‘Atá ibnu s-Sáib vyprávěl od svého otce: „Během jedné modlitby nás vedl ‘Ammár ibn Jásir رضي الله عنه a pomodlil se docela rychle. Někteří přítomní mu řekli: „Modlil ses poměrně rychle.“ ‘Ammár odvětil: „Nicméně stále jsem stihl odrecitovat prosbu, kterou jsem slyšel od Posla Božího صلى الله عليه و سلم.“ Když se ‘Ammár zvedl k odchodu a odkráčel pryč, jeden muž – byl to můj otec, ale neřekl přímo, že to byl on – ho následoval a na tu prosbu se ho zeptal, aby ji potom mohl sdělit také ostatním lidem. Ta prosba zněla:
اللَّهُمَّ بِعِلْمِكَ الْغَيْبَ وَقُدْرَتِكَ عَلَى الْخَلْقِ أَحْيِنِي مَا عَلِمْتَ الْحَيَاةَ خَيْراً لِي وَتَوَفَّنِي إِذَا عَلِمْتَ الْوَفَاةَ خَيْراً لِي، اللَّهُمَّ إِنِّي أَسْأَلُكَ خَشْيَتَكَ فِي الْغَيْبِ وَالشَّهَادَةِ، وَأَسْأَلُكَ كَلِمَةَ الْحَقِّ فِي الرِّضَا وَالْغَضَبِ، وَأَسْأَلُكَ الْقَصْدَ فِي الْغِنَى وَالْفَقْرِ، وَأَسْأَلُكَ نَعِيماً لَا يَنْفَذُ، وَأَسْأَلُكَ قُرَّةَ عَيْنٍ لَا تَنْقَطِعُ، وَأَسْأَلُكَ الرِّضِا بَعْدَ الْقَضَاءِ، وَأَسْأَلُكَ بَرْدَ الْعَيْشِ بَعْدَ الْمَوْتِ، وَأَسْأَلُكَ لَذَّةَ النَّظَرِ إِلَى وَجْهِكَ وَالشَّوْقَ إِلَى لِقَائِكَ فِي غَيْرِ ضَرَّاءَ مُضِرَّةٍ وَلَا فِتْنَةٍ مُضِلَّةٍ، اللَّهُمَّ زَيِّنَّا بِزِينَةِ الْإِيمَانِ وَاجْعَلْنَا هُدَاةً مُهْتَدِينَ!
„Ó Bože! Při Tvé znalosti nepoznatelného a Tvé moci nad celým stvořením, nechej mne naživu, víš-li, že je pro mne život lepší, či mne usmrť, pakliže víš, že je pro mne lepší smrt. Ó Bože! Věru Tě žádám, abys mne obdařil posvátnou bázní vůči Tobě ve skrytu i na veřejnosti. Obracím se k Tobě o sílu pronést pravdivé slovo v okamžicích spokojenosti i hněvu. Prosím tě o střídmost v časech blahobytu i chudoby. Modlím se k tobě o požehnání, které nepomíjí i o potěchu mých očí, která nikdy neskončí. Prosím Tě, abys mne učinil spokojeným i po Tvém rozhodnutí. Žádám Tě o blažený život po smrti, prosím Tě o slast pohledu do Tvé Tváře a prahnutí po setkání s Tebou, aniž bych se obával jakékoli újmy, co by mi ublížila, či pokušení, díky němuž bych zbloudil. Ó Bože, ozdob nás ozdobou víry a učiň nás správně vedenými, kteří správnou cestou vedou i ostatní.“ [1]
An-Nesáí uvádí tuto prosbu mezi jinými prosbami, které jsou recitovány na samém sklonku modlitby v sedě po odříkání slov التشهد tešehhudu a před pozdravem na obě strany, tj. التسليم teslímem. Tato prosba v sobě shrnuje všechny tři hlavní zájmové oblasti učení islámu: věrouku, uctívání i mravy.
