Otázka 8.: Mezi těmi, kdo vyzývají jiné k islámu, jsou takoví, kteří velmi dobře vědí, jak přistoupit k těm, které vyzývají, jak správně využít metod argumentace, kázání a připomínání. A jsou mezi nimi další, kteří mají zvláštní talent k veřejným promluvám na velkých shromážděních lidí. Co si o tom, ctěný šejchu, myslíte?
Odpověď:
Toto je nesmírný Boží dar Jeho služebníkům. Učinil rozmanité způsoby a cesty při vyzývání k islámu. Onomu skvělému kazateli dal Alláh výborné vyjadřovací schopnosti a rétorické dovednosti a jeho slova obdařil jímavostí. Takovému říkáme: Drž se kázání. A tomu druhému, kterého Alláh obdařil jemností, přístupností, láskou k lidem, přátelskostí a vřelostí, zase doporučujeme, aby k lidem přistoupil skrze tyto své silné stránky. Jemu říkáme, že využít těchto druhých schopností je pro něj lepší, nežli například kázat. To neznamená, že nemůže také hovořit, pokud to dovede efektivně. Nicméně existují lidé, kteří mají znalosti a kteří působí v da’wě, ale postrádají rétorické dovednosti a nejsou zdatní v diskuzích. A Alláh obdařil některé Své služebníky v něčem lepšími schopnostmi, nežli jiné. Proto člověk má prioritně využívat svých největších a nejlepších talentů a zvolit takové metody, v nichž vyniká nejvíce, které budou nejužitečnější a nejefektivnější. A nemá se pouštět do něčeho, co nedokáže. Má mít sebedůvěru a spoléhat se na Alláha. Protože vždy může něčím přispět, i když budou vždy existovat i takové věci, na něž svými schopnostmi nedosahuje.
Otázka 9.: Jaký je váš názor na tendenci některých nečíst knihy dnešních islámských aktivistů a myslitelů a spokojovat se jen s knihami, které napsali naši zbožní předkové? Je možné nějakým způsobem sladit četbu obou druhů knih? Alláh ať vás podpoří.
Odpověď:
Ten, který smýšlí, že vyzývat k islámu prostřednictvím Knihy Boží a Sunny Božího Posla صلى الله عليه وسلم je nejlepší metodou, která ční vysoko nad všechny ostatní, zastává bezpochyby názor, který zastáváme i my. Potom následuje to, co se dochovalo od našich správně vedených chalífů, pak od ostatních Prorokových společníků a pak od imámů islámu z řad zbožných předků. A to, co hovořili ti pozdější, anebo co hovoří naši současníci, došlo k věcem, které jsou nám všeobecně známé. Pokud si člověk z jejich knih vezme, co mu v dané oblasti prospěje, pojmul velké dobro. Avšak zároveň víme, odkud čerpali svou znalost i tito naši současníci. Přejímají to, co už před nimi existovalo. Proto i my si bereme, odkud si brali i oni. Nicméně existují i nové věci vyžadující nový přístup a znalost o nich najdeme u současníků a nikoli u zbožných předků. Proto kdokoli dokáže mezi oběma spojit, ten spojí dvě veliká dobra. Nejlepší je tedy spoléhat se prioritně na Boží Knihu a na Sunnu Božího Posla صلى الله عليه وسلم, potom na knihy zbožných předků této ummy, od pravověrných chalífů přes ostatní sahába až po imámy muslimů a teprve potom na knihy našich současníků v těch otázkách, které vyvstaly jako nové a které našim zbožným předkům ještě známy nebyly.
Otázka 10.: Ctěný šejchu, někteří lidé tvrdí, že Alláh si vzal starost o ochranu této víry na sebe a proto není potřeba činnosti lidí, kteří k víře vyzývají. Jak odpovědět na tuto námitku?
Odpověď:
Odpověď je úplně jednoduchá. Jejich námitka je námitkou někoho, kdo zcela ignoruje příčiny a není pochyb, že popírání příčin je jednou z podob bludu v náboženství a znakem mdlého rozumu. Vznešený Alláh spojil ochranu víry s příčinně-následkovými souvislostmi. Proto jsou potřeba i lidé, kteří budou Boží víru šířit a vysvětlovat ji lidem. Je to podobné, jako kdyby si někdo řekl: Nebudu se ženit, pokud mi Alláh předurčil mít děti, pak je jistojistě mít budu. Anebo nebudu pracovat, pokud mi Alláh předurčil živobytí, dostane se mi ho.
