Otázky a odpovědi
Otázka 1.: Jednou z věcí, v níž došlo k neshodě mezi těmi, kdo vyzývají k islámu, jsou i metody této výzvy. Někteří z nich považují metody vyzývání k islámu za způsoby uctívání a proto jsou jako takové podle nich přísně vymezeny Vznešeným Alláhem. Proto tito lidé odsuzují a kritizují všechny ty, kteří přistupují k da’wě jiným, novátorským způsobem a propojují ji s rozmanitými aktivitami, jako vzdělávacími, sportovními či umělecko-dramatickými, jichž se ti druzí účastní s cílem přinést své sdělení mládeži. Tito druzí jsou toho názoru, že způsoby vyzývání k islámu se mění v závislosti na době a místě a je na zodpovědnosti těch, kteří k islámu vyzývají, aby využili každého v jádru dovoleného způsobu či prostředku k tomu, aby své sdělení lidem doručili a vyzvali je k Alláhu Vznešenému. Objasněte nám, prosím, co z toho je správně.
Odpověď:
Chvála Alláhu, Pánu všech světů!
Není pochyb, že vyzývat k Alláhu znamená uctívat Alláha Vznešeného. Toto uctívání Vznešený Alláh nařizuje ve Svých Slovech:
ادْعُ إِلِى سَبِيلِ رَبِّكَ بِالْحِكْمَةِ وَالْمَوْعِظَةِ الْحَسَنَةِ وَجَادِلْهُم بِالَّتِي هِيَ أَحْسَنُ إِنَّ رَبَّكَ هُوَ أَعْلَمُ بِمَن ضَلَّ عَن سَبِيلِهِ وَهُوَ أَعْلَمُ بِالْمُهْتَدِينَ
„Vyzývej k cestě Pána svého moudrostí i kázáním krásným a veď s nimi spor slovy nejlepšími! Pán tvůj zná nejlépe ty, kdož z cesty Jeho zbloudili, a zná dobře i ty, kdož správně jsou vedeni.“ (Nahl: 125)
Když někdo vyzývá k Božímu Náboženství, musí cítit, že vykonává Boží nařízení a že se skrze tuto svou činnost přibližuje k Alláhu Vznešenému. Dále, taktéž není pochyb, že nejlepší metodou vyzývání je Kniha Boží a Sunna Jeho Posla صلى الله عليه وسلم, protože Kniha Boží je zcela jistě nejlepším odkazem a sdělením celému lidstvu, shodně Slovům Božím:
يَا أَيُّهَا النَّاسُ قَدْ جَاءَتْكُم مَّوْعِظَةٌ مِّن رَّبِّكُمْ وَشِفَاءٌ لِّمَا فِي الصُّدُورِ وَهُدًى وَرَحْمَةٌ لِّلْمُؤْمِنِينَ
„Ó lidé, nyní vám přišlo od Pána vašeho varování a uzdravení toho, co v hrudích je skryto, i správné vedení a milosrdenství pro věřící.“ (Júnus: 57)
Taktéž jsou nejlepším testamentem i slova Božího Posla صلى الله عليه وسلم. On sám někdy odkázal svým společníkům taková slova, že, jak oni sami popisují, se jejich srdce se zachvěla a oči zalily slzami. Bude-li proto člověk mít tu možnost, aby jeho vyzývání proběhlo právě tímto způsobem, pak toto je ten nejjistější způsob a nejlepší metoda – výzva s využitím Slova Božího a Sunny Božího Posla صلى الله عليه وسلم.
Pokud k těmto dvěma někdo dodá další dovolené metody, pokud uváží, že v nich opravdu tkví nějaký přínos, nedopouští se ničeho špatného, ale pod podmínkou, že žádná z těchto dalších metod v sobě neobsahuje nic zakázaného, jako např. lež nebo napodobování nevěřících, hraní úloh Prorokových společníků, nechť je s nimi všemi Alláh spokojen, či islámských učenců či kohokoli jiného, což by pak mohlo vést ke znevažování těchto osob ze strany některých lidí.
Tyto metody v sobě nesmí obsahovat ani napodobování opačného pohlaví, mužů ženami či žen muži, protože v této otázce se od Posla Božího صلى الله عليه وسلم autenticky dochovalo proklínání kohokoli, kdo tak činí, ve slovech Ibn ‘Abbáse, že „Posel Boží صلى الله عليه وسلم proklel ženy, které napodobují muže a taktéž muži, kteří napodobují ženy.“1
Proto v zásadě nevidím nic špatného i na využití těchto metod pro získání náklonnosti lidských srdcí, dokud některá z těchto metod v sobě neobsahuje něco zakázaného.
