Posel Božíصلى الله عليه و سلم v mnoha svých hadísech předpověděl, že z řad muslimů samých vzejde frakce, sekta, či hnutí, které se postaví proti všem, bude zabíjet všechny okolo a šířit zkázu na všechny strany, považujíce za věřící jen sebe a všechny ostatní odsuzující jako nevěřící a modloslužebníky. Tato skupina byla v různých historických epochách nazývána různými jmény, jako cháridžovci, harúríjja nebo tekfírovci, historické kulisy jejich řádění se mění, ale šejtánská podstata jejich zvrácených myšlenek zůstává tatáž.
Posel Božíصلى الله عليه و سلم v mnoha svých hadísech předpověděl, že z řad muslimů samých vzejde frakce, sekta, či hnutí, které se postaví proti všem, bude zabíjet všechny okolo a šířit zkázu na všechny strany, považujíce za věřící jen sebe a všechny ostatní odsuzující jako nevěřící a modloslužebníky. Tato skupina byla v různých historických epochách nazývána různými jmény, jako cháridžovci, harúríjja nebo tekfírovci, historické kulisy jejich řádění se mění, ale šejtánská podstata jejich zvrácených myšlenek zůstává tatáž.
Tato skutečnost dokladuje dvě věci – islám Koránu a Sunny, islám prvních generací muslimů, za které se Sám Alláh a Jeho Posel صلى الله عليه و سلم zaručili, že se ubírají po přímé a správné cestě, je prost a čist od násilí a násilnického jednání tohoto typu, a také to, že podobné předpovědi jsou, při pohledu na dnešní dění, důkazem pravdivosti poselství nejlepšího ze všech stvoření a imáma poslů a proroků, Bohem milovaného Muhammeda صلى الله عليه و سلم.
Mezi cháridžovci byly frakce, které se již objevily, jako ta, se kterou bojoval vůdce věřících ‘Alí ibn Abí Tálib رضي الله عنه, Prorokův صلى الله عليه و سلم zeť a bratranec a také čtvrtý pravověrný chalífa této ummy. Mezi nimi jsou i další, dnes existující a bojující např. v Iráku a Sýrii, tedy na místech nepříliš vzdálených těm, kde s nimi bojoval i chalífa ‘Alí. Mezi nimi jsou však i takové, které na svou historickou možnost uděřit ještě čekají.
Posel Božíصلى الله عليه و سلم v obecném smyslu varoval své následovníky před marnou bojechtivostí a zbytečnou, nespravedlivou válkou. Abú Hurejra رضي الله عنه vypráví, že Boží Posel صلى الله عليه و سلم pravil: „Konec světa nepřijde, dokud nebude mnoho الهرج al-herdž.“ A zeptali se: „Co je to al-herdž, ó Posle Boží?“ „Zabíjení, zabíjení!“1
Podle jiné verze řekl Prorokصلى الله عليه و سلم: „Čas bude rychle plynout a činy skoro zmizí, do lidských srdcí bude vržena závist, objeví se pokušení a rozšíří se al-herdž.“ Zeptali se: „Co je to al-herdž, Posle Boží?“ „Vraždění, vraždění,“ odpověděl on.2 Podobné se uvádí od Abú Músá al-Aš’arího, Šekíka a dalších, رضي الله عنهم.
‘Abdulláh ibn Omar رضيالله عنهماslyšel následující Prorokovoصلى الله عليه و سلمvarování: „Nenavracejte se po mé smrti k nevíře, tnouce jedni druhé po šíjích!“3
Válčení pro válčení, násilí pro násilí a boj pro boj sám nemá v islámu absolutně žádné místo, tím spíše ne boj muslimů proti muslimům a rozkol mezi nimi. Aby válka či boj byly džihádem, musí splňovat podmínky kladené na odůvodněnost, metodu, etiku i velení, stejně jako vyhlášení a ukončení.
V časech pokušení naši selef podle podání Chalefa ibn Hawšeba rádi recitovali následující verše staroarabského básníka Imru´u l-Kajse:
„Válka zpočátku svůdnou jest mladicí
jež za milencem každým se prohání.
