Ráfiza[1] je jednou z nejpočetnějších sekt v muslimském prostředí dneška, zahrnují asi necelých 10% z celkového počtu cca 1,4 miliardy lidí hlásících se k islámu. Její příslušníci jsou nazýváni rewáfiz (sg. ráfizí). Obecně jsou však tito sektáři známí jako ší’ité (z ar. ší’at ‘Alí – tj. Alího strana). Název ráfiza je odvozen od arabského základu značícího „zavrhovat, odvrhovat, odmítat, zříkat se.“ Jsou takto pojmenováni podle situace, kdy ve 2. stol. hidžry i přes své přehnané pocity náklonnosti k rodu Prorokovu صلى الله عليه و سلم (ar. ahlu l-bejt, dosl. „lid domu“) odmítli صلى الله عليه و سلم vůdcovství Prorokova prapravnuka Zejda ibn Alího ibn Husejna poté, co před nimi popíral jejich sektářská tvrzení a chválil Abú Bekra a Omara, které sekta nenávidí. Tím původně politický spor mezi příznivci nejprve Abú Bekra a Alího a posléze Mu’áwíji a jeho rodu proti Alímu a jeho rodu, přerostl v otevřenou herezi.
Ta spočívá vedle víry v neúplnost nynějšího Koránu atd. hlavně v nepodloženém přesvědčení, že Prorok záměrně vyvolil svůj nejužší rod (tj.pouze potomci jeho zetě Alího a dcery Fátimy) k tomu, aby vedl muslimskou ummu, přičemž vedení má být předáváno v jeho rámci klasickým dynastickým způsobem, podpořeným jmenováním – odkazem imámy starého umírajícího imáma novému. Tento princip spojení vůdcovského pověření, vlády a praktického monopolu vybraných lidí na absolutní pravdu ve věcech víry je ší’ity uznáván jako pilíř islámu vedle šehády, modlitby, zekátu atd. Naproti tomu islám tvrdí, že muslimská umma má sama právo vybrat si svého vůdce podle svých potřeb a možností cestami, které uzná za vhodné a takový ryze dynastický způsob ustanovení vůdcovství nepřipouští.
Ukotvením předáctví (ar. imámat) v dědické linii položili duchovní a mocenské dědictví na roveň dědictví fyzickému, což si vyžádalo kompletní přebudování samého dědického práva, protože když by tato prostá analogie zůstala kodifikována koránskými nařízeními, figurovali by v imámské kandidatuře také další, přednější dědici (jako např. Prorokův صلى الله عليه و سلم strýc Abbás). Proto dědictví přešlo ryze na pokrevní potomstvo zůstavitele a koránský koncept dědického práva byl zcela opuštěn.
Je sice pravda, že někteří druhové Proroka stáli při dynastických sporech (zejména proti Mu’áwíjovi) na Alího straně, leč tento jejich počin nikdy nepřesáhl úzké hranice osobního názoru a sympatie. Již za života Alího přitom docházelo k excesúm některých lidí, kteří mu přičítali zvláštní, neopodstatněně vysoké postavení a autoritu. Alí sám proti těmto tendencím aktivně vystupoval.[2]
Ší’ité naproti tomu považují minimálně Alího, Fátimu, Hasana a Husejna za neomylné (ar. ma‘súmún). Alí, Hasan a Husejn jsou přitom autority všeobecně závazné pro všechny ší’ity ve výkladu Koránu i všech dalších náboženských záležitostí. Jsou uznáváni výše, nebo stejně vysoko jako proroci, mír s nimi všemi.
Hadís je u ší’itů ohraničen pouze na ta podání, která jsou tradována ší’ity, přičemž podání všech Prorokových صلى الله عليه و سلم druhů, kteří předcházeli Alího chalífátu, anebo nestáli na jeho straně v době sporů, jsou odmítnuta. Naproti tomu muslimové (tj. ahlu s-sunna) přejímají vyprávění všech Prorokových druhů a jejich generaci považují jako celek za nejlepší pokolení lidstva. Muslimové odmítají od pozdějších vypravěčů, kteří podlehli sektářským dogmatům jen ta vyprávění, která se snaží podložit tato dogmata. Nejvýznamnějším dílem, které shrnuje podání přijímaná ší’ity je kniha al-Káfí fí usúl od al-Kalíního. Zajímavé je, že patrně neobsahuje jediný autentický hadís.
Idžmá‘ je u ší’itů ohraničen pouze na všeobecně přijímaný výklad obsahu slov Alího, Hasana, Husejna, nebo dalších následujících imámů. Naproti tomu v islámu označuje tento termín všeobecný konsenzus prvních generací muslimů. Pro ší’ity jsou tedy slova a skutky ‘Alího atd. dalším zdrojem, ze kterého čerpá jejich právní věda. To je v islámské právní vědě koncept zcela neznámý. Zároveň je zdrojem ší’itského zákona i rozumové zdůvodnění autority.
