Rady správného vedení v mravnosti

Všechna chvála náleží Alláhu, Který nemá společníka, ani sobě rovného. Alláh nechť požehná Božímu Svému milovanému, Poslu Božímu صلى الله عليه و سلم, jeho rodu a všem, kteří jej následují až do dne soudu. Dosvědčuji, že není božstva kromě Alláha Jednoho a Jediného. Dosvědčuji, že Muhammed صلى الله عليه و سلم je Jeho služebník a vždy pravdomluvný a důvěryhodný Posel. Alláh Sám si jej vyvolil mezi všemi lidmi, aby mu dal Zjevení a učinil jej posledním v linii proroků. Ustavil jej tak jako důkaz pro všechna stvoření. Nevěřící tímto důkazem zůstává nevěřícím a věřící tímto důkazem zůstává věřícím.

 

Vznešený Alláh mezi všemi svými upřímnými a oddanými služebníky vyvolil ty moudré, nadané umem, kteří mají největší znalost o Něm a o Jeho Zákonu. Dal jim vynikat oddaností, krásou jejich mravnosti i mírou bohabojnosti.

Vznešený Alláh praví:

أَفَمَنْ يَعْلَمُ أَنَّمَا أُنْزِلَ إِلَيْكَ مِنْ رَبِّكَ الْحَقُّ كَمَنْ هُوَ أَعْمَى إِنَّمَا يَتَذَكَّرُ أُولُو الألْبَابِ الَّذِينَ يُوفُونَ بِعَهْدِ اللَّهِ وَلا يَنْقُضُونَ الْمِيثَاقَ وَالَّذِينَ يَصِلُونَ مَا أَمَرَ اللَّهُ بِهِ أَنْ يُوصَلَ وَيَخْشَوْنَ رَبَّهُمْ وَيَخَافُونَ سُوءَ الْحِسَابِ

(Ra´d 19-21)

 

Komu Alláh učinil hruď prostrannou, do čího srdce dospěla upřímná víra, kdo hledá způsobu, jak se k Alláhu co nejvíce přiblížit, kdo důsledně a doslovně následuje cestu těchto moudrých, kteří dodržovali Boží hranice vytýčené Knihou Boží a Sunnou Božího Posla صلى الله عليه و سلم, ten pak následuje ono správné vedení, ke kterému Své služebníky vyzývá Sám Stvořitel:

وَأَنَّ هَذَا صِرَاطِي مُسْتَقِيمًا فَاتَّبِعُوهُ وَلا تَتَّبِعُوا السُّبُلَ فَتَفَرَّقَ بِكُمْ عَنْ سَبِيلِهِ ذَلِكُمْ وَصَّاكُمْ بِهِ لَعَلَّكُمْ تَتَّقُونَ

A toto je vskutku stezka Má, jež vede přímo. Kráčejte po ní a nenásledujte cesty jiné, jež by vás vzdálily od cesty Jeho. A toto je to, co On vám přikazuje – snad budete bohabojní!“ (An’ám: 153)

Irbád ibn Sárija uvádí, že Posel صلى الله عليه و سلم praví:

َعَلَيْكُمْ بسُنَّتي وَسُنَّةِ الْخُلُفَاءِ الرَّاشِدِينَ الْمَهْدِيِّينَ عضُّوا عَلَيْهَا بالنَّواجِذ

„Na vás je přidržovat se mé sunny a sunny mých pravověrných následovníků po mně. Přidržujte se toho byť i zadními zuby …“[1]

 

Věz, že Alláh od nás prostřednictvím Své Knihy žádá, abychom konali v souladu s tím, co požaduje, obávali se Jeho trestu a hrozeb a doufali v Jeho příslib odpuštění a odměny. Povinuje nás pevně věřit i v ty části Zjevení, které nelze rozumem vyložit a brát ponaučení z koránských příběhů.

 

Budeš-li podle toho postupovat, pak jsi vyšel ze tmy neznalosti na světlo znalosti, z trestu, který s sebou nese pochybnost ku lehkosti a štěstí, které s sebou nese pevné přesvědčení a jistá znalost, ve shodě se Slovy Božími:

اللَّهُ وَلِيُّ الَّذِينَ آمَنُوا يُخْرِجُهُمْ مِنَ الظُّلُمَاتِ إِلَى النُّورِ

Bůh je ochráncem těch, kdož uvěřili, a dal jim vyjít z temnot ke světlu. (Bekara, 257)

               

Ti, kteří mají znalost o Alláhu toto poznávají a směřují k tomu, navenek to ukazují a opouštějí vše, co je nejasné. Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

إنّ الحلال بيِّن ، وإن الحرام بيِّن ، وبينها أمور مشتبهات لايعلمهن كثير من الناس ، فمن اتقى الشبهات ، استبرأ لدينه وعِرْضهِ

„Povolené je jasné i zakázané je jasné. A mezi tím jsou věci nejasné, o kterých většina lidí neví. Kdo se jich vystříhá, zachová svou víru i čest neposkvrněnou …“[2]

 

Stále znovu a znovu zpytuj své úmysly a poznávej své záměry, protože činy jsou souzeny podle úmyslu.

Boží Posel صلى الله عليه و سلم pravil:

إِنَّمَا الأَعمَالُ بِالنِّيَّاتِ لِكُلِّ امرِئِ مَا نَوَى

„Činy jsou podle úmyslu. Každému člověku pak náleží, co zamýšlel.“ 

Vždy, stále a všude si buď vědom Alláhova dohledu, neboť, slovy Prorokovými صلى الله عليه و سلم:

المسلم من سلم المسلمون من لسانه ويده والمؤمن من أمنه الناس على دمائهم وأموالهم

„Muslimem je ten, od jehož ruky a jazyka jsou jiní lidé v bezpečí a věřícím je ten, před jehož zlem jsou v bezpečí jiní lidé.“[3]

 

Abú Bekr as-Siddík رضي الله عنه pravil: „Buď si vědom Alláha svou pokorností vůči němu. Buď vůči němu pokorným tím, že na Něj stále pamatuješ. Nechť se tvé ruce nedotknou jiných muslimů, tvůj žaludek jejich majetku a tvůj jazyk jejich hrdosti a cti.“

 

Při každém svém konání zúčtuj sám se sebou. Každým svým nádechem a výdechem si buď vědom přítomnosti Boží. Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه pravil: „Účtujte sami se sebou ještě předtím, než budete přihnáni ke Zúčtování. Sami sobě stanovujte cenu předtím, než bude cena stanovena vám. Připravujte se na Den Vzkříšení a Soudu, na den, kdy nebude nic skryto.“

 

Boj se Alláha ve své víře a měj naději v Něj, ve všech věcech, pohledech a otázkách. Buď trpělivý při všem, co tě postihne. ‘Alí ibn Abí Tálib رضي الله عنه pravil: „Neboj se ničeho, kromě vlastního hříchu. A nedoufej v nic, kromě ve svého Pána. Ten, kdo neví, nestydí se zeptat, aby pochopil a nestydí se ani, je-li tázán na něco, co neví, říci: „Nevím.“ Věz, že trpělivost představuje pro víru to, co pro tělo představuje hlava. Pokud se odsekne hlava, tělo umírá.

 

Pokud uslyšíš slova, která v topě popouzejí hněv, pro urážku tvé cti, odpusť a přenes se přes to. Tak je to nejmoudřejší. Omar رضي الله عنه pravil: „Kdo se bojí jedině Alláha, neposkvrní se hněvem, a kdo si Ho je vždy opravdu vědom, nikdy neudělá cokoli, co si zamane. Kdyby nebylo Soudného Dne, nebylo by tak, jak vidíte, že je.“

 

Kontroluj a ovládej sám sebe! Zaměstnej sám sebe správným vybudováním sebe sama a zdrž se toho, aby si se pídil po chybách a nedostatcích druhých, neboť bylo řečeno: „Každému člověku dostačuje jen to, aby se mu na druhých lidech ukázalo jen to, co mu je skryto u něho samého, nebo aby lidi plísnil za to, co sám dělá, nebo aby urazil toho, kdo s ním hovoří, či aby hovořil o lidech to, co se ho netýká.“  Svůj rozum užij na cestě Boží, což znamená nikdy se plně nespoléhej na to, co ti tvůj rozum naplánuje.