Posel Boží صلى الله عليه و سلم v této prosbě říká:
اللَّهُمَّ بِعِلْمِكَ الْغَيْبَ وَقُدْرَتِكَ عَلَى الْخَلْقِ أَحْيِنِي مَا عَلِمْتَ الْحَيَاةَ خَيْراً لِي وَتَوَفَّنِي إِذَا عَلِمْتَ الْوَفَاةَ خَيْراً لِي
„Ó Bože! Při Tvé znalosti nepoznatelného a Tvé moci nad celým stvořením, nechej mne naživu, víš-li, že je pro mne život lepší, či mne usmrť, pakliže víš, že je pro mne lepší smrt.“
Tato slova ukazují na nezbytnou nutnost podřídit se ve všem, co se mne týká, rozhodnutí Božímu a na nezbytnost o vše, co je v dané situaci nejlepší, žádat jedině Alláha Jediného, Pána všech světů. Vzývání skrze Jeho všeobjímající všeznalost odkazuje na to, že jedině On zná všechny zjevné i skryté stránky každičké věci nebo situace a že On Jediný má absolutní a neomezenou moc nade vším. Nic a nikdo nemůže změnit Jeho rozhodnutí ani odvrátit Jeho předurčení. Velmi dobře je též známo i to, že Boží služebník nemůže znát konečný výsledek každé záležitosti ani své konečné místo spočinutí. Navíc sám ani nemá možnost získat pro sebe to prospěšné a uchránit se od toho škodlivého, kromě když mu k tomu Alláh dopomůže a co mu On usnadní. Boží služebník je tak zcela odkázán na Alláha a potřebuje ho vždy a všude, v jakékoli situaci. Proto se v této prosbě říká:
أَحْيِنِي مَا عَلِمْتَ الْحَيَاةَ خَيْراً لِي وَتَوَفَّنِي إِذَا عَلِمْتَ الْوَفَاةَ خَيْراً لِي
„nechej mne naživu, víš-li, že je pro mne život lepší a usmrť mne, pakliže víš, že je pro mne lepší smrt.“
Proto Sunna zakazuje přát si pro sebe smrt kvůli nějaké nesnázi, která na člověka dopadla. Člověk si totiž není vědom následků takového rozhodnutí, které by mu smrt v daném okamžiku přinesla pro život na onom světě. Pokud bude člověk žít dál, může vykonat další dobré skutky, byl-li zbožný, anebo se může kát, pokud byl hříšníkem.
Proto Posel Boží صلى الله عليه و سلم v jiném podání říká:
لاَ يَتَمَنَّيَنَّ أَحَدُكُمُ الْمَوْتَ مِنْ ضُرٍّ أَصَابَهُ، فَإِنْ كَانَ لاَ بُدَّ فَاعِلاً فَلْيَقُلِ اللَّهُمَّ أَحْيِنِي مَا كَانَتِ الْحَيَاةُ خَيْرًا لِي، وَتَوَفَّنِي إِذَا كَانَتِ الْوَفَاةُ خَيْرًا لِي.
„Nechť nikdo z vás nezatouží po smrti kvůli neštěstí, jež ho postihlo. Pokud už si má přát, aby zemřel, nechť řekne: „Ó Bože, drž mne při životě, dokud víš, že je život pro mne lepší a dej mi zemřít, pokud víš, že je pro mne lepší smrt.“ [2]
Citovaná prosba pokračuje slovy:
اللَّهُمَّ إِنِّي أَسْأَلُكَ خَشْيَتَكَ فِي الْغَيْبِ وَالشَّهَادَةِ.
„Ó Bože! Věru Tě žádám, abys mne obdařil posvátnou bázní vůči Tobě ve skrytu i na veřejnosti.“
Tj. abych se Tě obával v záležitostech soukromých, tajných, ale i veřejných a každému známých, když jsem s lidmi i když jsem úplně sám. To proto, že existují lidé, kteří prokazují bohabojnost na veřejnosti, když jsou všem na očích, avšak tou nejdůležitější a nejhlavnější věcí je cítit posvátnou bázeň a zachovat si bohabojnost i tehdy, když mne nikdo nevidí.
Věru Alláh takové lidi, kteří se Ho obávají i potají, když jsou zcela sami, chválí ve svých slovech:
الَّذِينَ يَخْشَوْنَ رَبَّهُمْ بِالْغَيْبِ وَهُمْ مِنْ السَّاعَةِ مُشْفِقُونَ
těm, kteří se Pána svého i v osamění obávají a před Hodinou se strachem chvějí. (Anbijá: 49)
Vznešený na jiném místě také pravil:
مَنْ خَشِيَ الرَّحْمَنَ بِالْغَيْبِ وَجَاءَ بِقَلْبٍ مُنِيبٍ
kteří v tajnosti se Milosrdného obávají a přicházejí se srdcem kajícně se navracejícím. (Káf: 33)
Tj. obávají se Ho i když jsou zcela sami ještě i na tomto světě, než se s Ním setkají a spatří Ho a kteří se naprosto očistí od všech podob modlářství a přidružování k Jedinému Stvořiteli.
