OTÁZKA: Může muslim bojovat v armádě země, která není muslimská? Může, s ohledem na dnešní situaci, muslim např. odjet bojovat do ukrajinské armády proti Rusku? Jak se vypořádat s tím, že v rusko-ukrajinské válce bojují skupiny muslimů na obou stranách?
ODPOVĚĎ:
Služba muslima v armádě nevěřící země s sebou nezbytně nese i přímé či alespoň hypotetické válečné nasazení proti nepřátelům dotyčné země a její armády, nebo režimu, který tato armáda brání. Toto může spadat pod dvě situace:
- Nepřátelé armády nevěřící země, v níž dotyčný muslim slouží, jsou muslimové.
V tomto případě spadá odpověď pod odpověď na otázku pomoci nevěřícím proti muslimům, což je otázka dokonce nejen islámskoprávní, ale i věroučná a jde o problém nesmírné závažnosti.
Kdo pomůže nevěřícím proti muslimům, dopouští se činu nevíry, který ho zbavuje islámu podle jasných a jednoznačných důkazů z Koránu a Sunny, což potvrzuje i konsenzus islámských učenců v této věci. Vznešený Alláh naprosto jasně praví:
لَّا يَتَّخِذِ الْمُؤْمِنُونَ الْكَافِرِينَ أَوْلِيَاءَ مِن دُونِ الْمُؤْمِنِينَ ۖ وَمَن يَفْعَلْ ذَٰلِكَ فَلَيْسَ مِنَ اللَّهِ فِي شَيْءٍ إِلَّا أَن تَتَّقُوا مِنْهُمْ تُقَاةً ۗ وَيُحَذِّرُكُمُ اللَّهُ نَفْسَهُ ۗ وَإِلَى اللَّهِ الْمَصِيرُ
“Nechť si věřící neberou nevěřící za záštitníky místo věřících! Kdo tak učiní, nedostane se mu od Boha ničeho, leda v případě, že byste se od nich obávali nějaké hrozby. A Bůh vás varuje před sebou samým a u Boha je cíl konečný.” (Álu ‘Imrán: 28)
يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا لَا تَتَّخِذُوا الْكَافِرِينَ أَوْلِيَاءَ مِن دُونِ الْمُؤْمِنِينَ ۚ أَتُرِيدُونَ أَن تَجْعَلُوا لِلَّهِ عَلَيْكُمْ سُلْطَانًا مُّبِينًا
“Vy, kteří věříte! Neberte si nevěřící za spojence místo věřících! Chcete snad proti sobě dát Bohu oprávnění zjevné?” (Nisá: 144)
يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا لَا تَتَّخِذُوا الْيَهُودَ وَالنَّصَارَىٰ أَوْلِيَاءَ ۘ بَعْضُهُمْ أَوْلِيَاءُ بَعْضٍ ۚ وَمَن يَتَوَلَّهُم مِّنكُمْ فَإِنَّهُ مِنْهُمْ ۗ إِنَّ اللَّهَ لَا يَهْدِي الْقَوْمَ الظَّالِمِينَ
“Vy, kteří věříte! Neberte si židy a křesťany za důvěrníky, neboť oni jsou si důvěrníky jedni druhým. Kdokoliv z vás se s nimi spolčuje, ten stane se jedním z nich a Bůh věru nepovede lid nespravedlivý.” (Máida: 51)
يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا لَا تَتَّخِذُوا آبَاءَكُمْ وَإِخْوَانَكُمْ أَوْلِيَاءَ إِنِ اسْتَحَبُّوا الْكُفْرَ عَلَى الْإِيمَانِ ۚ وَمَن يَتَوَلَّهُم مِّنكُمْ فَأُولَٰئِكَ هُمُ الظَّالِمُونَ
“Vy, kteří věříte! Neberte si za spojence otce své a bratry své, jestliže je jim nevěrectví milejší než víra. A ti z vás, kdož se s nimi spolčují, jsou nespravedliví!“” (Tewba: 23)
يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا لَا تَتَوَلَّوْا قَوْمًا غَضِبَ اللَّهُ عَلَيْهِمْ
“Vy, kteří věříte! Neberte si za přátele lid, na nějž se Bůh rozhněval” (Mumtehana: 13)
