Zřejměnejpřesnější a nejvýstižnější popis podstaty a společného jmenovatele všech odsouzeníhodných inovací (arab. البدع al-bida’, sg. البدعة al-bid’a) poskytl andalúský málikovský učenec Abú Ishák Ibráhím ibn Músá ibn Muhammed al-Lachmí aš-Šátibí ve svém díle al-I’tisám, kde praví, že inovace je:
طريقة في الدين مخترعة تضاهي الشرعيّة، يُقصد بالسلوك عليها المبالغة في التعبد لله تعالى.
Zřejměnejpřesnější a nejvýstižnější popis podstaty a společného jmenovatele všech odsouzeníhodných inovací (arab. البدع al-bida’, sg. البدعة al-bid’a) poskytl andalúský málikovský učenec Abú Ishák Ibráhím ibn Músá ibn Muhammed al-Lachmí aš-Šátibí ve svém díle al-I’tisám, kde praví, že inovace je:
طريقة في الدين مخترعة تضاهي الشرعيّة، يُقصد بالسلوك عليها المبالغة في التعبد لله تعالى.
„Taríkatu fi d-díni muchtara’atun tadáhi š-šar’íjati juksadu bis-sulúki ‘alejhe l-meblaghatu t-ta’budi lláhi te’álá,“ tj. „nově vytvořený způsob praktikování náboženství, který někdo vymyslí a který je napodobeninou šarí’atského způsobu praktikování víry, avšak ústí v nepřístojnosti při uctívání vznešeného Alláha.“ [1]
Vysvětlení uvedené charakteristiky
Aš-Šátibí tento svůj popis sám rozvedl [2] a po něm ho rozpracovávali i další učenci z řad následovníků Sunny, kteří poskytli své komentáře.
Tento popis obsahuje několik klíčových elementů a momentů společných všem inovacím, které stojí za to více přiblížit:
1. Prvním rysem společným všem podle islámu odsouzeníhodným inovacím je, že je lze označit jako způsob či cestu (arab. طريقة at-taríka), ve smyslu jakékoli cesty v duchovním slova smyslu, způsobu ubírání se, následování zavedené zvyklosti apod., cokoli co je nějak stanoveno a může být buď následováno anebo překračováno. Tedy prvním elementem každé inovace je, že zavádí cestu, či určuje způsob, jak má být něco vykonáváno, praktikováno, chápáno či následováno a uváděno do praxe.
2. Druhým společným jmenovatelem každé v islámu odsouzené inovace je, že k ní dochází v praktikování náboženství (arab. fi d-dín فيالدين), tedy inovace, která je dle islámu odsouzeníhodná, se týká výlučně náboženských záležitostí a nikoli čehokoli jiného, jako technických vymožeností, běžných zvyklostí, způsobu života apod., protože kdyby se daná věc týkala něčeho světského, nebyla by brána za inovaci v terminologickém smyslu tohoto slova tak, jak je chápáno v islámských naukách.
Veškeré běžné, nenáboženské náležitosti leží zcela mimo doménu uvažování o odsouzeníhodné inovaci v islámském smyslu tohoto slova, na rozdíl od jeho používání a uvažování o něm v kontextu běžné řeči, kdy za inovaci či novotu obecně označujeme cokoli nového, co dříve neexistovalo. Tedy ne všechny takové nové, dříve neexistující věci jsou z islámského hlediska odsouzeníhodnou inovací, protože takovými inovacemi jsou jen ty, které se týkají praktikování islámu.
3. Třetím důležitým aspektem odsouzeníhodné inovace je, že je nepůvodní a vymyšlená (arab. مخترعة muchtara’a), tj. tato věc nemá žádný precedens, neřídí se žádným modelem či vzorem z minulosti. Tímto omezením jsou z množiny potenciálních inovací vyňaty mnohé další věci, zejména ty, které mají nějaký základ v Šarí’i, jako je sestavení Koránu do jediného výtisku, zapisování hadísů do sbírek, společná modlitba teráwíh v ramadánských nocích, poučky o principech a intencích fikhu či jiných islámských nauk, pravidla a standardizace arabské gramatiky, slovotvorby, stylistiky apod.
I když původně nebyly formálně a explicitně přítomny, jejich prazáklad ve zjeveném Zákonu existoval už předtím. Proto nemohou být z islámsko-naučného hlediska posuzovány jako odsouzeníhodné inovace. Příkladem takového jednání je Omarovo رضي الله عنه ocenění návratu ke společnému teráwíhu jako بدعة حسنة bid’atun hasanetun, tj. „dobré inovace.“ Tento čin měl svůj precedens v Sunně Božího Posla صلى الله عليه و سلم, který se takto modlil tři dny a potom přestal, aby si lidé nemysleli, že taková modlitba je v islámu povinná.