 

Hledej pomoc u Alláha jako svůj osud. ‘Alí رضي الله عنه pravil: „Synu Adamův! Neraduj se z velkého majetku! Neupadej v zoufalství kvůli chudobě a nermuť se nad ranami osudu, které tě postihly! Nevesel se v blahobytném životě, protože zlato se zkouší ohněm a upřímný služebník Boží se prověřuje pokušeními a těžkostmi, kterých se mu dostane. Nikdy nedosáhneš toho, po čem toužíš, aniž se nezřekneš toho, co ti je milé. Bez trpělivosti a výdrže při nepřízni osudu nedosáhneš toho, v  co doufáš. Vynasnaž se splnit vše, co ti je nařízeno.“

 

Spokoj se s tím, co ti Alláh dopřál. Ibn Mes’úd رضي الله عنه pravil: „Buď spokojen s tím, co ti Alláh dal a budeš nejbohatší. Učiň vše, co ti Alláh přikázal a budeš nejpokornější.“

 

Nikdy si nestěžuj na toho, kdo je vůči tobě soucitný tom, kdo je vůči tobě nemilosrdný. Hledej pomoc u Alláha a staneš se jedním z Jeho vyvolených služebníků. ‘Ubáda ibnu s-Sámit رضي الله عنه pravil: „Pravé bohatství tkví v tom, že ti bude lhostejno, co mají druzí lidé. Nikdy nebuď hrabivý a nevymýšlej si stále nové potřeby, protože v tom tkví chudoba. A když se modlíš, nechť to bude modlitba, která tě od všeho oprošťuje.“

               

Věz, že nikdy neokusíš slast víry, dokud nebudeš pevně věřit, že vše, co se děje, se děje z Boží vůle a Božího rozhodnutí.

Konej upřímně a spravedlivě, Alláh zvětší tvé světlo a prohloubí tvou osvícenost. Nebuď tím, kdo nařizuje konání dobra a sám ho nekoná, čímž sám sebe usvědčuje z hříchu a svolává na sebe trest Boží:

Bůh velice nenávidí, že říkáte něco, co neděláte (Saff:3)

Boží Posel صلى الله عليه و سلم praví: „Ten, kdo poučuje druhé a sám poučení nepřijímá, který druhé kritizuje a sám kritice vzdoruje, kdo zakazuje druhým a sám zákaz nectí, je u Alláha jedním ze zatracených.“

 

Druž se jen s moudrými a bohabojnými a seď jen s učenými. Boží Posel صلى الله عليه و سلم byl tázán na nejlepší spolubesedníky a odpověděl: „Takový, který když jej vidíš, upomene tě na Alláha, jehož slovo zvětšuje tvou znalost a jehož čin ti připomíná onen svět.“

 

Buď pokorný vůči pravdě a vždy ji respektuj. Vždy si připomínej Alláha a tím si vydobudeš Jeho blízkost. Posel Boží صلى الله عليه و سلم  pravil: „U Alláha budou v Soudný Den sedět ti, kteří sami sobě dali za povinnost poslechnout, kteří byli pokorní, kteří měli vůči Alláhu posvátnou bázeň a kteří Alláha mnoho vzpomínali.“

 

Vynasnaž se vybudovat si co nejlepší vztah vůči Alláhu i vůči věřícím. Raď se s těmi, kteří se Alláha obávají v každé otázce. Vznešený Alláh praví:

إِنَّمَا يَخْشَى اللَّهَ مِنْ عِبَادِهِ الْعُلَمَاءُ إِنَّ اللَّهَ عَزِيزٌ غَفُورٌ

A obávají se Boha ze služebníků Jeho ti nejmoudřejší a Bůh věru je mocný a odpouštějící. (Fátir:28)

Posel Boží صلى الله عليه و سلم praví: „Náboženství je upřímná rada.“[4]

 

Věz, že ten, který ti radí vůči tobě prokazuje svou lásku a ten, který se ti podbízí, tě klame. Ten, který tvou radu nepřijímá, není tvým bratrem. Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه pravil: „Není dobra v tom lidu, který se neradí a není dobra ani v tom lidu, který nemiluje ty, jež rady dávají. Vždy dej přednost upřímnosti, tím vždy získáš. Vystříhej se bezpotřebné mluvy. Tím budeš v bezpečí.“

 

Věru je výsledkem upřímnosti dobrý čin. Výsledkem dobrého činu je spokojenost Vznešeného Alláha. A věru lež vede k rozvratu a rozvrat s sebou nese Boží hněv. Abdulláh ibn Abbás رضي الله عنهما pravil: „Nemluv o tom, co se tě netýká a nedebatuj ani s hloupým, ani s moudřejším. O svém bratru vždy hovoř jen tak, jako by sis přál, aby on hovořil o tobě.“

 

Konej tak, jak činí jedině ten, který ví, že bude odměněn za dobrý čin a trestán za hřích. Vždy buď povděčný a nikdy nedoufej v dlouhý život. Navštěvuj hroby jen s tím správným úmyslem. V srdci rozmýšlej o Dni Vzkříšení. Abú Zerr al-Ghifárí رضي الله عنه pravil: „Konej tak, jako bys Vznešeného Alláha viděl a sám sebe umísti mezi mrtvé. Věz, že zlo se nezapomíná a dobré skutky zůstávají. Věz, že spokojenost tkví v tom, co z tohoto světa již vlastníš a to málo, co uspokojuje tvé potřeby je omnoho lepší, než to mnoho, které ti zmenšuje tvou víru.“

 

Vyvaruj se prosby (a kletby) ukřivděného. Naplňuj svou každodenní obživu i tím, co je nezbytné na onom světě. Buď sám sobě hospodářem a nedovol, aby s tebou hospodařili druzí. Přemýšlej o svých činech a nebuď lhostejný. Protože za svůj život, jak jsi ho strávil, budeš zodpovídat. Abú Umáma al-Báhilí رضي الله عنه pravil: „Kdyby jen člověk přemýšlel o svém Pánu, to by pro něj bylo lepší, nežli džihád.“

 

Věz, že tomu, kdo se zaobírá oním světem, Alláh zabezpečí vše, co je mu třeba na světě tomto. V jistém hadísu se uvádí, že Posel Božíصلى الله عليه و سلم  pravil: „Osvoboďte se od vezdejších starostí, nakolik jen můžete. Protože tomu, pro koho je vezdejší svět největší starostí, Alláh zvětší jeho každodenní potřeby, které jej odvrátí od rozmýšlení o světě onom a vždycky si bude myslet, že je chudobný a že se mu něčeho nedostává. A čí největší starostí je onen svět, tomu Alláh zařídí jeho situaci a bohatství se usadí v jeho srdci. Kdykoli se služebník svým srdcem obrátí k Alláhu, On způsobí, že se srdce věřících s milostí a láskou nasměřují k Němu!“

 

Bratře! Nikdy nepochybuj o Koránu. Nedebatuj o víře, ani nepřipisuj Alláhu meze. Buď jedním z těch, o kterých Vznešený Alláh v Koránu praví:

وَعِبَادُ الرَّحْمَنِ الَّذِينَ يَمْشُونَ عَلَى الأرْضِ هَوْنًا وَإِذَا خَاطَبَهُمُ الْجَاهِلُونَ قَالُوا سَلامًا

Služebníci Milosrdného jsou ti, kdož pokorně chodí po zemi, a když jsou osloveni lidmi pošetilými,odpovídají: „Mír s vámi!“ (Furkán: 63)

 

Nikdy nebuď nepřístojný ve svém chování. Nepouštěj se za svými tužbami a nehněvej se. Čiň to, co zvětší tvé probuzení. Nechť je tvou zbraní jemnost, uvážlivost tvým přítelem, čistota tvým úkrytem, svoboda tvou válečnou kořistí, vezdejší svět tvou konečnou cestou a onen svět tvým konečným spočinutím. Hasan al-Basrí رحمه الله pravil: „Vznešený Alláh nedopřál věřícímu odpočinku, kromě v Ráji.“

 

Dej si pozor na lhostejnost (arab. غَفلَةٌ ghafla), lsti nepřátel, na to, co rozproudí tužby, hrabivé chtíče a nízká sobecká přání. Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil: „Tvým největším nepřítelem je tvé vlastní já.“ To je nejkrutější nepřítel, věru proto, že se mu člověk cítí povinován a následuje ho.