Proto, když Alláh říká:
إِنَّا نَحْنُ نَزَّلْنَا الذِّكْرَ وَإِنَّا لَهُ لَحَافِظُونَ
„Věru My jsme vskutku sesílali připomenutí a věru My jsme vskutku jeho strážci“ (Hidžr: 9)
znamená to, jak víme, že ochrana víry se děje i prostřednictvím příčin, mezi něž patřily i generace učenců z řad našich zbožných předků, díky jejichž úsilí byla tato víra uchráněna před inovacemi ve věrouce i v náboženské praxi. Tito lidé hovořili a psali, vysvětlovali lidem a takto došlo i k ochraně víry.
Otázka 11.: Mezi lidmi jsou i tací, které není možno napravit jinak, nežli násilím. Co s tím dělat?
Odpověď:
Bezpochyby je pravdou, že jsou i tací, které není možno napravit jinak, nežli násilím. Nicméně násilí, které neslouží danému účelu a které neústí v nic jiné, nežli ještě větší zlo, není dovoleno užít. Povinností je jednat v souladu s moudrostí. A legitimní podoby násilí zahrnují trestání tělesné i jiné, či odnímání svobody a toto patří výhradně do rukou vládců. Obyčejní lidé mohou pouze objasňovat pravdu a zavrhovat zavrženíhodné. Avšak rukou, tedy silou napravovat nepravosti, to je pravomoc výhradně vladařů. A i oni mají nařízeno měnit a napravovat zlo jen do té míry, nakolik mohou, aniž způsobí ještě větší škody. Protože jsou to oni, kdo bude na tyto věci tázán. Kdyby člověk chtěl napravovat silou každou nepravost, kterou okolo sebe spatří, způsobil by zcela jistě škody větší, než to, co by dokázal takto napravit. Proto v těchto věcech musíme následovat princip moudrosti. Můžeme například zamezit nežádoucímu chování ve své domácnosti. Tak to učiňme. Ale totéž nemůžeme udělat na tržišti. Výsledek by přinesl ještě horší zlo. Nicméně naší povinností je měnit k lepšímu cokoli, co změnit k lepšímu dokážeme.
Otázka 12.: Ctěný šejchu, v přednášce jste vzpomenul princip souladu mezi slovem a činem Má otázka zní, když si nejsem schopen danou věc vykonat, ale vím, že ten, koho k tomu vyzývám, je toho schopen, mám ho k tomu vyzvat?
Odpověď:
Ano. Například máme někoho, kdo vyzývá ke konání dobra, ale sám na to nemá sil. Může vyzvat další, aby toto dobro vykonali. Ale například někdo vyzývá k nepovinným nočním modlitbám, ale sám nedokáže v hloubi noci vstát a modlit se. Základní princip potom je, nevyzývat jiné k věcem, které sami nedokážeme. Ale pokud např. někdo vyzývá k rozdávání almužen, ale sám objektivně moc nemá z čeho udělovat, ten nechť ostatní, kteří majetky mají a dokážou to, klidně vyzývá k dobročinnosti. Pokud by ovšem toto nedokázal pro svou lakomost, potom by totéž od něj bylo velmi pošetilé a bludařské.
Otázka 13.: Proč stále existují názorové neshody? Neměli by ti, kteří vyzývají k islámu, pracovat na sjednocení ummy na tom nejsprávnějším názoru?
Odpověď:
Otázky, v nichž panují neshody, jsou problematické v tom, že každý si v nich volí tu odpověď, kterou osobně považuje za tu nejsprávnější. Pokud bychom chtěli, aby se na nich shodli učenci třeba jen v jedné zemi, zcela jistě by se na nich shodnout nedokázali. Stále by existovala názorová neshoda. A i kdyby se všichni v jedné zemi na nich shodli, stále by panovala názorová neshoda oproti těm ostatním. Povinností pro běžné věřící a pro všechny ty, kteří nedokážou sami rozpoznat, který názor je pravdě nejblíže, je být bohabojný, nakolik jsem toho schopen a nikdy nedopustit, aby napadali čest učence, který zastává stanovisko opačné, než jejich autorita, nebo ho obviňovali z toho, že následuje jen své tužby. Naopak, mají být přesvědčeni o tom, že protistrana hájí jiné stanovisko také ze své touhy po pravdě a správném vedení. A takto člověk následuje toho učence, kterého názor považuje v dané věci za nejvíce pravděpodobný a nejsprávnější, nejvěrnější náboženství a nejlépe plnící závazek objasňovat víru lidem. Ale sjednocení celé ummy na jediném názoru, to je něco, co se jeví jako zhola nemožné.
Otázka 14.: Jsem jen mladík, ale přál bych si také vyzývat na cestě Boží. Jen zatím nemám tu správnou metodu. Je nějaká literatura či letáky, které mohu šířit i já? Ať vás Alláh odmění.
