Prorokova rada novým muslimům, díl 2.

August 18, 2023 August 20, 2024
group of people riding camel on sand dune

Očitý svědek události a jeho kmen

Neuvádí se, že by Suwejd, který je vypravěčem tohoto podání a očitým svědkem celé popisované události, kdy vyprávěl nějaký jiný hadís přímo od Proroka صلى الله عليه وسلم. Ani se neuvádí, že by kdy kdo od něj takto vyprávěl jakékoli jiné hadísy, kromě tohoto.1 Ibn Abí Hátim však uvádí, že Suwejd byl vypravěčem a žákem Prorokova صلى الله عليه وسلم společníka Abú Zerra رضي الله عنه a vypráví od něj ‘Amr ibn Murra.2 Vypráví tedy od Proroka صلى الله عليه وسلم jen nepřímo přes svého učitele Abú Zerra.

V tomto hadísu přichází za Prorokem صلى الله عليه وسلم jemenská delegace sedmi nejučenějších a nejchytřejších členů kmene Azd. Kmen Azd je tímto jménem nazván po svém pradědovi al-Azdu ibnu l-Ghaws ibn Nebt ibn Málik ibn Aded ibn Zejd, ibn Kehlán ibn Sebe´ ibn Ješdžub ibn Je’rib ibn Kahtán.3 Způsobem, jakým Suwejd vypráví, se nám snaží naznačit, že právě on byl také mezi těmito sedmi nejlepšími ze svého kmene.4

 

Učitelé a učedníci

Tito lidé byli předem vybráni jako nejlepší a nejnadějnější žáci učitelů víry z řad sahábů, Prorokových صلى الله عليه وسلم společníků, jako byli Abú Zerr al-Ghifárí, Abú Músá al-Aš’arí či Mu’áz ibn Džebel رضي الله عنهم, které k jejich kmeni vyslal osobně Posel Boží صلى الله عليه وسلم nějaký čas předtím. Tito lidé se jejich prostřednictvím stali učenci svého vlastního národa.

Nyní je jejich někdejší učitelé posílají zpět do Medíny za Poslem Božím صلى الله عليه وسلم samotným. Toto pro ně byla pocta a proto na sobě měli slavnostní krásné oděvy, kterými na sebe upoutali Prorokovu صلى الله عليه وسلم pozornost, protože být věřícím je pocta, jak uvádí Dželáluddín as-Sujútí.5 Zmíněná mlčenlivost pak odkazuje na jejich vnitřní klid a pokoj, skrze který vycházela najevo jejich spokojenost s jejich novým náboženstvím – islámem, jak uvádí az-Zerkání.6

Existence předchozí mise učitelů a šiřitelů víry vyslaných samotným Prorokem صلى الله عليه وسلم jasně ukazuje na nutnost čerpat nauku od učitele, který sám má svého učitele, čímž se ustavuje sened – posloupnost učitelů víry až k učiteli celého lidstva, jímž je Bohem vyvolený Muhammed صلى الله عليه وسلم.

Jejich cesta také ukazuje, že hledači nauky mají cestovat za svým poznáním a potkávat se s učiteli svých učitelů ve snaze, aby u nich studovali přímo a aby počet jejich učitelů mezi nimi a Prorokem صلى الله عليه وسلم byl co nejmenší a aby učitelé a učitelé učitelů měli zpětnou kontrolu a garanci přesnosti a správnosti získaného poznání.

Také dokládá nutnost komunikace a loajality mezi centrem nové víry a rodícího se muslimského státního společenství, kterým byla Medína pod vedením Posla Božího صلى الله عليه وسلم, a jeho periferií, kterou v této době představovalo i území Azdovců a dalších kmenů na jihu Arábie. Centrum vysílá na periferii své vyslance a periferie posílá zpět do centra své delegáty. Navzájem se poznávají a ustavují nedělitelnou jednotu a navzájem integrovaný celek.