Na druhou stranu nikterak neschvaluji až přespříliš časté využívání těchto metod a jejich pasování na jediné prostředky vyzývání k cestě Boží a odvracení se od vyzývání prostřednictvím Knihy Boží a Sunny Božího Posla صلى الله عليه وسلم, do té míry, že na ty, kteří jsou vyzýváni, není působeno jinak, nežli jen těmito novými metodami. Ba naopak, něco takového vidím jako přísně zakázané, protože sdělování tohoto obsahu a oslovování lidí s tímto poselstvím skrze cokoli jiného, nežli Korán a Sunnu, je věcí zavrženíhodnou. Nicméně pokud se tak činí občas, nevidím na tom nic špatného, tak dlouho, dokud to neobsahuje nějaké v jádru zakázané věci.
Otázka 2.: Je vyzývání k islámu povinností každého jednoho muslima a muslimky, anebo se jeho povinnost vztahuje jen na učence a studenty nauky?
Odpověď:
Pokud člověk disponuje znalostí toho, k čemu vyzývá, potom není žádného rozdílu mezi tímto obyčejným člověkem s jasnou znalostí v dané otázce a mezi velikým učencem, na kterého každý ukazuje prstem, anebo pilným studentem nauky.
Posel Boží صلى الله عليه وسلم pravil:
بَلِّغُوا عَنِّي وَلَوْ آيَةً
„Předejte ode mne alespoň jeden verš.“2
Obsáhlé znalosti všech detailů náboženských nauk nejsou podmínkou pro to, aby člověk vyzýval k Božímu Náboženství. Podmínkou je jen znalost toho, k čemu konkrétně člověk v daném momentě vyzývá. Ale vyzývat k islámu jen na základě pouhých dojmů a pocitů, to je to, co není dovoleno v žádném případě.
Proto vidíme mnohé bratry, kteří vyzývají k Alláhu Vznešenému, a nemají mnoho znalostí, ba naopak jen mnoho. Když se spolehnou jen na své dojmy a pocity, začnou zakazovat mnoho z toho, co Alláh nezakázal a ukládat lidem za povinnost mnoho z toho, co jim Alláh neuložil za povinnost. A toto je vpravdě nesmírně nebezpečná věc, neboť zakazování něčeho povoleného je stejně závažné jako povolování něčeho zakázaného. Alláh obě dvě tyto věci postavil na stejnou úroveň ve Svých Slovech:
وَلَا تَقُولُوا لِمَا تَصِفُ أَلْسِنَتُكُمُ الْكَذِبَ هَٰذَا حَلَالٌ وَهَٰذَا حَرَامٌ لِّتَفْتَرُوا عَلَى اللَّهِ الْكَذِبَ ۚ إِنَّ الَّذِينَ يَفْتَرُونَ عَلَى اللَّهِ الْكَذِبَ لَا يُفْلِحُونَ ﴿١١٦﴾ مَتَاعٌ قَلِيلٌ وَلَهُمْ عَذَابٌ أَلِيمٌ ﴿١١٧﴾
„Neříkejte tedy to, co jazyky vaše lživě tvrdí: „Toto dovoleno je a toto zakázáno!“ vymýšlejíce si tak proti Bohu lež. Věru ti, kdož proti Bohu lži si vymýšlejí, ti nebudou mezi blaženými. Jak nepatrné je užívání života tohoto, zatímco čeká je trest bolestný!“ (Nahl: 116-117)
Otázka 3.: Je dovoleno vyzývat lidi k islámu, když se nacházejí ve stavu hříchu, jako když se oddávají např. zahálečné zábavě, hudbě a písničkám? Je dovoleno jít na místa hříchu s cílem vyzývat na nich lidi k islámu? Jaká metoda je v daném případě nejúčinnější?