2. Nepřátelé armády nevěřící země, v níž dotyčný muslim slouží, jsou rovněž nevěřící.
V tomto případě mohou nastat situace, kdy je služba v této armádě dobrovolná, z donucení, anebo jde o krajní nouzi. Vzhledem na meznost a výjimečnost případu krajní nouze a donucení a vzhledem na to, že tazatel přímo zmiňuje dobrovolné připojení se k takové armádě, budu dále hovořit jen o této situaci, tj. dobrovolné službě v armádě sekulárního státu s většinou obyvatel, kteří nejsou muslimové, bojující proti nepřátelům, kteří jsou rovněž nevěřící. Jde o situaci muslimů na území státu nevěřících či v jeho okolí v situaci, kdy je tento stát napaden nevěřícím útočníkem zvenčí. Je potom muslimům dovoleno přidat se k vojsku tohoto napadeného státu?
Klasičtí islámští učenci nemají na tuto otázku jednotnou odpověď.
Podle prvního názoru zastávaného velkou většinou učenců této ummy není nikomu z muslimů dovoleno narukovat a bojovat v armádě nevěřících pod jejich vlajkou a jejich velením, bráníce a prosazujíce jejich režim a zákonný pořádek. Tohoto stanoviska se drží převážná část učenců hanefíjského mezhebu,1 dále málikovského mezhebu2 a také hanbelovského mezhebu.3
Své stanovisko o totálním zákazu bojovat ve vojsku nevěřících dokládají Koránským veršem:
وَلَن يَجْعَلَ اللَّهُ لِلْكَافِرِينَ عَلَى الْمُؤْمِنِينَ سَبِيلًا
“A Bůh nikdy nedá nevěřícím možnost převahy nad věřícími.” (Nisá´:141)
Tj. muslim by se ocitl v pozici podřízeného, pod velením nevěřícího velitele, což by tomuto veliteli dávalo pozici síly a převahy nad muslimským vojákem. Toto je zakázáno shodně principu formulovanému Poslem Božím صلى الله عليه وسلم:
الإسلامُ يعلو ولا يُعلى
“Islám vše převyšuje a není ničím převýšen.“4
Dalším důkazem je koránský verš:
لَّا تَجِدُ قَوْمًا يُؤْمِنُونَ بِاللَّهِ وَالْيَوْمِ الْآخِرِ يُوَادُّونَ مَنْ حَادَّ اللَّهَ وَرَسُولَهُ وَلَوْ كَانُوا آبَاءَهُمْ أَوْ أَبْنَاءَهُمْ أَوْ إِخْوَانَهُمْ أَوْ عَشِيرَتَهُمْ
“Nenalezneš žádné lidi, věřící v Boha a v den poslední, projevovat příchylnost k těm, kdož se protiví Bohu a poslu Jeho, byť to byli otcové jejich či synové jejich anebo bratři jejich či rod jejich.” (Mudžádela: 22) Tj. kdo věří v Alláha a Den poslední, netouží po vítězství nepřátel Alláha a Posla Jeho صلى الله عليه وسلم.
Jednoznačným a explicitním důkazem ze Sunny je hadís Zubejra ibn ‘Awwáma, že Posel Boží zakázal bojovat za kohokoli z modloslužebníků a od ‘Áiše, že sám tak nikdy nečinil, kromě pokud šlo o أهل الذمة ahlu z-zimma, tj. chráněnce muslimského státu a plátce džizje.5 Jenže v isnádu prvního hadísu se nachází Nu’ajm ibn Hammád a v isnádu druhého Rušdejn ibn Se’d a oba jsou slabí.
Dalšími indíciemi ve prospěch tohoto pohledu jsou následující skutečnosti: Voják v boji nasazuje svůj život, což není dovoleno kvůli ničemu jinému, kromě úmyslu aby Slovo Boží a Jeho Náboženství stálo nejvýše. Obě bojující strany patří ke straně prokletého šejtána a muslimovi nepřísluší se přidávat ani na jednu z nich, zvětšovat počet jejích stoupenců a bojovat za jejich zájmy. Muslim bojuje jen za islám, za obranu a šíření své víry, aby přivedl nevěřící z temnot nevíry ke světlu islámu a nikoli proto, aby podpořil jednu formu nevíry proti jiné, prolévaje přitom krev. Něco takového není právoplatný džihád pod legitimním velením z legitimního důvodu, následující všechny své islámskoprávní směrnice, ale pouhopouhé a bohapusté zabíjení.
