ibn ‘Asákír v Táríchu Dimešk, 14/65; a az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá, 4/342 a 11/84.
- Zaznamenal Ibn Kunfuz v al-Wefáját, str. 377.
- Viz Tehzíbu l-asmái we l-lughát, 1/59.
- Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá, 18/458. srov. Tabekátu š-šáfi’íjeti l-kubrá, 4/115.
- Viz al-Muntezam fí táríchi l-mulúk, 9/201. Srov. Sijeru a’lámi n-nubelá, 19/416.
- Zaznamenal Abu l-Kásim ibn Beškuwál v as-Sila, str. 433.
- Zaznamenal al-Mizzí v Tehzíbu l-kemál, 1/424.