Jasné a jisté poznání předmětu sdělení
Dále je samozřejmě naprosto nutné, aby ten, kdo k něčemu vyzývá, kdo nese nějaké poselství, které chce sdělit dalším, věděl, co vlastně chce sdělit. Aby neříkal nic, kromě toho, o čem je skálopevně přesvědčen, že je pravda, anebo o čem se alespoň na základě důkazů domnívá, že je pravdou. Pokud bude někdo k něčemu vyzývat bez znalosti, zcela jistě více věcí pokazí nebo rovnou zničí, nežli napraví. Nehovoříc o obrovské tíži hříchu, kterého se dotyčný takovým jednáním dopouští, slovy Božími:
وَلاَ تَقْفُ مَا لَيْسَ لَكَ بِهِ عِلْمٌ إِنَّ السَّمْعَ وَالْبَصَرَ وَالْفُؤَادَ كُلُّ أُولئِكَ كَانَ عَنْهُ مَسْؤُولاً مَسْؤُولاً
„A nenásleduj to, o čem vědění nemáš, vždyť sluch, zrak i srdce budou všechny žádány, aby počet vydaly.“ (Isrá: 36)
Proto nikdy neříkej nic, o čem bys nic nevěděl.
Vznešený Alláh taktéž říká:
قُلْ إِنَّمَا حَرَّمَ رَبِّيَ الْفَوَاحِشَ مَا ظَهَرَ مِنْهَا وَمَا بَطَنَ وَالإِثْمَ وَالْبَغْيَ بِغَيْرِ الْحَقِّ وَأَن تُشْرِكُواْ بِاللَّهِ مَا لَمْ يُنَزِّلْ بِهِ سُلْطَاناً وَأَن تَقُولُواْ عَلَى اللَّهِ مَا لاَ تَعْلَمُونَ
„Rci: „Pán můj věru zakázal jen necudnosti veřejné i tajné, hřích a bezprávnou svévoli; a dále, abyste přidružovali k Bohu to, k čemu On neseslal oprávnění, a mluvili o Bohu to, o čem nemáte ponětí.“ (A’ráf: 33)
Žel častokrát slyšíme některé z těch, kteří měli vyzývat k Božímu Náboženství, že vyzývají k něčemu, co neodpovídá pravdě. Například někdo zakáže pořizování záznamů přednášek či vystoupení na soudobá média a digitální nosiče s odůvodněním, že v době působení Posla Božího صلى الله عليه وسلم tyto vymoženosti neexistovaly. Je takový názor odůvodněný? Samozřejmě, že není. Protože v zásadě při něm nejde o věc, která by byla jasně šarí’atsky vymezená a byla sama o sobě uctíváním a vyžadovala by proto důkaz povolenosti. Naopak, jde o pomocné prostředky, které jsou v jádru dovolené, dokud neexistuje důkaz pro jejich zákaz. A důkazem této úvahy je krom jiného i to, že Korán byl taktéž zapisován, zaznamenáván psaním, tehdejší formou záznamu. A kolik jen dobra vzešlo z takového zaznamenávání!
V takovém případě víme, anebo alespoň s dobrými důvody tušíme, že dotyční jedinci k daným věcem nevyzývají proto, že o nich vědí, ale naopak z důvodu toho, že neznají jejich skutečnou podstatu. Tím působí dvě obrovské škody: První spočívá v přijetí a uposlechnutí nepravdy, k níž vyzývá ten, jehož úkolem bylo vyzývat k Boží víře. A druhá škoda spočívá v odmítání pravdy podložené jistotou znalosti. Vidíme, slyšíme a všímáme si toho, jak někteří z vyzyvatelů k Božímu Náboženství zakazují některé věci, aniž by pro to měli jasný důkaz. Anebo vyzývají k tomu, že některé věci jsou dovoleny, ale opět bez důkazu. Obyčejný a prostý lid, který o těchto lidech nesmýšlí jinak, nežli jen v dobrém, pak tyto nepravdy přijímá a tím i odvrhuje pravdu, kterou hlásají jiní. Proto každý, kdo k Božímu náboženství vyzývá, musí být dobře obeznámen s naukou Boží Víry, aby nevyzýval k něčemu, co je ve skutečnosti zakázáno, aniž by si toho vůbec všiml a aniž by tušil, že to, k čemu vyzývá, je ve skutečnosti zakázáno. Anebo aby neupozorňoval na něco a nebrojil proti něčemu, co je ve skutečnosti správné a zcela pravdivé. Chvála Alláhu! Věc, o které nic nevíš, je lepší odložit na zítřek, dokud se neobrátíš k islámským textům a neprostuduješ důkazy. To je lepší, nežli pospíšit a unáhlit se s odpovídáním o dané problematice, kterou dopodrobna neznáš.
