Nusajríjja (nebo někdy také ‘alewíjja, v historických pramenech též chasíbíjja, namíríjja) je odštěpeneckou odnoží ší’itské frakce ismá’ílíjja. Nusajrité sami sebe ve svých pramenech označují jako „al-muwehhidún“ – tj. stoupenci Jedinosti Boží a „taríka“ – cesta, nebo řád.
Nusajríjja (nebo někdy také ‘alewíjja, v historických pramenech též chasíbíjja, namíríjja) je odštěpeneckou odnoží ší’itské frakce ismá’ílíjja. Nusajrité sami sebe ve svých pramenech označují jako „al-muwehhidún“ – tj. stoupenci Jedinosti Boží a „taríka“ – cesta, nebo řád. Na rozdíl od klasického a většinového ší’izmu dvanácti imámů neuznává ismá’ílitská menšina sedmého imáma Músá al-Kázima a namísto něj věří v imámát jeho synovce Muhammeda ibn Isma’íla (128 – 193 hidžry, 746 – 809 kř. éry). V rámci isma’ílitů představují výrazný průnik zpět k ší’itům uznávajících dvanáct imámů, protože zakladatelé byli žáky některých z jejich představitelů.
Historické počátky sekty sahají do 3. stol. hidžry / 9. stol. kř. éry, do irácké Kúfy k osobě Abú Šu’ajba Muhammeda ibn Nusajra an-Namírího, žáka jedenáctého ší’itského imáma Hasana al-‘Askerího (zemřel 260 h./874 kř. éry), od kterého měl podle učení sekty samé obdržet nové pověření a vhled do tajných náboženských nauk. Ibn Nusajr an-Namírí sám sebe prohlásil za nového proroka, vyslaného od imáma al-‘Askerího, který je inkarnací Boha na zemi.
Sekta představuje synkretické učení křesťanského gnosticizmu, sabejství, zbytků pohanství a ší’izmu, v jehož rámci představuje mystický proud.
Jejich učení bylo dlouhou dobu, až do konce 19. stol. zahaleno rouškou tajemství, kvůli uzavřenosti a kastovnictví jejich společnosti. Neakceptují totiž konverze a nepublikují své texty, které si předávají z generace na generaci. Svou komunitu dělí na prosté (‘ámma), což je většina, jde o lidi takřka neznalé vlastní doktríny, a na zasvěcené (chássa), což mohou být jedině rodilí nusajrité nad 15 let.
Po uvolnění poměrů se díky vlivu Francie v oblasti Šámu (historické Levanty) se následně podařilo některé z pramenů učení sekty odhalit na veřejnosti. V tomto období publikují i sami příslušníci sekty a ve svých knihách se snaží dokázat, že jsou muslimy.
Tak unikl i nusajritský text z 19. stol., kde sekta prosí Boha o svržení Osmanské říše a nastolení jejich vlády.
Nusajritské rukopisy jsou zajímavé též jako důkazní materiál nespolehlivosti nusajritských podání. Traduje se totiž al-Chásibího odpověď na otázku ohledně uctívání jména skrze význam a uctívání významu skrze jméno, která je v různých zdrojích zcela jiná a opačná, tj. protichůdná.
Mezi jiné dostupné nusajríjské zdroje patří:
1. Kitáb al-Medžmú‘ – posvátná kniha sekty neznámého data vzniku. Má šestnáct částí a obsahuje modlitby, rituální zpěvy a prosby. Objevuje se zde několik úseků v rytmizované próze a citace úryvků z Koránu, které se zde označují jako súry, byť i o celé súry nejde. Navíc i tyto citace z Koránu jsou nepřesné.
2. Al-Hidája al-Kubrá, patrně přímo Abú Abdulláha Husejna ibn Hamdán al-Chasíbího[1], obsahující ší’itské tradice – výroky připisované Prorokovi, ‘Alímu a ší’itským imámům.
3. Medžmú’u l-ajjád autora z generace po al-Chasíbím, popisující nusajritské svátky, modlitby a poezii připisovanou al-Chasíbímu.
4. Dosud podrobněji nestudovaný tzv. Pařížský manuskript, popisující teologické disputace mezi ranými nusajrity. Rukopis přepisovali syrští nusajrité jako dědictví svých iráckých soukmenovců poté, co po vyplenění Bagdádu Mongoly v roce 1258 kř. éry tamní odnož sekty zanikla.
