Alláh v dnešní době zkouší muslimy mnoha ranami, z nichž jednou z nejhorších je komplex méněcennosti oproti zbytku světa a zapomenutí toho, co muslima činí muslimem a co jej má odlišovat a vyvyšovat nad všechny ostatní – jeho víru a jeho hluboký, niterně mravný charakter. Tak mnoho muslimů vykazuje znaky, které nemají nic společného s vírou a jsou charakteristické pro nemravnost a nevíru.
Alláh v dnešní době zkouší muslimy mnoha ranami, z nichž jednou z nejhorších je komplex méněcennosti oproti zbytku světa a zapomenutí toho, co muslima činí muslimem a co jej má odlišovat a vyvyšovat nad všechny ostatní – jeho víru a jeho hluboký, niterně mravný charakter. Tak mnoho muslimů vykazuje znaky, které nemají nic společného s vírou a jsou charakteristické pro nemravnost a nevíru. Naopak existuje také mnoho nemuslimů, keří v sobě dokážou najít některé z typických rysů morálky, která by měla být charakteristická především pro muslimy. To ukazuje na existenci dobré lidské přirozenosti a na velký úkol, který před muslimy stojí, tedy aby těmto dobrým lidem představili ryzí islám a skutečné hodnoty, které představuje a kultivuje.
Co z chování muslima jej tedy činí výjimečným a co naopak jeho mravy hyzdí a je odrazem nevíry, či malověrnosti? O tom hovoří jeden z nejvýznamnějších učenců minulého století:
„Poznáním rozdílu mezi věřícími a ostatními lidmi, se rozdíl mezi Pravdou a bludy stává do očí bijícím, stejně jako se na první pohled objeví propastný rozdíl mezi lidmi věčného štěstí a lidmi věčného zatracení.
Věz, že skutečný a pravý věřící je pouze ten, který věří v Alláha a ve všechna Jeho Jména a Vlastnosti tak, jak je nachází v Koránu a v Sunně, podle jejich správného pochopení. Plně je přiznává a uznává. Věřící navíc Alláha velebí, označuje Jej za prostého čehokoli, co by odporovalo dokonalosti Jeho Jmen a Vlastností. Tak se jeho srdce naplňuje vírou, znalostí, přesvědčením, vážností a stává se plně zaměstnáno touhou Alláha uspokojit.
Věřící se kaje jedině Alláhu, jedině pro Něj toužebně vykonává své uctívání a jedině takovým způsobem, které On předepsal jazykem svého Posla صلى الله عليه و سلم, doufaje v Jeho odměnu a obávaje se Jeho trestu.
Věřící je Alláhu vděčen ve svém srdci, tento vděk vyjadřuje svým jazykem i činy všech svých končetin. Je vděčen za nezměrné Boží požehnání, kterého mu jeho Pán hojnou měrou dopřává a kterého si věřící užívá po všechny hodiny svého dne. Věřící je vděčen a své díkuvzdání pronáší formulacemi zikru, vzpomínání Alláha. Nevidí jiné, větší požehnání, než je to, kterým jej obdařil Alláh. Nevidí jinou, větší štědrost, nežli tu, které se mu dostalo od Alláha.
Věřící pohrdá pozlátky materiálního světa a zaměřuje se na získávání potěšení Božího kajíce se k Němu a bez výhrad se k Němu obracejíce. S tímto stále na zřeteli si z tohoto světa bere jen nezbytný díl světských potěšení, která si užije, ale nikoli způsobem, jako to činí nevěřící, či bezuzdní lidé. V těchto světských potěšeních dlí věřící jen potud, dokud to není nezbytné pro prosazení Zákona Božího a splnění práv a závazků Jeho služebníků.
Tím, že se takto spokojí s málem a doufá v odměnu od Alláha, naplňuje věřící své tužby a dává svému srdci spočinout v míru a nalézt vytoužený klid. Není rozesmutněn tím, když se ho dotkne něco, co nemá rád. Takto pro něj Alláh spojil štěstí na tomto světě se štěstím na světě onom.
