Opravdový islámský učenec hodný následování nejenže brání Boží víru a usiluje o úplné prosazování a dokonalé dodržování Božího Zákona, ale rovněž i brání prosté muslimy před zvůlí a tyranií vládnoucí moci. To byl i případ Abú Hanífy Nu’mána ibn Sábita, imáma této ummy v islámsko-právní nauce (arab. الفقه الإسلامي al-fikh al-islámí), který jako první systematizoval náboženské předpisy do přehledného naučného oboru. K předpisům přistupoval s jasně definovanou osobitou metodologií a stal se zakladatelem prvního dodnes užívaného a zároveň dnes nejrozšířenějšího mezhebu v muslimském světě.
O jeho neobyčejné obětavosti a odvaze při ochraně islámu i muslimů, stejně jako o nestrannosti a oddanosti Božímu Zákonu svědčí i následující případ:
V divokých časech po ‘abbásovské revoluci nechtělo obyvatelstvo severoiráckého Mosulu přijmout vládu druhého ‘abbásovského chalífy Abú Dža’fer al-Mensúra. Dohodli se s ním proto na kompromisu: Může si do Mosulu delegovat svého guvernéra, avšak musí město ušetřit a nesmí ho napadnout při svých taženích a válkách. Na oplátku Mosulané stanovili podmínku, že pokud se proti němu vzbouří, jejich majetky a jejich krev se pro nového chalífu stanou dovolenými. „Pokud dohodu porušíte,“ kladl si podmínky al-Mensúr, „dejte mi své slovo, že mám právo vytáhnout proti vám se svou armádou.“
Dohoda jistý čas skutečně platila. Jenže Mosulští nebyli s nespravedlivou vládou ‘Abbásovci dosazeného guvernéra spokojeni a vzpoura proti němu byla už naspadnutí. Na takovou příležitost čekal i samotný chalífa al-Mensúr a neváhal využít příležitosti, aby se mosulské opozice nadobro zbavil.
Al-Mensúr na svůj dvůr svolal velký počet islámských učenců a řekl jim: „Neřekl snad Posel Boží صلى الله عليه وسلم, že muslimové dodržují své dohody a dodrží slovo, které dají? Nemám snad potom nárok vyslat své vojsko proti obyvatelům Mosulu?“
Učenci se chvíli mezi sebou radili a nakonec dospěli k následujícímu závěru: „Ano, máš právo tak učinit. Máš k tomu naprosto volné ruce. Avšak pokud jim odpustíš, prokážeš jim tak ze své laskavosti dobro. Nicméně pokud je potrestáš, potrestáš je právem!“
Abú Dža’fer al-Mensúr ovšem nebyl s jejich verdiktem úplně spokojen a přál si ještě slyšet i názor velkého imáma Abú Hanífy, kvůli jeho znamenitým a hlubokým znalostem, slávě a věhlasu, protože jeho slovo pro něj mělo obzvláště těžkou váhu.
Abú Hanífa předstoupil před chalífu a směle pravil: „To, co ti obyvatelé Mosulu slíbili, nebylo v jejich silách splnit. Slíbili ti něco, co bylo mimo jejich schopnosti. Jejich životy jsou něčím, co jim dal samotný Alláh a proto oni ani nemají právo s nimi nakládat podle své libosti. Proto pokud na Mosulské zaútočíš, dopustíš se chyby, neboť podmínka, kterou jsi jim uložil, není zákonem platná. Ty nemáš právo jim takovou podmínku klást, protože Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:
لاَ يَحِلُّ دَمُ امْرِئٍ مُسْلِمٍ يَشْهَدُ أَنْ لاَ إِلَهَ إِلاَّ اللَّهُ وَأَنِّي رَسُولُ اللَّهِ إِلاَّ بِإِحْدَى ثَلاَثٍ النَّفْسُ بِالنَّفْسِ وَالثَّيِّبُ الزَّانِي، وَالْمَارِقُ مِنَ الدِّينِ التَّارِكُ الْجَمَاعَةَ
„Není dovolena krev muslima, který svědčí, že není skutečného božstva krom Alláha a že já jsem Posel Boží, kromě ve třech případech – život za život, ženatý smilník a odpadlík od víry, jenž odvrhne společenství.“1
Tím celá debata nadobro skončila. Vojáci, kteří mezitím už pochodovali směrem na Mosul, byli odveleni zpět do svého tábora. A krev muslimů tím byla ušetřena.2
Abú Hanífovo jednání ukazuje skutečné porozumění náboženství. Abú Hanífa byl brilantního úsudku, skvěle ovládal důkazní texty Koránu a Sunny a vždy je vykládal shodně nejvyšším záměrům, cílům a intencím Božího zákonodárství, jehož nejzazší prioritou je ochrana života, míru a bezpečí co největšího počtu Božích stvoření.
Nepoužíval své znalosti k tomu, aby ospravedlnil choutky a plány vládců, kteří od něj očekávali odpověď shodně svým zájmům, čímž by si zdánlivě islámsky vyargumentovali cokoli, co si zamanou učinit a ještě navíc se mohou odvolat na názor učence. Tváří v tvář moci nikdy nic z islámu nezamlčel a nikdy netoleroval žádnou podobu křivdy a nespravedlnosti, bez ohledu na následky, které mu za to hrozily.
Abú Hanífa nepřijímal od vládců, guvernérů a chalífů žádnou pozici ve strukturách vládní moci. I za cenu vězení odmítl stát se soudcem na ‘abbásovském dvoře, ačkoli byl obecně považován za nejučenějšího právníka své doby. Nechtěl prosté lidi podrobit pokušení ohledně zastávaných hodnot, prosazované morálky, pravé víry a správných předpisů náboženství.3
Abú Hanífa dokonce od vládní moci nepřijímal ani dary. Živil se vlastní prací, podnikáním a obchodováním s látkami. Svůj zisk investoval ve prospěch islámské nauky a sponzoroval její studenty, kterým po všech stránkách pomáhal. Byl příkladem upřímného učence, zbožného muslima a bojovníka za pravdu a spravedlnost, protože nikdy neváhal opravit chybná chápání islámu nejen u běžných lidí, ale i v těch nejvyšších vládních kruzích, které rozhodovali o bytí a nebytí státu a zasahovali do životů a práv každého jedince i celé společnosti.
Abú Hanífa se ovšem držel co nejdál i od lidových revolucí, nepokojů a politických bojů a nechtěl se ušpinit krví prolévanou v mezimuslimských potyčkách. To prokázal, když se odmítl zapojit do vzpoury Muhammeda an-Nefsi z-Zekíje proti al-Mansúrovi.4
Také se vypráví, že si ještě během svého života koupil pro sebe hrobové místo a do své závěti připsal: „Pohřběte mne na místě, které nebude žádnou vládní moc lákat, aby bylo uzurpováno.“5
Ať se Alláh smiluje Abú Hanífovi a odmění ho nejlepší odměnou. A ať i nám v dnešní době sešle učence, kteří budou aspoň v něčem podobní tomuto skvělému Božímu služebníkovi. Ámín!
- Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6878 a toto je jeho verze; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 1676.
- Zaznamenal Muhammed ibn Muhammed ibnu l-Bezzár v Menákibu Abí Hanífa, 2/17.
- Více viz Chatíb al-Baghdádí v Táríchu Baghdád, 13/328-329.
- Tak uvádí Ibn Kesír v al-Bidájetu wen-nihája, 10/84.
- Tak uvádí Mustafá Abú Zehra v Abú Hanífa, str. 53-54.