 

Chvála vědění

O lidech, jako byli tito delegáti cestující z Jemenu do Medíny, Alláh říká:

وَجَعَلْنَا مِنْهُمْ أَئِمَّةً يَهْدُونَ بِأَمْرِنَا لَمَّا صَبَرُوا ۖ وَكَانُوا بِآيَاتِنَا يُوقِنُونَ

“a z nich pak učinili jsme vedoucí, aby podle rozkazu Našeho vedli za to, že byli neochvějní a o znameních Našich přesvědčeni.” (Sedžda: 24)

Proto největším poučením z tohoto hadísu pro nás je, že správné pochopení víry, učenost a moudrost je samotným Poslem Božím صلى الله عليه وسلم označena za součást proroctví a její nositelé připodobněni k prorokům, mír s nimi všemi.7

Ve stejném duchu se přes ‘Abdulláha ibn ‘Amra رضي الله عنهما od Posla Božího صلى الله عليه وسلم uvádí také:

كَادَ حَمَلَةُ القُرْآنِ أَنْ يَكُوْنُوا أَنْبِيَاء

“Ti, kteří nesou Korán dál, jakoby se sami takřka stávali proroky.“8

Podobně tomu se od al-Hasana ibn ‘Alího رضي الله عنهما uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم měl říci:

عَلَىْ خُلَفَائِي رَحْمَةُ اللهِ

“Mým nástupcům budiž milost Boží!“

“A kdo jsou tví nástupci?” zeptali se přítomní.

On jim odpověděl:

الَّذِيْنَ يُحْيُوْنَ سُنَّتِيْ وَيُعَلِّمُوْنها عِبَادَ اللهِ

“Ti, kteří oživí mou sunnu a vyučují mé sunně Boží služebníky.“9

Vše toto je možno podložit dobře známými slovy Posla Božího صلى الله عليه وسلم, jak je vyprávěl Abu d-Derdá رضي الله عنه:

…وَإِنَّ الْعُلَمَاءَ وَرَثَةُ الأَنْبِيَاءِ وَإِنَّ الأَنْبِيَاءَ لَمْ يُوَرِّثُوا دِينَارًا وَلاَ دِرْهَمًا وَرَّثُوا الْعِلْمَ فَمَنْ أَخَذَهُ أَخَذَ بِحَظٍّ وَافِرٍ

“Věru učenci jsou dědici proroků a věru proroci po sobě nezanechávají žádné zlaťáky ani stříbrňáky, nýbrž jejich dědictvím je nauka. Kdo se jí chopí, vezme v ní dostačující podíl.“10

V tomto duchu je možno číst i slova Boží:

إِنَّ أَوْلَى النَّاسِ بِإِبْرَاهِيمَ لَلَّذِينَ اتَّبَعُوهُ وَهَٰذَا النَّبِيُّ وَالَّذِينَ آمَنُوا ۗ وَاللَّهُ وَلِيُّ الْمُؤْمِنِينَ ‎

“A nejblíže k Abrahamovi byli věru ti, kdož jej následovali, a tento posel a ti, kdož v něj uvěřili. A Bůh je patronem věřících.” (Áli ‘Imrán: 68)

Tj. ti, co přijdou po prorocích a věrně je následují, ti mají k prorokům nejblíže.11

Chvála přirozené moudrosti

Toto správné pochopení není možné bez přirozené inteligence a ochoty naslouchat a učit se, kterou i Posel Boží صلى الله عليه وسلم tolik ocenil při setkání s touto jemenskou delegací, jak poznamenává Ibn ‘Ášúr.12 Proto je učenost v tomto hadísu neodlučně spjata právě s moudrostí. Moudrost ukazuje na úplnost rozumu, který je předpokladem učenosti a umožňuje rozpoznat dobré od špatného a krásné od ohavného, jak poznamenává ‘Abdulhajj al-Kattání.13

Podle az-Zehráního moudrost předchází učenosti, protože je stálou a trvalou, nezávisle existující vlastností, zatímco učenost závisí na úsilí a dovednostech toho, kdo se učí a toho, kdo ho vyučuje. Navíc učenost narozdíl od moudrosti není zárukou toho, že se učený bude chovat v souladu s tím, co se naučil.14