Trpělivost, vytrvalost a neochvějnost při doručování poselství
Další nezbytností je být trpělivý tváří v tvář všem nepříjemnostem a pokušením, které člověka, jenž vyzývá k pravdě, mohou na jeho cestě potkat, ať už se jedná o slova anebo činy.1
Člověk, který jiné lidi vyzývá k dobru, se nutně musí setkávat s nepřáteli, kteří nenávidí a opovrhují to, k čemu vyzývá, slovy Božími:
وَكَذَلِكَ جَعَلْنَا لِكُلِّ نَبِيٍّ عَدُوّاً مِّنَ الْمُجْرِمِينَ وَكَفَى بِرَبِّكَ هَادِياً وَنَصِيراً الْمُجْرِمِينَ وَكَفَى بِرَبِّكَ هَادِياً وَنَصِيراً
„A takto jsme udělali každému proroku nepřítele z hříšníků vzešlého, leč Pán tvůj ti zcela jako vůdce i pomocník stačí.“ (Furkán: 31)
Své nepřátele měl každý z Božích proroků. Nikoli kvůli tomu, že byl tím, kým byl, ale kvůli poselství, které nesl na svých bedrech. Právě kvůli tomu byl i sám Posel Boží صلى الله عليه وسلم mezi svými soukmenovci z řad Kurejšovců nejprve, ještě před samotným začátkem jeho prorocké mise, znám jako Pravdomluvný (arab. الصادق as-Sádik) a Důvěryhodný (arab. الأمين al-Amín). Ale poté, co mu Alláh zjevil Svůj Zákon, stal se ten stejný muž lhářem, čarodějníkem, pomateným básníkem, šarlatánem, bláznem a byl nazýván ještě velmi mnoha hanlivými označeními.
Proč vůbec? Kvůli tomu, jaký opravdu byl, anebo kvůli tomu, co hlásal? Samozřejmě kvůli poselství, které hlásal. Stejně tak každý, kdo se vydá v jeho šlépějích, nevyhnutelně se střetne s nepřáteli z řad špinavců mezi lidmi. Bude se muset chránit před jejich úklady, nakolik bude moci. A pokud ho postihne něco z jejich zla, bude muset tyto ústrky trpělivě snášet, v očekávání odměny od Alláha Vznešeného a s nadějí na Boží pomoc. A jemu náleží dobrý konec.
Nesluší se, aby někdo vyzýval k následování své osoby
Dále, nesluší se, aby někdo, kdo má vyzývat k Boží víře, ve skutečnosti vyzýval k následování sebe sama. Naopak, vyzývat se má k tomu, co pochází od Alláha. Skutečného vyzyvatele na cestě Boží nemá zajímat, zda ho někdo podpoří, či nikoli, zda lidé budou reagovat na jeho sdělení ještě za jeho života, anebo až po jeho smrti. Jediné, co je pro něj důležité, je jeho přesvědčení, že lidé na jeho vyzývání dříve nebo později opravdu zareagují. Samozřejmě, že skutečnost, že se někdo setká s přijetím ještě za svého života, dotyčného povzbudí a namotivuje, aby se ještě více oddal své snaze, avšak pokud ho Alláh podrobí zkoušce tím, že lidé jeho sdělení dlouho nevěnují žádnou ppozornost, pak si ho přeje vyzkoušet, podrobit zkoušce jeho trpělivost. V takovém případě je jeho povinností zůstat neochvějný a odměnu očekávat pouze od Všemohoucího Alláha.
Nemůže sobě dopustit, aby byl jako někteří z těch, kteří když slyší urážky druhých, ať už slovem či činy, v zápětí propadnou pochybnostem ohledně toho, co následují.