Podle druhého uváděného, menšinového názoru, je muslimům dovoleno připojit se k vojsku nevěřících, kteří bojují proti jiným nevěřícím. Toto je názor šáfi’ovců, ačkoli to díla fikhu explicitně nezmiňují. Avšak od samotného Muhammeda ibn Idrís aš-Šáfi’ího se uvádí slova ukazující, že takový boj vždy nutně nezakazoval: “Pokud tyto muslimy nevěřící nenutí k tomu, aby za ně bojovali, je mi i přesto milejší, aby nebojovali.“6
Důkazem pro tento názor je vyprávění matky věřících Ummu Selemy رضي الله عنها, dle níž Zubejr ibn ‘Awwám رضي الله عنه bojoval se skupinou muslimů ve službách habešského vládce an-Nedžášího v době hidžry do Habeše, když an-Nedžášího zemi, která jim poskytla bezpečný azyl, napadli cizí nájezdníci. Díky tomu si an-Nedžáší Zubejra nesmírně považoval.7 Vzhledem na to, že Habeš nebyla islámskou zemí, je toto podání podle stoupenců tohoto názoru důkazem, že muslim může bojovat za nevěřící zemi v nevěřící armádě proti nevěřícímu nepříteli.
Tento důkaz je však napadnutelný ze tří důvodů. Jednak byl an-Nedžáší v té době už muslimem, takže nelze vyloučit, že se Zubejr zapojil do bitvy po jeho boku právě z tohoto důvodu. Dále mohlo jít i o krajní nouzi, protože muslimové v té době nemohli najít bezpečný azyl na žádném jiném místě na světě. A v neposlední řadě mohlo jít i o potenciálně chybný idžtihád Zubejra samotného, přičemž v tomto raném období ještě nebyly stále probíhajícím Zjevením stanoveny všechny dnešní předpisy islámu, čemuž by napovídalo i to, že od žádného jiného ze sahábů není dochováno nic podobného z pozdějšího, medínského období, kdy byla doktrína džihádu coby ozbrojeného boje proti nevěřícím stanovena.
Situace muslimských menšin, tj. muslimů trvale či dočasně žijících jako menšiny v zemích nevěřících, anebo pod nadvládou nevěřících v rámci ne-šarí’atského právního systému, však nutí přiklonit se ke specifickým fetwám s ohledem na mimořádné okolnosti jejich stavu, byť mohou být v kolizi s nejsprávnějšími názory, preferovanými názory jejich mezhebu či jinými fetwami platnými v jiných časo-prostorových kontextech, nakolik by lpění na klasických stanoviscích představovalo nepřekonatelnou překážku a neřešitelné břemeno, shodně koránským konstatacím:
مَا يُرِيدُ اللَّهُ لِيَجْعَلَ عَلَيْكُم مِّنْ حَرَجٍ
“Bůh vám nechce působit žádné nesnáze” (Máida: 6)
هُوَ اجْتَبَاكُمْ وَمَا جَعَلَ عَلَيْكُمْ فِي الدِّينِ مِنْ حَرَجٍ
“On si vás vyvolil a nepřipravil vám žádné obtíže v náboženství” (Hadždž: 78)
I v otázce vojenské služby v nevěřící armádě však musí zůstat prostor pro drobné nuance. Júsuf al-Kardáwí a několik dalších moderních učenců jsou toho názoru, že muslimové žijící v zemích nevěřících mohou v situacích vyhlášení války proti jejich domovské zemi pomáhat svým nevěřícím krajanům a zapojit se do obrany své vlasti po jejich boku, z důvodu veřejného blaha, vyššího dobra a také proto, aby nebyla zpochybněna loajalita těchto muslimů vůči nevěřícím většinám v těchto zemích, což by mohlo potenciálně ohrozit tamní muslimské komunity. Nicméně úmyslem tohoto muslimského vojáka má být bojovat za pravdu proti falši. Toto by platilo dokonce i v případě, že dotyčným útočníkem by byli i muslimové, shodně principu preferování menší škody (arab. أقل ضررين akallu d-dararajn).8 Původní fetwa se týkala armády USA, následovaly další, specifikující Velkou Británii a další západoevropské země s početnými muslimskými komunitami.