Prosba dále pokračuje slovy:
وَأَسْأَلُكَ كَلِمَةَ الْحَقِّ فِي الرِّضَا وَالْغَضَبِ
„Obracím se k Tobě o sílu pronést pravdivé slovo v okamžicích spokojenosti i hněvu.“
Tj. umožni mi vždy říkat to, co je pravda, ať už jsem v tom okamžiku spokojen, anebo jsem rozhněván. Říkat pravdu i v okamžicích hněvu je vznešená a šlechetná věc. To proto, že hněv věru nutí člověka k opaku toho, co si nárokuje pravda a spravedlnost. A vskutku Alláh chválí ze Svých služebníků ty, kteří odpouštějí i tehdy, jsou-li rozhněváni a které jejich hněv nevede k překračování mezí a k násilnickosti, když popisuje, že Ráj je určen:
وَٱلَّذِينَ يَجْتَنِبُونَ كَبَـٰٓئِرَ ٱلْإِثْمِ وَٱلْفَوَٰحِشَ وَإِذَا مَا غَضِبُوا۟ هُمْ يَغْفِرُونَ
pro ty, kdož velkým hříchům a neřestem se vyhýbají, a byť rozhněváni jsou, odpouštějí. (Šúrá: 37)
Ten, kdo nepronese, byť je ve stavu hněvu, nic nežli pouze pravdu, tímto předkládá důkaz o síle své víry a schopnosti sebeovládání, s níž spoutal chtíče a tužby svého ega.
V jednom dalším hadíse Posel Božíصلى الله عليه و سلم pravil:
لَيْسَ الشَّدِيدُ بِالصُّرَعَةِ إِنَّمَا الشَّدِيدُ الَّذِي يَمْلِكُ نَفْسَهُ عِنْدَ الْغَضَبِ.
„Silákem není ten, kdo přemůže jiného při zápasení, nýbrž silákem je ten, kdo v hněvu přemůže sám sebe.“ [3]
Ve své prosbě Prorokصلى الله عليه و سلم dále říká:
وَأَسْأَلُكَ الْقَصْدَ فِي الْغِنَى وَالْفَقْرِ
„Prosím tě o střídmost v časech blahobytu i chudoby.“
Tj. prosí, aby neupadl do žádné krajnosti jak v okamžicích, kdy má všeho dostatek, tak i v okamžicích, kdy zažívá nouzi. Aby se nikdy neodchýlil od zlaté střední cesty, k níž islám vybízí. Aby nebyl v nouzi lakomý, protože by se bál, že by rozdáváním přišel i o to málo toho, co má, anebo aby nebyl přespříliš rozhazovačný v době dostatku a nevzal na sebe něco, co by pak nedokázal unést.
Přesně tak, jak popisuje Vznešený Alláh ve slovech:
وَلاَ تَجْعَلْ يَدَكَ مَغْلُولَةً إِلَى عُنُقِكَ وَلاَ تَبْسُطْهَا كُلَّ الْبَسْطِ فَتَقْعُدَ مَلُومًا مَحْسُورًا
A neměj ruku svou přivázanou ke krku svému ani ji nerozevírej příliš široce, abys nebyl pomlouván a neupadl v nouzi. (Isrá: 29)
Aby byl přesně takovým služebníkem Milostiplného Pána, kterého, pokud je bohatý, jeho bohatství nevede k marnotratnosti a který, když je v nouzi, necítí strach z toho, aby dával jiným, jak popisují Boží slova:
وَالَّذِينَ إِذَا أَنفَقُوا لَمْ يُسْرِفُوا وَلَمْ يَقْتُرُوا وَكَانَ بَيْنَ ذَلِكَ قَوَامًا
ti, kdož při vydáních svých ani nerozhazují, ani nesk
rblí, leč na střední cestě mezi tím stojí (Furkán: 67)
Posel Boží صلى الله عليه و سلم ve své prosbě dále pokračoval slovy:
وَأَسْأَلُكَ نَعِيماً لَا يَنْفَذُ.