 

Každou věc, která se ti jeví jako správná, prověř podle Koránu, Sunny a praxe zbožných předků. Pokud v ní zůstane něco, co ti není známo, poslechni si, co o tom soudí někdo, s jehož vírou a moudrostí jsi spokojen. Věz, že jedním z důkazů pravdy je to, že ji lidská přirozenost přijímá. Což jsi neslyšel slova Božího Posla صلى الله عليه و سلم: „Hledej názor svého srdce i tehdy, když ti druzí představí své názory.“

 

Všechny části tvého těla nechť vykonávají jen to, o čem víš, že náboženství dovoluje. Kontroluj své směřování, až pochopíš, jak se dostat do blízkosti Alláha.

Před Alláhem buď jako nuzný otrok, který hledá pomoc, tak má být. A uvidíš, jak je On Mírný a Milostivý. Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil: „Věru Alláh dává Svému služebníku u Sebe takové místo, jaké On zaujímá u něj.“ Tedy podle stupně jeho bohabojnosti a bázně vůči Alláhu, podle jeho znalosti a poznání o Alláhu.

 

Věz, že tomu, kdo dá přednost Alláhu, dá přednost i Sám Alláh. Ten, kdo se povinuje Alláhu, ten Jej začal milovat. Kdo něčeho ve jménu Alláhovu zanechá, toho Alláh nebude trestat. Boží Posel صلى الله عليه و سلم pravil: „Zanechej toho, co se ti zdá pochybným a přidržuj se toho, o čem není pochybnosti.“ Zajisté uvidíš, že tím, žes něco opustil kvůli Alláhu, jsi nic neztratil.

 

Uchraň své srdce před obviňováním druhých a tak budeš o každém smýšlet jen v dobrém. Odstraň ze sebe závist tím, že skryješ své naděje. Odhoď drzost tím, že skryješ svou hrdost. Vyvaruj se každého činu, který tě nutí omlouvat se za něj. Nechovej se násilnicky. Chraň svou víru tím, že ji budeš následovat. Své závazky zachovej sebevzděláním a svůj rozum tím, že budeš jednat mírně.

 

Připrav si trpělivost pro každou situaci. V osamění vzpomínej Alláha. Ke každému Božímu daru vůči tobě přidej i díkuvzdání. Vždy pros Alláha o pomoc. Žádej Jej o správné vedení v každé situaci. Tomu, co pro tebe chce Alláh, se neprotiv. Drž se každého činu, se kterým bys chtěl vystoupit před Alláha. Vše to, co nerad vídáš u druhých, odstraň také ze svého chování. Každého setkání s přáteli, které tě v daný den nečiní lepším, se vyvaruj. To, co můžeš, se snaž odpouštět.

 

Věz, že upřímnost věřících je zkoušena v každé situaci. Věřící sám sebe prověřuje výdrží v těžkých okamžicích. Je si vědom toho, že Alláh nad ním stále bdí. Proto upevni své kroky na cestě pravdy a tak se staneš jedním z těch, kteří si zasluhují Jeho pomoc.

 

To, oč Alláha žádáš, od Něj žádej upřímně. Získáš tak mimořádnou schopnost zpozorovat a porozumět, budeš erudován v mnoha různých naukách. Samostatně si najdi takovou nauku, která ti nejvíce prospívá. Věz, že přednost má ten, kdo podle svých vědomostí také koná, nad tím, kdo tak nečiní. Bohabojnost náleží tomu, kdo má vědomosti, spoléhání se na Alláha tomu, kdo si je jist, bázeň tomu, kdo je pevně přesvědčen a ještě mnohem více než toto vše pak náleží tomu, kdo je Alláhu vděčen.

 

Věz, že stupně skutečného pochopení může služebník dosáhnout jen tím, že dá rozumu přednost nad svými tužbami a tím, že získá znalost o bohabojnosti a pokornosti vůči Alláhu, neboť koho Alláh obdaří rozumem a čí rozum oživí znalostí potom, co uvěří, tomu dá znalost jeho vlastních chyb a takový sám sebe zkrášlí vlastnostmi zbožnosti a dobročinnosti. Proto se dobročinnost zakládá na bohabojnosti a znalost se přijímá jen od bohabojných.

 

Buď upřímný, když přemýšlíš o upřímnosti. Vznešený Alláh v souvislosti s příběhem o Abrahámovi diskutujícím se svým lidem o falešných božstvech, praví:

وَكَذَلِكَ نُرِي إِبْرَاهِيمَ مَلَكُوتَ السَّمَاوَاتِ وَالأرْضِ وَلِيَكُونَ مِنَ الْمُوقِنِينَ

A takto jsme ukázali Abrahamovi království nebeská i pozemská, aby se stal jedním z pevně přesvědčených. (An’ám: 75)

 

Věz, že každý rozum, který nedá přednost pokornosti před hříchem, znalosti nad neznalostí a víře před vezdejším světem je pouze rozum, který svého nositele balamutí. Každý kousek vědomostí je potom jen umná výmluva, kromě, jsou-li k dispozici tři věci: pokud není znepokojení se odstraněno kontrolou vlastních přání, pokud není provázeno praxí bohabojnosti a pokud není spravedlivé jednání provázeno milostí.

Věz, že rozum je nejlepší ozdobou, kterou se člověk může zkrášlit a nejlepším oděvem, kterým se může odít, je znalost. Jedině rozumem je možno pocítit Vznešeného Alláha a jedině znalostí se Mu může vyjádřit pokornost.  

 

Věz, že ti, kteří Alláha poznali, stanovili základy rozličných etap cesty poznání na bezpečné a jisté znalosti z Koránu a Sunny a dispobnovali také vhledem do otázek vedlejších.

 

Znakem tohoto je postupné zvětšování znalosti bázní a starostí o ni, stejně jako zvětšování tohoto poznání umem a schopnostmi. S nárůstem znalosti roste u jedince také starost a péče o ni a s nárůstem toho, jak člověk podle své znalosti jedná, zvětšuje se i jeho skromnost. Oněmi základy, pomocí kterých vytýčili tuto cestu, jsou upřímné následování povinnosti přikazovat dobro a zakazovat zlo, dávání přednosti vědění nad tužbami a přáními vlastního ega a s pomocí Boží nezávislost na všech ostatních stvořeních.

 

Proto následuj stopy těch, kterým nauka zvětšila jejich bohabojnost, kterým praxe prohloubila jejich vhled a kterým rozum rozšířil obzory poznání. Pokud ti v následování jejich cesty zamezí hrubé a ošklivé chování, pak viň sebe sama. Skuteční znalci zajisté poznají vlastnosti upřímných a oddaných.

 

Věz, že každá myšlenka těchto zbožných předků v sobě obsahuje morální ponaučení, každý jejich pohyb v sobě ukrývá hlubokou znalost, což může poznat jedině ten, kdo si uvědomil Boží záměr a z jejich slov žne užitky čisté a průzračné, ryzí víry.

 

U upřímného to je vidět. Kdykoli vidí, bere si ponaučení, kdykoli mlčí, přemýšlí, kdykoli hovoří, jeho hovor je vzpomínáním Alláha. Když se mu nedostává, je trpělivý a když se mu dostává, je vděčný. Když zakouší pokušení, navrátí se k Alláhu, když mu není něco známo, je zdrženlivý, když o něčem znalost naopak má, je skromný, mírný a nepovyšuje se, když druhé poučuje. Když je na něco tázán, odpoví úplnou odpovědí. Takový je jako lék pro ty, kteří lék hledají. Je pomocí pro všechny, kdo pomoc potřebují. Je spojencem upřímných a útočištěm dobrých. Pokud by šlo o něj samého, lze ho velmi snadno uspokojit a vždy, když se jedná o povinnosti vůči Alláhu, je takový člověk schopen vydržet až do konce. Jeho úmysly jsou lepší než samy jeho činy a jeho dílo, které za sebou zanechává, hovoří o něm více, nežli sama jeho slova. Vždy stojí na straně pravdy a jeho útočištěm je stud. Jeho hodnotou je zbožnost a jeho znakem je spolehlivost. Disponuje smyslem vnitřního zraku, kterým vidí pravdy nauky, na základě nichž se rozhoduje a hovoří, cítí rady správného vedení z vlastního přesvědčení, o kterém mluví.

