Kajs ibn Abí Házim vypráví, že prvnní pravověrný chalífa Abú Bekr رضي الله عنه, tak řečený as-Siddík, neboli Pravdymilovný, přišel k jisté ženě z klanu Ahmas. Jmenovala se Zejneb bintu l-Muhádžir. Shledal, že dotyčná odmítala hovořit.
„Pročpak odmítá hovořit?“ zeptal se Abú Bekr přítomných.
„Zamýšlí vykonat hadždž a nepromluvit při tom ani jediné slovo,“ odpověděli lidé z jejího klanu.
Abú Bekr ženě poručil: „Hovoř! Není dovoleno, abys vykonala hadždž mlčky, to je přece skutek doby barbarské nevědomosti.“
Zejneb tedy promluvila a zeptala se ho: „A ty jsi kdo?“
„Jsem jen obyčejný člověk z řad přesídlenců (arab. المهاجرون al-muhádžirún).“1
„Jakých přesídlenců?“ zeptala se ona.
Abú Bekr jí odpověděl: „Z kmene Kurejšovců.“
Zejneb se dále zeptala: „A k jakému kurejšovskému klanu náležíš?“
„Moc se ptáš, jsem Abú Bekr,“ představil se jí váhavě.
Zejneb se ho zeptala: „Jak dlouho si budeme užívat tohoto příkladného islámského pořádku a zřízení, kterého nám Alláh dopřál poté, co jsme dleli v době barbarské nevědomosti?“
Abú Bekr odpověděl: „Budete si ho užívat tak dlouho, dokud se vaši předáci budou sami řídit islámskými pravidly a nařízeními.“
„A jací předáci?“ zeptala se znovu zvědavá Zejneb.
Abú Bekr jí poskytl názorné vysvětlení: „Nemívali jste snad i ve vašem kmeni náčelníky a pohlaváry, kteří lidem přikazovali a lidé je v tom poslouchali?“
„No samozřejmě!“ přitakala Zejneb.
A Abú Bekr dodal: „A právě takové předáky jsem měl na mysli.“2
K Božím zákonům na tomto světě patří i to, že masy následují elity. Dokud se elity řídí Božím Zákonem, panuje islámský pořádek a řád. A když se elity zkazí, zkazí se i masy. Sledujeme-li vzestupy a pády všech lidských společenství od Adama, mír s ním, až do dnešních dní, shledáme, že první zárodky zkázy započaly s nespravedlivou distribucí bohatství. To se soustředí do rukou stále tenčí vrstvy superboháčů, oligarchů a vyvolených aristokratů, propast mezi nimi a nejchudšími a nejbezmocnějšími se čím dál více prohlubuje a zisky z růstu a rozvoje celého společenství se zadržují jen u elit, aniž by se čehokoli z nich dostalo i masám chudobných, bezmocných a neurozených.
V takových dobách jsou neprivilegovaní nuceni vynalézat stále troufalejší cesty, jak si zajistit vlastní holou existenci, zatímco elity vymýšlejí stále drzejší způsoby, jak obrat zbytek společnosti o jejich podíl a sami si užívat nevídaného luxusu.