„Modlím se k tobě o požehnání, které nepomíjí.“
Požehnání, jež nikdy nepomíjí odkazuje na požehnaný život na onom světě, shodně slovům Vznešeného Alláha:
مَا عِنْدَكُمْ يَنفَدُ وَمَا عِنْدَ اللَّهِ بَاقٍ
Cokoliv nyní u vás je, pomine, však cokoliv u Boha je, věčně zůstane. (Nahl: 96)
A také těmto Jeho slovům:
إِنَّ هَذَا لَرِزْقُنَا مَا لَهُ مِنْ نَفَادٍ
A toto zajisté je Náš příděl, jenž nebude znát nikdy vyčerpání.(Sád: 54)
Posel Boží صلى الله عليه و سلم se k Alláhu dále obracel slovy:
وَأَسْأَلُكَ قُرَّةَ عَيْنٍ لَا تَنْقَطِعُ
„prosím tě i o potěchu mých očí, která nikdy neskončí.“
Jsou požehnání, která záhy pomíjí a také ta, která nikdy nepomíjí. Potěcha oka na tomto světě je jen částí, malým kouskem celkového lidského štěstí a radost, kterou přináší, stejně jednou skončí. Navíc jsou radosti tohoto světa neodmyslitelně spjaty s obavami, jež jsou výsledkem událostí působících strach, nepohodu a utrpení či dokonce bolest. Proto oko skutečného věřícího nenachází na tomto světě větší potěchy, nežli v lásce k Alláhu, vzpomínce na Něho a poslušnosti vůči Němu, ve shodě se slovy Posla Božího صلى الله عليه و سلم:
… وَجُعِلَ قُرَّةُ عَيْنِي فِي الصَّلاَةِ.
„… leč potěchou mých očí byla učiněna modlitba.“ [4]
Proto kdokoli nalezne potěchu svého oka v lásce k Bohu a v Jeho uctívání a pokornosti vůči Němu, ten nalezne takovou potěchu oka, která nepomine ani na tomto, ani v záhrobí a ani na onom světě.
Potom Prorok صلى الله عليه و سلم říká následující:
وَأَسْأَلُكَ الرِّضِا بَعْدَ الْقَضَاءِ.
„Prosím Tě, abys mne učinil spokojeným i po Tvém rozhodnutí.“
Těmito slovy svého Pána žádá o spokojenost s Jeho rozhodnutím nejen v okamžiku, kdy přichází, ale i poté, co už bylo realizováno, protože jedině tak se projevuje skutečnost toho, že on je s Božím rozhodnutím opravdu spokojený.
Následující prosba Posla Božího صلى الله عليه و سلم zní:
وَأَسْأَلُكَ بَرْدَ الْعَيْشِ بَعْدَ الْمَوْتِ.
„Žádám Tě o blažený život po smrti.“
Poučením z toho pro nás je, že dokonalé dobro a komfort či útěcha přichází teprve až po smrti. Život před smrtí není nikdy prost jisté dávky nepříjemnosti či bolesti. Pokud by v tomto životě žádná nepříjemnost či bolest, kromě smrti samé, neexistovala, pak by i sama smrt jakožto nepříjemnost plně postačovala. Co potom ten bezpočet dalších drobných bolístek, chmur, chorob, únavy, odloučení od milovaných a všeho dalšího!
Prorok صلى الله عليه و سلم ve své prosbě dále pokračuje slovy:
وَأَسْأَلُكَ لَذَّةَ النَّظَرِ إِلَى وَجْهِكَ وَالشَّوْقَ إِلَى لِقَائِكَ فِي غَيْرِ ضَرَّاءَ مُضِرَّةٍ وَلَا فِتْنَةٍ مُضِلَّةٍ.
„Prosím Tě o slast pohledu do Tvé Tváře a prahnutí po setkání s Tebou, aniž bych se obával jakékoli újmy, co by mi ublížila, či pokušení, díky němuž bych zbloudil.“
Právě tato věta z celé této prosby v sobě shrnuje to nejlepší, co lze nalézt na tomto i na onom světě – touhu po setkání se s Alláhem na onom světě, zatímco ještě přebýváme na světě tomto, možnost podívat se Alláhu do Jeho Vznešené Tváře na onom světě, pohlédnout do Tváře Tomu, jenž je prost všech podob nedokonalosti, Jemuž nikdo a nic není podobno a který není srovnatelný s nikým a ničím. A k dokonalosti to dovádí modlitba o bezpečí před jakoukoli újmou na tomto světě či prosba o to, aby na něm člověk nezakusil žádné pokušení, jež by se týkalo náboženských záležitostí, neboť v prosbě je vzpomenuto pokušení uvádějící pokoušeného v blud.