 

Na tomto vytrvávají ti, kteří sebe samé zcela a úplně zasvětí Alláhu, jejichž úmysl je správným způsobem uctívat Alláha, kteří se Ho obávají na veřejnosti i o samotě, kteří nedoufají v tento život, kteří se oděli pláštěm opatrnosti, kteří plují po moři poníženého obrátění se k Alláhu poháněni větrem spásy. Jejich čas je zisk, jejich stavem je dobro a takoví se nevydali hledat krásy pozemské a jejich lesk je neodvrátil od rozmýšlení o hrůzách Soudného Dne.

 

Věz, že ten, koho rozum je zdravý a koho víra je silná, spolehlivě ví, že jej před jeho Pánem může zachránit jedině upřímnost. Proto po ní prahne a následuje morálku upřímných v touze věnovat svůj život i své jmění svému Pánu, protože ví, že On pravil:

إِنَّ اللَّهَ اشْتَرَى مِنَ الْمُؤْمِنِينَ أَنْفُسَهُمْ وَأَمْوَالَهُمْ بِأَنَّ لَهُمُ الْجَنَّةَ

Bůh věru koupil od věřících jejich osoby i jejich majetky s tím, že jim budou dány zahrady. (Tewba:111)

Což není slib Boží pravidivý? Alláh sám říká:

وَعْدًا عَلَيْهِ حَقًّا فِي التَّوْرَاةِ وَالإنْجِيلِ وَالْقُرْآنِ وَمَنْ أَوْفَى بِعَهْدِهِ مِنَ اللَّهِ فَاسْتَبْشِرُوا بِبَيْعِكُمُ الَّذِي بَايَعْتُمْ بِهِ وَذَلِكَ هُوَ الْفَوْزُ الْعَظِيمُ

A to je slib Jeho pravdivý, daný v Tóře, v Evangeliu, i v Koránu. A kdo věrněji dodržuje slib svůj než Bůh? Radujte se tedy z obchodu svého s Ním uzavřeného a to úspěch je nesmírný. (Tewba:111)

Takto získal znalost poté, co byl sám neznalcem, nadobyl majetku poté, co sám byl nuzákem, získal společnost poté, co sám byl osamělým, přiblížil se poté, co byl vzdáleným, odpočinul si poté, co byl znaven. Ten uvedl svůj život do souladu se všehomírem a sjednotil všechny své síly. Spolehlivost, to je to, po čem ho je možno poznat. Celým svým nitrem je obrácen k Alláhu. Boží Posel صلى الله عليه و سلم pravil: „Uctívej Alláha, jako bys Ho viděl, protože i když jej ty nevidíš, On zajisté vidí tebe.“

 

Neznalý je považuje za mlčenlivé a neschopné, ale ve skutečnosti je umlčela právě jejich moudrost. Hlupák je považuje za brblaly, ale právě schopnost poradit ve jménu Božím je činí hovornými. Myslí si, že takový zbožný člověk je bohatý, ale obohatila jej schopnost žít skromně. Nebo jej považuje za nuzného, ale jeho skromnost jej učinila nenápadným. Nehledí na to, co se ho netýká a neukládá si povinnosti nad rámec vlastních možností. Nebere si nic, co nepotřebuje a ani nenechá bez dozoru to, co je povinen ostrážit. Lidé od něho mají klid a on je plně zaměstnán sebou samým. Svou žádostivost utlumil zbožností, svou hrabivost zkrotil bohabojností a své tužby spoutal světlem svého poznání.

Takový buď a s takovými se druž! Následuj jejich cestu a ozdob se jejich mravností. Oni jsou zajištěné blaho a učiněný poklad. Ten, kdo je prodá za cenu tohoto světa, je oklamán. Oni jsou podporou v těžkých situacích a jsou opravdovými přáteli. Budeš-li cokoli potřebovat, takovíto lidé ti postačí a kdykoli prosí Alláha, na tebe nikdy nezapomenou:

كَتَبَ فِي قُلُوبِهِمُ الإيمَانَ وَأَيَّدَهُمْ بِرُوحٍ مِنْهُ وَيُدْخِلُهُمْ جَنَّاتٍ تَجْرِي مِنْ تَحْتِهَا الأنْهَارُ خَالِدِينَ فِيهَا رَضِيَ اللَّهُ عَنْهُمْ وَرَضُوا عَنْهُ أُولَئِكَ حِزْبُ اللَّهِ أَلا إِنَّ حِزْبَ اللَّهِ هُمُ الْمُفْلِحُونَ

Do srdcí těchto vepsal Bůh víru a podpořil je duchem od Něho pocházejícím. A uvede je do zahrad, pod nimiž řeky tekou a v nichž nesmrtelní budou. Bůh nalezl v nich zalíbení a oni nalezli zalíbeni v Něm – a tito tvoří stranu Boží! A což nebudou ti, kdož ke straně Boží patří, blažení?(Mudžádela:22) 

 

Věz – a Alláh nechť vlije do tvého srdce poznání, osvětlí tvou hruď znalostí a pevnou vírou nechť sjednotí tvé vnitřní síly – že každá těžkost srdce pramení z přemíry všeho a z nezdravého přístupu vůči tomuto světu a zapomínání na Soudný Den, i když o něm víme. Záchrana před tímto tkví v útěku od všeho, co vyvolává strach a tíseň z neznámého, k pobožnosti a přijetí všeho, co je dobře známo a ohledně čehož máme jistou znalost. A zkaženost srdce způsobuje, že se víra člověka pokazí. Boží Posel صلى الله عليه و سلم pravil: „Věru je v lidském těle část, která, je-li zdravá, je zdravé celé tělo a je-li nemocná, nemocné je celé tělo. Tou částí je srdce.“ Slovem tělo je zde myšlena víra, neboť od správnosti či nesprávnosti víry závisí správnost, či zkaženost jednotlivých částí těla a jejich činů. Zkaženost srdce začíná tím, že přestáváme zpytovat sebe samé a začínáme sebe samé klamat nadějí v dlouhý život.

Proto, chceš-li uzdravit své srdce, pevně se rozhodni postavit nepřekročitelné hranice svým tužbám a přáním. Čiň jen to, co je ve jménu Alláha a zanechej všeho toho, co se koná ve jménu kohokoli jiného. Abys přestal doufat v dlouhý život, často si připomínej smrt. 

Vše nepotřebné, co vychází z lidského srdce, se odráží na sluchu, zraku, jazyce, jídle i odívání. Na sluchu se odráží v podobě zapomínání a lhostejnosti, na zraku se odráží v podobě nedůslednosti v činu i přemýšlení, na jazyce se odráží v podobě lží a inovací, na jídle se odráží v obžerství a plýtvání a na oděvu se odráží v podobě marnotratnosti a snobství.

 

Starat se o činy svých údů je povinností a opustit vše nepotřebné je chvályhodný čin. Nejprve je však nutno kát se k Alláhu, což je čin, který Sám Alláh Vznešený i Jeho Posel صلى الله عليه و سلم učinili povinným:

Vy, kteří věříte! Obraťte se k Bohu s upřímným pokáním! (Tehrím:8) Termín نَصُوحًا nesúhan znamená upřímné, definitivní pokání ze hříchů, po kterém nenásleduje žádné další hřešení. Znamená nápravu porušených nároků, zadostiučinění pošlapaným právům, vrácení toho, co bylo neprávem odňato, starost o každý čin každé části těla, především o činy sedmera: sluchu, zraku, čichu, obou rukou, obou nohou a srdce, které samo je hlavním a díky kterému se celá lidská bytost stává buď zdravou, nebo zkaženou.