Vznešený Alláh totiž již řekl:
فَإِن كُنتَ فِي شَكٍّ مِّمَّآ أَنزَلْنَآ إِلَيْكَ فَاسْأَلِ الَّذِينَ يَقْرَءُونَ الْكِتَابَ مِن قَبْلِكَ لَقَدْ جَآءَكَ الْحَقُّ مِن رَّبِّكَ فَلاَ تَكُونَنَّ مِنَ الْمُمْتَرِينَ
„Jsi-li na pochybách o tom, co jsme ti seslali, dotaž se těch, kdož Písmo před tebou seslané přednášejí. A věru ti přišla nyní od Pána tvého pravda – nebuď tedy jedním z těch, kdož pochybují.“ (Júnus: 94)
Vznešený Alláh učinil pravdu zřejmou a učinil ji jasným majákem. Proto jakmile rozpoznáš pravdu, vytrvej na ní, ať už uslyšíš nebo uvidíš cokoli, co ti nebude milé a co budeš nenávidět. Zůstaň trpělivý, vytrvalý a neochvějný, protože dobrý konec náleží bohabojným.
Etika mezi vyzývajícími k islámu
Dalším nezbytným aspektem dobrého chování všech, kteří vyzývají k Božímu náboženství musí být jejich vzájemná pomoc a spolupráce na poli tohoto vyzývání. Žádný z nich se nemá starat o to, aby byla přijata pouze jeho slova, anebo aby svým veřejným vystoupením ukázal svou převahu nad ostatními. Nikoli! Naopak společnou starostí všech těchto lidí musí být jejich snaha dostavit své poselství, které sdělují, tak, aby bylo přijato, lhostejno od koho, zda od něho, či od někoho jiného z jeho kolegů. Dokud je tvou starostí a předmětem tvého úsilí jen to, abys pozvedl Boží Náboženství, nemělo by tě znepokojovat, zda bude Boží Náboženství pozvednuto díky tobě, anebo díky někomu jinému.
Člověk je samozřejmě rád, když nápravě záležitostí a šíření dobra přispívá právě on, přímo svýma rukama, avšak nikdy si nesmí dovolit, že by nenáviděl situaci, kdy k témuž dochází díky někomu jinému. Naopak! Jeho povinností je přát si, aby bylo Boží Náboženství pozvednuto skrze působení a činnost kohokoli z jakékoli strany. Bude-li své pochopení budovat na základě právě tohoto přístupu, pak zajisté neodepře svou pomoc svému bratrovi, s nímž sdílí ten samý úkol – vyzývání k Božímu Náboženství, dokonce i za cenu toho, že dotyčné sdělení lidé přijmou od tohoto jeho bratra, ale nepřijmou ho od něho. Je povinností všech, kteří kráčejí po této cestě, aby byli jako jedna ruka. Aby si navzájem pomáhali, radili se ohledně vzniknuvších problémů, působili společně, společně vystupovali po dvou, po třech či čtyřech, shodně slovům Božím:
قُلْ إِنَّمَآ أَعِظُكُمْ بِوَاحِدَةٍ أَن تَقُومُواْ لِلَّهِ مَثْنَى وَفُرَادَى ثُمَّ تَتَفَكَّرُواْ مَا بِصَاحِبِكُمْ مِّن جِنَّةٍ إِنْ هُوَ إِلاَّ نَذِيرٌ لَّكُمْ بَيْنَ يَدَيْ عَذَابٍ شَدِيدٍ
„Rci: „Napomínám vás jen k jednomu: modlete se k Bohu ve dvou či jednotlivě a potom uvažujte, že druh váš není džiny posedlý, nýbrž že pouze varovatelem vaším je před trestem přísným.“ (Sebe´: 46)
Velmi dobře pozorujeme, jak se vyzyvatelé k všemožným podobám bludu seskupují, sjednocují a dopředu spolu plánují své kroky. Proč by ti, kteří vyzývají k Božímu Náboženství, neměli dělat totéž a radit jeden druhému, kdykoli někdo z nich v něčem pochybí? Někdo z nich je znalejší, někdo lépe ovládá metody vyzývání apod.
