Specifickým mikrostylistickým prostředkem, zastoupeným hojně v Koránu je také změna způsobu vyjádření ve stejném jednom verši tam, kde se verš sestává ze dvou jasně odlišitelných významových částí.
Specifickým mikrostylistickým prostředkem, zastoupeným hojně v Koránu je také změna způsobu vyjádření ve stejném jednom verši tam, kde se verš sestává ze dvou jasně odlišitelných významových částí. Oznámení přechází v přímé oslovení apod., čímž je dosaženo zvláštní živosti koránského textu, jeho svěžesti, která nutí recipienta stále být ve střehu a pečlivě naslouchat. Nutí jej aktivně se podílet, přemýšlet nad sdělením a chápat i to, co je řečeno nepřímo, mezi řádky. To potvrzuje více významových tváří Koránu a jeho tematickou mnohovrstevnost. Učenci výkladu Koránu nashromáždili mnoho materiálů z předislámské poezie k jazykové analýze podobných míst. Nejvýznamnější z děl, které se zabývá touto problematikou je al-I’rábu l-Kur´án od Ibn Dža’fera an-Nuhháse.
Uvedeme několik takových příkladů[1]:
Slova nejmenovaného věřícího z jistého sídla, kam byli vysláni proroci:
وَمَا لِيَ لا أَعْبُدُ الَّذِي فَطَرَنِي وَإِلَيْهِ تُرْجَعُونَ
Proč neměl bych uctívat toho, jenž stvořil mne a k němuž i vy budete navráceni? (Jásín:22)
Jeho monolog zde přechází v přímou reakci na jeho nevěřící soukmenovce, tedy z první osoby singuláru do druhé osoby plurálu.
Podobně i zde:
إِنَّا فَتَحْنَا لَكَ فَتْحًا مُبِينًا لِيَغْفِرَ لَكَ اللَّهُ مَا تَقَدَّمَ مِنْ ذَنْبِكَ وَمَا تَأَخَّرَ وَيُتِمَّ نِعْمَتَهُ عَلَيْكَ وَيَهْدِيَكَ صِرَاطًا مُسْتَقِيمًا
Věru jsme ti dali dosáhnout úspěchu zřetelného, (abys zvěděl), že Bůh ti odpustil tvé viny dřívější i pozdější a že dobrodiní Své k tobě dovršil a že vede tě stezkou přímou (Feth:1-2)
Monolog přechází k promluvě směrem k někomu nepřítomnému.
Jindy naopak z promluvy vychází oznámení skutečností a zpět:
قُلْ يَا أَيُّهَا النَّاسُ إِنِّي رَسُولُ اللَّهِ إِلَيْكُمْ جَمِيعًا الَّذِي لَهُ مُلْكُ السَّمَاوَاتِ وَالأرْضِ لا إِلَهَ إِلا هُوَ يُحْيِي وَيُمِيتُ فَآمِنُوا بِاللَّهِ وَرَسُولِهِ النَّبِيِّ الأمِّيِّ الَّذِي يُؤْمِنُ بِاللَّهِ وَكَلِمَاتِهِ وَاتَّبِعُوهُ لَعَلَّكُمْ تَهْتَدُونَ
Rci: „Lidé, já věru jsem poslem Božím k vám všem vyslaným od toho, jemuž náleží království na nebesích i na zemi. Není božstva kromě Něho a On je ten, jenž život i smrt dává. Věřte tedy v Boha a posla Jeho, proroka neučeného,jenž věří v Boha a Jeho slova, a následujte jej – snad se octnete na cestě správné!“ (al-A’ráf:158)
Možný je i přechod z oslovení do monologu:
قَالُوا لَنْ نُؤْثِرَكَ عَلَى مَا جَاءَنَا مِنَ الْبَيِّنَاتِ وَالَّذِي فَطَرَنَا فَاقْضِ مَا أَنْتَ قَاضٍ إِنَّمَا تَقْضِي هَذِهِ الْحَيَاةَ الدُّنْيَا إِنَّا آمَنَّا بِرَبِّنَا لِيَغْفِرَ لَنَا خَطَايَانَا وَمَا أَكْرَهْتَنَا عَلَيْهِ مِنَ السِّحْرِ وَاللَّهُ خَيْرٌ وَأَبْقَى
Odpověděli: „Nedáme ti přednost před tím, čeho se nám dostalo z jasných důkazů, ani před tím, jenž nás stvořil. Rozhodni to, o čem chceš rozhodovat, avšak můžeš rozhodovat jen o věcech tohoto života pozemského.Uvěřili jsme v Pána svého, aby nám odpustil naše hříchy a kouzelnictví, k němuž jsi nás ty donutil. A Bůh je lepší a trvalejší! (Táhá:72-73)
Též přechod z přímého oslovení přítomného k oslovení nepřítomného:
إِنَّ هَذِهِ أُمَّتُكُمْ أُمَّةً وَاحِدَةً وَأَنَا رَبُّكُمْ فَاعْبُدُونِ وَتَقَطَّعُوا أَمْرَهُمْ بَيْنَهُمْ كُلٌّ إِلَيْنَا رَاجِعُونَ
Hle, tato vaše obec je obcí jedinou a Já Pánem jsem vaším, uctívejte Mne tedy! Avšak oni se ve věci své mezi sebou rozpoltili, však přesto se všichni k Nám navrátí. (Anbijá:92-93)
Nebo z oslovení nepřítomného do monologu:
سُبْحَانَ الَّذِي أَسْرَى بِعَبْدِهِ لَيْلا مِنَ الْمَسْجِدِ الْحَرَامِ إِلَى الْمَسْجِدِ الأقْصَى الَّذِي بَارَكْنَا حَوْلَهُ لِنُرِيَهُ مِنْ آيَاتِنَا إِنَّه هُوَ السَّمِيعُ الْبَصِيرُ
Sláva tomu, jenž za noci přenesl služebníka Svého z Posvátné mešity do mešity nejvzdálenější, jejíž okolí jsme požehnali, abychom mu ukázali některá Svá znamení. A On věru slyšící je a jasnozřivý. (Isrá´:1)
Anebo z oslovení nepřítomného k oslovení přímému:
عَالِيَهُمْ ثِيَابُ سُنْدُسٍ خُضْرٌ وَإِسْتَبْرَقٌ وَحُلُّوا أَسَاوِرَ مِنْ فِضَّةٍ وَسَقَاهُمْ رَبُّهُمْ شَرَابًا طَهُورًاإِنَّ هَذَا كَانَ لَكُمْ جَزَاءً وَكَانَ سَعْيُكُمْ مَشْكُورً
Oděni budou do šatů z atlasu zeleného a z brokátu a ozdobeni budou náramky stříbrnými a Pán jejich napájet je bude nápojem čirým. „Toto vše věru je vám dáno za odměnu a z vděčnosti za vaše úsilí.“ (Insán:21-22)
Přechod z přívlastkové vedlejší věty do předmětné, např.
اهْدِنَا الصِّرَاطَ الْمُسْتَقِيمَ صِرَاطَ الَّذِينَ أَنْعَمْتَ عَلَيْهِمْ غَيْرِ الْمَغْضُوبِ عَلَيْهِمْ وَلا الضَّالِّينَ
veď nás stezkou přímou, stezkou těch, jež zahrnuls milostí Svou,ne těch, na něž jsi rozhněván, ani těch, kdo v bludu jsou. (Fátiha:6-7)
Přenesení smyslu na něco jiného (arab. naklu l-kelámi ilá ghajrihi)
Iltifátu je podobné přenesení smyslu na něco jiného. Rozdíl spočívá v možnosti, ale nikoli nutnosti, existence logické spojitosti mezi dvěma částmi verše. Např.:
اصْبِرْ عَلَى مَا يَقُولُونَ وَاذْكُرْ عَبْدَنَا دَاوُدَ ذَا الأيْدِ إِنَّهُ أَوَّابٌ
Snášej neochvějně to, co říkají, a vzpomeň si na služebníka Našeho Davida, silou vládnoucího, jenž stále činil pokání (Sád:17)
Zde spojitost s Davidem bez znalosti dalšího kontextu nemožno uvidět.