Co se bezuzdného nevěřícího týče, jeho stav je tomuto na míle vzdálen. Přítomnost a Dokonalost svého Vznešeného Pána popírá, i když je dokazována jak intelektem, tak textuálními důkazy, stejně jako vědeckou skutečností a zjištěními. O tyto věci se nevěřící vůbec nezajímá.
Tím, že sám zpřetrhá svá pouta s Bohem tak, že Jej neuznává a neuctívá, přivazuje se nevěřící k věcem, které nachází okolo sebe v přírodě a tyto také uctívá. Tak se jeho srdce stává podobným srdcím pasoucích se zvířat.
Takový nevěřící se nestará o nic jiného než o shromažďování se za účelem útěchy v materiálnu. Jeho srdce je vždy ve stavu nepokoje, bojí se, že věci, které miluje, ztratí, bojí se, že jej zasáhne něco, co nenávidí. Nemá víru, která mu ulehčuje vyrovnání se s ranami osudu a pomáhá mu zvládnout tíhu životních pohrom.
Nevěřící je zbaven slasti víry, sladkosti pocitu z Boží blízkosti a sladkých plodů víry na tomto i na budoucím světě.
Nevěřící nedoufá v odměnu od Alláha a ani se neobává jeho trestu. Jeho jedinou nadějí i obavou je sápání se po tom, co uspokojí jeho tělesné, světské chtíče.
Charakterem věřícího je skromnost a pokora při potvrzování Pravdy i v jednání s ostatními. Věřící je upřímný vůči Božím služebníkům, bez ohledu na to, jaká je jejich pozice a postavení. Tato upřímnost se odráží v jeho slovech, jeho skutcích i jeho záměrech.
Naproti tomu nevěřící je pyšný a Pravdu zpupně přehlíží. Shlíží na ostatní lidi z patra a je udiven jen sám sebou. Není upřímný ani vůči sobě ani vůči komukoli jinému.
Věřící má srdce čisté od klamu, zášti a závisti. Ostatním muslimům přeje to, co si přeje i pro sebe a nenávidí, aby je potkalo to, co nenávidí, aby potkalo jeho. Sám se oddá práci pro co největší jejich prospěch. Nese břímě toho, že mu oni mohou ublížit, ale on sám jim neublíží nikdy.
Srdce nevěřícího vře záští a závistí. Nepřeje si, aby se čehokoli dobrého či užitečného dostalo i někomu jinému mimo něj, kromě situace, která by znamenala přímý prospěch i pro něj samého. Neváhá utlačovat druhé, pokud k tomu má možnost a škodu, která jej postihne, nechá uvalit na nejslabšího mezi nimi.
Věřící mluví vždy pravdu a chová se k lidem tím nejpříkladnějším způsobem. Je jemný, něžný, klidný, mírumilovný, milosrdný, trpělivý a důvěryhodný. Lze s ním snadno vyjít a je vždy štědrý a pohostinný vůči svým hostím.
Nevěřící je unáhlený, zatvrzelý, plný obav a starostí. Lže a není důvěryhodný. Je hádavý a násilnický.
Věřící nespoléhá na nic jiného, nežli pouze na Alláha. Jak jeho srdce, tak i jeho obraz, čest a hrdost jej chrání před tím, aby se spoléhal na cokoli jiného, nežli pouze na svého Pána. Je důvtipný, silný, statečný, odvážný a štědrý. Má svou čest i hrdost a vybírá si sám jen to, co je dobré.
S nevěřícím to je přesně naopak. Jeho srdce lpí na stvořených bytostech a věcech. Obává se jejich škody a doufá v jejich užitek. Čeká od nich úplně všechno. Není ani důvtipný, ani silný, či odvážný nebo statečný, kromě tehdy, když to odpovídá jeho nízké motivaci. Nemá vůbec žádnou hrdost a ani v nejmenším se nestará o to, zda je jeho zisk čistý, či špinavý.
Věřící v sobě kombinuje ohled na světské příčiny se spoléháním, které vkládá do Alláha, o Kterého se plně opírá, od Kterého prosí o pomoc a podporu ve všech svých záležitostech. Shledává, že Vznešený Alláh mu skutečně pomáhá.