 

Vznešený Alláh každému z tělesných dílů stanovil povinnosti a zákazy a mezi nimi ponechal dovolené věci, přičemž zdrženlivost vůči nim představuje chvályhodný skutek. Povinností srdce poté, co uvěřilo a kálo se, je započít každý další čin upřímným úmyslem a vyhradit jej pouze pro Alláha a nikoho jiného. Dále musí zajistit dobrý názor o Alláhu a spoléhání se na Něho, strach z Jeho trestu a naději v Jeho Milost.

 

O významu srdce existuje mnoho podání. Ibn Mes’úd pravil: „Srdce obsahují přání a zájmy, sklonnosti a konečné tužby. Proto využijte svá srdce pro dobrá přání a ušlechtilé zájmy a ponechejte je, pokud jde o špatné sklonnosti a konečné tužby.“ Ibn Mubárek řekl: „Srdce je jako zrcadlo. Pokud zůstane dlouho v ruce, zarezne. Srdce je také jako zvíře. Pokud se na něj zapomene, zdivočí.“ Jiní moudří mužové pravili: „Srdce je jako dům se šestero vraty. Proto dávej pozor, aby ti nic ani jedněmi vraty nevešlo dovnitř, neboť by to v domě mohlo způsobit nepořádek. Srdce je domem a dveřmi jsou oči, uši, čich, jazyk, ruce a nohy. Pokud se jakékoli z těchto  vrat otevřou bez znalosti, celý dům je ztracen.“

 

Povinností jazyka je hovořit upřímně, ať už se člověk hněvá, či je spokojen, bojovat proti tomu, co je nesprávné a kritizovat to ať už ve skrytu, či veřejně, ale také v hovoru o dobru a zlu nepřehánět. Boží Posel صلى الله عليه و سلم pravil: „Kdo si zajistí svůj jazyk a své pohlaví, tomu já zaručuji u Alláha Ráj.“ Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil Mu’ázu ibn Džebelovi رضي الله عنه: „“Lidi tvářemi do ohně uvrhne byť toliko i pomluva na jejich jazyku a klevetění.“

Boží Posel صلى الله عليه و سلم pravil: „Varuji vás před každým nepotřebným slovem. Každému z vás stačí jen to, čím ukojí své potřeby. Protože člověk bude tázán na nepotřebná slova zrovna tak, jako bude tázán i na majetek, jenž měl navíc.“

 

Povinností zraku je vystříhat se pohledu na vše, co je zakázáno. Huzejfa cituje slova Božího Posla صلى الله عليه و سلم: „Pohled je jedním z šípů Iblísových, kdo se jej zdrží ze strachu před Alláhem, tomu On dá víru, jejíž sladkost okusí ve svém srdci.“ Abú Derdá رضي الله عنه pravil: „Kdo sklopí svůj pohled před tím, co je mu zakázáno, bude oženěn s takovou húriskou, kterou si bude přát. A ten, kdo svůj pohled směřuje na cizí domy, toho Alláh v Soudný Den vzkřísí jako slepého.“

Dáwúd at-Táí رحمه الله řekl jistému muži, který dlouze a nepříjemně zíral na ty, kteří se dívali na něj: „Člověče, sklop svůj zrak! Protože jsem slyšel, že člověk věru bude tázán na nepotřebný pohled tak, jako bude tázán na nepotřebné činy.“ Též bylo řečeno: „První pohled je ještě dovolen, ale druhý již nikoli.“ Co do pohledu člověka vstoupí, to je odpuštěno, ale za to, nač člověk záměrně a dlouze svůj pohled směřuje, již bude zodpovídat.

 

Povinnost sluchu je podobna povinnosti řeči a zraku. Vše, co je zakázáno říkat, nebo na co je zakázáno se dívat, je zakázáno také poslouchat a vyžívat se v tom. Odposlouchávat to, co je tvému sluchu skryto, je špehování. Poslech plytké zábavy, hudby a toho, co muslimy pobuřuje, je zakázáno stejně jako je zakázána zdechlina a krev. Abdulláh ibn Omar رضي الله عنها pravil: „Zakázáno nám jest klevetit i poslouchat pomluvy a klevety.“ Al-Kásim ibn Muhammed رحمه الله, když byl dotázán na hudbu, odpověděl: „Pokud Alláh v Soudný Den  jasně rozliší pravdu od falši, kam potom náleží hudba?“ „Mezi nepravdu,“ odpověděl tázající. „Ty sám sobě odpověz,“ dodal al-Kásim.

 

Sluch je pro věřícího po jazyce tím nejškodlivějším, neboť sluch nejvíce proniká do srdce a nejpříměji vede k pokušení. Uvádí se, že Wáki’ ibn Džerráh رحمه الله  pravil: „Slyšel jsem jedno slovo od jednoho inovátora ve víře již před dvaceti lety a nijak se mi nedaří vypudit je ze svých uší.“ Kdykoli by k Táwúsovi přišel nějaký člověk známý svými inovacemi ve víře, zacpával by si uši, aby neposlouchal jeho slova. 

 

Povinností smyslu chuti a čichu je totéž, co je i povinností sluchu. Vše, co je dovoleno poslouchat a na co je dovoleno se i dívat, to je dovoleno také čichat a chutnat. Zanechat přílišného luxusu, jenž by odváděl od zbožnosti, je i v těchto věcech chvályhodné. Uvádí se, že Omaru ibn Abdul’azízovi رحمه الله přinesli misk, ale on k němu nechtěl ani přičichnout, z obavy aby jej ani jeho vůně nezhýčkala.

 

Povinností rukou a nohou je pak samozřejmě především to, aby se nenapřahovaly či aby nekráčeli směrem k tomu, co je zakázáno. Mesrúk رحمه الله pravil: „Za každý krok, který ujde, se věřícímu připisuje dobrý, nebo špatný čin. Dcera Sulejmánova napsala dopis Abdě, dceři Chálida ibn Ma´dana, kde ji zvala na návštěvu. ‘Abda dopisem odpověděla: „Věru můj otec, Alláh se mu smiluj, nerad cestoval kamkoli, pokud si nebyl jist, že se bude pod Boží ochranou, ani nejedl jídlo, o kterém neměl jasno, když by byl o něm tázán v Den Soudu. Taktéž i já nemiluji to, co nemiloval můj otec. Mír s tebou.“

 

Pokud by se někdo otázal, jak je toto možno provést v praxi, odpovídáme mu, že se tak dá provést toliko důsledným následováním cesty bohabojných imámů, nápodobou příkladů chování těch, kteří hledají správnou cestu, kteří pravidelně zpytují sami sebe, konají uměřeně, snaží se zanechat všeho, co pobuřuje druhé, na cestě dobra obětují sami sebe a nežádají o to žádného vděku, chovají se nejmravněji a nic nikomu nezávidí, milují dobro čistou láskou a konají jej tak, že o tom druzí ani nevědí, kteří mlčí, aby se ochránili před zlem svých slov, nepovyšují se nad jiná Boží stvoření, aniž by vůči nim vykazovali chladný a odtažitý přístup, kteří se radují ze vzpomínání Božího i když jsou sami, kteří osvobozují svá srdce, aby sloužili pouze Alláhu Jedinému, kteří stále cítí Jeho přítomnost a hledají spásu v následování přímé cesty.

Takové popisuje Vznešený Korán:

Ti, kdož hovoří: „Pánem naším je Bůh,“ a potom se přímou cestou ubírají, ti bát se nemusí a nebudou zarmouceni. (Ahkáf:13)

 

Sufján ibn Abdulláh as-Sekafí رضي الله عنه se otázal: „Posle Boží, pověz mi něco, čeho se mohu pevně přidržovat.“ Prorok صلى الله عليه و سلم mu odpověděl: „Řekni: „Věřím v Alláha,“ načež vytrvej na přímé cestě.“ Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه pravil: „Vytrvání (arab. إِستِقَامَةٌ istikáma) na přímé cestě znamená upřímnou pokornost vůči Alláhu Vznešenému bez kličkování a obcházení, jak to dělá lstivá liška.“ Abú l-Alí ar-Rijáhí رحمه الله pravil: „Vytrvání na cestě Boží znamená upřímné zasvěcení své víry pouze Vznešenému Alláhu, upřímnou výzvu k Jeho Náboženství a upřímné konání.“ Vytrvání na přímé cestě se odráží v trojím: v následování Boží Knihy, v následování Sunny Božího Posla صلى الله عليه و سلم a v přichýlení se k džemá’a.