Když rozšíří se a zaplá plamen její
změní se v omšelou, bez muže babici,
páchnoucí, s ohyzdnou barvou skrání.
Vlasy jí prořídnou a zšedivějí
víc na ní nic není k zulíbání.“4
Vznik cháridžovců a ideje prohlašování jiných muslimů za nevěřící, resp. násilí vůči muslimům ze strany jiných muslimů, nebo započetí vzpoury proti legitimnímu vládci lze historicky sledovat až k vraždě třetího pravověrného chalífy Osmána ibn ‘Affán رضي الله عنه. Cháridžovci se však poprvé v celé své zuřivosti a odbojnosti vůči Sunně objevili jako jednolitá frakce po skončení bitvy na Siffínu, kde vystoupili nepřátelsky proti ‘Alímu ibn Tálibovi رضي الله عنه, zeti a bratranci Posla Božíhoصلى الله عليه و سلم, tehdejšímu právoplatnému vůdci věřících a čtvrtému z pravověrných chalífů, poté, co se jak obyvatelé Šámu, tak i obyvatelé Iráku konečně dohodli na arbitráži mezi oběma znesvářenými stranami, tedy stoupenci Mu’áwíjji a stoupenci ‘Alího. Skupina lidí, kteří původně patřili k ‘Alího táboru se od něj při návratu do irácké Kúfy oddělila a usídlili se na místě zvaném Harúra, pročež byli také nazýváni jako harúríjja. Jejich počet uvádějí různé historické prameny na 8 – 16 tisíc.
Po intervenci Ibn ‘Abbáse رضي الله عنه, který se je snažil od jejich sektářské nenávisti odradit, a po projevu ‘Alího samotného v jedné z kúfských mešit se jich část navrátila. Naopak druhá část se ještě více radikalizovala a obvinili ‘Alího, že nahradil Boží zákon svým osobním rozhodnutím, čímž se v jejich očích dopustil modloslužebnictví. ‘Alí jim odvětil: „Vy u nás máte tři nároky: nebudeme vám bránit ve vstupu do našich mešit, nebudeme vám upírat úrodu z vašich polností a nebudeme proti vám začínat boj, dokud nebudete šířit na zemi rozvrat.“
Cháridžovci se však shromáždili na jednom místě a povraždili tam všechny muslimy, kteří jim odporovali. Když narazili na společníka Božího Posla صلى الله عليه و سلم Chabbába ibn Aratta a jeho těhotnou manželku, zabili je oba, rozpárali její břicho a vytrhli z něj plod. Když chalífa ‘Alí pátral po tom, kdo je zodpovědný za vyvraždění Chabbábovy rodiny, cháridžovci mu odpověděli: „Zabili jsme je my všichni společně.“ Proto proti nim vytáhl do bitvy na místě zvaném an-Nehrewán, porazil je a zcela potřel, takže se jen velmi málo z nich zachránilo útěkem a hnutí se rozpadlo na navzájem znepřátelené odnože.
V Sunně Posla Božího Muhammeda صلى الله عليه و سلمexistuje mnoho podání obsahujících předdpovědi týkající setéto zbloudilé skupiny přehánějící v tekfíru.
‘Alí ibn Abí Tálib رضي الله عنه řekl: „Když vám vyprávím hadís od Prorokaصلى الله عليه و سلم , při Alláhu, raději bych byl svržen z nebe, než abych o něm zalhal. A pokud k vám promlouvám ohledně něčeho mezi mnou a vámi, pak vězte, že válka je lest. Slyšel jsem Božího Posla صلى الله عليه و سلم říci: „Vposledním časem se objeví mladíci, jejichž činy budou nepodložené. Budou hovořit to nejlepší, co lidé mohou hovořit, leč budou opouštět islám tak, jako šíp prochází úlovkem. Kdekoli je zastihnete, zabíjejte je. Za jejich zabíjení je odměna v Den Soudný!“5
Výraz آخر الزمان áchiru z-zemán, poslední čas, označuje dobu před Soudným Dnem. Přirovnání k šípu vystřelenému z luku znamená, že opustí islám tak rychle, že na nich nezanechá žádné stopy, nijak se neodrazí na jejich chování a morálce.