Výše uvedený názor však zdaleka nesdílejí všichni. Naopak názor o zákazu vojenské služby muslima v armádě nevěřícího státu preferuje i ‘Abdulláh al-Fakíh v odpovědi vojenskému pilotovi na jím mentorované stránce.10 Ve vzpomínané fetwě vojenskému pilotovi radí opustit takové zaměstnání a najít si jiné, byť jde o zemi, kde přebývá. Tím spíše by zákaz platil pro muslima přicházejícího jako dobrovolník z jiné země nevěřících, byť geograficky blízké.
Pro tento názor také hovoří následující skutečnosti: Služba ve vojenských sborech nevěřící země může vést k boji jedněch muslimů pod velením nemuslimů proti jiným muslimům v muslimských zemích během zahraničních misí apod., což by pak bylo pomocí nevěřícím proti muslimům, což zakazuje jak Korán a Sunna, tak i konsenzus učenců a navíc může jít i o čin, který člověka zbavuje víry a činí odpadlíkem. Dále v našem případě není dotyčný muslim fyzicky nucen připojit se k této armádě a ani se nenachází v krajní nouzi, která by mu dovolovala jinak zakázané jednání. Tím by sám sebe stavěl pod komandu nemuslimských velitelů, od kterých by mu hrozilo případné nebezpečí a ponižování a kteří by ho nutili následovat místní neislámský zákonodárný pořádek a zasazovat se o něj vojensky, čímž by se nepřípustně dávala výhoda nevíře a neislámskému režimu nad islámem a šarí’ou, podporovaly by se protiislámské zájmy velmocí a nepřátelských ideologií typu nacionalizmu, imperializmu, slepé a nekritické oddanosti vůdci, vlasti a národu. Muslimové by se tím dávali všanc znesvářeným nevěřícím stranám, docházelo by (a i nyní v problematizované otázce dochází) k válce fatew, kdy muftíjové poplatní znesvářeným stranám vydávají fetwy, že právě ten jejich boj je džihádem, jakož i ke tříštění nadnárodní světové jednoty muslimské ummy. Tím by utrpěla islámská identita dotyčných vojáků. Komplikované by bylo v takové armádě i dodržování náboženských povinností, jako např. pravidelných modliteb. Navíc by byli v osobní rovině nuceni k násilnému přerušování kontaktu s rodinou apod.
Po zvážení všeho výše uvedeného zůstává sporné, zda je vůbec možno použít vyjímek, které postulují jen někteří mezi islámští učenci a které jiní jejich kolegové odmítají.
Střední pozici zaujal Muhammed ibn Sálih al-‘Usejmín dovolil službu příslušníkovi muslimské menšiny pouze v civilním sektoru armády země nevěřících, za podmínky, že tato země nevede válku proti muslimům. Příkladem takového povolání je lékařská služba. 11 Tento názor má svou logiku, protože nepřekračuje limity, meze a důkazy klasické islámské pozice a navíc zohledňuje novou situaci současných muslimských menšin, jejichž loajalita domovským zemím bývá jejich protivníky často zpochybňována. Službou v civilním sektoru své armády muslimové jasně ukazují, že stojí za zemí, která je přijala či ve které se narodili a zároveň se nezapojují do ničeho, co by bylo z věroučného či islámskoprávního hlediska sporné. Podle pravidel islámskoprávní metodiky krajní nouze či příkrá potřeba činí povolenou jinak zakázanou věc pouze natolik, kolik to stačí k odklonění oné krajní nouze či příkré potřeby. A navíc se takto chovají i jiné konfese odmítající z náboženských důvodů službu v sekulární armádě. Tam, kde platí liberálně-sekulární chápání svobody vyznání, existují právní instituce typu výhrady svědomí apod., kterých teoreticky mají možnost využít i muslimové.
V našem případě máme před sebou dvě bojující strany, z nichž tou první je Rusko, světová velmoc, jejíž zahraniční i vnitřní politika je po desetiletí velmi tvrdým a nesmiřitelným nepřítelem islámu a muslimů, počínaje Afghánistánem v 70. letech, přes střední Asii a Kavkaz v 90. letech až po podporu nepřátel muslimů na Balkáně v téže době, či podporu sektářských a diktátorských sil v Sýrii a na jiných místech arabského světa po roce 2010. Jde také o zemi, která utiskuje své etnické menšiny včetně muslimských, potlačuje na svém území náboženskou svobodu a bojuje proti čisté a správné věrouce následovníků sunny zakazováním knih a vězněním učenců, využívaje k tomu i loajality následovníků inovace a zrádců ummy.
