Mnoho lidí si je vědomo nebezpečí zlodějů, kteří kradou peníze, jakož i nutnosti hlídat si pro obavy před nimi své jmění. Nicméně vůbec si nejsou vědomi zlodějů náboženství. Následkem toho si vůbec nejsou vědomi toho, co je z jejich náboženství ukradeno, nemluvě o tom, kdo jim to krade. Jejich náboženství se stává zdrojem, který je jim zloději rozkrádán den za dnem, zatímco oni se o to vůbec nestarají. Kdyby však byla ukradena jen trošička z jejich bohatství, byli by velmi rozrušeni a naprosto vyvedeni z míry.
Mnoho lidí si je vědomo nebezpečí zlodějů, kteří kradou peníze, jakož i nutnosti hlídat si pro obavy před nimi své jmění. Nicméně vůbec si nejsou vědomi zlodějů náboženství. Následkem toho si vůbec nejsou vědomi toho, co je z jejich náboženství ukradeno, nemluvě o tom, kdo jim to krade. Jejich náboženství se stává zdrojem, který je jim zloději rozkrádán den za dnem, zatímco oni se o to vůbec nestarají. Kdyby však byla ukradena jen trošička z jejich bohatství, byli by velmi rozrušeni a naprosto vyvedeni z míry.
Ibnu l-Kajjím al-Džewzíjja uvádí, že zlodějů je mnoho typů:
„Je jich tolik různých typů, že ani nemohou být spočítány.
- Mezi nimi jsou zloději kradoucí svýma rukama,
- a jiní kradoucí svými pery,
- další kradoucí z toho, co jim bylo svěřeno jako závazek
- další z nich kradou za pomocí toho, co navenek vykreslují jako zbožnost, bezúhonnost, chudobu a odříkání, zatímco jejich vnitřek je pravým opakem toho
- a jiní pak kradou s užitím svých lstí, podvodů a klamů.“ [1]
Leč poslušný, úspěšný věřící musí své náboženství ohlídat způsobem, jaký Alláh přikázal a neuposlechnout a vzepřít se těmto zlodějům, kteří si přejí na náboženství ho obrat.
Ibnu l-Kajjím praví:
„Poslušný ustavuje hranici a buduje hradbu okolo své zahrady poslušnosti, která ji pevně chrání, takže nepřátelé nejsou schopni najít cesty, jak se do ní dostat. Její zeleň, květy, plody a lesk jsou ve stavu neustálého růstu a rozvoje.
Naproti tomu hříšník ji ponechává otevřenou. Nechává v ní díru umožňující zlodějům a nepřátelům do ní vstupovat. Mohou do ní proto vstupovat a zanechávat v ní spoušť všude, kam vkročí. Porážejí stromy, demolují ochranné zdi, otrhávají ovoce, zakládají v jejích částech požáry a přerušují závlahu. Může se potom taková zahrada navrátit do svého původního stavu?
Pokud si vlastník přeje svou zahradu zbožnosti zachránit, musí posbírat, co bylo roztroušeno, opravit, co bylo poničeno, obnovit závlahy a znovu postavit to, co bylo srovnáno se zemí. Potom se zahrada může vrátit do původního stavu, anebo může být ještě lepší, nebo také horší, než byla. Ale nikdy nedosáhne takové krásya lesku, jako zahrada jeho druha, který si ji neustále střežil a kterému se proto rozrůstala a poskytla mu vícero plodných sklizní.“ [2]
Autor: šejch ‘Abdurrezzák al-Bedr
Zdroj: článek Surráku d-dín, k dispozici na <http://al-badr.net/muqolat/3121> [citováno k 7. 1. 2016]
_____________________________
[1] Viz I’lámu l-muwekki’ín, 3/332.
[2] Viz Medáridžu s-sálikín, 1/295-296.