Odpověď:
K Alláhu a Jeho Náboženství vyzýváme s moudrostí, tak, jak nám to Vznešený Alláh nařídil. Pokud člověk vidí, že jeho vyzývání na daném místě v takové situaci bude k užitku, zabere a přinese výsledky, pak ať k nim klidně přijde, ať se tam za nimi vydá, dokonce i kdyby měl jít za hříšníky na místo jejich hříchu. Dějepisci uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم také chodil za lidmi v době konání hadždže. Přicházel na místa, kde se shromažďovali a vyzýval je k Alláhu. Pokud člověk smýšlí, že je vhodné vyzývat lidi k islámu i tehdy, když se nacházejí ve stavu zahálky a zábavy, nechť tak učiní. Pokud ovšem nesmýšlí, že zapůsobí výzvou na ně společně a dohromady, nechť je vyvolává jednoho po druhém jednotlivě, ale nechť věnuje zvláštní pozornost jejich elitám, jejich vůdcům a starším, protože když se napraví elity, vůdci a starší vážení členové nějaké společnosti, napraví se tím i jejich následovníci z řad prostého lidu. Pokud například není možné, anebo převládá názor, že nebude účelné vyzvat tyto lidi veřejně, nechť se snaží vyzvat je v soukromí jejich domů, anebo na jiných příkladných a k tomuto účelu vhodných místech. Dokud se člověk bude přidržovat toho, k čemu ho vede Vznešený Alláh a toho, co mu nařídil z moudrosti, postihne nezměrné dobro, slovy Vznešeného:
يُؤّتِي الْحِكْمَةَ مَن يَشَآءُ وَمَن يُؤْتَ الْحِكْمَةَ فَقَدْ أُوتِيَ خَيْراً كَثِيراً وَمَا يَذَّكَّرُ إِلاَّ أُوْلُواْ الأَلْبَابِ
„On dává moudrost tomu, komu chce. A komu byla dána moudrost, tomu bylo dáno velké dobro, avšak pouze ti, kdož nadáni jsou rozumem, si to připomenou.“ (Bekara: 269)
Otázka 4.: Jaký je váš názor, šejchu, na mladíky, dokonce i na některé z řad hledačů nauky, jejichž jedinou starostí je vyvracení a odsuzování jiných, oddalování a upozorňování lidí na jiné? Lze takové činy ospravedlnit Šarí’ou? Bude za něco takového člověk odměněn, anebo za to bude trestán?
Odpověď:
Jsem toho názoru, že něco takového je přísně zakázáno. Je-li člověku zakázáno pomlouvat svého bratra věřícího, dokonce i pokud by šlo o někoho, kdo není učený, jak potom může někdo pomlouvat své bratry učence mezi věřícími? Povinností každého věřícího člověka je strážit svůj jazyk před pomlouváním ostatních věřících.
Vznešený Alláh totiž přikazuje:
يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا اجْتَنِبُوا كَثِيرًا مِّنَ الظَّنِّ إِنَّ بَعْضَ الظَّنِّ إِثْمٌ ۖ وَلَا تَجَسَّسُوا وَلَا يَغْتَب بَّعْضُكُم بَعْضًا ۚ أَيُحِبُّ أَحَدُكُمْ أَن يَأْكُلَ لَحْمَ أَخِيهِ مَيْتًا فَكَرِهْتُمُوهُ ۚ وَاتَّقُوا اللَّهَ ۚ إِنَّ اللَّهَ تَوَّابٌ رَّحِيمٌ
„Vy, kteří věříte! Střezte se přílišného podezřívání druhých, vždyť některá podezření jsou hříchem! Nevyzvídejte a nepomlouvejte se vzájemně! Což si někdo z vás přeje jíst maso bratra svého mrtvého – vždyť by vám to bylo odporné! Buďte bohabojní, neboť Bůh věru je blahovolný ke kajícníku a slitovný.“ (Hudžurát: 12)
Nechť ví ten, kdo je pokoušen odsuzováním učenců, že právě on může být důvodem, proč lidé odmítnou ze slov těchto učenců i to, co se ukáže jako pravda. Pak bude důvodem něčího odmítání pravdy. Ponese pak za to hřích, stejně jako i za to, že dotyčného učence napadal. Nechť si je dobře vědom, že odsuzování nějakého učence není jen odsuzováním jeho osobně, ve skutečnosti to znamená i odsuzování dědictví Božího Posla Muhammeda صلى الله عليه وسلم, protože učenci jsou přece dědici proroků. Když jsou učenci odsuzováni, když se o nich mluví nehezky a bez respektu, potom lidé ztrácejí důvěru v samu nauku i v to, co se z ní naučili i oni sami. Byť je tato nauka sama od sebe dědictvím po Proroku Muhammedovi صلى الله عليه وسلم.