V jiném podání přes Suwejda ibn Ghafelu stojí: „V posledním čase se objeví skupina lidí, mladých a nerozumných, kteří budou vyslovovat slova nejlepšího ze všech stvoření (tj. hadísy Posla Božího صلى الله عليه و سلم) a recitovat Korán, leč budou procházet skrz islám, jako prochází šíp skrz úlovek, ímán nepronikne dále, než do jejich hrtanů. Kdekoli je zastihnete, zabíjejte je, v jejich zabíjení tkví veliká odměna pro toho, kdo je bude zabíjet.“6
Posel Božíصلى الله عليه و سلم o těchto řekl: „Oni jsou nejhoršími ze stvoření Božích“ nebo „mezi nejhoršími ze stvoření Božích. Pobije je skupina lidí, kteří jsou Pravdě nejblíže.“7
Abú Se’íd al-Chudrí a Anas ibn Málik رضي الله عنهما slyšeli, že Posel Božíصلى الله عليه و سلم řekl: „Kdokoli s nimi bude bojovat, bude Alláhu blíže, nežli oni.“8
‘Abdulláh ibn Abí ‘Awfa رضي الله عنه slyšel Prorokaصلى الله عليه و سلم říci: „Blahoslaven bude ten, kdo je bude zabíjet i ten, kdo jimi bude zabit.“9
Abú Umáma al-Báhilí رضي الله عنه řekl: „Jsou mezi těmi nejhoršími, kteří budou zabíjeni všude tam, kde se rozprostírá nebe. A nejlepší z těch, kteří budou zabiti, jsou ti, kteří budou zabiti jejich rukama.“10
Ibn Abí Awfí cituje slova Proroka صلى الله عليه و سلم: „Věru cháridžovci jsou psi Ohně.“11
Ohledně jejich nemorálního chování, kvůli kterému jsou takto nazváni se uvádí především to, že „budou prolévat krev, kterou bylo zapovězeno prolít.“12 Toto se vysvětluje jako prolévání krve muslimských oponentů, dokonce včetně žen a dětí.13 Nebudou v tom respektovat ani svátost času či svátost místa. Číhat budou na cestách na pocestné, aby je mohli oloupit a zavraždit, jak se uvádí od ‘Áiše رضي الله عنها.14
Se’íd ibnu l-Musejjeb uvádí, že cháridžovci jsou první původci rozvratů a rozkolů této ummy: „První rozkol této ummy, kterým byla vražda Osmána ibn ‘Affán رضي الله عنه, se udál a po ní nezůstal na živu nikdo z účastníků Bedru. Poté se udál druhý rozkol, tedy boj u Harry a naživu nezůstal nikdo z účastníků přísahy na al-Hudejbíji. Poté nastal třetí rozkol a než skončil, lidé již byli zoceleni.“15
Důkazem, že se tyto předpovědi nevztahují jen na historické cháridžovce, kteří zabili Osmána a se kterými bojoval ‘Alí, je podání od Abú Berzy رضي الله عنه: „Jejich znamením je velmi krátký střih vlasů. Nepřestanou se v mé ummě objevovat, dokud se poslední z nich neobjeví s al-Mesíh ad-Dedždžálem.“16
‘Abdulláh ibn Omar رضي الله عنهما uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم také řekl: „Objeví se osoby, které budou recitovat Korán, ale jejich recitace nepronikne dále, než do jejich hrdel. Budou se štěpit a jistý jejich počet odštěpí vždy každé pokolení.”17 Ibn Omar také slyšel Posla Božího صلى الله عليه و سلم dodat: „více než dvacetkrát, dokud se mezi nimi neobjeví Dedždžál.”18
‘Alí samotný, největší bojovník proti cháridžovcům, poté, co vykořenil sektáře z Harúry, odvětil těm, kteří doufali, že nikdo takový již nikdy nevzejde, slovy: „Ne, při Alláhu, oni jsou ještě stále ukryti v bedrech a páteřích mužů a v dělohách žen. A pokud by byli živí, těžko by koho nechali na pokoji.“19
Ibn Tejmíjja pravil:
„Prorokem صلى الله عليه و سلم uvedené znaky byly přítomny již u prvních cháridžovců. To ale neznamená, že jsou jedinými lidmi, na které se tento popis vztahuje, protože Prorok صلى الله عليه و سلم uvádí v dalších hadísech i to, že budou přicházet znovu a znovu, stále se budou objevovat, dokud nepřijde Dedždžál.