Touto vlastností tehdejší Jemenci hojně oplývali a proto podle Abú Hurejry رضي الله عنه na jejich adresu Posel Boží صلى الله عليه وسلم prohlásil

جَاءَ أَهْلُ الْيَمَنِ هُمْ أَرَقُّ أَفْئِدَةً الإِيمَانُ يَمَانٍ وَالْفِقْهُ يَمَانٍ وَالْحِكْمَةُ يَمَانِيَةٌ

“Přišel lid Jemenu, oni mají nejjemnější srdce. Víra je jemenská. Její pochopení je jemenské. A i moudrost je jemenská.“15

Pokaždé, když čteme hadísy, kde Prorok صلى الله عليه وسلم chválí lidi jednoho národa či regionu, je tuto pochvalu číst jednak jako konkrétní pro lidi, kterým byla určena a zároveň jako nekonkrétní pochvalu tomu regionu všeobecně, přičemž není nutnou zákonitostí, aby tato pochvala obsáhla každého jednoho obyvatele daného kraje či příslušníka daného národa.

 

Vnější a vnitřní stránka víry

Ibn Tejmíja uvádí, že tito delegáti jihoarabského kmene Azd jasně chápali rozdíl mezi vnější stránkou víry, tím, co je jim přikázáno vykonávat a co ustavuje identitu muslima (arab. الإسلام al-islám), na straně jedné a vnitřní stránkou víry, tím, v co jim bylo přikázáno věřit a co ustavuje víru (arab. الإيمان al-ímán), na straně druhé. V tomto duchu vyznívají i všechny ostatní hadísy.16

Též se v tomto podání poukazuje na nutnost prokázat víru, jež se uhnízdila v srdci, jasným činem a jednoznačným konáním. Delegáti pro podporu svého tvrzení, že jsou věřící muslimové, byli připraveni uvést hned patnáct důkazů, jak uvádí Ibn Tejmíja.17 Tato nutná potřeba také vedla vypravěče tohoto hadísu k jejich hojnému uctívání a dobrým činům, jak uvádí Ibnu l-Džewzí.18

O témže principu hovoří tyto verše:

قَالَتِ الْأَعْرَابُ آمَنَّا ۖ قُل لَّمْ تُؤْمِنُوا وَلَٰكِن قُولُوا أَسْلَمْنَا وَلَمَّا يَدْخُلِ الْإِيمَانُ فِي قُلُوبِكُمْ ۖ وَإِن تُطِيعُوا اللَّهَ وَرَسُولَهُ لَا يَلِتْكُم مِّنْ أَعْمَالِكُمْ شَيْئًا ۚ إِنَّ اللَّهَ غَفُورٌ رَّحِيمٌ ‎﴿١٤﴾‏ إِنَّمَا الْمُؤْمِنُونَ الَّذِينَ آمَنُوا بِاللَّهِ وَرَسُولِهِ ثُمَّ لَمْ يَرْتَابُوا وَجَاهَدُوا بِأَمْوَالِهِمْ وَأَنفُسِهِمْ فِي سَبِيلِ اللَّهِ ۚ أُولَٰئِكَ هُمُ الصَّادِقُونَ ‎﴿١٥﴾

“A říkají kočovní Arabové: “Uvěřili jsme!” Rci: “Neuvěřili jste! Spíše řekněte:, Přistoupili jsme k islámu!?, neboť víra ještě nevešla do srdcí vašich. Budete-li poslouchat Boha a posla Jeho, On věru nedopustí, aby ztratilo se něco ze skutků vašich, vždyť Bůh je odpouštějící, slitovný!” Věřícími jsou pouze ti, kdož uvěřili v Boha a posla Jeho a poté nepodlehli pochybnostem, nýbrž bojovali majetky i osobami svými na cestě Boží – a tito jsou věru upřímní.” (Hudžurát: 14-15)

Prorokova slova o tom, že každý výrok musí být poměřován skutečností odkazují na fakt, že cokoli, co tvrdíme, musíme nějak dokázat. Tvrdíme-li o sobě, že jsme věřící, co nabídneme na důkaz své víry? Jaké své vlastnosti vyjmenujeme?