O tomto nebezpečí nám hovoří i Vznešený Alláh, když odůvodňuje Své nařízení rozdělovat spravedlivě válečnou kořist:
مَّا أَفَاءَ اللَّهُ عَلَىٰ رَسُولِهِ مِنْ أَهْلِ الْقُرَىٰ فَلِلَّهِ وَلِلرَّسُولِ وَلِذِي الْقُرْبَىٰ وَالْيَتَامَىٰ وَالْمَسَاكِينِ وَابْنِ السَّبِيلِ كَيْ لَا يَكُونَ دُولَةً بَيْنَ الْأَغْنِيَاءِ مِنكُمْ
„To, co Bůh poskytl poslu Svému jako kořist z obyvatelů měst, to patří Bohu a poslu Jeho, příbuzným, sirotkům, chudákům a tomu, kdo po cestě Boží kráčí, aby se to nedostalo do oběhu mezi bohatými z vás.“ (Hašr: 7)
Neúcta k těmto zásadním principům spravedlivé dělby bohatství, zdrojů i výnosů přivedla mnohé národy na samý rub existence. Čím zkaženější jejich elity byly, čím více zkaženosti se na nejvyšších místech jejich společenské hierarchie odehrávalo, tím byly následky ničivější. Podstata společenské nespravedlnosti totiž tkví právě v hrabivosti a konformitě, v tom, že člověk ve vysoké pozici není schopen nalézt rovnováhu mezi slastí své moci a tíží zodpovědnosti, která z jeho funkce pramení, protože každé privilegium s sebou nutně nese sobě úměrnou zodpovědnost. Pakliže v tomto dojde k nerovnováze, nastává zpronevěra funkce a zrada svěřené vedoucí pozice.
Tato rovnice platí na všech úrovních společnosti. Pokud otec zneužije svého postavení coby hlavy rodiny na úkor ostatních jejích členů, rodina se zhroutí a následky pocítí všichni v dané domácnosti. Totéž platí i pro veřejné funkce světské i náboženské. Katolicizmus přišel o své výsadní postavení v myšlenkovém světě středověkých Evropanů jedině proto, že církevní hodnostáři bezprávně pojídali majetky lidu poté, co jim nalhali, jak zoufale matička církev potřebuje jejich dary a že bez nich nedojdou jejich duše spásy.
Alláh nás zpravuje dokonce i o tom:
يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا إِنَّ كَثِيرًا مِّنَ الْأَحْبَارِ وَالرُّهْبَانِ لَيَأْكُلُونَ أَمْوَالَ النَّاسِ بِالْبَاطِلِ وَيَصُدُّونَ عَن سَبِيلِ اللَّهِ ۗ وَالَّذِينَ يَكْنِزُونَ الذَّهَبَ وَالْفِضَّةَ وَلَا يُنفِقُونَهَا فِي سَبِيلِ اللَّهِ فَبَشِّرْهُم بِعَذَابٍ أَلِيمٍ
„Vy, kteří věříte! Věru mnoho z učených a z mnichů pohlcuje majetky lidí způsobem podvodným a odvrací lidi od cesty Boží! A těm, kdož shromaždují zlato a stříbro a nevynakládají je na cestě Boží, těm oznam zvěst radostnou o trestu bolestném!“ (Tewba: 34)
A ani muslimové sami nakonec nebyli dějinnou výjimkou. Po prvních pravověrných chalífech a nejlepších pokoleních této ummy nastoupili marnotratní a nespravedliví vládcové, kteří rozdělovali bohatství nerovnoměrně, čímž se odchýlili od správné cesty vytýčené Poslem Božím صلى الله عليه وسلم a jeho pravověrnými chalífy v čele s Abú Bekrem a jeho nástupci. Následkem toho se odehrály děsivé hladomory a epidemie, ba dokonce i ojedinělé případy kanibalizmu. Nespravedlivost elit se zprvu objevovala jen ojediněle a na lokální úrovni. Později se prostopášníci chopili i samotného nejvyššího úřadu chalífy. Byli však záhy střídáni spravedlivými a příkladnými vládci a systém se stále uměl sám napravit zevnitř. Posléze, když se krize systému prohlubovala, střídali špatné a rozhazovačné panovníky vládcové ještě horší a prostopášnější. V těch oblastech, kam měli přímý dosah, to znamenalo sociálně-politickou katastrofu.