 

Věz, že nejpříkladnější cestou spásy pro každého služebníka je konat v souladu se svou znalostí, chránit se bázní vůči Alláhu, vzdálit se od pochybných věcí a situací, minimalizovat své požadavky vůči druhým, přát druhým to, co přeješ sám sobě a též nerozkrývat o lidech to, co zůstává utajeno. Nezamýšlej hřešit a nesetrvávej v malých hříších. Při každé těžkosti se uchyluj k Alláhu, k Němu se vždy přichyl a na Něho se vždy spoléhej. Izoluj své tužby, nespokojuj se s pouhým vyčkáváním a nesnaž se být středem pozornosti. Alláhu buď stále vděčen a stále Jej pros o odpuštění.

 

Přemýšlej a ber si ponaučení. V situacích, kdy se ti chce jednat hned a rychle se raději neunáhluj a při styku s lidmi k nim přistupuj vlídně. Nehněvej se na lidi motivován vlastními chtíči a kvůli Alláhu se raději hněvej sám na sebe. Neoplácej lidem jejich zlé činy. Buď na pozoru, když neznalec vychvaluje sebe samého a ty sám od nikoho chválu nepřijímej. Směj a bav se méně. Ukryj svou bolest a navenek prokazuj svou skromnost. Uvnitř sebe posiluj jistotu a vždy si buď vědom, že i tebe může stihnout zoufalství a chudoba. Buď trpělivý při tom, co tě potká a buď spokojen tím, co pro tebe Alláh určil. Buď přesvědčen o Božím slibu a nebuď si jist svými činy. Neber na sebe to, co není v tvých silách. Nepřiveď ke skáze břímě, které jsi se zavázal nést. V sobě pěstuj pocit potřeby všeho toho, co ti Alláh dává a touhu po spáse, jež od Něho přichází. Odpusť tomu, kdo ti ukřivdil a dávej i tomu, který ti nedopřál.

 

Ve jménu Božím udržuj dobré vztahy s každým, kdo se vůči tobě snaží o totéž. Ve jménu Božím dej přednost tomu, kdo ti prokazuje lásku. Sebe a svůj majetek věnuj svým bratřím. Ve svém náboženství splň všechny své povinnosti vůči Alláhu. Nenechej, aby tě tvé dobré činy v tvých očích učinily velkým a nikdy nepodceňuj zlé činy, kterých jsi se dopustil, byť by jich bylo jakkoli málo a byly sebemenší.

 

Dávej si pozor na vychloubání se svou znalostí zrovna tak, jak si dáváš pozor na zahleděnost do svých vlastních činů. Přiveď své vnitřní morální vlastnosti do souladu se svou znalostí. Prokazuj pokornost vůči Alláhu tím, že se nebudeš kořit před lidmi a neprokazuj pokornost vůči lidem tím, že neprokážeš pokornost vůči Alláhu. Nešetři úsilím ve jménu Božím a nikdy si nemysli, že jsi ve jménu Božím učinil dost dobrých činů. Ve své modlitbě se plně oddej Alláhu. S vervou a nadšením plň svou povinnost zekátu a svůj půst si chraň před lží a pomluvami.    

 

Ochraňuj právo souseda, sirotka a příbuzného. Vychovávej obyvatele svého domu tou nejlepší výchovou a buď blahosklonný vůči těm v tvém poručnictví. Pravidelně a bez lenosti vykonávej modlitbu tak, jak ti je nařízeno. Pokud tě někdo vybídne k vykonání dobrého činu, pospěš si tak učinit a pokud ti něco není jasné, nebo máš pochybnosti, zdrž se toho. Dej si pozor na přílišné mluvení, i když bys byl nadán výřečností. Nevymáhej víru násilím, i kdybys ji dobře poznával.

 

Předtím, než cokoli povíš, dej přednost vědění. Poté, co vynaložíš úsilí, ukaž také tvář slitování a něžnosti. S lidmi jednej mírně, aby tvá víra zůstala správná, ale nikdy se jim nevlichocuj. S lidmi komunikuj tím nejlepším způsobem a nikdy se nestyď o tom, o čem nevíš, prohlásit: „Alláh ví nejlépe.“

 

Nikdy nehovoř s tím, kdo si nepřeje hovořit s tebou! S tím, který se ti snaží náboženství znechutit, se o náboženství nikdy nebav. Nevystavuj se těžkostem, pokud si nejsi jist, že je vydržíš. Vyvaruj se všeho toho, co snižuje tvou hodnotu a důstojnost a své jednání očisti od všeho, co se nepatří. Sbratřuj se jen s důvěryhodnými a spolehlivými. Svá tajemství neroznášej mezi lidmi. Nikomu nenabízej něco, co překračuje jeho možnosti a ani mu neponoukej znalost, kterou jeho rozum není s to pochopit. Nepouštěj se do ničeho, pokud k tomu nejsi vyzván. Cti shromáždění učenců a buď si vědom postavení moudrých.

 

Odměňuj druhé a neodmítej dobro, které ti druzí nabízejí. Oddal se od neznalých a nestydatých. Své dotazy směřuj těm, kteří se obávají Alláha. Pomož bratru muslimovi, kterému bylo ukřivděno a pokud tento křivdí jiným, ty jej vrať do patřičných mezí. Splň své povinnosti vůči bratru muslimovi a netrvej na tom, aby on splnil své závazky vůči tobě. Ulehčuj tomu, který se zadlužil. Slituj se a buď pozorný vůči vdovám a sirotám. Obdaruj trpělivé chudobné a smiluj se i nad boháčem, který upadl v nouzi. Nikdy nezáviď těm, které Alláh obdařil nějakým dobrodiním. A nikoho nepomlouvej.

 

Zapečeť dveře pochybností o druhých – co odpovíš Alláhu ohledně svých pochyb ohledně druhých, až se tě na to v Soudný Den zeptá? Svůj zikr očisti od všech nepěkných a nepřístojných dodatků. Využij čas a věz, co odnáší tvá noc i tvůj den.

 

Stále znovu a znovu se kaj k Alláhu Vznešenému! Čas tvého života rozděl na tři části: jednu pro získávání nauky, druhou pro práci a třetí pro realizaci vlastních potřeb a povinností. Pouč se z případu těch, kteří žili a zemřeli. Stále pamatuj na dvě skupiny lidí před Vznešeným Alláhem: na skupinu, která s Jeho spokojeností vejde do Ráje a na skupinu, která s Jeho hněvem vejde do Ohně. Buď si vědom Boží blízkosti a obdaruj své anděle-zapisovače dobrým činem.¨

 

Pomni dobrodinní Božího nad sebou samým a snaž se mu porozumět. Vrať je tím nejkrásnějším vděkem. Nechť tě neoklame vlastní ego v tom, abys začal tvrdit, jak jsi ceněným u Alláha i u lidí. Nikdy neponižuj pravdu tím, že ponižuješ lidi, to je smrtelný jed. Přestaň se bát lidí, že v jejich očích klesneš a neboj se jejich hněvu. Přestaň se bát chudoby tím, že budeš stále pamatovat na blízkost své smrti. Zahlazuj po sobě stopy nakolik jen můžeš. Pokud radíš, poraď s maximálním úsilím. Ve jménu Boha vroucně miluj i odhodlaně přerušuj veškeré styky. Buď přítelem těch, kteří se Alláha obávají, jsou si Ho vědomi a mají znalost i vhled. Jen mezi chápavými a moudrými si hledej přátele. Následuj imámy, kteří žili před tebou a sám buď učitelem těch, kteří přijdou po tobě. Buď předákem bohabojných a útočištěm všech hledačů správného vedení. Nikomu si na nic nestěžuj. Nikdy prostřednictvím náboženství nezískávej cíle tohoto světa. Hledej samotu, ale v rozumné míře! A nikdy si nepřisvojuj to, co ti není dovoleno!