 

Pilíře víry a pilíře islámu

I když nejsou v podání uvedeni ani jménem, ani popisem, z kontextu jasně vyplývá, že v domovině Azdovců již předtím existovali učitelé a šiřitelé nové víry, islámu, které sem vyslal sám Posel Boží صلى الله عليه وسلم v počtu více než jen jednoho. Sami delegáti jsou výsledkem jejich působení. V dalším dialogu Posel Boží صلى الله عليه وسلم prověřuje nejen jejich znalost a správnost jejich pochopení islámu, ale také kvalitu práce těch, které osobně pověřil vznešeným úkolem šířit na jihu Arábie to, co mu Vznešený Alláh zjevil shůry sedmi nebes.19

Patnáct záležitostí, které delegáti předložili coby důkaz své víry, rozdělili vždy po pěti do následujících kategorií:

1. To, v co jim skupina jejich učitelů, vyslaných k nim od Proroka صلى الله عليه وسلم, přikázala věřit, tj. potvrdit jako skutečnost.20 To jsou pilíře víry tak, jak je známe a jak se je učíme – víra v Alláha (včetně nepokřiveného potvrzení Jeho jmen a atributů), Jeho anděly (dohromady i jednotlivě ve všem, co je o nich zjeveno z jejich existence, jmen, úkolů a vlastností), Jeho Knihy (že jsou či původně byly pravdivým slovem Božím a to, na čem se shodují, je holá pravda), Jeho Proroky (ve všechny, v jejich jména, existenci, opravdovost mise a pravdivost jejich slov, v to, že poslední z nich je pro všechny závazný Muhammed صلى الله عليه وسلم) a ve vzkříšení po smrti (od hrobu a dění v něm, přes události soudného dne, most Sirát, váhu Mízán až po Pekelný oheň a Rajské zahrady).21

Není sem zahrnuta víra v Boží předurčení, protože ta je brána automaticky už jako součást víry v Alláha, skrze přesvědčení o Boží vševědoucnost a všemohoucnost, či obecně víry v nepoznatelné (arab. الغيب al-ghajb) popsané v Božích zjevených písmech, tak jak to ustavují tyto verše:

وَعِندَهُ مَفَاتِحُ الْغَيْبِ لَا يَعْلَمُهَا إِلَّا هُوَ ۚ وَيَعْلَمُ مَا فِي الْبَرِّ وَالْبَحْرِ ۚ وَمَا تَسْقُطُ مِن وَرَقَةٍ إِلَّا يَعْلَمُهَا وَلَا حَبَّةٍ فِي ظُلُمَاتِ الْأَرْضِ وَلَا رَطْبٍ وَلَا يَابِسٍ إِلَّا فِي كِتَابٍ مُّبِينٍ

“On klíče má k nepoznatelnému a zná je toliko On; On nejlépe ví, co na souši je i na moři, a nespadne list žádný, aniž by On o něm nevěděl, a není zrnka v temnotách země ani stébla zeleného či uschlého, jež zaznamenáno by nebylo v Knize zjevné.” (An’ám: 59)

إِنَّا كُلَّ شَيْءٍ خَلَقْنَاهُ بِقَدَرٍ ‎

“A každou věc jsme vskutku v určených rozměrech stvořili” (Kamer: 49)

2. To, co jim skupina jejich učitelů, vyslaných k nim od Proroka صلى الله عليه وسلم, přikázala praktikovat. V této kategorii jmenovali azdovští delegáti pět dobře známých pilířů islámu – obě svědectví víry (zmíněna jsou sice jen slova lá iláhe illelláh – tj. nic nemá právo být uctíváno, kromě Jediného Pravého Boha, protože druhé svědectví, že Muhammed je Posel Boží, se rozumí podle správnosti věrouky i kontextu celého příběhu), povinnou modlitbu, zekát, povinný půst, a povinnou pouť do Mekky v případě toho, kdo si ji může dovolit.22