Nevěřící nic z tohoto nezná. Netuší, co znamená tewekkul, spoléhání se na Alláha, ani se neohlíží na jiné, nežli na své vlastní slabé a ponížené ego. Alláh mu dal schopnosti, které však on užívá jen pro svůj vlastní prospěch a tím je promrhává. Dosáhne-li něčeho z toho, co miluje, toto je jen způsob, kterým je postupně veden ke konečnému trestu.
Věřící všechna dobrodiní, která k němu přicházejí, vítá svou vděčností a užívá je ku vlastnímu prospěchu jen tím způsobem, který mu zajistí další a trvalejší dobro.
Nevěřící vítá dobrodiní chvástáním se a pýchou. Omnoho více se zaobírá požehnáním samým, nežli Tím, Který mu je poskytl. Proto Mu vůbec neděkuje. Toto dobrodiní užívá jen pro své nízké cíle. Díky vší té jeho vychloubačnosti a namyšlenosti jej dobrodiní vždy brzy opouští.
Věřící potkává pohromy s trpělivostí a počítá s tím, že jej Alláha odmění a tuto obtíž od něj odstraní. Dobrota a odměna, kterou mu Alláh dal výměnou za jeho ztrátu je větší, než to srdci drahé, co ztratil, nebo ona těžkost, která jej zasáhla.
Když potká pohroma nevěřícího, hořekuje a děsí se, čímž tato pohroma narůstá a zraňuje jak jeho vnější, tak i vnitřní stránku. Nemá žádnou trpělivost, ani nedoufá v žádnou odměnu. Jak krutá je pak jeho ztráta a jak obrovský je pak jeho smutek!
Věřící uctívá Alláha a uznává všechny Jeho Proroky. Ctí je a miluje je více, než miluje cokoli jiného z Jeho stvoření. Uznává skutečnost, že veškeré dobro, které ke všem lidským bytostem plyne a bude plynout až do Soudného Dne, je pouze výsledkem jejich úsilí a jejich vedení, kterého se jim dostalo od Alláha. Ví, že každé zlo, které lidstvo postihne, je jen výsledkem jeho odbojnosti a nepokornosti vůči Prorokům. Také ví, že oni jsou nejvznešenější z celého lidstva co do dobra, které šířili. A to platí zejména o jejich představeném, jejich pečeti, posledním z proroků, o Muhammedovi صلى الله عليه و سلم, o tom, který byl Alláhem vyslán jako milost všem světům a se kterým byly seslány všechny podoby dobra a spravedlivosti, aby napravily a na správnou cestu uvedly veškeré lidstvo.
Zločinec mezi nevěřícími je pravým opakem tohoto. Velebí nepřátele proroků a ctí jejich slova. Uráží to, s čím proroci přišli přesně tímtéž způsobem, jak to činili jeho předchůdci. Toto je největším důkazem absurdity jeho myšlení a krajní nízkosti jeho způsobů.
Věřící uctívá Alláha tím, že miluje společníky Proroka a imámy muslimů, kteří je vedli správnou cestou.
Nevěřící je toho přesným opakem.
Věřící koná všechny své skutky z touhy po Alláhu a vůči Jeho služebníkům se chová těmi nejuctivějšími způsoby, protože je vůči Alláhu zcela upřímný.
Nevěřící tak vždy činí jedině proto, aby dosáhl svých podlých cílů.
Srdce věřícího je široké, plné užitečné znalosti, ryzí víry, obrací se výhradně k Alláhu, vzpomíná Jej, pamatuje na Něj. Věřící je laskavý ke všem ostatním lidem a je zcela prost všech nízkých malicherností.
Bezuzdný a bezohledný nevěřící je jeho pravým opakem, neboť v tom, aby na svém srdci takovýmto způsobem zapracoval, nepodnikl vůbec nic.
Autor: ‘alláma ‘Abdurrahmán ibn Násir as-Sa’dí
Zdroj: Nezbytné otázky a odpovědi o víře, str. 58-63
http://www.bakkah.net/articles/believer-disbeliever.htm