Ší’izmus umožňuje svým stoupencům skrývat své přesvědčení a dokonce se i vyjadřovat proti němu, kdykoli si to vyžádá situace a plyne z toho prospěch ší’itskému učení.
Toto jsou prvky společné všem ší’itům, ve všech ostatních se liší.
Existují tyto hlavní frakce ší’itů:
Zejdíjja
Je první a nejumírněnější větví ší’itů. Zahrnuje následovníky Zejda ibn Alího, který odvrhl koncept předávání imámatu od Husejna dále. První chalífy jako Abú Bekra, Omara a Osmána nepovažují za nevěřící. Zejdité žijí zejména v Jemenu.
Isná ‘Ašaríja
Neboli ší’ité dvanácti imámů, dvanáctníci apod. Za imámy uznávají
1. Alího ibn Abí Táliba (zemřel r. 40 h./660 kř. éry),
2. jeho syna Hasana ibn Alího (z. 49h./669 kř. éry)
3. Alího syna a Hasanova bratra Husejna (61/680)
4. Husejnova syna Alího ibn Husejna (92/711) řečeného Zejnu l-‘ábidín
5. jeho syna Muhammeda Bákíra (115/733)
6. jeho syna Dža’fera as-Sádika (148/765), který formuloval teorii ší’itského práva
7. jeho syna Músá al-Kázima (183/799)
8. jeho syna Alího Ridá (203/818)
9. jeho syna Muhammeda Džewáda at-Tekího (220/835)
10. jeho syna Alího an-Nekího (254/868)
11. jeho syna Hasana al-Askerího (260/874)
12. jeho syna Muhammeda al-Mehdího, záhadnou postavu, která zmizela beze stopy, měl se narodit v roce 256/869 a podle věrouky této sekty se vrátí před koncem světa.
Jsou největší sektou v rámci ší’itů a obývají zejména Írán, Irák, Ázerbajdžán, Libanon a částečně i Afghánistán.
Bákíríjja
Zastavují imámat u Abú Dža’fera Muhammeda al-Bákíra a jeho syna Dža’fera as-Sádika. Pro ně jsou tito dva a jejich předek Zejnu l-‘Ábidín, nebo alespoň jeden z nich, posledními imámy.
Aftáhíjja
Přenášejí imámat z Dža’fera na jeho syna Abdulláha al-Aftáha, bratra Isma’íla ibn Dža’fera po stejném otci i matce Fátimě bint al-Husejn ibnu l-Hasan ibn Alí.
Isma‘ílíjja
Neuznávají sedmého imáma Músá al-Kázima, místo něho určují za imáma jeho bratra Isma’íla, který byl však chronický opilec a nezpůsobilý pro funkci imáma u dvanácti-imámovských ší’itů. Navíc zemřel ještě za života svého otce Dža’fera. Ismá’ílité věří, že takto imámat přešel na Ismá’ílova syna Muhammeda.
Tato sekta je nejextrémnější ze všech, má největší tendence ke zbožšťování osob a vzniku kultů Božích trojic (nejčastěji spojitost Alláh-Muhammed-Alí). Někteří věří, že Alí je skrytá stránka poselství a Muhammed zjevná, že existuje skryté zjevení (ar. bátin) proto se také někdy označují za bátiníjji.
Mezi následovníky této sekty patří také buřiči, kteří v Egyptě svrhli Abbásovskou vládu a ustavili vládu Fátimovskou (svůj původ odvozovali vůdcové tohoto povstání od Fátimy) a také proslavená krvelačná sekta karmatů sídlících v době Abbásovců na ostrovech Bahrajnu, známých únosem černého kamene z mekkánské Ka‘by.
Ismá’ílité jsou dnes zastoupeni v Pákistánu, Libanonu (isma’ílíjského původu jsou Drúzové) a v Sýrii (sekta nusajríjja).
Na dogmata isma‘ílitů (zejména těch ze společenství iráckých filozofů ichwánu s-safá´ v 3.-4. stol. hidžry) o božské emanaci a rozdělení zjevení na zjevnou a skrytou část navázali následně ve svém učení i súfisté.
[1] Alternativní předpis zní „ráfida,“ „ráfidí“ a „rawáfid“.
[2] Např. odsoudil k smrti jako heretika jistého Abdulláha ibn Sabá. Mnohé z ší’itských heretických idejí známých dnes, jako např. neomylnost ‘Alího rodu lze pak vystopovat přímo k němu.