Rozeznat větší dobro a menší zlo

لَيسَ العاقِلُ مَن يَعرِفُ الخَيرَ مِن الشَّرِ, وَلَكَنَّ هو الّذِي يَعرِفُ خَيرَ الشَّرَين

„Rozumný není ten, kdo zná rozdíl mezi dobrem a zlem, nýbrž rozumný je ten, kdo rozezná menší ze dvou zel.”¹ 

 

Jedním z vyšších principů islámského zákonodárství je تَقلِيلُ المَفَاسِدِ taklílu l-mefásid, tj. minimalizace negativních dopadů, hlásající, že „je nutno připustit menší zlo, aby nedošlo k většímu.“

 

Tento princip je prosazován napříč všemi čtyřmi dodnes uznávanými mezheby a je detailně rozpracován v dílech zabývajících se metodologií islámského práva. Je založen na imperativu vyhýbat se zlu a hříchu nakolik jen je to možné, který je obsažen v Koránu a Sunně na mnoha místech.

 

Je zodpovědností každého fakíha, tedy kvalifikovaného islámsko-právního odborníka rozlišit mezi dvě zly, menší připustit a tím zabránit tomu většímu.

 

‘Amru ibnu l-Ás prý také řekl:

ليس الفقيه من يعرف الخير من الشر، ولكن الفقيه من يعرف خير الخيرين، يعرف شر الشرين

„Fakíhem není ten, kdo rozezná dobré od špatného, nýbrž ten, kdo rozezná lepší ze dvou dober a horší ze dvou zel.”

 

Mnoho učenců tento princip použilo, jak dokazují četné komentáře k hadísu Posla Božího صلى الله عليه و سلم:

 

 

Ve svém vysvětlení tohoto hadísu imám an-Newewí citoval mnoho učenců, kteří zasvěceně hovořili o principu maximální eliminace všeho škodlivého, v kontextu tohoto hadísu. Jedním z učenců, které an-Newewí citoval, byl Kádí ‘Ijjád, který stanovil: „Pokud by díky jedinci, který se snaží nějaké zlo odstranit svou rukou, vznikla ještě větší škoda, jako např. že by dotyčný byl zabit, nebo způsobil smrt někoho jiného, pak se dotyčný musí vyvarovat a zdržet jakékoli fyzické intervence. V tom případě je zcela dostačující volat po změně svými slovy. A toto je také poučení z tohoto hadísu.“³

 

Kádí Abú Bekr ibnu l-‘Arabí komentoval týž hadís slovy: „Pokud je dané zlo možno odvrátit i pouze řečí, pak je nutno jej odvrátit nejprve řečí, ještě dříve, než je přikročeno k fyzickému činu, ke kterému se přistupuje, když není jiná možnost. Nicméně, pokud není možno dané zlo napravit fyzicky a jedinou cestou by bylo chopit se zbraně, pak je třeba takovou strategii zavrhnout, neboť ozbrojená akce by mohla vést k rozšíření chaosu a občanských nepokojů, což je ještě větší škoda, nežli toto, v porovnání s chaosem a nepokoji relativně malé zlo, nechat napokoji.“⁴

 

Šejchu l-islám Ibn Tejmíjja uvádí, že ohledně islámsko-právního principu minimalizace negativních dopadů existuje konsensus, arab. إِجمَاعٌ idžmá‘. Podle Ibn Tejmíjji není racionální pouze rozeznat dobro od zla, ale je také nezbytné vědět, co je nejlepší a která z vícera podob zla je nejhoršíl:

 

ومعلوم أن الشريعة جاءت بتحصيل المصالح وتكميلها، وتعطيل المفاسد وتقليلها

„Je nasnadě, že Šarí’a byla zjevena kvůli získání a dokonalé zajištění všeho prospěšného (arab. المَصَالِحُ al-mesálih) a kvůli zamezení a minimalizaci všeho škodlivého (arab. المَفَاسِدُ al-mefásid).“

 

Toto podle něj znamená vzdát se menšího dobra ve prospěch většího, stejně jako akceptace menšího zla, aby nebylo způsobeno větší.⁵

 

Jinými slovy, ten, kdo není schopen vážit své činy, aby pak podle toho konal, vykonal to, co je třeba a zdržel se toho, čeho je třeba se vyvarovat, riskuje, že nebude schopen vykonat něco povinného a způsobí něco zakázaného.

 

Podobně i Ibn Nudžejm uvádí, že člověk konfrontovaný se dvěma zly se musí vyvarovat toho většího z nich tím, že se dopustí toho menšího.⁶

 

Ibnu l-Kajjím praví: „/Pravidlem je odvrátit větší škodu připuštěním menší.”⁷ 

 

A Alláh Jediný vede správnou cestou.