Muslimové z toho tedy vyvodili závěry, že cháridžovci nepředstavují jen ty cháridžovce, které uvádějí záznamy ‘Alího buitvy u an-Nehrewánu.“20
Posel Boží صلى الله عليه و سلم nařídil boj proti těm, kteří vyznávají podobné myšlenky a zvěstoval odměnu tomu, kdo proti nim povede válku. To je dostatečný důkaz jejich zla a vzdálenosti, která je dělí od pravé víry, jakož i nezměrné škody, kterou působí této ummě, do které vnáší rozkol a nejednotnost.
‘Alí ibn Abí Tálib رضي الله عنه říká: „Slyšel jsem Posla Božího صلى الله عليه و سلم říci: „Před Soudným Dnem se odštěpí jedna skupina lidí věkem mladších, s bláhovými sny a řečmi, které budou velmi nepřesné. Jejich víra nepřejde dále, než do jejich hrtanu, budou se od víry vzdalovat, jako se šíp bleskurychle vzdaluje od luku, který ho vystřelil. Kdekoli je naleznete, zabíjejte je, protože věru ten, kod je bude zabíjet, za to bude v Soudný Den odměněn.”21
‘Alí رضي الله عنه také řekl: „Posel Božíصلى الله عليه و سلم mi odkázal boj proti těm, kteří poruší přísahu věrnosti, kteří zbloudí a oddělí se a proti těm, kteří se odštěpí od ostatních a zřeknou se jich.“22
‘Abdulláh ibn Omar رضي الله عنهما pravil: „Nelitoval jsem ničeho tolik, jako jsem litoval toho, že jsem spolu s ‘Alím nebojoval proti násilnické vzbouřenecké skupině.“23
Anas ibn Málik رضي الله عنه uvádí, že Prorokovi صلى الله عليه و سلم byl vzpomenut jeden člověk mimořádně ostrý, tvrdý, krutý a nekompromisní vůči nepříteli a mimořádně zatvrzelý. Posel Boží صلى الله عليه و سلم odvětil: „Nikoho takového neznám.“ Řekli: „Ale Posle Boží, vypadá tak a tak.“ Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil: „Nikoho takového neznám.“ Zatímco se o něm bavili, dotyčný přišel a přítomní zvolali: „Posle Boží, to je on!“ Posel Božíصلى الله عليه و سلم odvětil: „Neznal jsem ho. Toto je první roh, který jsem ve své ummě spatřil. Šejtánská černota jej zasypala.“ Anas dále uvádí, že když k nim dotyčný přicházel, odpověděli mu na pozdrav a Prorok صلى الله عليه و سلم se jej zeptal: „Při Alláhu, když jsi k nám přicházel, pomyslel sis, že zde není nikdo, kdo by byl lepší, nežli ty?“ „Při Alláhu, přesně to jsem si i pomyslel,“ přiznal se příchozí. Pak odešel do mešity, aby se pomodlil. Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil Abú Bekrovi رضي الله عنه: „Vstaň a zab ho.“ Abú Bekr vešel do mešity a nalezl jej stojícího při modlitbě. Pomyslel si, že modlitba má přece jistou svátost a úctyhodnost, své právo, i když Prorokův صلى الله عليه و سلم příkaz zněl jasně. Vrátil se tedy k Prorokovi صلى الله عليه و سلم. „Zabils ho?“ zeptal se Prorok صلى الله عليه و سلم. Abú Bekr mu odpověděl: „Ne, našel jsem ho modlit se, zrovna stál, vzpoměl jsem si na svátost a nedotknutelnost modlitby. Pokud chceš, vrátím se, abych ho zabil.“ Prorok řekl: „Ne, nebyl tvůj. Omare, běž ty a zab ho.