Šemsuddín Muhammed Ibn al-Kajjim al-Džewzíja řekl:
„V Musnedu Ahmeda ibn Hanbel stojí, že Prorok صلى الله عليه و سلم pravil:
مَا مِنْ أَحَدٍ تُصِيبُهُ مُصِيبَةٌ فَيَقُولُ: إِنَّا لِلَّهِ وَإِنَّا إِلَيْهِ رَاجِعُونَ اللَّهُمَّ أْجُرْنِي فِي مُصِيبَتِي وَأَخْلِفْ لِي خَيْرًا مِنْهَا، إِلَّا أَجَارَهُ اللَّهُ فِي مُصِيبَتِهِ، وَأَخْلَفَ لَهُ خَيْرًا مِنْهَا.
Šemsuddín Muhammed Ibn al-Kajjim al-Džewzíja řekl:
„V Musnedu Ahmeda ibn Hanbel stojí, že Prorok صلى الله عليه و سلم pravil:
مَا مِنْ أَحَدٍ تُصِيبُهُ مُصِيبَةٌ فَيَقُولُ: إِنَّا لِلَّهِ وَإِنَّا إِلَيْهِ رَاجِعُونَ اللَّهُمَّ أْجُرْنِي فِي مُصِيبَتِي وَأَخْلِفْ لِي خَيْرًا مِنْهَا، إِلَّا أَجَارَهُ اللَّهُ فِي مُصِيبَتِهِ، وَأَخْلَفَ لَهُ خَيْرًا مِنْهَا.
„Není nikoho, koho postihne neštěstí a řekne „Vskutku Alláhu patříme a vskutku k Němu se navrátíme, ó Bože, odměň mne za mé strádání něčím, co je lepší,“ aniž by ho Alláh neodměnil za jeho strádání něčím lepším, než o co přišel.“ [1]
Toto je nejlepší útěchou pro toho, kdo strádá, neboť je to pro něj v tomto pomíjivém světě i na onom světě nejpřínosnější. Toto prohlášení staví na dvou skutečnostech. Pokud si je člověk uvědomí a porozumí jim, pak se mu v těžkých časech dostane útěchy.
První skutečností je, že člověk, jeho rodina a jeho bohatství patří Mocnému a Vznešenému Bohu. Ten je člověku pouze propůjčil. Pokud je tedy člověku odejme, pouze si bere zpět to, co mu patří.
Druhou skutečností je, že konečný cíl člověka je u Alláha, jeho skutečného Pána. To, že jednou opustí tento svět a přijde ke svému Pánu sám, jako když byl stvořen, bez rodiny, bohatství či přátel, a bude mít s sebou pouze své dobré a špatné skutky, je neodvratitelné.
Pokud člověk ví, že se takto narodil a že takto i zemře, jak potom může být potěšen tím, co existuje, nebo truchlit nad tím, co není? Rozjímání nad jeho počátkem a koncem je jedním z nejlepších řešení jeho problémů.“ [2]
Šejch Muhammad ibn Sálih al-‘Usejmín řekl:
„Povinností člověka v těžkých časech je zůstat trpělivý a očekávat odměnu, aby svým chováním nezavinil, že mu odměna bude odepřena. Pokud tě postihne neštěstí, řekni: „Vskutku Alláhu patříme a vskutku k němu se navrátíme. Ó Bože, odměň mne za mé strádání dobrem.“ Pokud tuto prosebnou modlitbu proneseš, Alláh tě za tvé těžkosti odmění dobrem.
Když Umm Selema رضي الله عنها měla za manžela Abú Selemu رضي الله عنه, měla ho z celého srdce ráda. Když pak Abú Selema zemřel, Umm Selema opakovala právě tuto prosebnou modlitbu: „Ó Bože, odměň mne za mé strádání dobrem.“, zároveň si však stýskala: „Ale kdo by byl pro mě lepší, než byl Abú Selema?“ Avšak jakmile uplynula její čekací doba, vdala se za Proroka صلى الله عليه و سلم, který pro ni byl lepší než Abú Selema.
Vskutku pokud je člověk trpělivý a očekává odměnu, Vznešený Alláh mu ji dá v plné míře. Avšak netrpělivost, smutek a bědování neodvrátí pohromu nikdy.“ [3]
Po tom, co Ibnu l-Kajjim zmínil tuto modlitbu a událost, uvedl:
„V tom, jak byla Umm Selema požehnána manželstvím s tím nejlepším z tvorstva Božího, vidíme, k čemu vede trpělivost, víra v to, že k Alláhu patříme a k Němu se navrátíme, [4] následování Proroka صلى الله عليه و سلم a snaha potěšit Alláha.“ [5]
Překlad: Adriana Kuběnková a Adam Šlerka
_____________________________________________________________________________________
[1] Zaznamenal Ahmed ibn Hanbal ve svém Musnedu, hadís č. 26635; podobný hadís také zaznamenal Muslim v Sahíhu, č. 2123 s drobnými rozdíly v jejich znění, výše uvedená podoba se také trochu liší od znění uváděném Ahmedem v Musnedu.
[2] Viz Zádu l-me’ád, 4/189, zkráceno.
[3] Viz Medžmú’u l-fetáwá, 17/416-417.
[4] Ve slovech „Alláhu patříme a k němu se navrátíme” je stvrzení toho, že Stvořitel má vůči Svému služebníkovi právo učinit cokoliv chce, kdykoliv chce a jakkoliv chce, od života po smrt, od zdraví po nemoc, od chudoby po bohatství a od štěstí po smutek, v souladu se Svou moudrostí a Svým předurčením. A stejně tak, jako je jisté, že je konečný cíl u Boha, tak je jisté, že Bůh odmění každého podle toho, co udělal. A tvůj Pán vskutku nikoho neutlačuje a nikomu nekřivdí.
[5] Viz ‘Uddetu s-sábirín, str. 141.