Na straně druhé je podstatně slabší napadená ukrajinská strana, která již přišla o část svých území, včetně těch historicky obývaných muslimy. S muslimy otevřeně neválčí, nicméně i náboženská svoboda v této zemi je okleštěná a nedostačující a pošlapávána jsou v ní i práva etnických menšin a navíc je její současný režim navázán na jiné světové velmoci, které proti muslimům dlouhodobě válčily a válčí v Afghánistánu, Iráku či Palestině, v důsledku čehož byly povražděny miliony muslimů.
My ve střední Evropě nejsme v pozici muslimských obyvatel napadené země, kteří mají podle šarí’y legitimní právo na obranu svého života, životů svých blízkých a svého majetku. Nejsme ani jako muslimové z regionů pod přímou okupací útočící velmoci, vyhnaní do této napadené země. Takoví, resp. učenci mezi nimi, mají právo na vlastní a legitimní idžtihád, který posoudí, zda podpořit tuto napadenou zemi jakožto svého spojence proti společnému nepříteli a okupantovi.
Z hlediska islámské etiky se my, muslimové střední Evropy, v tomto konfliktu zastáváme slabších a napadených. Je naší islámskou povinností usilovat o okamžitý mír a po všech stranách pomáhat válkou postihnutým uprchlíkům a vnitřním přesídlencům, shodně koránskému imperativu:
وَإِنْ أَحَدٌ مِّنَ الْمُشْرِكِينَ اسْتَجَارَكَ فَأَجِرْهُ حَتَّىٰ يَسْمَعَ كَلَامَ اللَّهِ ثُمَّ أَبْلِغْهُ مَأْمَنَهُ ۚ ذَٰلِكَ بِأَنَّهُمْ قَوْمٌ لَّا يَعْلَمُونَ
“Požádá-li tě některý z modloslužebníků o ochranu, mu ji poskytni – aby mohl slyšet slovo Boží. Potom jej nech dospět do místa pro něj bezpečného; a to je proto, že jsou lidé, kteří nic nevědí.” (Tewba: 6)
Z hlediska vojenské účasti je v našem nejlepším zájmu nenechat se do (proxy)konfliktu mezi dvěma nevěřícími velmocemi vmanipulovat také, podporovat napadenou zemi nevojensky a držet se od konfliktu dál. Není každý boj muslimů džihádem, dokonce ani kdyby to bylo proti nevěřícím.
A jedině od Alláha vítězná podpora a pomoc přichází.
Na základě citovaných zdrojů sestavil: Alí Větrovec
- Viz al-Mebsút, 10/97.
- Viz al-Mudewwena, 1/391.
- Viz Keššáfu l-kinná’a, 3/63.
- Od Omara ibnu l-Chattába a ‘Áiza ibn ‘Amr رضي الله عنهم ho zaznamenal ar-Rújání ve svém Musnedu, hadís č. 782; ad-Dárekutní v Sunenu, 3/252; a Abú Nu’ajm v Táríchu Asbahán, 1/92. Jako hasan ho doložil al-Albání v Sahíhu l-Džámi’, hadís č. 2778.
- Uvádí al-Hajsemí v Medžme’u z-zewáid, 6/16, s odvoláním na ad-Dárekutního.
- Viz al-Umm, 4/256.
- Zaznamenal Ahmed v Musnedu, hadís č. 1740. Ahmed Šákir toto podání ocenil jako sahíh, viz Techrídžu Musnedi Ahmed, 3/180. V kratší verzi ji uvádí i Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá, 1/115.
- Viz Basheer M. Nafi. 2004. “Fatwa and War: on the Allegiance of the American Muslim Soldiers in the Aftermath of September” in Islamic Law & Society, 11:1, str. 94.
- Viz Working for the armed forces in a non-Muslim country, online na: https://www.islamweb.net/en/fatwa/125129/working-for-the-armed-forces-in-a-non-muslim-country Na stejném webu se také zapovídá služba muslima v ozbrojených složkách policie nevěřícího státu, zde konkrétně Francie.9Viz Muslim wants to take job with French police. https://www.islamweb.net/en/fatwa/85727/muslim-wants-to-take-job-with-french-police
- Viz ‘Amelu l-muslimi tabíben fí džejši l-kuffár, https://islamqa.info/ar/answers/3478/