“ Omar رضي الله عنه vešel do mešity a uviděl toho člověka, jak se modlí. Zrovna padl na tvář. Čekal na něj dlouho a pak si pomyslel, že sedžda má přece svou svátost a nedotknutelnost. Pomyslel si, že Prorok صلى الله عليه و سلم nic nenamítne, pokud se vrátí i on, když nic nenamítl, když se vrátil i ten, kdo je lepší než Omar (tedy Abú Bekr). Vrátil se tedy k Prorokovi صلى الله عليه و سلم a ten se ho zeptal: „Zabils ho?“ Odpověděl: „Ne, zastihl jsem ho na sedždě, jak se modlí, vzpomenul jsem si na svátost a nedotknutelnost sedždy, ale, Posle Boží, pokud chceš, vrátím se, abych ho zabil.“ Posel Boží صلى الله عليه و سلم však řekl: „Nebyl tvůj. ‘Alí, běž ty a zabij ho. Bude tvůj, pokud ho najdeš.“ ‘Alí رضي الله عنه vešel do mešity, ale dotyčného už nenašel. Vrátil se k Prorokovi صلى الله عليه و سلم a zpravil ho o tom. Posel Boží صلى الله عليه و سلم mu na to řekl: „Pokud by byl onen muž dnes zabit, dva muslimové by se již nikdy nepohádali a nerozešli by se, až do chvíle, kdy se objeví Dedždžál.“24
Od Anase ibn Málika رضي الله عنه se uvádí i podobné podání: „Mezi námi byl jeden mladík známý svým horlivým uctíváním a nebývalou odříkavostí. Vyprávěli jsme o něm Prorokoviصلى الله عليه و سلم,řekli jsme i jeho jméno, ale Prorokصلى الله عليه و سلم řekl, že dotyčného vůbec nezná. Jak jsme si tak povídali, dotyčný se objevil a my jsme řekli: „Posle Boží, to je on.“ Na to Prorokصلى الله عليه و سلم pravil: „Na jeho tváři vidím šejtánskou černotu.“ Dotyčný přišel, pozdravil se s lidmi, ti mu odpověděli na pozdrav a Prorok صلى الله عليه و سلم se jej zeptal: „Pomyslel sis uvnitř, že zde není nikdo lepší, nežli ty?“ „Ano, pomyslel,“ odpověděl onen muž, otočil se a odešel do mešity. Posel Božíصلى الله عليه و سلم se zeptal: „Kdo ho zabije?“ Abú Bekr رضي الله عنه řekl: „Já, Posle Boží!“ Vešel tedy do mešity a dotyčného zastihl při modlitbě. Řekl: „Zastihl jsem ho, jak se modlí a vzpomněl jsem si, že jsi nám zakázal zabíjet ty, kteří se modlí!“ Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl: „Kdo zabije toho muže?“ Omar رضي الله عنه pravil: „Já, Posle Boží.“ Vešel do mešity, načež dotyčného zastihl na sedždě, jak se modlí. Řekl: „Což mám zabít člověka, zatímco padá na tvář, a přitom nám bylo zakázáno zabíjet modlící se?“ Omar se vrátil k Prorokovi صلى الله عليه و سلم a ten se jej zeptal: „Omare, co jsi udělal?“ „Zastihl jsem jej na sedždě a ty jsi nám zakázal zabíjet lidi, kteří se modlí.“ Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil: „Kdo zabije toho muže?“ ‘Alí ibn Abí Tálib رضي الله عنه pravil: „Já.“ Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl: „Ty ho zabiješ, pokud ho najdeš.“ ‘Alí odešel a záhy poté se vrátil. Prorok صلى الله عليه و سلمse zeptal: „‘Alí, co jsi udělal?“ ‘Alí odpověděl: „Už jsem ho nenašel, někam se ztratil.“ Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil: „Kdybys ho zabil, on by byl prvním i posledním. Dva muslimové by se nikdy mezi sebou nepohádali!“25