Pokud pohlédneme na texty Koránu a hadísů, spatříme, že Vznešený Alláh popisuje věřící jako jeden celek, jako někoho, kdo si navzájem pomáhá a poskytuje podporu:
وَالْمُؤْمِنُونَ وَالْمُؤْمِنَاتِ بَعْضُهُمْ أَوْلِيَآءُ بَعْضٍ يَأْمُرُونَ بِالْمَعْرُوفِ وَيَنْهَوْنَ عَنِ الْمُنْكَرِ وَيُقِيمُونَ الصَّلاَةَ وَيُؤْتُونَ الزَّكَاةَ وَيُطِيعُونَ اللَّهَ وَرَسُولَهُ أُوْلَئِكَ سَيَرْحَمُهُمُ اللَّهُ إِنَّ اللَّهَ عَزِيزٌ حَكِيمٌ
„Věřící muži a věřící ženy jsou si vzájemně přáteli a přikazují vhodné a zakazují zavrženíhodné, dodržují modlitbu, dávají almužnu a jsou poslušní vůči Bohu a Jeho poslu. Nad těmi se Bůh věru slituje, neboť Bůh mocný je i moudrý.“ (Tewba: 71)
Vznešený Alláh také říká:
وَلْتَكُن مِّنكُمْ أُمَّةٌ يَدْعُونَ إِلَى الْخَيْرِ وَيَأْمُرُونَ بِالْمَعْرُوفِ وَيَنْهَوْنَ عَنِ الْمُنكَرِ ۚ وَأُولَٰئِكَ هُمُ الْمُفْلِحُونَ ﴿١٠٤﴾ وَلَا تَكُونُوا كَالَّذِينَ تَفَرَّقُوا وَاخْتَلَفُوا مِن بَعْدِ مَا جَاءَهُمُ الْبَيِّنَاتُ ۚ وَأُولَٰئِكَ لَهُمْ عَذَابٌ عَظِيمٌ ﴿١٠٥﴾
„Nechť stane se z vás obec, jež bude vyzývat k dobrému, přikazovat vhodné a zakazovat zavrženíhodné. A takoví budou blažení. Nebuďte jako ti, kdož se rozdělili a do sporu se dostali poté, co k nim přišly důkazy jasné; pro ty je určen trest nesmírný.“ (Álu ‘Imrán: 104-105)2
Věru šejtán někdy vkládá do srdce člověka vyzývajícího k islámu nevoli vůči osobě druhého takového a stává se, že potom ten z nich, kdo dosahuje úspěchu, stává se předmětem nenávisti toho druhého. Ten druhý si pak ve skrytu duše nepřeje, aby na poli da’wy dosáhl úspěchu nikdo kromě něho, žárlí, pokud ho má někdo předběhnout a pokud mají lidé přijmout pravdu od někoho jiného, než je on.
Kvůli tomu šejchu l-islám Ibn Tejmíja ve své definici závisti uvádí, že závist znamená nenávidět Boží dar poskytnutý někomu jinému. Oproti většině učenců, kteří závist definují jako nenávistné přání jednoho, aby Boží dar poskytnutý někomu jinému pominul. My proto smýšlíme, že závistí je už sama nenávist vůči tomu, když Alláh Svůj dar poskytne někomu jinému, bez ohledu na to, zda si závistivec přeje, aby tento Boží dar u jiného přestal existovat, anebo nikoli.
Proto, můj drahý bratře, je tvou povinností svému bratrovi, který se věnuje da’wě stejně jako ty, pomoci v jeho vyzývání k Božímu náboženství, i za cenu toho, že se tento tvůj bratr ukáže jako schopnější než ty a že to bude právě jeho činnost, která povede k úspěchu, pokud je tvým záměrem a přáním skutečně pozvednout Boží víru. Dobře věz a buď si vědom, že vyzyvatelé ke zlu a k bludu si mnou ruce, když jsme my, kteří vyzýváme k pravdě, nejednotní a každý táhneme jiným směrem, protože velice dobře vědí, že naše jednota je důvodem našeho úspěchu a naše nejednotnost a rozhádanost důvodem ochablosti a stagnace, shodně slovům Božím:
وَلاَ تَنَازَعُواْ فَتَفْشَلُواْ وَتَذْهَبَ رِيحُكُمْ وَاصْبِرُواْ إِنَّ اللَّهَ مَعَ الصَّابِرِينَ
„Poslouchejte Boha a posla Jeho a nehádejte se, abyste neztratili odvahu a neodvrátil se od vás vítr příznivý! Buďte trpěliví, neboť Bůh stojí na straně trpělivých!“ (Anfál: 46)
Není pochyb, že nikdo z nás není zcela imunní vůči chybám. Proto pokud spatříme, že se někdo z nás dopustil chyby, pomožme mu, aby se této chyby zbavil. Promluvme si s tím z nás, u koho jsme si všimli, že chyboval. Někdy se nám dokonce může zdát, že nějaký čin dotyčného je chybou nebo omylem, avšak ve skutečnosti jím není. I pokud se opravdu ukáže, že šlo skutečně o chybu, neberme tuto chybu dotyčného za důvod pro útoky na něj, že ho začneme znevažovat, upozorňovat na něj a odvracet od něj jiné. Vždyť toto přece není vlastností obyčejných věřících, natož těch mezi nimi, kteří na svá bedra vzali úkol vyzývat k Božímu Náboženství! Nikdo z nás nepochybuje o správnosti vyzývání k obrodě, k němuž, chvála Alláhu, mládež přistoupila v posledních letech. Avšak existuje tu několik věcí, které správné rozhodně nejsou.