Naproti tomu zde:
كِتَابٌ أَنْزَلْنَاهُ إِلَيْكَ مُبَارَكٌ لِيَدَّبَّرُوا آيَاتِهِ وَلِيَتَذَكَّرَ أُولُو الألْبَابِ
Toto je Písmo požehnané, jež jsme seslali tobě, aby lidé o jeho znameních přemýšleli a aby si je rozmyslem nadaní připomínali. (Sád:29)
Logická souvislost existuje.
Možno nalézt mnoho variací tohoto jevu, např.:
Přenos oslovení jedné osoby na dvě osoby:
قَالُوا أَجِئْتَنَا لِتَلْفِتَنَا عَمَّا وَجَدْنَا عَلَيْهِ آبَاءَنَا وَتَكُونَ لَكُمَا الْكِبْرِيَاءُ فِي الأرْضِ وَمَا نَحْنُ لَكُمَا بِمُؤْمِنِينَ
Odpověděli: „Přišels k nám, abys nás odvrátil od toho, co u otců svých jsme nalezli, a aby vám oběma pak připadla moc nejvyšší v zemi? My nejsme z těch, kdo by vám uvěřili.“ (Júnus:78)
Přenos oslovení jedince na skupinu lidí:
يَا أَيُّهَا النَّبِيُّ إِذَا طَلَّقْتُمُ النِّسَاءَ فَطَلِّقُوهُنَّ لِعِدَّتِهِنَّ وَأَحْصُوا الْعِدَّةَ وَاتَّقُوا اللَّهَ رَبَّكُمْ لا تُخْرِجُوهُنَّ مِنْ بُيُوتِهِنَّ وَلا يَخْرُجْنَ إِلا أَنْ يَأْتِينَ بِفَاحِشَةٍ مُبَيِّنَةٍ وَتِلْكَ حُدُودُ اللَّهِ وَمَنْ يَتَعَدَّ حُدُودَ اللَّهِ فَقَدْ ظَلَمَ نَفْسَهُ لا تَدْرِي لَعَلَّ اللَّهَ يُحْدِثُ بَعْدَ ذَلِكَ أَمْرًا
Proroku! Rozvádíte-li se se svými ženami, tedy se s nimi rozveďte v ustanovené pro ně lhůtě a počítejte přesně dny čekací lhůty a bojte se Boha, Pána svého! Nevyhánějte je z jejich domů a nechť z nich neodcházejí, leda kdyby se dopustily hanebnosti zjevné. A toto jsou omezení Boží a kdo přestupuje omezení Boží, ten sám sobě křivdí. Ty nevíš, ale možná že Bůh později způsobí nějakou věc jinou. (Telák:1)
Ze skupiny na jedince:
وَأَوْحَيْنَا إِلَى مُوسَى وَأَخِيهِ أَنْ تَبَوَّآ لِقَوْمِكُمَا بِمِصْرَ بُيُوتًا وَاجْعَلُوا بُيُوتَكُمْ قِبْلَةً وَأَقِيمُوا الصَّلاةَ وَبَشِّرِ الْمُؤْمِنِينَ
A vnukli jsme Mojžíšovi a bratru jeho: „Založte pro lid svůj v Egyptě příbytky a učiňte domy své qiblou a dodržujte modlitbu; a oznam věřícím zvěst radostnou!“ (Júnus:87)
Z minulosti do budoucnosti:
وَاللَّهُ الَّذِي أَرْسَلَ الرِّيَاحَ فَتُثِيرُ سَحَابًا فَسُقْنَاهُ إِلَى بَلَدٍ مَيِّتٍ فَأَحْيَيْنَا بِهِ الأرْضَ بَعْدَ مَوْتِهَا كَذَلِكَ النُّشُورُ
Bůh je ten, jenž vysílá vítr, aby zdvihal mraky;a My je ženeme nad mrtvou oblast a oživujeme jimi zemi po smrti její. A podobně tomu bude se vzkříšením (Fátir:9)
Z budoucnosti do minulosti:
وَأَلْقَوْا إِلَى اللَّهِ يَوْمَئِذٍ السَّلَمَ وَضَلَّ عَنْهُمْ مَا كَانُوا يَفْتَرُونَ
A tehdy se vydají nevěřící na milost Bohu a ztratí se od nich to, co si lživě vymyslili. (Neml:87)
Nebo z oznamujícího způsobu do přímé promluvy, např. zde za účelem příslibu:
لا خَيْرَ فِي كَثِيرٍ مِنْ نَجْوَاهُمْ إِلا مَنْ أَمَرَ بِصَدَقَةٍ أَوْ مَعْرُوفٍ أَوْ إِصْلاحٍ بَيْنَ النَّاسِ وَمَنْ يَفْعَلْ ذَلِكَ ابْتِغَاءَ مَرْضَاةِ اللَّهِ فَسَوْفَ نُؤْتِيهِ أَجْرًا عَظِيمًا
Není nic dobrého ve většině jejich tajných schůzek, leda u toho, kdo přikazuje almužnu či dobré skutky anebo svornost mezi lidmi. A kdo toto činí ve snaze dosíci zalíbení Božího, tomu dáme odměnu nesmírnou. (Nisá:114)
Složitější struktury
Existuje celá řada o mnoho složitějších a neobvyklejších konstrukcí. Často spojují podobné odchylky s výpustky atd. Např.:
لَيْسَ الْبِرَّ أَنْ تُوَلُّوا وُجُوهَكُمْ قِبَلَ الْمَشْرِقِ وَالْمَغْرِبِ وَلَكِنَّ الْبِرَّ مَنْ آمَنَ بِاللَّهِ وَالْيَوْمِ الآخِرِ وَالْمَلائِكَةِ وَالْكِتَابِ وَالنَّبِيِّينَ وَآتَى الْمَالَ عَلَى حُبِّهِ ذَوِي الْقُرْبَى وَالْيَتَامَى وَالْمَسَاكِينَ وَابْنَ السَّبِيلِ وَالسَّائِلِينَ وَفِي الرِّقَابِ وَأَقَامَ الصَّلاةَ وَآتَى الزَّكَاةَ وَالْمُوفُونَ بِعَهْدِهِمْ إِذَا عَاهَدُوا وَالصَّابِرِينَ فِي الْبَأْسَاءِ وَالضَّرَّاءِ وَحِينَ الْبَأْسِ أُولَئِكَ الَّذِينَ صَدَقُوا وَأُولَئِكَ هُمُ الْمُتَّقُونَ
Zbožnost nespočívá v tom, že obracíte tváře své směrem k východu či západu, nýbrž zbožný je ten, kdo uvěřil v Boha, v den soudný, v anděly, Písmo a proroky a rozdává z majetku svého bez ohledu na lásku k Němu příbuzným, sirotkům, nuzným, po cestě (Boží) jdoucímu, žebrákům a na otroků vykoupení, a ten, kdo modlitbu dodržuje a almužnu udílí. A zbožní jsou ti, kdož úmluvy své dodržují, když je jednou uzavřeli a v protivenství, v neštěstí a v dobách násilí jsou trpěliví – to jsou ti, kdož víru pravou mají, a to jsou bohabojní. (Bekara:177) Sloveso „obracíte“ – „tuwallú“ je v přítomném čase, ale všechna zbývající jsou v minulém. Takový přechod se objevuje v Koránu ještě celkem pravidelně. Slovo „trpěliví“ je navíc užito v jiném pádě než v očekávaném nominativu, z důvodu chvály, nebo z důvodu výpustky slovesa s přibližným významem „a myslím tím zejména.“ Možné je i propojení „trpělivých“ s výčtem výše uvedených kategorií lidí, kterým věřící rozdává z majetku.
