Mullá ‘Alí al-Kárí uvádí:
“Když se k jednomu ze studentů slovutného učence Fudajla ibn ‘Ijjáda přiblížila smrt, jeho šejch Fudajl ho naposledy navštívil. Posadil se k hlavě onoho muže a začal umírajícímu, tak, jak se to má podle Sunny Božího Posla صلى الله عليه وسلم předčítat súru Jásín (36. v pořadí).
“Učiteli, už stačí, nečti ji dál.” odmítl umírající učedník.
Fudajl tedy zůstal smutně mlčet. Potom se, motivován Sunnou Posla Božího صلى الله عليه وسلم, pokusil o tzv. التلقين at-telkín – předříkávat umírajícímu slova obou svědectví víry. Pravil: “Řekni: “Není skutečného božstva, kromě Alláha! Lá iláhe ille lláh!”
“Neřeknu to, protože v to už nevěřím a nemám s tím nic společného,” odmítl jeho umírající student.
Al-Fudajl se vrátil zpět domů. Celých čtyřicet dní plakal kvůli tomu, čeho byl svědkem. Z domu se nehnul ani na krok.
Ve snu viděl, jak jeho někdejšího studenta odtahovali andělé do pekelného ohně.
Zeptal se ho: “Kvůli čemu Alláh odňal tvou nauku a tvou víru ze tvého srdce? Byls přece jedním z mých nejlepších studentů!”
Učedník odpověděl: “Kvůli třem věcem. Pomlouval jsem ostatní lidi a navymýšlel jsem si o nich spoustu špinavostí, které ani nebyly pravda. Žárlil jsem na ostatní a záviděl jsem jim, když dosáhli nějakého úspěchu, zatímco já nikoli. A onemocněl jsem chorobou, kvůli níž jsem musel vyhledat lékaře. Ten mi řekl, že se uzdravím, pokud jednou za rok vypiju pohárek alkoholu. A tak jsem to i učinil. Vypil jsem ho.“1
Abu l-Feredž Ibnu l-Džewzí uvádí s odvoláním na jednoho spravedlivého a bezúhonného muže následující příběh:
“Jednou jsem byl přítomen jímavému projevu jistého kazatele, který dokázal hovořit tak výřečně a promlouvat tak okouzlujícím způsobem, že dojal všechny přítomné k slzám.
Během své přednášky kazatel hovořil o Pekelném ohni a o trestu, jenž Alláh připravil pro všechny, kteří Mu odmítnou poslušnost. Na sezení byl přítomen i jeden místní mladík velmi nevalné pověsti.
Tento mladík, když slyšel učencovu přednášku, propadl v hlasitý pláč. Bědoval: “Běda mi! Těžko mi! Co se mnou bude! Jak velmi lituji toho, že jsem Alláha tolik zanedbával! Promrhal jsem svůj život, zapoměl jsem na svou vlastní smrt a vykonal jsem jen tolik málo dobrých skutků!”
Potom se obrátil směrem ke kible, směrem na Ka’bu v Mekce, a začal Alláha vzývat a prosit: “Ó Alláhu! Jediný Bože! Dnes, právě tady a teď se k Tobě obracím s naprosto upřímným pokáním! Nešpiní ho tužba po čemkoli jiném, nežli po Tobě! Abys mne Ty viděl i jinak, než mne znáš. Abys mne viděl, jak Tě uctívám a kořím se před tebou! Prosím, přijmi toto ode mne, navzdory všem mým hlubokým nedostatkům! Prosím, odpusť mi mé hříchy a promiň mé chyby! Slituj se nade mnou v mé osamělosti! Můj Pane, můj Bože, jen k Tobě se upřímně kajícně obracím všemi částmi svého těla, naprosto ryze, upřímně a opravdově z celého srdce! Pokud toto ode mne nepřijmeš, potom jistojistě propadnu naprosté zkáze!”
A potom z ničeho nic spadl ten mladík k zemi jako podťatý bleskem. Upadl do bezvědomí. Snažili jsme se s ním pohnout, ale jeho tělo bylo úplně bezvládné. Pokoušeli jsme se ho vzkřísit, ale marně. Byl namístě mrtev. Ať se mu Alláh smiluje!“2
Ať se mu Alláh smiluje, kvůli jeho poslednímu činu, kvůli probuzené bázni před Alláhem a upřímnému pokání, protože Všemohoucí Alláh řekl:
وَلِمَنْ خَافَ مَقَامَ رَبِّهِ جَنَّتَانِ
“A kdo se postavení Pána svého obával, ten dvě zahrady dostane” (Rahmán: 46)
Nechť se každý z nás, milí a drazí bratři, zamyslí nad těmito dvěma příběhy, jeden je podle všeho zřejmě se špatným a druhý, dá-li Bůh, naopak s dobrým koncem.
Nikdy si nebuďte jisti sami sebou. Mějme se napozoru, milovaní, před naším vlastním egem! Kolik moc je zlé a prohnané! Pokud ho nespoutáme okovy, bude nás stahovat do propasti a táhnout s sebou hlouběji a hlouběji do pekelných temnot!
A co ty, milí čtenáři? Zamyslel ses někdy nad okamžikem, kdy tví nejmilejší a nejbliží vynesou ze smrtelného lože i tebe? Kdy ponesou tvé bezvládné tělo bez života? Kdy tě odnesou do márnice, naposledy omyjí, potom tě zabalí do pohřebního roucha a pak se za tebe pomodlí dženázu, pohřební modlitbu? A nakonec tě spustí do hrobu, ve kterém zůstanež už úplně sám! Samotinký a opuštěný! Bez rodičů, dětí, ženy, příbuzných a přátel!
Přemýšlels někdy o tom okamžiku, kdy tě tví milovaní vynesou z teplého a prozářeného domova a vhodí tě do té chladné a temné díry, kdy opustíš pohodlí a bezstarostný život mezi svými dětmi a rodinou a zůstaneš sám ve svém hrobě? Tam, kde panuje jen tma a hrobové ticho …?