4. Čtvrtým charakteristickým rysem odsouzeníhodné inovace je, že se snaží být umělou napodobeninu konkurující zjevenému Zákonu (arab. تضاهي الشرعيّة tudáhíš-šar’íja), přičemž z toho plyne, že takové inovace jsou přinejmenším hned dva druhy – první nemá absolutně žádný základ a je v náboženství naprosto cizorodým prvkem, zatímco druhý se zjevenému Zákonu nějakými svými vnějšími rysy podobá, nicméně ve své formě či detailech Šarí’i odporuje. Většina inovací z běžné praxe bývá právě tohoto druhu.
Samotný aš-Šátibí uvádí některé příklady, jako společný zikr, tj. pronášení frází připomínání si Alláha, prováděný unisono s jedním předříkávačem, slavení narozenin Proroka صلى الله عليه وسلم apod. Zikr má samozřejmě svůj základ v Šarí’i, podobně jako sama existence nějakých oslavovaných svátků, nicméně obě praktiky jsou v detailech inovované.
Aš-Šátibí uvádí, že kdyby tohoto rysu u odsouzeníhodných inovací nebylo, šlo by je prostě jen považovat za pouhé dobové zvyklosti. Také zdůrazňuje, že pokud by je ti, kteří je do náboženství vnesli, nepřipodobnili k Šarí’i, nesetkali by se s žádnou odpovědí a nebyli by lidmi následováni. Toto je jeden z jeho nejbrilantnějších postřehů, protože v praxi se vždy setkáváme s tím, že si jedinci pozměňující náboženství vyhledávají v šarí’atských důkazech své argumenty pro své inovace, dokonce i u tak frapantních případů, jako je třeba uctívání hrobek světců.
5. Společnou vlastností neislámských inovací vnesených uměle do Boží víry je v neposlední řadě i to, že tyto odsouzeníhodné inovace překračují jasně stanovené meze a limity (arab. يُقصد بالسلوك عليها المبالغة في التعبد لله taksudu bis-sulúki ‘alejhe l-mubálaghatu fi t-ta’budi lláh). Ten, kdo inovaci do islámu vnese, smýšlí, že napravuje a zlepšuje věci za účelem co nejdůkladnějšího naplnění základního účelu lidského bytí, který Stvořitel stanovuje ve slovech:
وَمَاخَلَقْتُ ٱلْجِنَّ وَٱلْإِنسَ إِلَّالِيَعْبُدُونِ
A džiny a lidi jsem jedině proto stvořil, aby Mne uctívali (Záríját:56).
Nicméně ten, kdo s inovací začal, si nebyl vědom toho, co Alláh stanovi lve Svém Zákonu jako pravidla a limity, které plně dostačují a stačí je jen následovat. Anebo toužil po následovnících či po tom, aby na sebe upoutal pozornost, pročež si vymyslel praktiky, kterými se údajně lze dostat k Alláhu ještě blíže, než běžnou, všem známou cestou.
Soudobé vymoženosti ani zvyky lidí nejsou odsouzeníhodnou inovací
V popisu společného jmenovatele odsouzeníhodných inovací uměle vnesených do islámu a nepatřících do něj aš-Šátibí pečlivě rozlišuje mezi náboženskými a kulturními praktikami. Jinými slovy, dobově a místně závislé a v jádru proměnlivé zvyklosti, obyčeje a kulturní reálie lidí (arab. العادات al-‘ádát) nelze označit za odsouzeníhodné inovace, dokonce i kdyby byly v příkrém rozporu s kulturními reáliemi, zvyky a obyčeji Prorokových صلى الله عليه و سلم současníků a krajanů, nebo dokonce i kdyby se v nějakém svém aspektu podobaly na něco, co jinak řeší Šarí’a. Toto platí dotud, dokud se danou praktikou neusiluje o uctívání Alláha a dosahování Jeho blízkosti a spokojenosti.
Mezi zvyklosti, které jsou novějšího data a mohou v jistých ohledech odporovat praxi Prorokových صلى الله عليه و سلم časů a krajů, je například užívání soudobých kosmetických preparátů a hygienických potřeb, soudobých dopravních prostředků apod., namísto čisté vody a jízdních zvířat. Mezi nové záležitosti, které se v nějakém svém vnějším aspektu podobají na Šarí’u, neexistovaly v době Proroka صلىالله عليه و سلم a i přesto je v žádném případě nemožno označit za neislámské, odsouzeníhodné inovace, patří například dopravní předpisy a pokuty za jejich překročení, které stanovuje stát. Jsou určeny k řízení mezilidských záležitostí v dříve neexistujících doménách a nemají v sobě explicitní prvek snahy o zalíbení se Stvořiteli.