Podle další verze se toto událo po návratu z jedné bitvy, kdy dotyčný přijel ke skupince okolo Prorokaصلى الله عليه و سلم na svém jízdním zvířeti, odešel se do mešity pomodlit a modlil se tak dlouho, až si sahábové pomysleli, že jejich modlitba je v porovnání s tou jeho ničím.26
Od Anase ibn Málika رضي الله عنه se uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil: „V mé ummě se objeví rozštěpení a rozkol, jakož i lidé, kteří budou hovořit krásná slova, ale špatně se chovat. Budou recitovat Korán, ale ten nepřejde za jejich klíční kosti (arab. تراقيهم tarákíhim). Budou opouštět víru tak, jako šíp při výstřelu opouští luk, nevrátí se zpět, tak jako se do luku nevrátí již vystřelený šíp. Oni jsou těmi nejhoršími a nejodpornějšími stvořeními. Blahoslaven ten, kdo je zabije i ten, koho zabijí oni! Budou vyzývat ke Knize Boží a přitom od ní budou velmi daleko. Kdo bude proti nim bojovat, ten je k Alláhu blíže.“ Přítomní se otázali: „Posle Boží, podle čeho je poznáme?“ Odpověděl: „Jsou velmi nakrátko ostříhaní.“27
Muhammed ibnu l-Husejn, pravnuk Posla Božího صلى الله عليه و سلم, pravil: „Toto jsou vlastnosti zlých a zkažených cháridžovců, o kterých Vznešený Alláh pravil:
فَأَمَّا الَّذِينَ فِي قُلُوبِهِمْ زَيْغٌ فَيَتَّبِعُونَ مَا تَشَابَهَ مِنْهُ ابْتِغَاءَ الْفِتْنَةِ وَابْتِغَاءَ تَأْوِيلِهِ ۗ وَمَا يَعْلَمُ تَأْوِيلَهُ إِلَّا اللَّهُ ۗ
Ti, v jejichž srdcích je odchýlení, následují to, co je v něm víceznačné, usilujíce tak o rozkol a snažíce se o svévolný výklad toho; však nezná výklad toho nikdo kromě Boha. (Áli ‘Imrán: 7) A Posel Boží صلى الله عليه و سلم upozornil na lidi těchto vlastností!“28
‘Áiša رضي الله عنها uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم recitoval verš:
هُوَ الَّذِي أَنزَلَ عَلَيْكَ الْكِتَابَ مِنْهُ آيَاتٌ مُّحْكَمَاتٌ هُنَّ أُمُّ الْكِتَابِ وَأُخَرُ مُتَشَابِهَاتٌ ۖ فَأَمَّا الَّذِينَ فِي قُلُوبِهِمْ زَيْغٌ فَيَتَّبِعُونَ مَا تَشَابَهَ مِنْهُ ابْتِغَاءَ الْفِتْنَةِ وَابْتِغَاءَ تَأْوِيلِهِ ۗ وَمَا يَعْلَمُ تَأْوِيلَهُ إِلَّا اللَّهُ ۗ وَالرَّاسِخُونَ فِي الْعِلْمِ يَقُولُونَ آمَنَّا بِهِ كُلٌّ مِّنْ عِندِ رَبِّنَا ۗ وَمَا يَذَّكَّرُ إِلَّا أُولُو الْأَلْبَابِ
On je ten, jenž seslal ti Písmo, v němž některé verše jsou pevně stanovené, a ty jsou podstatou Písma, zatímco jiné jsou víceznačné. Ti, v jejichž srdcích je odchýlení, následují to, co je v něm víceznačné, usilujíce tak o rozkol a snažíce se o svévolný výklad toho; však nezná výklad toho nikdo kromě Boha. Ti však, kdož pevni jsou ve vědění, hovoří: „My v ně jsme uvěřili; vše, co obsahuje, od Pána našeho je!“ A připomínají si to jedině ti, kdož rozmyslem jsou obdařeni. (Áli ‘Imrán: 7)
Potom dodal: „Pokud uvidíte, že se lidé dohadují ohledně toho, na co Vznešený Alláh tímto veršem ukázal, dejte si na ně pozor!“29