Podstata rozdílu mezi pravověrnými, spravedlivými islámskými vládci a despotickými tyrany v úřadu chalífů spočívala v jejich vnímání chalífovského úřadu. Ti první ho pojímali jako svou službu národu, ummě islámu, zatímco ti druzí se k ostatním muslimům chovali jako jejich páni a přivlastňovali si to, co mělo být majetkem všech. V tom se lišili od těch prvních, kteří se na společnou pokladnici chalífátu (arab. بيت المال Bejtu l-mál, dosl. Dům majetku) dívali jako na v zásadě cizí majetek, z něhož pokud něco zpronevěří, anebo pošlou na neodpovídající místo, bude to, jakoby pozřeli žhavý uhlík Pekelného ohně. Ti druzí byli naprosto bez zábran a společnou pokladnici muslimů brali jako něco svoje, na co mají přednostní a výlučný nárok.
Rozdíl mezi oběma typy vládců ve vztahu ke společně sdílenému bohatství pochopíme z následujícího historického příkladu, jenž podává syrsko-egyptský historik ‘Alí at-Tantáwí:
„Spravedlivý chalífa Omar ibn ‘Abdil’azíz onoho jitra, kdy byl přinucen chopit se chalífovského trůnu, uslyšel zvuk, z nějž se i země třásla. Zrovna odcházel z pohřební modlitby za svého předchůdce v úřadě, vládce věřících Sulejmána.
„Co to je?“ zeptal se Omar.
Odpověděli mu: „To jezdci chalífátu. Cválají k tobě a čekají na tvé rozkazy, vládce věřících! Jejich sedla jsou zlatem vyšívaná a zdobená drahokamy.“
„A na co mi to bude?“ podivil se znechuceně Omar. „Jděte mi s tím z očí a přiveďte mi mého mezka!“ poručil jim nový chalífa.
Potom nařídil, aby všechno to luxusní zboží prodali a dražbou utržené peníze odevzdali do společné pokladnice všech muslimů. Pak mu konečně dovedli jeho mezka. Když na něho Omar vyskočil, přistoupil k němu královský biřic a provázel ho v předvoji s kopím v ruce.
Omar řekl: „Kliď se mi z cesty! Vždyť jsem také jen člověk, já jsem jen jeden mezi všemi ostatními muslimy!“
A tak jel mezi prostý lid jen tak, úplně sám, beze stráží, bez průvodu, bez ochranky a biřiců, bez praporu, bez bubnů, skromně jenom na svém mezkovi. Člověk, který vládl Andalusu i Marákeši, Alžíru i Tunisu, Tripolsku i Egyptu, Hidžázu i Nedždu, Jemenu i Sýrii, Palestině i Jordánsku, Libanonu i Iráku, Persii, Arménii i Afghánistánu, Bucháře, Sindu i Samarkandu …
Ten světový vládce jel na svém mezkovi a lidé pobíhali okolo něho, dokud nedojel až do mešity. Tam vystoupal na kazatelnu a řekl: „Lidé! Jsem pokoušen touto věcí, tímto úřadem chalífy, aniž se mne kdokoli ptal na můj názor, aniž jsem sám o cokoli žádal, aniž za mne kdokoli z muslimů hlasoval, proto z vašich šíjí snímám svou přísahu. A vy si sami vyberte.“
„My jsme si už vybrali tebe! A tebe si přejeme za svého chalífu!“ volali lidé na Omara ibn ‘Abdil’azíze.
Nový chalífa se tedy vypravil do paláce al-Chadrá, to jest Zelený palác. A víš ty vůbec, co to byla al-Chadrá? Učiněný ráj na zemi! S bohatými rozkošnými zahradami naplněnými všemi nejvzácnějšími poklady a kuriozitami celého tehdy známého světa. Zámek, jehož velikost a vznešenost zahrnovala komnaty pro imperátorské hostiny, rozlehlé sady palem, sbírku pochev na meče i veliký sál.
Omar nařídil, aby toto vše sbalili a odnesli pryč, aby všechny koberce, povlečení, polštáře, cennosti a pokladnice povynášeli a prodali na ještě jedné dražbě. A utržené peníze měli zase naplnit státní pokladnici.“3