Díky tomu národ ztratí důvěru v cokoli, co ustanovuje Šarí’a a co z ní dotyčný odsuzovaný učenec vzpomene. A neříkám, že každý učenec je zcela prost chyb. Naopak! Každý člověk se může dopustit omylu! Proto kdykoli si u učence všimneš něčeho, o čem jsi přesvědčen, že je to chyba, pohovoř s ním, konzultuj. Pokud dospěješ k závěru, že dotyčný má pravdu, pak je tvou povinností ho následovat. Pokud ti nebude jasno, v čem pravda tkví, ale vidíš, že jeho slova mají nějaký základ, potom je tvou povinností, abys držel jazyk za zuby a zdržel se svých komentářů na jeho adresu. Pokud zjistíš, že jeho slova se neopírají vůbec o nic, pak upozorni na jeho slova, protože potvrdit jasný omyl a schvalovat chybu není v žádném případě dovoleno. Ale není ti dovoleno zhanobit jeho autoritu.
Dotyčný je učenec, známý svými dobrými úmysly. Pokud bychom chtěli odsoudit všechny učence známé svými dobrými úmysly, pro chyby, kterých se dopustili v některých náboženských otázkách, potom bychom byli nuceni odsoudit i ty největší z nich. Naší povinností je však pouze to, co jsem výše uvedl. Pokud u někoho z učenců spatříš chybu, diskutuj s ním, mluv s ním – potom buď vyjde najevo, že to, co učenec zastává, je holá pravda a potom ho budeš následovat. Anebo vyjde na jevo, že holá pravda je to, pro co jsi argumentoval ty. A potom bude on následovat tebe. Anebo se stane, že se ti pravda jasnou neukáže vůbec a ty nebudeš vědět, který z vás pravdu obsáhl. V takovém případě dojde k názorové neshodě, která je v jádru dovolená. A v takovém případě tvou povinností zůstává uchránit dotyčného od zla svého jazyka. Nechť on zformuluje svůj názor a ty svůj názor vyjádři také. Chvála Alláhu, k neshodám nedochází jen v našich časech. Neshody začaly už v době Prorokových společníků رضي الله عنهم أجمعين. A budou se objevovat už napořád.
Pokud se ovšem vyjasní, že se dotyčný mýlí, ale i přesto dále pokračuje ve svém omylu a zastává svůj chybný názor, stává se tvou povinností mu na chybu ukázat a objasnit mu, v čem se mýlí, aby se této chyby vyvarovali i ostatní muslimové. Jenže tvým cílem v takovém případě nesmí být odsuzovat a hanobit dotyčného učence a mstít se mu, protože on možná řekl mnoho slov pravdy v mnoha jiných otázkách, ohledně nichž jsi ty s ním nediskutoval.
Zkrátka a dobře já své bratry v islámu varuji před touto nesnází a chorobou.
Prosím Alláha, aby mně i jim poskytl lék na vše, co škodí naší víře i našim světským záležitostem. Ámín!
Otázka 5.: Ve své knize Potřeba Alláha Vznešenného pro toho, kdo vyzývá k islámu píšete, že rozdělování se do směrů a rozštěpování se je něco, do čeho nikomu nepřísluší upadnout, leda že by šlo o nepřítele islámu a muslimů. A Posel Boží صلى الله عليه وسلم říká, že „nejednotnost názorů uvnitř mé ummy je milostí.“ O tomto hadísu více viz al-‘Adžlúního dílo Kešfu l-chufá, 1/66. Co se tím myslí a co je cílem těchto slov a onoho odsudku štěpení? Ať vás Alláh ochraňuje.