Metár ibn Werrák Ajjúbovi řekl: „Zapamatoval jsem si, že řekl také: „Neseďte s nimi, protože tímto veršem chtěl na ně Alláh ukázat, abyste se jich vyvarovali.“30
‘Attá ibn Dínár uvádí od Se’ída ibn Džubejra, že o verši „O je Ten, Jenž seslal ti písmo, v němž některé verše jsou pevně stanovené, a ty jsou podstatou písma, zatímco jiné jsou výceznačné,“ řekl: „Řeč je o koránských verších, které jsou dvojznačné, méně jasné těm, kteří je recitují, proto zbloudil i ten, kdo zbloudil, z těch, kteří se na toto slovo odvolávají. Každá skupina čte určité koránské verše a myslí si, že jedině oni jim opravdu porozuměli a náležitě je pochopili. Ten méně jasný verš, za kterým se ubírali cháridžovci, je:
ۚ وَمَن لَّمْ يَحْكُم بِمَا أَنزَلَ اللَّهُ فَأُولَٰئِكَ هُمُ الْكَافِرُونَ
Ti pak, kdož nesoudí podle toho, co seslal Bůh, jsou nevěřící. (Máida:44)
K tomu přidávají verš:
ۖ ثُمَّ الَّذِينَ كَفَرُوا بِرَبِّهِمْ يَعْدِلُونَ
A přece potom ti, kdož neuvěřili, Pánu svému rovné dávají! (An’ám:1)
Když potom vidí, že někdo z předáků či vůdců vládne či soudí nespravedlivě, řeknou, že se stal nevěřícím. A kdo se stal nevěřícím, přidružil někoho k Bohu jako Bohu rovného, čímž se stal mušrikem, tedy modloslužebníkem. Tedy takoví předáci a vůdci jsou pro ně nevěřícími, modloslužebníky, což je nutí k tomu, aby se jim postavili silou a začali proti nim revoltovat. Potom se dopouštějí toho, čeho se dopouštějí, k čemuž jsou motivováni chybným výkladem a pochopením tohoto verše.“31
Táwús uvádí, že Ibn ‘Abbásovi رضي الله عنه byli vzpomenuti cháridžovci a jejich vztah ke Vznešenému Koránu. Řekl: „Věří v jasné verše (arab. محكمات muhkemát) a bloudí v otázce veršů víceznačných (arab. متشابهات mutešábihát).“ Poté recitoval koránský verš:
هُوَ الَّذِي أَنزَلَ عَلَيْكَ الْكِتَابَ مِنْهُ آيَاتٌ مُّحْكَمَاتٌ هُنَّ أُمُّ الْكِتَابِ وَأُخَرُ مُتَشَابِهَاتٌ ۖ فَأَمَّا الَّذِينَ فِي قُلُوبِهِمْ زَيْغٌ فَيَتَّبِعُونَ مَا تَشَابَهَ مِنْهُ ابْتِغَاءَ الْفِتْنَةِ وَابْتِغَاءَ تَأْوِيلِهِ ۗ وَمَا يَعْلَمُ تَأْوِيلَهُ إِلَّا اللَّهُ ۗ وَالرَّاسِخُونَ فِي الْعِلْمِ يَقُولُونَ آمَنَّا بِهِ كُلٌّ مِّنْ عِندِ رَبِّنَا ۗ وَمَا يَذَّكَّرُ إِلَّا أُولُو الْأَلْبَابِ
On je ten, jenž seslal ti Písmo, v němž některé verše jsou pevně stanovené, a ty jsou podstatou Písma, zatímco jiné jsou víceznačné. Ti, v jejichž srdcích je odchýlení, následují to, co je v něm víceznačné, usilujíce tak o rozkol a snažíce se o svévolný výklad toho; však nezná výklad toho nikdo kromě Boha. Ti však, kdož pevni jsou ve vědění, hovoří: „My v ně jsme uvěřili; vše, co obsahuje, od Pána našeho je!“ A připomínají si to jedině ti, kdož rozmyslem jsou obdařeni. (Áli ‘Imrán: 7)32
1Zaznamenal Muslim v Sahíhu, 8/59, hadís č. 1857. Uvádí jej i Ibn Hadžer ve Fethu l-Bárí, 13/214.
2Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 7061.
3Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 7077.
4Uvádí je al-Buchárí v Sahíhu, Kitábu l-fiten, 13/52.