V dnešní době jsou někteří jedinci spokojeni výlučně jen se svým názorem. Jiný, cizí názor je vůbec nezajímá. Dokonce jsou někdy i uhranutí sebou samými, tím, co všechno vědí, jak moc jsou inteligentní, navzdory tomu, že jsou z větší části naprostí omezenci. Nalezneš mezi nimi takového, který ty druhé nenávidí. Neuznává pravdu, která se nachází i při nich. Dokonce to zašlo až do takové krajnosti, že pokud by se před ním vzpomenul někdo z velkých učenců známých svou znalostí a fundovaností ve věcech víry, dotyčný by se pohrdavě otázal: „A kdo je on? Což i on není člověk tak jako já?“
A takový člověk, jak zajisté shledáš, se stejným způsobem, staví ke svým bratrům, jež rovněž působí v da’wě. Pokud se někdo z nich neshodne s tímto dotyčným na nějakém jeho názoru, potom se v jeho očích zcela určitě mýlí. A tento dotyčný sám se ve svých očích nemýlí vůbec nikdy, jakoby dostával od Alláha zjevení. Není pochyby o tom, že takový přístup je zcela chybný. Žádnému člověku není dovoleno být přesvědčen o chybě protistrany a o správnosti vlastního názoru ve věcech, v nichž přirozeně existuje prostor pro idžtihád a názorovou odlišnost. Pokud bude někdo přesvědčen o cizí chybě, jakoby sám sobě připisoval prorocké poslání, jakoby sám sebe považoval za posla Božího a za neomylného. Správný přístup je brát chybu protistrany za možnou, stejně jako je možné, že jsme se chyby dopustili také my sami. Správnost, kterou u sebe dotyčný vidí, ho má vést k takovému přístupu, že tak jako se chyby dopustil jeho oponent, může se jí dopustit i on sám. Někteří dnešní mladí aktivisté tím, že opustili tento způsob uvažování, upadli do pasti připisování se nějaké skupině či určitému učenci, kterého slova berou jako absolutní pravdu bez ohledu na to, zda jsou správná, anebo nikoli. Právě toto potom vede k rozkolům v ummě a ke tříštění muslimské jednoty, které oslabuje vůli a jemuž se vysmívají všichni ti, kteří vyzývají k následování bludů a zla.3
Proto je povinností nás všech být takovými, jako nám to nařídil Vznešený Alláh, když nás popsal slovy:
وَإِنَّ هَذِهِ أُمَّتُكُمْ أُمَّةً وَاحِدَةً وَأَنَاْ رَبُّكُمْ فَاتَّقُونِ
„Tato vaše obec je vskutku obcí jedinou a Já vaším jsem Pánem. Buďte tedy vůči Mně bohabojní!“ (Mu´minún: 52)
Naše stanoviska musí být jednotná. Neříkám, že máme být vždy ve všem uniformního názoru, i tam, kde je dovoleno se v názorech rozejít, protože něco takového jednoduše není možné. Pouze říkám, že pokud se neshodneme v otázkách, kde se můžeme neshodnout, naše srdce se nesmí rozejít. Musí zůstat jako srdce jediné. Přátelství a láska musí vládnout naším srdcím.4 A příklady těchto dovolených neshod jsou četné.
Příkladem takové neshody je modlení se nepovinných modliteb po dvou či po čtyřech rek’átech, shodně zastávanému islámsko-právnímu stanovisku. Obě strany mají své argumenty a pokud jejich zastánci mají působit na poli vyzývání k islámu společně, musejí tuto odlišnost respektovat, tak jako společníci Posla Božíhoصلى الله عليه وسلم navzájem respektovali svá odlišná pochopení Prorokových صلى الله عليه وسلم slov, pronesených při tažení na cestě z Medíny:
لاَ يُصَلِّيَنَّ أَحَدٌ الْعَصْرَ إِلاَّ فِي بَنِي قُرَيْظَةَ
„Nebudeme se vskutku modlit dříve, nežli dorazíme až k Benú Kurajza.“5
Když pak nadešel čas modlitby, někteří modlitbu odložili na později shodně doslovnému znění příkazu, zatímco jiní upřednostnili příkaz modlit se ihned a citovaná Prorokova صلى الله عليه وسلم slova si vyložili jako pobídku k rychlejšímu tempu pochodu. Ani jedna skupina nerozporovala chápání té druhé.