Odpověď:
Co se tazatelem citovaného hadísu týče, ten je slabý a není autenticky doložen k Poslu Božímu صلى الله عليه وسلم. Vznešený Alláh totiž říká:
وَلَوْ شَاءَ رَبُّكَ لَجَعَلَ النَّاسَ أُمَّةً وَاحِدَةً ۖ وَلَا يَزَالُونَ مُخْتَلِفِينَ ﴿١١٨﴾ إِلَّا مَن رَّحِمَ رَبُّكَ ۚ وَلِذَٰلِكَ خَلَقَهُمْ ۗ وَتَمَّتْ كَلِمَةُ رَبِّكَ لَأَمْلَأَنَّ جَهَنَّمَ مِنَ الْجِنَّةِ وَالنَّاسِ أَجْمَعِينَ ﴿١١٩﴾
„Kdyby Pán tvůj chtěl, byl by věru učinil lidstvo národem jediným, avšak oni stále jsou ve sporech kromě těch, nad nimiž se Pán tvůj slitoval; a kvůli tomu je stvořil. Nechť tedy splní se slovo Pána tvého: „Já věru peklo džiny i lidmi společně naplním!“ (Húd: 118-119)
Nejednotnost názorů Alláh tedy učinil charakteristikou těch, jimž nebude odpuštěno. Pro ummu není možné, aby se názorově rozcházela. Naopak, milostí Alláha vůči ní je, že se navzájem nerozchází. A záměrně neříkám, že se nerozchází ve svých názorech, protože v názorech se mezi sebou samozřejmě občas rozcházíme, ale naše srdce se nerozchází.
Pokud by byl hadís přeci jen autentický, pokud by mohl být brán jako důkaz, potom by znamenal, že i když se umma v názorech rozejde, stále ji neopouští Boží milost. Jinými slovy Alláh se smiluje těm z ummy, kteří na základě vlastních odborných znalostí dospějí k poněkud odlišným závěrům, shodně jinému hadísu, kde Posel Boží صلى الله عليه وسلم říká:
إِذَا حَكَمَ الْحَاكِمُ فَاجْتَهَدَ فَأَصَابَ فَلَهُ أَجْرَانِ وَإِذَا حَكَمَ فَاجْتَهَدَ فَأَخْطَأَ فلهُ أجرٌ واحدٌ
„Soudí-li soudce a plně se vynasnaží, pak dospěje-li k pravdě, obdrží dvě odměny, ale pokud k pravdě nedospěje, obdrží i přesto jednu.“3
To by platilo, pokud by byl hadís autentický, nicméně není a proto ani není sporu mezi tím, co jsme uvedli v knize a tímto hadísem.
Otázka 6.: Vážený šejchu, není pochyb, že spolupráce mezi všemi, kdo vyzývají k islámu, je nezbytným faktorem pro úspěšnou da’wu a přijetí našeho sdělení lidmi. Mou otázkou je: Na poli práce pro islám působí mnoho lidí. Každý z nich vyzývá svou vlastní metodou a působí určitým směrem. Vedle toho někdy dochází i k názorovým odlišnostem v důležitých oblastech náboženství, jako je třeba věrouka. Kudy vedou omezení a hranice vzájemné spolupráce a pomoci mezi jedněmi a druhými? Vaši radu v této otázce velmi potřebujeme, Alláh vás ochraňuj!
Odpověď:
Není pochyb, že hranici v tomto druhu neshod představuje imperativ navrátit se k tomu, co přikazuje Vznešený Alláh ve Svých Slovech:
يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا أَطِيعُوا اللَّهَ وَأَطِيعُوا الرَّسُولَ وَأُولِي الْأَمْرِ مِنكُمْ ۖ فَإِن تَنَازَعْتُمْ فِي شَيْءٍ فَرُدُّوهُ إِلَى اللَّهِ وَالرَّسُولِ إِن كُنتُمْ تُؤْمِنُونَ بِاللَّهِ وَالْيَوْمِ الْآخِرِ ۚ ذَٰلِكَ خَيْرٌ وَأَحْسَنُ تَأْوِيلًا
„Vy, kteří věříte! Poslouchejte Boha a poslouchejte posla a ty, kdož mezi vámi mají autoritu! A jste-li ve sporu o nějakou věc, předejte její rozhodnutí Bohu a poslu – jestliže věříte v Boha a v den soudný! A to bude nejlepší a povede k nejkrásnějšímu výsledku.“ (Nisá: 59)
A také ve Svých Slovech:
وَمَا اخْتَلَفْتُمْ فِيهِ مِن شَيْءٍ فَحُكْمُهُ إِلَى اللَّهِ ذَلِكُمُ اللَّهُ رَبِّي عَلَيْهِ تَوَكَّلْتُ وَإِلَيْهِ أُنِيبُ
„A ať již na cokoliv máte různé názory, rozsouzení toho patří Bohu. „Takový je Bůh, Pán můj, na Něho spoléhám a k Němu se kajícně obracím.“ (Šúrá: 10)
Povinností je správně vysvětlit problematiku každému, kdo se odchýlí v záležitostech správné věrouky a také správného činu praktickým a odborným způsobem. Pokud se dotyčný navrátí k pravdě, to je milostí a darem od Alláha vůči němu. Pokud se však nenavrátí k pravdě, to je pro něj od Alláha pokušením. Naší povinností shodně našim možnostem je objasnit, v čem se dotyčný dopustil chyby a omylu a upozornit na tuto chybu či tento omyl ostatní muslimy. V tomto úsilí nesmíme podlehnout únavě ani lítosti a ani nesmíme ztrácet naději. Vznešený Alláh již mnoho lidí vyvedl z těžkých inovací a učinil je stoupenci Sunny.