Odpověď:
Samozřejmě, není pochyb o tom, že k šíření informací o islámu můžeš přispět i ty sám. Můžeš šířit užitečné knihy a letáky. Nicméně, proto, že ještě sám nedokážeš vyzývat na cestě Boží, předlož cokoli, co chceš šířit, někomu z učenců a hledačů nauky, aby bylo ozřejměno, zda se tam třeba nenachází něco, co by bylo chybné. Aby ten, komu takovou knihu či leták dáš, s ní nevědomky nevzal i chybu v ní obsaženou. Doporučuji ti, aby ses pro účely da’wy sám stal jedním z hledačů nauky, protože cokoli takový hledač napíše, se samo stává vyzýváním k dobru a může z toho mít užitek i někdo, kdo sám vyzývat k islámu nedokáže.
Otázka 15.: Ctěný šejchu, což nejsme jakožto muslimové, právě my zodpovědní před Alláhem Vznešeným za osud a zakončení nemuslimů, ve smyslu naší povinnosti doručit jim poselství islámu a vyzvat je k přijetí Božího Náboženství, pravdivé víry? Abychom jim jasně ukázali na to, co je přímá a správná cesta na základě moudrosti Boží v Jeho stvoření. Jak se pak v soudný den zachováme, až budou oni tázáni a řeknou: Nepřišlo k nám žádné varování a nebyli jsme k ničemu vyzváni …
Odpověď:
Není pochyb o tom, že povinností všech muslimů je doručit poselství o Božím náboženství celému lidstvu. Nicméně skutečně zodpovědný je jen ten, který k tomu nalézal sílu a který toho byl schopen. Protože zodpovědnost odpovídá schopnosti. Tak je tomu u všech povinností, které nám Alláh uložil coby Svým služebníkům. Všechny jsou povinné shodně našim možnostem.
Vznešený Alláh říká:
فَاتَّقُواْ اللَّهَ مَا اسْتَطَعْتُمْ وَاسْمَعُواْ وَأَطِيعُواْ وَأَنْفِقُواْ خَيْراً لأَنفُسِكُمْ وَمَن يُوقَ شُحَّ نَفْسِهِ فَأُوْلَئِكَ هُمُ الْمُفْلِحُونَ
„Bojte se tedy Boha, jak jen můžete! Slyšte a poslouchejte a dávejte almužny pro dobro duší svých! A ti, kdož u sebe se varují skrblictví, ti věru budou blažení!“ (Teghábun: 16)
A Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:
وَإِذَا أَمَرْتُكُمْ بِأَمْرٍ فَأْتُوا مِنْهُ مَا اسْتَطَعْتُمْ
„A když vám cokoli přikážu, vykonejte to, nakolik jen jste schopni.“1
Proto je povinností pro nás muslimy, abychom doručili z Božího Náboženství a Zákona celému lidstvu tolik, kolik jsme mu schopni doručit. A kdo je schopen celému lidstvu, celé planetě, dostavit úplně celý Boží Zákon? Pokud by toho někdo byl schopen, stalo by se to jeho povinností. Pokud toho schopen není, potom Alláh nikomu neukládá břímě těžší, než co dokáže unést.
Otázka 16: Znamená váš apel na nutnost spolupráce mezi těmi, kdo vyzývají k islámu, také to, že musí stát v jediném šiku, že musí následovat stejnou metodu vyzývání a přistupovat k němu stejně, anebo se týká obecné pobídky spolupráce v dobru mezi různými lidmi s různými přístupy?
Odpověď:
Spolupráci mám na mysli primárně ve smyslu obecném, protože konkrétní metoda a způsob, jak je vyzývání realizováno, je volen přímo dotyčným člověkem. Proto může někdo z da’íjů zvolit právě jeden konkrétní současný způsob doručení svého sdělení v určitém čase na určitém místě, o němž se domnívá – a který i reálně může být – pro daný kontext vhodnější a lepší, než způsob jiný. Není možné shodnout se a trvat na jednom jediném přístupu za všech okolností a ve všech situacích, na všech místech po všechny časy. Jen říkám, že všichni ti, kteří vyzývají k islámu, si mají navzájem pomáhat a podporovat se.
Otázka 17.: Ctěný šejchu, řekl jste, že mezheb následovníků Sunny a prvotního společenství je mezhebem imáma Ahmeda. Co potom s ostatními třemi mezheby?