 

Buď spokojen s tím, co máš z pokladů tohoto světa. Krásnou mravnost hledej v sadech poznání. Radost nacházej v samotě, stud v konání vlastní duše, poučení v údolích rozmýšlení, moudrost v zahradách posvátné bázně. Věz, že Alláh ti nepřestává dávat a posílat své dobrodiní i tehdy, když nerespektuješ Jeho příkazy. Věz, že vůči tobě vykazuje milost i když se odvracíš od myšlenky na Něj a že přikrývá tvou hanbu i když se ty před ním stydíš jen málo. Věz, že On je na tobě plně Nezávislý, ale ty bez Něj nedokážeš zhola nic. Kde je ten, který zná svého Pána? Kde je ten, který se pro svou hříšnost bojí?   Kde je ten, který nachází radost ve své zbožnosti? Kde je ten, který je zaměstnán zikrem? Kde je ten, který se bojí, že se od svého Pána vzdálí? Je mezi těmi, kterým je odpuštěno. Což tě tvůj Pán neviděl, když jsi odkryl sám sobě vlastní hanbu? 

 

Bratře můj! Věz, že hřích jest příčinou lhostejnosti, lhostejnost příčinou krutosti, krutost příčinou vzdálení se od Alláha a vzdálení se od Alláha vede do Ohně. O tomto rozmýšlejí živí a mrtví jsou ti, kteří usmrtili sami sebe pozemskými chtíči.

 

Věz, že tak jako slepec nemá užitku z denního světla, tak ani světlo poznání neosvětluje nikoho jiného, nežli ty, kteří jsou si vědomi Alláha. Podobně, jako mrtvému není léku, tak ani dobré chování nezanechává stopu na tom, kdo tě obviňuje. Jako hojný déšť neučiní kámen úrodnou zemí, tak ani nauka nezúrodní srdce prahnoucí po vezdejším světě. Kdo se navykne na své tužby a chtíče, ztrácí na mravnosti. Kdo činí opak toho, co mu přikazuje jeho znalost, je vskutku obrovským neznalcem. Ten, komu neprospívá jeho lék, nemůže ani léčit druhé.

 

Věz, že na tomto světě jsou nejspokojenější skromní lidé a nejhůře je těm, kteří se oddají hromadění pozemských statků. Vlastnost, která nejlépe pomůže člověku, je krátká naděje. Ti, kteří poznali Alláha, vědí, že když stanou, aby Ho chválili a oslavovali, nejvíce se k Němu přibližují. Vznešený Alláh praví:

Věru Bůh jest nad vámi Pozorovatelem (Nisá: 1)

 Věz, že není bližší cesty, nežli je upřímnost, ani úspěšnějšího průvodce znalostí denní obživy, než je bohabojnost. Vzdej se toho, co člověku není nezbytné, to je nejlepší pro zamezení šejtánovu našeptávání. To, co vlévá nejvíce světla do srdce, je jeho správnost. Čest věřícího tkví v jeho bohabojnosti, jeho jemnost v jeho trpělivosti, jeho rozum je jeho okrasou, jeho láska spočívá v jeho moci odpouštět a jeho velikost v jeho v jeho skromnosti a láskyplnosti.

 

Věz, že touha po bohatství, pokud Alláh určil svému služebníku chudobu, představuje nespokojenost a touha po chudobě, pokud Alláh svému služebníku určil bohatství, představuje násilí. To je útěk před vděčností vůči Alláhu, pramenící z nedostatečného poznání a ztráta času vyvěrající z neúplné znalosti. Víra majetného služebníka se nenapraví chudobou, ani víra chudobného služebníka se nenapraví bohatstvím.

Totéž platí o zdraví a nemoci. Kdo skutečně poznal Alláha, ten Ho nikdy nebude obviňovat. Ten, kdo chápe Boží poselství, je spokojený s Jeho rozhodnutími. I kdyby žádný jiný verš neexistoval, dostačil by skutečným učeným i tento jeden:

Pán tvůj tvoří, cokoli chce, a volí, zatímco pro ně volba není. Sláva Bohu! On vznešenější je než to, co k Němu přidružují. (Kasas: 68)

 

Nikdy se nechovej tak, jak se chovají neznalci. Nesedávej s hříšníky. Nepřijímej tvrzení těch, kteří jsou zahledění sami do sebe, ani naděje namyšlených, ani beznaděj zoufalých.

Konej podle pravdy, buď přesvědčen o Alláhu, přikazuj dobro a zakazuj zlo. Kdo bude totiž upřímným vůči Alláhu, toho On uvede na cestu správného činu. Kdo se zlepší kvůli druhému, toho Alláh odkryje a kdo se na Alláha spolehne, tomu Alláh vystačí. Kdo vkládá důvěru do jiného, ten bude zklamán a kdo se obává jen Alláha, tomu On dá bezpečí. Kdo je Alláhu vděčen, tomu Alláh dá ještě více a kdo Mu prokazuje pokornost, toho On poctí. Kdo dá přednost Alláhu, toho Alláh začne milovat.

 

Víru za každou cenu nepodřizuj rozumu. Ve svém konání se nepodřizuj svým tužbám, neopouštěj pravdu, nelegitimizuj faleš a doufej v odpuštění, pokud jsi zapomněl na pokání. Věz, že znalost a praxe nemohou být dostatečné, dokud není jasně a nedvojsmyslně zakotven jejich základ, tedy dokud nespočívají na upřímnosti a opravdovosti. Nenesou plody bohabojnosti, dokud nejsou ustaveny pečlivě vybranými a dokonale pochopenými důkazy. Nevymlouvej se při nedodržení svých povinností na své vyčerpání, protože nikdo se při nedodržení svých povinností nemůže vymlouvat, ani nikdo není schopen ničeho bez Alláha.

 

Věz, že lidské štěstí se nachází v upřímném úmyslu při prosbě, kterou se služebník obrací k Alláhu a hledá od Něho pomoc prostřednictvím toho, co On miluje. Komu Alláh přeje dobro, tomu dá porozumět, tomu dá oblíbit si nauku, dá mu pocit posvátné bázně, dá mu jemnost, spokojenost s tím, co má a ukáže mu jeho vlastní chyby.

 

Věz, Alláh ti se smiluj, že upřímnost (arab. ichlás إِخلاَصٌ), úcta a nezkalená víra je základem každého dalšího duchovního stavu. Z upřímnosti a úcty vychází trpělivost, spokojenost, zdrženlivost a skromnost a vroucnost. Z nezkalené víry vyvěrá pevné přesvědčení, strach, láska, velebení a stud.

Každý věřící v těchto ohledech zaujímá své dané místo, které je pro něj charakteristické a proto se o něm dá říci, že je bohabojný a doufá v Alláha, že doufá v Alláha i cítí bázeň, že je trpěliví i že se cítí Alláhu vděčným, že miluje a pociťuje stud. Síla či slabost každého tohoto stavu se měří silou víry, ímánu, věřícího a mírou jeho poznání. Pro každý ze základů těchto jednotlivých stavů jsou tři znaky, podle kterých lze tento stav rozpoznat.

 

Upřímnost se zakládá na trojici, bez jejíhož naplnění nelze o upřímnosti hovořit: na upřímné víře v srdci, upřímném úmyslu při činu a upřímném konání.

 

Trpělivost (arab. صَبرٌ sabr) se zakládá na třech věcech, bez jejichž splnění není myslitelná: na trpělivém respektování Božích zákazů, trpělivém plnění Božích příkazů a trpělivosti při ranách osudu.