Mnoho z nás dobře ví, co se stalo Abu l-Hasanu al-Aš’arímu, ať je mu Alláh milostiv. Čtyřicet let byl následovníkem jedné z mu’tezilitských frakcí. Potom nějaký čas některých těchto falešných a bludných přesvědčení zanechal a nakonec ho Alláh uvedl na správnou cestu, na cestu následovníků Sunny a původního společenství muslimů (arab. أهل السنة والجماعة ahlu s-sunneti we l-džemá’a).
Věroučné otázky jsou tedy nesmírně důležité a je nezbytné se v nich navzájem radit, podobně jako je to vhodné i v praktických otázkách činů, byť je v praktických činech a působení daleko větší prostor pro rozdílnost názorů mezi učenci, neboť k věroučným neshodám v zásadě nedocházelo, kromě několika málo jedinců, kteří zaujali lehce odlišná stanoviska v otázkách konečnosti pekelného trestu, přesných detailech trestu v záhrobí, přesného vymezení toho, co bude položeno na misky vah v Soudný den apod. Pokud toto porovnáme s neshodami v praktických otázkách, pak shledáme, že těchto věroučných rozdílů je mizivé množství a týkají se jen velmi úzce vymezeného druhu otázek, chvála Alláhu. Avšak i přesto je nám v každém případě nařízeno poskytnout dobrou radu každému tomu, kdo se s námi rozejde jak v naučných, tak i v praktických otázkách náboženství, a vysvětlit mu trpělivě chybu či omyl, do něhož upadl.
Otázka 7.: Ctěný šejchu, můžeme z koránského verše „Neurážejte ty, které oni vedle Boha vzývají, aby v nenávisti své neuráželi Boha z neznalosti! A takto jsme zkrášlili národu každému činy jeho; leč posléze se navrátí k Pánu svému a On zpraví je o tom, co dělali.“ (An’ám: 108) vyvodit, že ten, kdo vyzývá k islámu, má povinnost opustit něco ze Sunny v případě, že lpění na tom by způsobilo znevažování dané praktiky v jeho společnosti, např. krácení nohavic apod. Ať vás Alláh odmění.
Odpověď:
Svým vlastním osobním následováním nebo nenásledováním určité praktiky ze Sunny nenapadáme stanoviska druhých a proto se na tuto situaci tento verš nevztahuje. Nicméně tato možnost může být odůvodněna jiným důkazem ze Sunny, jako například tím, když Posel Boží صلى الله عليه وسلم odstoupil od svého původního záměru dobudovat Ka’bu na základech postavených Ibráhímem, mír s ním, ze strachu, že způsobí ve svém lidu rozkol, neboť Mekkánci teprve nedávno opustili nevíru a stali se věřícími.4 Proto například pokud některá praktika ze Sunny mezi běžnými lidmi během nějaké delší doby takřka vymizela a ten, kdo se jí drží, by byl za ni napadán a ostouzen, potom lepší a prioritnější by bylo – a Alláh ví nejlépe – o této sunně nejprve pouze hovořit a obeznámit s ní lid, než bude praktikována přímo činem. Tedy nejprve věc lidem vysvětlit na sezeních, na přednáškách, v mešitách, při každé k tomu vhodné příležitosti a teprve potom přistoupit k jejímu vykonání. Možná po takovém postupu si lidé na praktiku zvyknou, porozumí jí, uznají ji a přestane jim vadit. A nemyslím, že běžným, prostým lidem by nějak vadila sunna, protože se vztahuje k člověku, kterého obecně mají rádi a posledními, kteří danou sunnu praktikovali, byli učenci, které lidé měli rádi. A pokud by tomu přesto tak bylo, pak je to kvůli nějaké jejich předcházející zlé zkušenosti, anebo předsudku, který do nich někdo vložil.