لَكِنِ الرَّاسِخُونَ فِي الْعِلْمِ مِنْهُمْ وَالْمُؤْمِنُونَ يُؤْمِنُونَ بِمَا أُنْزِلَ إِلَيْكَ وَمَا أُنْزِلَ مِنْ قَبْلِكَ وَالْمُقِيمِينَ الصَّلاةَ وَالْمُؤْتُونَ الزَّكَاةَ وَالْمُؤْمِنُونَ بِاللَّهِ وَالْيَوْمِ الآخِرِ أُولَئِكَ سَنُؤْتِيهِمْ أَجْرًا عَظِيمًا
Avšak těm z nich, kdož ve vědění jsou pevní a věřící a uvěřili v to, co bylo tobě sesláno, a v to, co bylo sesláno před tebou, a dodržují modlitbu a rozdávají almužnu a věří v Boha a v den soudný, těm věru dáme odměnu nesmírnou. (Nisá:162) Termín „mukímúna s-saláti“ je použit v jiném pádě než zbytek členů výčtu, jako „mukímína s-saláti“ z důvodu zdůraznění významu modlitby, neboť je zde též cílená výpustka s významem „zejména pak (obzvláště) těch, kteří dodržují modlitbu,“ jak uvádějí jazykovědci Ibn Dža’fer a as-Sibawejh. Muhammed ibn Džerír at-Taberí naopak smýšlí, že se výraz „mukímín“ vztahuje na anděly stále chválící Alláha a je ho nutno chápat v kontextu výše uvedených slov „uvěřili v to…“ Podobný názor zastává i Ibn Kesír.
إِنَّ الَّذِينَ آمَنُوا وَالَّذِينَ هَادُوا وَالصَّابِئُونَ وَالنَّصَارَى مَنْ آمَنَ بِاللَّهِ وَالْيَوْمِ الآخِرِ وَعَمِلَ صَالِحًا فَلا خَوْفٌ عَلَيْهِمْ وَلا هُمْ يَحْزَنُونَ
Věru ti, kdož uvěřili, a ti, kdož vyznávají židovství, a sabejci a křesťané – vůbec ti, kdož uvěřili v Boha a v den poslední a dobré skutky konali, ti nemusí mít strach a nebudou zarmouceni. (Máida:69) nutno číst jako: „kdokoli z nich (židů, věřících celkově) uvěřil v Boha, a také křesťané a sabejci též nápodobně …“
لاهِيَةً قُلُوبُهُمْ وَأَسَرُّوا النَّجْوَى الَّذِينَ ظَلَمُوا هَلْ هَذَا إِلا بَشَرٌ مِثْلُكُمْ أَفَتَأْتُونَ السِّحْرَ وَأَنْتُمْ تُبْصِرُونَ
s výsměchem v srdcích. A ti, kdož nespravedliví jsou, tajně se domlouvají: „Což není on jen smrtelník vám podobný? Cožpak se chcete podílet na kouzelnictví, přestože oči máte vidoucí?“ (Anbijá´:3) Slovo „tajně“ je použito jako sloveso namísto očekávaného substantiva v akuzativu proto, že tvoří ve verši jeden funkční celek, neboť se jedná o implikaci zájmena „oni“ tam, kde není v arabském jazyce jasně vyjádřeno.
هَذَانِ خَصْمَانِ اخْتَصَمُوا فِي رَبِّهِمْ فَالَّذِينَ كَفَرُوا قُطِّعَتْ لَهُمْ ثِيَابٌ مِنْ نَارٍ يُصَبُّ مِنْ فَوْقِ رُءُوسِهِمُ الْحَمِيمُ
Toto jsou dvě skupiny nepřátelské, které se spolu přou ohledně Pána svého; těm, kdož neuvěřili, střižen bude šat z ohně a hlavy jejich budou polévány vodou vroucí, (Hadždž:19) První polovina verše začíná v duálu, který následně přechází v plurál. To proto, že ačkoli primární významovou linkou jsou věřící a nevěřící v konfliktu na Bedru, vztahuje se verš obecně k těmto dvěma druhům různých skupin lidí. Proto následně je užito právě plurálu.