5. Básně nusajritského světce Muntedžiba al-‘Áního.
6. Tzv. Hamburský manuskript, obsahující výroky a náboženské rozpravy syrských nusajritů
Samými ší’ity bývali její příslušníci označováni jako ghullát (sg. „ghálí“), tj. „ti, kteří nadhodnocují, přehánějí,“ neboť jejich charakteristickým znakem je přehánění v opěvování vlastností imáma a jeho přílišná idealizace.
Takto připisují ‘Alímu Abí Tálib nadpřirozené, nadlidské schopnosti. Podle učení sekty je Alí jediným následovníkem učení Muhammedova صلى الله عليه و سلم a též ezoterickou, vnitřní stránkou poselství. Nusajrité věří v Boží Trojici, kterou představují Bůh, Muhammed صلى الله عليه و سلم a Alí. Selmánu al-Fárisímu připisují roli zástinu mezi Bohem a světem (hidžáb).
Husejn podle nich vystoupal na nebesa podobně jako Ježíš.
Věří v skrytý význam perských a islámských svátků a reinkarnaci – imámové jsou inkarnací přímo synů Fátiminých a Ježíš po svém příchodu je inkarnací Muhammeda, od čehož jsou všichni tito čisti a vznešení.
Věří i v Božskou inkarnaci, v brány boží, z nichž poslední byl Ibn Nusajr, který je součástí nusajritské trojice. A Alláh Vznešený je dalek toho.
Akceptují sice pět pilířů islámu, ale tvrdí, že jsou natolik čisté a vznešené, že je žádná duše nemůže vykonávat Např. modlitbu označují jako svátost (arab. „kuddás“). Místo toho je třeba následovat učení Muhammeda صلى الله عليه و سلم skrze příklad Alího. Při jejich tajných obřadech padají na tvář před odhaleným přirozením panen a vzývají jej slovy: „z tebe jsme vzešli a k tobě se navracíme.“
Ve 4./10. stol. se rozvíjejí dvě nusajritská centra – Bagdád a syrský Halab, ve století následujícím byli pro svou extrémistickou povahu většinovými muslimy zatlačeni do širší oblasti Latakie, kde přežili dodnes. Žijí v Sýrii, kde Tvoří vládnoucí vrstvu (sama rodina diktátora Bašára Asada jsou nusajrité) a částečněi v jižním Turecku.
Ibn Tejmíjja je ve své fetwě označil za větší nepřátele věřících, než nevěřící, kteří se nikdy za muslimy neoznačovali.
Zdroje:
Ibn al-Džewzí: Telbís Iblís
Friedman, Y.: al-Husayn ibn Hamdân al-Khasîbî: A Historical Biography of the Founder of the Nusayrî-‘Alawite Sect, in: Studia Islamica, No. 93 (2011), Maisonneuve&Larose, 2011, str. 91-112.
[1] Pocházel ze známé rodiny al-Chasíba, vypravěče ší’itských padělaných hadísů. Husejn al-Chasíbí byl jmenován za Bránu Boží a záštitníka věřících (arab. bábu vláh we welíjju l-mu´minín) an-Namírího žákem Alím ibn Ahmed. Jeho učení nese jasné prvky staroíránských náboženských tradic. Odmítl autoritu tzv. sufará´ – ší’itských (ráfizíjských) duchovních vůdců, proklamujících svůj kontakt s imámem-mehdím za jeho pobytu na zemi. Abú Dža’fer Muhammed ibn Osmán, druhý z nich, odmítl a proklínal samotného Ibn Nusajra. Al-Chásibí však kolem sebe vytvořil auru znalce a zastánce dvanácti imámovského ší’ismu (isná ‘ašaríjja) do té míry, že od něj přijali některé falešné hadísy, které vešly i do jejich sbírek, např. ty o cestujícím Božím světle předávaném z imáma na imáma apod. Tím zakomponoval do učení i ší’itskou doktrínu takíjje – skrývání víry uvnitř a projevování sympatií k jejím oponentům navenek, tj. lži ve prospěch sebe a své sekty, a použil proti většinovým dvanáctníkům jejich vlastní lest. Patrně se z Iráku znal s al-Halládžem a o jeho kontaktu s extrémními súfisty svědčí i fakt, že se nechával titulovat jako „šejch.“