3. To dobré, co jim zůstalo jako součást dřívějších tradic jejich lidu.

V tomto je i důkaz posloupnosti při šíření víry a výuce náboženské nauky. Učitel má postupovat od toho, co je nejdúležitější a nejstěžejnější – vštípení správné a autentické věrouky (arab. العقيدة al-‘akída), založené na základě přesvědčení o Boží absolutní jednotě, jedinečnosti, neopakovatelnosti a výlučném Božím právu na uctívání (arab. التوحيد at-tewhíd). Potom následuje výuka všeho, co je nutné pro správné uctívání Jediného Pána těmi obřady, kterými On po Svém služebníkovi chce, aby se k němu přibližoval (arab. العبادة al-‘ibáda) a morálka a mravnost ve vztahu k Alláhu, sobě samému i ostatním (arab. الأخلاق al-achlák) a pravidla ve vztazích k ostatním (arab. المعاملات al-mu’ámelát).

  1. Prorokova rada novým muslimům, díl 1.
  2. Prorokova rada novým muslimům, díl 2.
  3. Prorokova rada novým muslimům, díl 3.
  1. Viz az-Zehebí v Tedžrídu asmái s-sahába, 1/249.
  2. Viz Ibn Abí Hátim al-Džerhu we t-te’díl, 4/234; a al-Buchárí v at-Táríchu l-kebír, 4/143.
  3. Tak uvádí Muhammed ibn ‘Abdulbákí az-Zerkání v Šerhu z-Zerkání ‘ale l-mewáhibi d-deníjeti bil-minahi l-muhammedíja, 5/226.
  4. Viz Muhammed ibn ‘Abdulbákí az-Zerkání v Šerhu z-Zerkání ‘ale l-mewáhibi d-deníjeti bil-minahi l-muhammedíja, 5/227.
  5. Viz Kitábu l-anmúzedži l-lebíbi fí chasáisi l-habíb, str. 108.
  6. Viz op. cit., 5/227.
  7. Viz Ibnu l-Kajjim v Medáridžu s-sálikín, 2/543.
  8. Zaznamenal ad-Dejlemí v Musnedu l-firdews, hadís č. 221. As-Secháwí ho neoceňuje jako sahíh díky přítomnosti neznámého vypravěče, viz al-Makásidu l-hasana, str. 143.
  9. Zaznamenal Ibn ‘Abdilberr v Džámi’u bejáni l-‘ilmi we fadlih, 1/46; a al-Herewí v Zemmu l-kelámi we ahlih, 4/228. Nejasnost panuje, zda je vypravěčem tohoto hadísu opravdu ‘Alího syn al-Hasan, anebo až al-Hasan al-Basrí, kvůli němuž by nešlo podání spojit s osobou Posla Božího صلى الله عليه وسلم.
  10. Zaznamenal Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 3641; at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2823; a Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 223. Al-Albání ho doložil jako sahíh ve svém tahkíku Abú Dáwúdova Sunenu.
  11. Tak uvádí Nedžmuddín al-Ghazzí v Kitábu husni t-tenebbuh limá wurida fi t-tešebbuh, 5/282.
  12. Viz Kitábu n-nazari l-fasíhi ‘inde madáiki l-inzári fil-džámi’i s-sahíh, str. 71.
  13. Viz Kitábu t-tertíbi l-idáríja, známá též jako Nizámu l-hukúmeti n-nebewíja, 1/361.
  14. Viz op. cit., 5/229.
  15. Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 52.
  16. Viz Kitábu l-ímán, str. 211.
  17. Viz Kitábu l-ímán, str. 101.
  18. Zdroj uveden výše.
  19. Viz az-Zerkání v op. cit., 5/228.
  20. Viz ibidum.
  21. Viz Ibidum.
  22. Viz Ibid., 5/228-229.