Podobným příkladem je i verš:
وَإِنْ طَائِفَتَانِ مِنَ الْمُؤْمِنِينَ اقْتَتَلُوا فَأَصْلِحُوا بَيْنَهُمَا فَإِنْ بَغَتْ إِحْدَاهُمَا عَلَى الأخْرَى فَقَاتِلُوا الَّتِي تَبْغِي حَتَّى تَفِيءَ إِلَى أَمْرِ اللَّهِ فَإِنْ فَاءَتْ فَأَصْلِحُوا بَيْنَهُمَا بِالْعَدْلِ وَأَقْسِطُوا إِنَّ اللَّهَ يُحِبُّ الْمُقْسِطِينَ
Bojují-li mezi sebou dvě skupiny věřících, usmiřte je! A činí-li jedna skupina z těch dvou bezpráví druhé, bojujte proti těm, kdo činí bezpráví, dokud se před rozkazem Božím neskloní! A když se skloní, usmiřte obě strany spravedlivě a buďte nestranní, neboť Bůh věru miluje ty, kdož jsou nestranní! (Hudžurát:9)
Další podobné struktury zahrnují změny ve vztažných zájmenech, kdy na vícero místech je pro označení Alláha užito zájmena „co“ namísto „kdo“ s implikací „ať už je to cokoli, kdokoli“ nebo změny rodu tam, kde je jeden zamýšlený pojem vyjádřen pojmem jiným, jehož gramatický rod se liší.
Např.
وَالسَّمَاءِ وَمَا بَنَاهَا
při nebi a při tom, kdo je vystavěl, (Beled:5)
ثُمَّ اسْتَوَى إِلَى السَّمَاءِ وَهِيَ دُخَانٌ فَقَالَ لَهَا وَلِلأرْضِ اِئْتِيَا طَوْعًا أَوْ كَرْهًا قَالَتَا أَتَيْنَا طَائِعِينَ
Potom se k nebi vztyčil, jež dýmem jenom bylo, a pravil jemu i zemi: Pojďte ke mně, ať chcete již, či nechcete! A odpověděly: Půjdeme dobrovolně. (Fussilet:11)
Jsou takové posuny nesrovnalostí, nebo naopak svérázným dosažením kýženého cíle?
Mnoho z těchto stylistických variací bylo napadáno ze strany těch, kteří se pokoušeli vyvrátit autenticitu Koránu jako Božího zjevení s tím, že jde o nedokonalosti, ba přímo chyby. Ve skutečnosti je jejich přítomnost naprosto logickým vyústěním souhry melodičnosti, syntaxe a sémantiky. Jsou přijatelnými prvky arabské stylistiky, kterou rozpracovávají již staří autoři jako Ibnu l-Asír, as-Sujútí, nebo az-Zerkeší. V Koránu jsou však užity způsobem, který nemá obdoby v žádné jiné arabské literární památce.[2] Tyto elementy jsou navzájem propojeny a provázány takovým způsobem, že jsou od sebe neoddělitelné.[3] Bývalý profesor arabštiny na Hartfordském semináři a vynikající autor Kenneth Cragg podotýká, že „Korán nutno chápat tak, jak je řečen, protože to, co je zamýšleno, je v přímé návaznosti na to, jak je to řečeno.“[4] Např.:
هُوَ الَّذِي يُسَيِّرُكُمْ فِي الْبَرِّ وَالْبَحْرِ حَتَّى إِذَا كُنْتُمْ فِي الْفُلْكِ وَجَرَيْنَ بِهِمْ بِرِيحٍ طَيِّبَةٍ وَفَرِحُوا بِهَا جَاءَتْهَا رِيحٌ عَاصِفٌ وَجَاءَهُمُ الْمَوْجُ مِنْ كُلِّ مَكَانٍ وَظَنُّوا أَنَّهُمْ أُحِيطَ بِهِمْ دَعَوُا اللَّهَ مُخْلِصِينَ لَهُ الدِّينَ لَئِنْ أَنْجَيْتَنَا مِنْ هَذِهِ لَنَكُونَنَّ مِنَ الشَّاكِرِينَ
A On je ten, jenž cestovat vám dává po souši i po moři, a když jste na lodi . . . A plují s nimi pod větrem příznivým a radují se z něho, když se však přižene na ně vítr bouřlivý a vlny se na ně valí ze všech stran a oni si uvědomí, čím jsou obklopeni, tehdy k Bohu se modlí zasvěcujíce Mu víru svou upřímnou a volají: „Jestliže nás z tohoto zachráníš, budeme věru patřit mezi vděčné!“ (Júnus:22)