Základní druhy inovací
Aš-Šátibí podobně jako velká většina ostatních učenců odlišuje mezi dvěma základními druhy odsouzeníhodných inovací: mezi inovací absolutní (arab. البدعة الحقيقية al-bid’atu l-hakíkíja) a inovací relativní (arab. البدعة الإضافية al-bid’atu l-idáfíja).
U absolutní inovace jde o nějaký způsob uctívání, který není podložen vůbec ničím, pro který nelze nalézt žádný precedens, důkaz či opodstatnění ani v Koránu, Sunně, či konsensu islámských učenců, či analogii anebo v čemkoli dalším,co učenci islámu berou v potaz coby důkaz, ani všeobecně, ani v detailech. Je to něco, co bylo do víry uměle vneseno bez jakékoli dříve existující předlohy. Toto platí i v případech, kdy inovátor svou inovaci opodstatňuje jistými, byť možná divokými a skutečnému významu vzdálenými, dedukcemi z šarí’atských důkazů, které chápe odtažitým způsobem, jímž nikdy chápány nebyly. Jeho tvrzení v takovém případě není akceptovatelné, ani v tom, jak se daná věc tváří, ani v tom, jaká je ve své podstatě. To, co na její obhajobu předkládá, potom nejsou žádné důkazy, ale jen subjektivní iluze důkazů či osobní domněnky a pochybnosti. Pokud pohlédneme na tyto důkazy a na věc, kterou mají dokládat, vše se učiní jasným.
U relativní inovace existují vedle sebe dvě základní roviny. Na první, všeobecné úrovni je daná praktika skutečně propojena s opodstatněním v šarí’atských důkazech a z tohoto úhlu pohledu o žádnou inovaci nejde. Na druhé, specifické úrovni šarí’atské důkazy dokládají, že daná věc má být praktikována jinak, než jak je prezentováno, co se týče způsobu, kvantity, intenzity, důvodu, místa či času nebo periodicity provedení. Tedy Zákon obecně danou věc sice zná, nicméně požaduje naprosto jiný způsob jejího praktikování. Inovátor pro svůj konkrétní způsob jejího praktikování, který prosazuje, nemá žádný jiný argument, než nejasnost, pochybnost či chybný výklad platného důkazu. Jinými slovy, Zákon potvrzuje platnost a opodstatněnost základu (arab. أصل asl) takového uctívání, nicméně vyvrací způsoby (arab. كيبيات kejfíját), jakým je takové uctívání provedeno a toto v jednotlivých detailech stavu, dílčích prvků, časů apod. koliduje s tím způsobem, který zjevený Zákon pro danou věc požaduje.
Tedy propagátor takové inovace se neocitá v důkazní nouzi z hlediska samotné existence dané praktiky v islámu, avšak postrádá jakýkoli důkaz pro konkrétní způsob, jakým svou praktiku provádí, když specifikuje, že musí být provedena právě v dané kvalitě, intenzitě, kvantitě, s daným důvodem, v daném stavu, v daném čase a na daném místě. Specifikace všech podobných kvalifikátorů podléhá v případech praktik uctívání potřebě dalšího specifického šarí’atského důkazu a obecný důkaz pouhé opodstatněnosti něčeho zde nestačí. [3]
Specifickým druhem inovace, ke kterému také občas dochází, je inovace vynecháváním či opomíjením (arab. البدعة التركية al-bid’atut-terkíja) nějaké dané a opodstatněné praktiky uctívání s cílem přiblížit se tak k Alláhu a zavděčit se mu. Pokud někdo vynechá nějakou Zákonem jasně danou (a případně specifikovanou) praktiku uctívání s úmyslem přiblížit se takovou vynechávkou Alláhu, dopouští se inovace vynecháním a pozměňování zjeveného Zákona, neboť postupuje naprosto stejnou, byť zrcadlově obrácenou logikou jako v prvních dvou případech. Tímto svým chápíním pak protiřečí tomu, co stanovuje Šarí’a.
Všechny tyto odsouzeníhodné inovace představují zhoubu víry a všichni věřící by se před nimi měli mít na pozoru.
Uvádí se, že hanbelovský učenec Ibn ‘Awn na své smrtelné posteli opakoval: „Následujte Sunnu! Následujte Sunnu! A vyvarujte se odsouzeníhodných inovací v náboženství!” A toto opakoval stále dokola, dokud jeho duše neopustila jeho tělo. [4]
__________________________________________________________________________
[1] Viz al-I’tisám, 1/43.
[2] Jeho rozpracování vlastního popisu společného jmenovatele všech odsouzeníhodných inovací viz v al-I’tisám, 1/41-55.
[3] Viz al-I’tisám, 2/127-128.
[4] Zaznamenal Abú Ja’lá v Tabakátu l-hanábila, 2/42.