 

Skromnost (arab. قَنَاءٌ kaná) je naplněna splněním tří prvků: skromném jezení, i když je jídla dostatek, zachování si skromného žití i když člověk zbohatne a neukazování své nouze když člověk zchudne. Patří sem i spoléhání se na Alláha v časech těžkostí a neštěstí. Skromnost má svůj začátek i konec. Jejím začátkem je opuštění přepychu a koncem je zakrývání vlastní nouze tehdy, když člověka potká chudoba. Proto někteří pravili, že skromnost je více, nežli spokojenost (arab. ridá) Kdo je spokojen, není vystaven ztrátě a dávání, ale skromnému postačuje jeho Pán. Skromný si nepřeje nic jiné, nežli to, co mu jeho Pán určil.

 

Odříkání (arab. زُهدٌ zuhd) se dosahuje trojím a člověka nemožno nazvat odříkajícím se, dokud nezíská tyto vlastnosti: nikdy nevztáhne ruku na cizí majetek, jeho duše je čistá a neprahne ani po dovoleném a tento svět jej nechává zcela chladným, i když má mnoho příležitostí si jej užívat. Odříkajícího se člověka (arab. زَاهِدٌ záhid) krášlí i další tři vlastnosti: uchrání svou duši i když jeho tužby a chtíče narostou, vyhýbá se snaze zbohatnout a to, co je člověku potřebno, si bere jen ze zdrojů, které jsou mu velmi dobře známy jako povolené.

 

Štěstí (arab. se’áda سَعَادَةٌ) se nachází v trojím: v nauce, v osamoceném vzpomínání Alláha a v radosti z poznání, když je člověk o samotě. Tak se člověk raduje ze své blízkosti k Alláhu.

 

Spokojenost (arab. رِضَاءٌ ridá) je pořádek v lásce, duše protkaná pevným přesvědčením a spoléhání se na Alláha. Od Ajjúba as-Sihtijáního a Fudajla ibn ‘Ijjáda رحمهما الله se uvádějí slova: „Spokojenost je spoléhání se na Alláha.“ Sufján as-Sewrí  رحمه اللهpravil: „Když se naplní upřímnost upřímného, on již není vlastníkem toho, co drží ve svých rukou.“

 

Znameními čisté, nezkalené a pevné víry jsou: Pevná víra v to, že neexistuje nic, co by Alláhu bylo podobno, nic, co by Mu bylo rovno a přesvědčení, že On nemá ani družku ani potomka. Jediným přáním takového věřícího je setkání s Jedním a Jediným Alláhem, přičemž všechny jeho postoje a přesvědčení jsou směřovány k Alláhu. Úmyslem zamýšlí konat jak povinné, tak také dobrovolné skutky.

 

Pevné přesvědčení (arab. يَقِينٌ jekín) spočívá v: upokojení srdce spoléháním se na Alláha, pokornosti vůči Alláhu co se týče Jeho nařízení a závazků a strachu z toho, čeho se člověk dopustil. Pevné přesvědčení má také svůj začátek a konec. Začátkem je upokojit se a koncem je vystačit si pouze s Alláhem Jediným, neboť On, Vznešený, praví:

يَا أَيُّهَا النَّبِيُّ حَسْبُكَ اللَّهُ وَمَنِ اتَّبَعَكَ مِنَ الْمُؤْمِنِينَ

Proroku, nechť ti stačí Bůh a ti, kdož následují tě z věřících! (Anfál: 64) Alláh je Ten, Který dostačí a služebník je ten, který Boží rozhodnutí přijímá a je s ním spokojen.

 

Strach (arab. خَوفٌ chawf) přichází po pevném přesvědčení. Bojí se snad někdo něčeho, o čem není přesvědčen, že se to může stát? Strach se skládá z trojího: strachu víry, jehož znamením je opuštění hříchu, strachu ústícího v posvátnou bázeň, zbožnost a starost o sebe samého a strachu ústícího v usilovnou snahu získat spokojenost Boží úctou a velebením Alláha Vznešeného. Posledním typem strachu je strach vyhrazený Prorokům a andělům, který je přímo typem uctívání, protože tito vědí, že jim Alláh přislíbil odpuštění.

 

Láska (arab. حُبٌّ hubb) tkví v trojím a člověk se nemůže pokládat za někoho, kdo Alláha miluje, dokud nesplní tyto tři předpoklady: Láska k věřícím ve jménu Božím, která se odráží v tom, že dotyčný chrání věřící před tím, co jim vadí a zajišťuje to, co jim prospívá. Láska k Božímu Poslu صلى الله عليه و سلم, která se odráží v míře následování jeho Sunny, ve shodě se slovy Božími:

قُلْ إِنْ كُنْتُمْ تُحِبُّونَ اللَّهَ فَاتَّبِعُونِي يُحْبِبْكُمُ اللَّهُ وَيَغْفِرْ لَكُمْ ذُنُوبَكُمْ وَاللَّهُ غَفُورٌ رَحِيمٌ

Rci: „Milujete-li Boha, pak mne následujte a Bůh vás za to bude milovat a odpustí vám viny vaše, vždyť Bůh je odpouštějící, slitovný.“ (Áli Imrán: 31)

Láska vůči Alláhu Samému, která se odráží mírou pokornosti vůči Němu a mírou vyhýbání se hříchu. Říká se: „Neustálé připomínání si dobrodiní probouzí lásku.“ Láska vůči Alláhu má svůj počátek a konec. Její počátek je láska k Alláhu pro Jeho dobrodinní a dary. Ibn Mes’úd رضي الله عنه pravil: „Srdce přirozeně tíhnou k tomu, kdo jim prokazuje dobro.“ Nejvyšším stupněm lásky vůči Alláhu je pak ta láska, kterou je ctěno Boží právo. ‘Alí ibn Fudajl رخمه الله pravil: „Vznešený Alláh má být milován jen za to, že je Tím, Kým je. Kdosi požádal o radu Táwúsa a ten mu odpověděl: „Radím ti milovat Alláha takovou láskou, aby ti nic nebylo dražší, nežli On. Boj se Alláha takovým strachem, že nebude nic, čeho by ses bál více, nežli Jeho. A doufej v Alláha takovou nadějí, která se postaví mezi tebe a tento tvůj strach. A jiným přej, co přeješ sobě.“

 

Velebení Alláha představuje pro stud to, co hlava představuje pro tělo. Jedno bez druhého se neobejde. Pokud se služebník před svým Pánem stydí, zároveň Ho i velebí a chválí. Nejlepším studem je poté zaměřit se celou silou svého ducha na Alláha. Toto zaměření se spočívá na třech aspektech: zaměření se na praktické prokázání vlastní poslušnosti Vznešenému Alláhu, zaměření se na zanechání všech podob hříchu a zaměření se na očištění vlastních záměrů a myšlenek, neboť Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil: „Uctívej Alláha, jakobys ho viděl, neboť i když Ho ty nevidíš, On vidí tebe.“

 

Zaměřit se duchem i srdcem na Alláha je těžší a úpornější, než je pro tělo vykonávání noční dobrovolné modlitby, denního půstu a vynakládání majetku na cestě Boží. Uvádí se, že ‘Alí ibn Abí Tálib رضي الله عنه pravil: „Věru Alláh na zemi umístil Své nádoby a mezi těmito nádobami jsou i lidská srdce. Z nich On nepřijímá nic, vyjma toho, co je očištěné, působivé, silné a něžné.“ Pod silným je zde myšleno rozhodné uplatňování Božího Zákona, včetně jím stanovených trestů, přikazování dobra a zakazování zla. Něžnost, kterou ‘Alí zmínil, znamená jednak lítost a soucit a jednak mírnost a dobrotu.

To znamená, že služebník své srdce ve jménu Božím očistí tím, že se Alláhu zcela oddá v tom, co mu On přikázal i zakázal a úplně se ponoří do úkonů, kterými Ho uctívá a prokazuje Mu svou pokoru. Služebník očišťuje své srdce i co se týče vztahu k Božímu Poslu صلى الله عليه و سلم. Přijímá vše, s čím přišel, v rovině teoretické, praktické i duchovní. Očišťuje své srdce i vůči věřícím tím, že je brání před vším, co jim vadí a poskytuje jim vše, z čeho mají užitek.

 

A Alláha prosíme o pomoc, On nám dostačuje jako Pomocník.

---