Skutečnost, že věřící služebník bude mít v Soudný Den možnost spatřit svého Pána na vlastní oči je dokladována velkým množstvím textů v Koránu i v Sunně a nepopírá ji nikdo, kromě toho, kdo se odchýlil od přímé cesty. Jde o to nejvznešenější blaho a požehnání, kterého se obyvatelům Ráje dostane. Je to ta největší jejich radost.
Posel Boží صلى الله عليه و سلم o tomto spatření Alláha pravil:
إِذَا دَخَلَ أَهْلُ الْجَنَّةِ الْجَنَّةَ – قَالَ – يَقُولُ اللَّهُ تَبَارَكَ وَتَعَالَى تُرِيدُونَ شَيْئًا أَزِيدُكُمْ فَيَقُولُونَ أَلَمْ تُبَيِّضْ وُجُوهَنَا أَلَمْ تُدْخِلْنَا الْجَنَّةَ وَتُنَجِّنَا مِنَ النَّارِ – قَالَ – فَيَكْشِفُ الْحِجَابَ فَمَا أُعْطُوا شَيْئًا أَحَبَّ إِلَيْهِمْ مِنَ النَّظَرِ إِلَى رَبِّهِمْ عَزَّ وَجَلَّ
„Když obyvatelé Ráje vstoupí do Ráje, Vznešený Alláh se jich zeptá: „Chtěli byste, abych vám poskytl ještě něco více? „Což jsi nedal našim tvářím, aby zazářily?“ zeptají se oni a dodají: „Což si nám nedal vstoupit do Ráje a nezachránil nás před Ohněm?“ Pak Alláh odstraní clonu a ze všech věcí, které jim byly dány jim najednou nebude dražší nic jiného, nežli pohled na jejich Vznešeného Pána.“ [5]
Prosíme Alláha o tento Jeho ze všech nejvznešenější dar.
Závěrem své prosby Posel Božíصلى الله عليه و سلم svého Pána žádá:
اللَّهُمَّ زَيِّنَّا بِزِينَةِ الْإِيمَانِ وِاجْعَلْنَا هُدَاةً مُهْتَدِينَ
„Ó Bože, ozdob nás ozdobou víry a učiň nás správně vedenými, kteří správnou cestou vedou i ostatní.“
Ozdoba víry zahrnuje vše, co krášlí srdce správnou věroukou i vznešenými mravy, dále vše, co krášlí jazyk, včetně vzpomínání Alláha a recitování Koránu, vybízení k dobru a odvracení od zla apod., stejně jako vše, co krášlí i zbytek lidského těla prostřednictvím hmatatelných dobrých skutků, jimiž se člověk přibližuje ke svému Stvořiteli.
Prorokova صلى الله عليه و سلم slova:
وَاجْعَلْنَا هُدَاةً مُهْتَدِينَ
„...a učiň nás správně vedenými, kteří správnou cestou vedou i ostatní“
znamenají prosbu, abychom nejprve my následovali správné vedení a potom k tomuto správnému vedení směřovali i další lidi okolo nás. Vrcholem dobra a postavení u Alláha je, když člověk nejenže sám pro sebe zná pravdu a následuje ji jako jedinec, ale vyučuje ji, šíří ji a ukazuje k ní cestu i jiným.
Prosíme Alláa, aby nás vedl po přímé a správné cestě a aby nás zařadil mezi ty, kteří nejenže se sami ubírají správnou cestou, ale vedou k ní i další lidi ve svém okolí.
Autor:‘Abdurrezzák ibn ‘Abdilmuhsin al-Bedr
Zdroj: Fikhu l-ad’ijá we l-azkár, 3/165-169, redakčně upraveno.
______________________________________________________________________________
[1] Zaznamenal an-Nesáí v Sunenu, hadís č. 1305. jako sahíh ji ocenil al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 1301.
[2] Od Anase ibn Málika رضي الله عنه zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 5671.
[3] Muttefakun ‘alejhi. Od Abú Hurejry رضي الله عنه zaznamenali Muslim v Sahíhu, hadís č. 2609; Málik v al-Muwatta´, hadís č. 1647; al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6114, a v al-Adebu l-mufred, hadís č. 1317.
[4] Od Anase ibn Málika رضي الله عنه zaznamenali an-Nesáí v Sunenu, hadísy č. 3939 a 3940, sahíh podle al-Albáního tahkíku; a Ahmed v Musnedu, hadís č. 13079. Jako hasan ocenil Ibn Hadžer al-‘Askalání v at-Telchísu l-habír, 3/1118.
[5] Od Suhajba رضي الله عنه zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 181.