5Hadís zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6531; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 1066.
6Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 3611; Abú Daúd v Sunenu, hadís č. 4767;a an-Nesáí v Sunenu, 7/119.
7Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 1065.
8Zaznamenal Abú Daúd v Sunenu, hadís č. 4765.
9Zaznamenal Ahmed v Musnedu, hadís č. 19172.
10Zaznamenal Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 176.
11Zaznamenal jej Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 173. Uvádí jej také Muhammed ibn Muhammed al-Fásí ar-Rudání v Džámi’u l-fewáid min džámi’i l-usúli we medžme’i z-zewáid, 10/321, hadís č. 9847. Též viz Šerhu l-i’tikádi ahli s-sunna, 8/1232. Hadís je ovšem merfú’ protože Ibn Abí Awfí nepatří do generace sahábů, ale do generace tábi’ín, a přitom vypráví přímo od Prorokaصلى الله عليه و سلم, bez uvedení jména sahábího, od kterého čerpal. Všichni sahábové jsou však spolehlivými a věrohodnými vypravěči.
12Tato slova Posla Božího صلى الله عليه و سلم od ‘Alího ibn Abí Táliba رضي الله عنه zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 246.
13Viz Lewámi’u l-anwári l-behíjja, str. 86.
14Zaznamenal al-Hákim v al-Mustedreku, 2/153; a al-Hajsemí v Medžme’u z-zewáid, 6/236.
15Podání zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu jako vysvětlení po hadísu č. 4024, avšak k tomu, aby šlo spojit s Poslem Božímصلى الله عليه و سلم, chybí poslední vypravěč před Se’ídem, tj. podání je v mu’allek formě. Viz také Džámi’u l-fewáid, 10/334-335, pod. č. 9868.
16Zaznamenal an-Nesáí v Sunenu, 7/119-121.
17Zaznamenal Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 174.
18Zaznamenal Ibn Mádža v Sunenu, 1/61.
19Uvádí jej Ibn Kesír v al-Bidájetu we n-nihája, 7/295.
20Viz Medžmú’u l-fetáwá, 28/495-496.
21Zaznamenalal-Buchárí v Sahíhu, 12/283.
22Zaznamenal al-Bezzár v Musnedu, 2/215, hadís č. 604; at-Taberání v al-Awsatu, 8/213, hadís č. 8433.
23Zaznamenal at-Taberání. Uvádí ho Muhammed ibn Muhammed al-Fásí ar-Rudání v Džámi’u l-Fewáid, 10/320, hadís č. 9844.
24Viz Hiljetu l-awlijá´, 3/227. Uvádí jej i al-Ádžurrí v Kitábu š-šarí’a, pod. č. 49.
25Uvádí jej Ibn Hadžer al-Askalání v al-Metálibu ‘Alíji ibni t-Tálib, pod. č. 4441; al-Busajrí v Ittiháfu l-chajra, 4/70. Zaznamenal jej i al-Ádžurrí v Kitábu š-šarí’a, pod. č. 50.
26Toto od Anase رضي الله عنه zaznamenal Abú Ja’lá al- Mewsilí ve svém Musnedu, hadís č. 3668.
27Zaznamenal Abú Daúd v Sunenu, hadís č. 4767. Uvádí jej i al-Ádžurrí v Kitábu š-šarí’a, pod. č. 40.
28Viz al-Ádžurrí v Kitábu š-šarí’a, hadís č. 41.
29Zaznamenal al-Bezzár v Musnedu, hadís č. 197; Ibn Hibbán v Sahíhu, hadís č. 76. Uvádí jej i al-Ádžurrí v Kitábu š-šarí’a, pod. č. 42.
30Abú Hátim uvádí, že toto slyšel Ajjúb jak od Metára tak i od Ibn Abí Mulejky. Uvádí jej Ibn Hibbán v Sahíhu, hadís č. 76. Viz též al-Ádžurrí v Kitábu š-šarí’a, pod. č. 43.
31Uvádí jej al-Ádžurrí v Kitábu š-šarí’a, pod. č. 44.
32Uvádí jej al-Ádžurrí v Kitábu š-šarí’a, pod. č. 45.