Západní badatel Neal Robinson popisuje rétorický koncept tohoto verše:
„Na první pohled se může zdát beznadějně kostrbatý, ale tři zde po sobě jdoucí stylistické posuny jsou v naprosté logické souhře. Posun z druhé osoby plurálu ke třetí osobě plurálu zobjektivňuje adresnost výpovědi a umožňuje vidět dané subjekty tak, jak je vidí Bůh a uznat, jak pošetilé a pokrytecké bylo jejich chování. Posun zpět k druhé osobě plurálu zdůrazňuje to, jak je Bůh kárá. Nakonec mluvčí přechází ze třetí osoby singuláru k první osobě plurálu, které je užito jako plurálu majesticus k velebení Boha v souvislosti se vzkříšením a dnem soudu.“[5]
Uvažovat tak o chybách v koránské gramatické struktuře je naprosto liché, nevědecké a nekonzistentní, bez ohledu zda pokládáme Korán za Boží slovo či nikoli, neboť v době, kdy Korán přišel, neexistovala žádná systematizovaná a normovaná arabská gramatika. Správné byly takové konstrukce, které byly tehdejším mluvčím arabského jazyka známy a které jimi byly užívány. Skutečná arabská mluvnice a pravopis se ustálil až několik generací poté, na základě mluvy Koránu i jeho současníků.
Hledat v Koránu chyby podle současné gramatiky arabštiny je absurdní asi tak stejně, jako hledat chyby v uspořádání vesmíru na základě znalostí astronomie.
Navíc tyto gramatické odchylky jsou pochopitelné v kontextu toho, co Korán říká a jim podobné jsou užívány i v dílech klasických předislámských básníků. Kouzelnost Koránu je v tom, že je spojuje a hojně využívá měrou kreativitou, které žádné jiné dílo nedosáhlo.
[1] Převzaty jsou z Latić, Džemaludin: Stil kur’anskog izraza, El-Kalem, Sarajevo, 2001, str. 277-279.
[2] Viz Bintu š-Šatí’, ‘Áiša ‘Abdurrahmán: At-Tefsíru l-Beján li-Kur’áni l-Kerím, 3. edice, Káhira, 1968; Abdul-Raof, Hussein: Qur’anic Stylistics: A Linguistic Analysis, Lincolm Europa, 2004; Hajjaji-Jarrah, S. M.: The Enchantment of Reading: Sound, Meaning, and Expression in Surat Al-Adiyat, in Leaman, Oliver (ed.): The Qur’an: An Encyclopeadia, Curzon Press, 2000. Citace převzata z: Tzortzis, Hamza Andreas: The Unique Genre of Qur´an, in The Inimitable Qur’an, b.m., b.d., str. 2
[3] Qur’an Translation: Discourse, Texture and Exegesis, str. 137. Citace převzata z: Ibidum.
[4] Cragg K.: The Event of the Qur’an, 2nd Edition, Oxford: One world, 1994, str. 46. Citace převzata z: Ibidum.
[5] Robinson, Neal: Discovering the Qur’an: A Contemporary Approach to a Veiled Text, Georgetown University Press, 2004. Citace převzata z: Tzortzis, H. A.: The Qur’ans unique literary form in The Inimitable Qur’an, b.m., b.d.,str. 16.