To, v co doufám od svých bratří vyzývajících na cestě Boží, je, že tyto otázky, v nichž je dovoleno se neshodnout, se nestanou důvodem pro tříštění ummy a oddělování se jedněch muslimů od jiných a pro obviňování jedněch muslimů jinými muslimy z odchýlení a bludu. Takové činy zajisté zmenšují hodnotu vyzyvatelů k islámu a jejich respekt ze strany obyčejných lidí. Velmi dobře víte, že mezi nepřáteli Alláha jsou i lidé, kteří velmi pečlivě sledují každý krok těch bratrů, kteří vyzývají k islámu, ale ti, na jejichž straně je Alláh, to jsou ti, kterým náleží dobrý konec.
Jedině těm Alláh poskytne Svou podporu na tomto i na onom světě, shodně Svým Slovům:
إِنَّا لَنَنصُرُ رُسُلَنَا وَالَّذِينَ آمَنُواْ فِي الْحَيَاةِ الدُّنْيَا وَيَوْمَ يَقُومُ الأَشْهَادُ
„My zajisté pomůžeme poslům svým i těm, kdož uvěřili, v životě pozemském i v den, kdy vstanou svědkové.“ (Gháfir: 51)
Prosím Alláha Vznešeného, aby mne i vás učinil lidmi, kteří podpoří Jeho víru, těmi, kteří budou vyzývat k Němu Jedinému shodně své jasné a pevné znalosti. Prosím Ho, Vznešeného, aby nás obdařil Svou milostí, On je Dárce, jenž štědře obdarovává. Prosím Alláha, aby nejlepší odměnou odměnil naše bratry, kteří připravili tuto přednášku a učinil je mezi těmi, kteří budou vždy vyzývat k dobru. Ámín!
Muhammed ibn Sálih al-‘Usejmín
- Není slučitelné s principem trpělivosti, neochvějnosti a vytrvalosti vést se svými oponenty vyčerpávající právní bitvy a kulturní války. Nejsme posláni za tím účelem, aby se každému líbila pravda, kterou neseme a ani to není možné. Nebudeme tázáni za to, když odpor k jasné pravdě způsobí rozkol mezi lidmi. Ale budeme souzeni za to, když k polarizaci společnosti a nenávisti uvnitř ní dojde naším přímým přičiněním pro naše selhání v úsilí zvěstovat pravdu islámu vhodným způsobem – pozn. překladu.
- Platí, že nepřátelé islámské da’wy nejsou silnější, než muslimové, kteří se zasazují o popularizaci islámských hodnot a šíření islámských principů. Ti první jen dovedou mistrně zneužívat nejednoty a sporů těch druhých. – pozn. překladu.
- Nesmíme si dovolit, aby dobře míněná kritika byla neustále zašlapávána hádkami, neplodnými debatami a absurdní záští jedněch muslimů vůči druhým, pod záminkou následování pravého a správného islámu. A na druhou stranu ani nesmíme dovolit, aby byl správný islámský názor uvnitř komunity automaticky diskvalifikován a odsunut na okraj. – pozn. překladu.
- Jakkoli nejednotný může být náš osobní názor, z hlediska da’wy je nezbytné, aby byl jednotný náš postup a aby bylo jasné, jak zní jednotný názor muslimské komunity v dané době na daném místě. Toho lze docílit jedině organizovaností muslimských komunit a vytvořením kolektivních orgánů, které jejich hlas věrně tlumočí. A stejně tak je nezbytné uchránit tyto orgány samotných muslimských komunit proti tomu, aby byly paralyzovány či zneužity proti zájmům islámské zvěsti. Nezpomeňme nikdy na logický pořádek priorit. První a zásadní je islámská zvěst. Muslimská komunita je důsledkem života islámského náboženství mezi muslimy. A instituce muslimské komunity vznikají organicky z nezbytnosti takových institucí pro islámskou zvěst a pro komunitu těch, kteří ji následují. Proto se komunity nezbytně musí držet islámské zvěsti a instituce nikdy nesmí postavit zájmům svých komunit, tak dlouho, dokud jsou v souladu s islámským učením a nařízeními. – pozn. překladu.
- Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 946.