Odpověď:
Nemyslel jsem tím, že by snad ostatní tři mezheby a jejich zakladatelé nepatřili k následovníkům Sunny a původního společenství. Jen jsem zdůraznil, že imám Ahmed, budiž mu Alláh milostiv, se mezi všemi třemi z nich nejvíce proslavil jako imám této původní věrouky, který otevřeně vystoupil na její obranu tak, jako nikdo, o kom víme. Zažil mnoho protivenství od strany tehdejšího chalífy al-Me´múna a těch po něm, jak je všeobecně známo. A jinak není nejmenších pochyb o tom, že všichni imámové všech těchto mezhebů – chvála Alláhu – následují jedině dobro a pravdu. To však neznamená, že by kterýkoli z nich byl naprosto neomylný. Naopak. Každý z nich se dopustil v něčem menších omylů. Dokonce i samotný Ahmed se nezdráhal vzít zpět stanovisko, které předtím vyslovil, jakmile pochopil, že bylo v rozporu s důkazy, jako např. v otázce rozvodu proneseného v opilosti. Říká: „Vynesl jsem rozhodnutí ve věci rozvodu ve stavu opilosti, ale potom mi byla záležitost vyjasněna,“ tj. bylo mu objasněno, že k němu nedochází. Protože kdyby k němu došlo, otevřely by se brány dvěma škodám – manželka by byla zapovězena muži, který ji rozvedl, a povolena k provdání za cizího člověka. A kdyby k němu nedošlo, zbyla by jen jedna jediná škoda – její návrat k opilci, který neví, co říká.
Otázka 18.: Mnoho z těch, co vyzývají k islámu, spěchá spolupracovat s masmedii, navzdory jejich velmi špatnému vlivu na společnost. Jaký je váš názor na to, ctěný šejchu? Jak se při da’wě postavit ke světu masmedií?
Odpověď:
To, co se od nás žádá, je vyzývat k Alláhu Vzbnešenému způsobem, kterého užitek je větší, nežli škoda jím působená a kterého dosah je všeobecnější. Proto není dobré se do tohoto příliš pouštět. Je třeba tuto otázku konkrétně nejprve dobře zhodnotit, zda představuje Boží dobrodiní a umožňuje lepší působení. Pak je dobré se k tomu odhodlat, navzdory skutečnosti, že mediální domy šíří i jisté zlo. Důvodem takového uvažování je, že media potřebují obsah. Pokud ho nenaplníte obsahem dobrým, naplní je jiní lidé obsahem opačným. A pokud budou naplněna dobrým obsahem, pak ten, který je využije pro šíření dobra, nemusí mít obavu, že ho zasáhne i něco z jejich zla. Smýšlím dokonce, že jednou z podob vzájemné spolupráce a vzájemné pobídky k dobru je i využití těchto cest, za společné spolupráce a po vzájemné poradě v této věci.
Otázka 19.: Vídáme některé z těch, kteří začali vyzývat k islámu, z řad mládeže či dokonce imámů mešit, že zapomínají na mešitu a své působení směřují mimo ni. V mešitě pak nikdo nezůstává. Co o tom soudíte? Ať vás Alláh dobrem odmění.
Odpověď:
Již jsem našim bratrům imámům mešit radil, že jejich setrvání v mešitách a jejich služba muslimům tím, že mešity udržují funkčními, je pro ně lepší a hodnotnější a že touto cestou plní svou zodpovědnost vůči muslimské komunitě. Je to pro ně lepší, než venkovní aktivity související s vyzýváním k Alláhu Vznešenému. Je to pro ně dokonce lepší, než aby se během Ramadánu vydávali do Mekky, postili se tam a modlili se tam noční nepovinné modlitby v posledních deseti ramadánských nocích. Protože jejich svědomité vykonávání jejich povolání je pro ně povinností. A jejich odchod na místa, na něž odcházejí, je pro ně doporučeným skutkem dobrovolné zbožnosti. Je autenticky doloženo z kudsí hadísu, že Vznešený Alláh řekl:
وَمَا تَقَرَّبَ إلَيَّ عَبْدِي بِشَيْءٍ أَحَبَّ إلَيَّ مِمَّا افْتَرَضْتُهُ عَلَيْهِ
„A Můj služebník se Mi nemůže přiblížit ničím u Mne oblíbenějším, nežli vykonáním toho, co jsem mu uložil za povinnost.“2
Pokud se ovšem jedná o někoho, koho zodpovědností je vyzývání jako takové a kdo není pověřen udržováním mešit v chodu, pak je mu dovoleno se něčeho takového účastnit. A každý má především pečovat o to, aby dostál svým závazkům a pečlivě se staral o vše, co je jeho zodpovědností.
Autor: Muhammed ibn Sálih al-‘Usejmín
Zdroj: šejchova přednáška na katedře věrouky Islámské univerzity imáma Muhammeda ibn Sa’úd Rijádu ze dne 2. Rabí’u l-áchir 1410 hidžry, posléze vydaná jako brožurka Te’áwunu d-du’áti we aseruhu fi l-mudžteme’, str. 1-37, zkráceno a upraveno podle poznámek šejcha Hajrudina Tahira Ahmetoviće a doplněno z přepisu celé přednášky a následného sezení s otázkami a odpověďmi, jenž je k nalezení zde: https://shamela.ws/book/21804/2
Překlad, úprava a komentář v poznámkách: Alí Větrovec