Omar ibn ‘Abdul‘azíz رحمه اللهříkával: „Nikdo nedosáhne úrovně bohabojnosti, dokud se nezprostí jakéhokoli činu, či slova, které by jej uvedlo do rozpaků na tomto, či na onom světě.”
Omar ibn ‘Abdul‘azíz رحمه اللهříkával: „Nikdo nedosáhne úrovně bohabojnosti, dokud se nezprostí jakéhokoli činu, či slova, které by jej uvedlo do rozpaků na tomto, či na onom světě.”
Jednou se jej zeptali: „A kdy dosáhne služebník vrcholu bohabojnosti?” Odpověděl: „Až bude schopen vyložit veškeré své vnitřní myšlenky a touhy na jeden podnos, kráčet s ním přes tržiště a zároveň se nemuset stydět za nic z toho, co tam vyskládal.”
Často také říkával: „Znamením bohabojného je, že se ostýchá hovořit, jako se ostýchá promluvit člověk v ihrámu. Bohabojný musí být znalcem šarí’atských nauk, neboť jinak zanechává bohabojnosti, aniž si to vůbec uvědomuje.“
Abú Dardá رضي الله عنه pravil: „Z dokonalé bohabojnosti je i to, že se služebník obává svého Pána i v pohledu toho, co váží jen nepatrnou částečku.”
Abú Hurejra رضي الله عنهbyl dotázán na bohabojnost. Odpověděl: „To je trnitá cesta. Ten, kdo po ní kráčí, musí být nesmírně trpělivý.”
Kdosi ze selef řekl: „Doprovázet zbožné probouzí zbožnost v srdci.”
Ahmed ibn Harb رحمه اللهpravil: „Pro srdce muslima není nic přínosnějšího, nežli být pospolu se zbožnými a pozorovat jejich činy, přičemž pro srdce není nic škodlivějšího, nežli být pospolu s hříšníky a pozorovat jejich činy.”
Abú Turáb an-Nachšebí رحمه اللهříkával: „Pokud se kdokoli rozhodne zanechat hříchu, tomu Alláh poskytne podporu ze všech stran. To, co ukazuje na temnotu srdce, je trojího druhu – nenalézání východiska ze hříchu, ani místa pro poslušnost, ani sluchu pro kázání, které varuje.”
Jeden ze selef pravil: „Kdyby poslušnost vůči Alláhu nepůsobila nic jiného, nežli jen jas a zářivost tváře, lásku v srdci, sílu v končetinách a bezpečí vlastního já, již jen toto by stačilo jako důvod, proč zanechat hříchů. A pokud by hříchy nepůsobil nic jiného, nežli ohavnost tváře, temnotu srdce a strach o sebe sama, pak již jen toto by bylo dostatečným důvodem pro zanechání hříchu. Neboť pro obojí, jak pro poslušnost, tak i pro neposlušnost, Alláh určil znamení a znaky, které přináší potěchu jedněm a hoři druhým.”
Autor: Ahmed Feríd
Zdroj: Achláku s-selef